Čís. 14108.

Vnucená správa pachtovních práv příslušejících povinnému jako pachtýři dvoru s příslušenstvím se nevztahuje na fundus instructus, který jest vlastnictvím povinného. Lhostejno, že není vnucená správa pachtovních práv povinného bez inventáře povinného možná.
(Rozh. ze dne 19. ledna 1935, R I 1580/34.)
Prvý soud nevyhověl stížnosti povinných podle § 68 ex. ř. proti tomu, že výkonný orgán, prováděje zájemný soupis pachtovních práv povinné strany, jichž zpeněžení vnucenou správou bylo povoleno, sepsal i veškerý živý a mrtvý inventář povinných a předal jej vnucenému správci, jež ho při výkonu vuncené správy používal. V odůvodnění svého zamítacího usnesení uvedl mimo jiné, že inventář, i když vlastnicky patří povinným, je příslušenstvím pachtovního práva povinných, a že se tudíž povolená vnucená správa pachtovních práv s příslušenstvím vztahuje i na tento inventář. Rekursní soud změnil usnesení prvého soudu tak, že vyloučil ze vnucené správy živý i mrtvý inventář, pokud patřil povinným vlastnicky, z těchto důvodů: K vykonání práva (pachtovního) náležejí jen ony věci, jichž majitel podle práva mu propůjčeného jest oprávněn upotřebiti a používati. Z toho plyne, že jen ten fundus instructus jest příslušenstvím pachtovního práva, který propachtovatel zároveň s nemovitostí pachtýři propachtoval a předal, nikoliv i ten, který si pachtýř sám do pachtováného statku jako své vlastnictví přivedl anebo na něm pořídil. Tyto věci nejsou součástí práva pachtovního a není pachtýř povinen je přenechati vnucenému správci k vykonávání správy, ani kdyby bez nich nebyla správa možná. Jen tak jest vykládati § 335 ex. ř. Neprávem dovolává se první soudce rozhodnutí čís. 13322, neboť jde v něm o vnucenou správu živnosti, tedy oprávnění i s podnikem (zařízením), kdežto v tomto případě jde o vnucenou správu pouhého práva (oprávnění) a je výslovně v něm uvedeno, že naopak vnucený pachtýř pouhé koncese musí, chce-li vykonávati právo dlužníkovo, sám si živnostenský podnik za tím účelem zaříditi. Tak tomu jest právě i ve příčině vnucené správy pachtovního práva, které není o sobě podnikem, živností. Není tudíž podkladu ve zmíněném rozhodnutí pro změnu nazírání na právní názor ve příčině svrchu uvedeného výkladu § 335 ex. ř., vyslovený v rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 1914 R II 606/14, na něž správně stěžovatelé poukazují. Okolnost, že dlužníci by neměli prostředků z pachtované nemovitosti pro další udržování živého inventáře a že by to mohlo znamenati i ohrožení jejich existence, kdyby inventář nebyl předán vnucené správě k užívání, jest nerozhodnou, neboť nebezpečí to nese povaha věci již sama sebou. Podle obsahu spisů však není zjištěno, zda a pokud sepsaný inventář je vlastnictvím dlužníků. Bude proto na prvním soudci, aby okolnost tu zjistil a pak zařídil, by fundus instructus, o němž bude zjištěno, že jest vlastnictvím dlužníků, byl jim vnucenou správou zpět odevzdán.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatelka ve svém podání navrhla výslovně zabavení a zpeněžení pachtovních práv příslušejících povinným jako pachtýřům tří dvorů s příslušenstvím, a vývody jejího dovolacího rekursu, že se povolená vnucená správa vztahuje i na fundus instructus, který jest vlastnictvím povinných, postrádá podkladu. Povinní nepotřebují tedy, jak bylo také již vysloveno v rozhodnutí bývalého rakouského nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 1914 R II 606/14 (Právník 893/14, Z. Bl. 409/14), přenechati vnucenému správci svůj vlastní inventář, a to ani, kdyby správa bez něho nebyla možná, a kdyby i udržování inventáře (dobytka) bylo vnucenou správou ohroženo. Na tento případ nehodí se rozhodnutí čís. 13322.

Citace:

č. 14108. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 81-82.