Č. 3144.

Jazykové právo: Kde neplatí výhrada § 2 zák. jazykového, mění úřad státní povinen přijímati ani podání ani přílohy podání v jazyku jiném než státním.
(Nález ze dne 21. ledna 1924 č. 874.) Věc: Emil H. a spoi. ve V. (adv Dr. Mořic Weden z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti (min. místotaj. Dr. Jan Srb) o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lé podali ve firemní věci společenstva »Elektrizitátsgenossenschaft f. die Gemeinde W., registrierte Genossenschaft mit beschránkter Haftung« u obchodního soudu v Praze opověď firmy, doloženou stanovami v jazyku německém.
Usnesením z 21. dubna 1922 vrátil obchodní soud opověď s poukazem, aby byla dle § 1, odst. 2 č. 1 zák. z 29. února 1920 č. 122 Sb. podána v jazyku státním, a připojen též ověřený překlad stanov do jazyka čsl.
St-lé uznávajíce, že opověď firmy jsou povinni podati v jazyku státním, stěžovali si pořadem správních stolic pouze proti výzvě, že má býti k opovědí připojen ověřený překlad stanov do státního jazyka, stížnost jejich však byla postupem instancí zamítnuta nař. rozhodnu- tím, i oto rozhodnutí odůvodňuje správnost postupu obchodního soudu v Praze tím, že stanovy připojené k opovědi společenstva nejsou pouhou přílohou, nýbrž, jak vyplývá z příslušných předpisů (§§ 6 a 7 zák. z 9. dubna 1873 č. 70 ř. z. a §§ 9 a 10 nař. ze 14. května 1873 č. 71 ř. z.), integrující částí podání, pro jejíž jazykovou úpravu platí táž ustanovení jako pro podání samo.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí pro nezákonnost podané, uvažoval nss takto:
St-lé dovozují nezákonnost nař. rozhodnutí poukazem na to, že jazykový zákon mluví (patrně mají na mysli předpis § 1 č. 1) toliko o úřadování soudů a vyhláškách jejich a že se tedy předložení německých stanov jako přílohy k české žádosti o zápis do společenstevního rejstříku proti tomuto předpisu neprohřešuje. Podání stalo se v jazyce českém, zápis do rejstříku a veřejné vyhlášení stane se v témž jazyce. Žadatelé jsou povinni jako přílohu své žádosti přiložiti mimo jiné i stanovy, na nichž se společenstvo usneslo v plném znění, čemuž st-lé dostáli. Stanovy zanášejí se podle §§ 9 a 10 nař. ze 14. května 1873 č. 71 ř. z. do knihy příloh, která jest doplňkem společenstevního rejstříku. To, co platí podle § 2 jaz. zák. o podáních, neplatí také o přílohách podání, o nichž se tam zákon nezmiňuje, patrně proto, že zákonodárce měl za to, že se na ně obmezující předpisy jazykového zák. nevztahují.
Nss zaujímaje stanovisko k této argumentaci, ponechal stranou otázku, jsou-li stanovy společenstva, připojené k opovědi, skutečně jen přílohou podání aneb součástí jeho; i argumentace sama neodpovídá smyslu jazykového zákona. V jeho § 1 vyslovena jest zásada, že jazyk čsl. jest státním, oficielním jazykem republiky, že tedy zejména jest jazykem, v němž s výhradou toho, co se ustanovuje v § 2 (ostatní výhrady tam zmíněné nemají zde vůbec významu) děje se úřadování všech soudů .... republiky, konají se jejich vyhlášky a zevní označení.
V dovolaném § 2 stanoveny jsou z této zásady určité výjimky na prospěch národních a jazykových menšin, zejména v tom směru, že jsou soudy . . povinny přijímati od příslušníků jejich podání v jazyku oné menšiny a vydati jim vyřízení těchto podání nejen v jazyku čsl., nýbrž i v jazyku podání, ovšem jen ve věcech, jichž vyřízení náleží soudům .... na základě toho, že se jejich působnost vztahuje na okres, v němž taková v zákoně blíž kvalifikovaná národní menšina obývá.
Když tedy možnost činiti u soudů .... podání v jiném než čsl. jazyce a dostávati vyřízení také v jazyce podání jest výjimkou ze zásady vyslovené v § 1, plyne z toho jasně, že ve všech jiných případech, kde nejde o výjimku podle § 2, nejsou soudy .... povinny přijímati a vyřizovati podání v kterémkoliv jiném jazyce než státním čsl., že tedy § 1 mluvě o úřadování soudů . .., měl na zřeteli i jazyk, jehož oužívají soudy samy při svém úřadování a ve svých vyhláškách. A protože § 1 mluví o úřadování zcela povšechně, nelze také jazykovou stránku zakročení stran obmezovati na pouhá podání v užším smyslu a vše ostatní ponechati libovůli stran, nýbrž týče se tento jazykový předpis všelikého styku stran se soudy, tedy — mimo jiné — také všeho, co s podáním stran jest spjato, zejména i příloh podání. Tento právní názor podává se z přirozeného výkladu §§ 1 a 2 zák. jazykového a nejde tu tedy, jak mínil zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení, o nějakou analogii.
Protože pak není sporu o tom, že v okresu rakovnickém, ve kterém bylo zřízeno společenstvo, o jehož zápis do rejstříku u obchodního soudu v Praze běží, neobývá 20% státních občanů jazyka německého, a že tedy tu nejsou předpoklady zmíněné v § 2, odst. 2. jaz. zák., nelze vytýkati nezákonnost výroku žal. úřadu, který uznal správným postup obchodního soudu ukládajícího straně, aby v řečené firemní věci předložila také ověřený překlad stanov do jazyka českého.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3144. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 367-369.