Č. 3290.

Vyvlastnění: Předpis § 3 zák. o stav. ruchu stran pořadí, ve kterém lze pozemky vyvlastňovati, jest normou imperativní; od pořadí toho nelze se uchýliti z důvodů » vyšší spravedlnosti a slušnosti«.
(Nález ze dne 26. února 1924 č. 3742.)
Věc: Dr. Pavel J. v T. a Alexandr K. v O. proti županskému úřadu ve Zlatých Moravcích nyní v Nitře s(za zúčastněnou stranu adv. Dr. Ant. Pijáček z Prahy) o vyvlastnění.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Usnesením z 5. září 1922 vyvlastnil služnovský úřad ve Zl. M. dle zák. z 27. ledna 1922 čís. 45 Sb. z pozemku zapsaného v pozemkovém archu obce Ž. č. — půdu ve výměře 28209 čtv. sáhů a z pozemku zapsaného v archu č. — 4530 čtv. sáhů ve prospěch 41 žadatelů, jichž jména v usnesení jsou uvedena i s udáním, kolik na každého z nich celkem připadne. Cena 1 m2 stanovena byla 1 K. Vysloveno, že žadatelé do 2 roků mají zamýšlené stavby ukončiti.
Proti usnesení tomu podal odvolání Alexandr K., farář v Ž., jako uživatel farního beneficia a arcibiskupské náměstnictvo v Trnavě jako církevní vrchnost.
Nař. rozhodnutím žal. úřadu byla odvolání zamítnuta a nález prvé stolice potvrzen.
V důvodech uvedeno:
Zákon nečiní rozdílu mezi majetkem církevním a jiným. Lze proto i majetek církevní vyvlastniti. Vlastníkem beneficia je farář a ten beneficium na venek zastupuje. Proto nebylo třeba zváti i jinou církevní vrchnost t. j. biskupa. Nejde o dobrovolný prodej, který ovšem lze uskutečniti jen za souhlasu církevní vrchnosti, nýbrž o vyvlastnění, při kterém nemá zákon ohledně církevních statků žádného specielního ustanovení. Vážnější byla by námitka, že se úřad uchýlil od zákonem stanoveného pořadí v tom směru, že nevyvlastnil půdu státem zabranou, ač tato v obci existuje. Ale nehledě k tomu, že zástupce expropriáta tuto námitku při jednání z 5. září 1922 neučinil, upustil úřad od zachování pořadí v § 3 stanoveného z vážných důvodů. Vzhledem k posudkům znalců došel žal. úřad k názoru, že jde o zcela výminečný případ, totiž o zřízení zcela nové kolonie a tu je třeba vzíti zřetel v prvé řadě na výstavbu obce. Výstavbou na pozemku kapitoly ostřihomské vznikla by obci nová vydání (noční hlídač) a byl by pro dosti značnou vzdálenost stavební obvod obce porušen. Naproti tomu leží vyvlastněná půda v bezprostřední blízkosti obce a tato tedy získá v ohledu praktickém i estetickém. Proto a poněvadž beneficiu, kterému stpú dá náhradu v pozemcích zabraných, tedy dle posudku znalce lepších, nevznikne škoda, přiklonil se úřad k názoru I. stolice a ustoupil z důvodů slušnosti a spravedlnosti od pořadí v zákoně stanoveného. Ostatně není ustanovení zákona o pořadí takového rázu, že by úřad od něho nesměl se uchýliti; nemá ráz imperativní. Expropriátu nevzejde z toho, že se úchylka stala, žádná škoda, a exproprianti, kteří by jinak byli pobouřeni, budou uspokojeni. Cena ustanovena byla dle posudku znalců a ostatně může si expropriát kdykoli půdu tu. za zabranou půdu zaměniti.
Proti tomuto rozhodnutí směřují dvě stížnosti podané nss-u; jednu podává Alexandr K., druhou apoštolský administrátor biskupského ordinariátu v Trnavě Dr. Pavel J.
Rozhoduje o stížnostech těch veden byl nss těmito úvahami:
Kromě jiných nazákonností a řady vad řízení vytýkají stížnosti, že nař. rozhodnutí je v rozporu s ustanovením 3 odst. § 3 zák. z 27. ledna 1922 č. 45 Sb., když vyvlastňuje pozemky farní, státem nezabrané, ač je po ruce půda zabraná, pro zamýšlené stavby vhodná.
Jak vychází z odůvodnění nař. rozhodnutí, vychází i žal. úřad ze zjištění, že je po ruce zabraná půda, jež vyhovuje předpisu § 3, 1 odst. cit. zák. a pro stavby zamýšlené se hodí, a připouští žal. úřad, že by tedy dle odst. 3 cit. § měla býti vyvlastněná tato a nikoli půda farního beneficia. Žal. úřad však přes to potvrdil vyvlastňovací nález I. stolice, pominuvší toto zákonem stanovené pořadí, vycházeje z právního názoru, že ustanovení § 3, odst. 3 není normou imperativní, vždy závaznou a že tedy v případech vyšší spravedlnosti a slušnosti (jak se v důvodech výslovně praví) možno ji i pominouti a pořadí tam stanovené nezachovati. Žal. úřad, maje za to, že jde o takový případ vyšší spravedlnosti a slušnosti, pominul pak pořadí v § 3, odst. 3 cit. zák. stanovené.
Nař. rozhodnutí uvádí ovšem, že expropriát při místním šetření, prováděném 5. září 1922, nenamítl, že je po ruce půda zabraná. Ale z celého odůvodnění nař. rozhodnutí je zřejmo, že toto nezakládá se na názoru, že expropriát s touto námitkou je prekludován dle § 5 cit. zák., odst. 3, nýbrž jediné na názoru, že ustanovení § 3, odst. 3 není imperativní a že v případech zvláštního ohledu hodných možno i nedbati pořadí tam stanoveného.
Kdyby se snad dalo nař. rozhodnutí pojímati v ten rozum, že se staví na stanovisko prekluse, bylo by i stanovisko to v rozporu se spisy a zákonem. Zástupce expropriátův od počátku řízení tvrdil, že vyvlastňovaná pů^a není půdou státem zabranou a poukazováno k tomu, že exproprianti dostati mohou půdu zabranou.
To vyplývá zejména z protokolu sepsaného dne 28. února 1922, kde tvrzeno, že půda farního obročí není půdou státem zabranou, že však v obci je vhodná půda zabraná, patřící ostřihomské kapitole a z protokolu z 22. prosince 1922, sepsaného při doplnění řízení úřadem II. stolice nařízeného. Nebyla by tedy prekluse vůbec na místě a je tedy vyvrácena i námitka zástupcem zúčastněné strany při ústním líčení vznesená, preklusi tuto uplatňující.
Názor pak žal. úřadu, že ustanovení § 3, odst. 3 cit. zák. není normou imperativní, je právně mylný. Zák. cit. v hlavě I. nedal nikde úřadu právo a moc, aby ustupoval od pořadí stanoveného v § 3, odst. 3, nýbrž stanovil zcela kategoricky, že »pozemky jest vyvlastňovati v tomto pořadí: půdu zabranou, půdu fondu veřejných, pozemky obecní, pozemky soukromé«, když byl v prvém a druhém odstavci ustanovil, které pozemky vůbec jest vyvlastniti a že především vyvlastniti je půdu neplodnou, k zastavění způsobilou. Nutno tedy považovati normu § 3, odst. 3 za normu pro úřad závaznou, již nelze překročiti, třeba by toho vyžadovaly snad i důvody účelnosti a ekvity, aby v tom kterém případe vyvlastněná byla půda mimo pořadí. Zákonodárce zřejmě chtěl, aby pořadí to bylo zachováno a přikládal pořadí tomu váhu, uváží-li se, že první zákon, který myšlenku expropriace k účelu opatření vhodných stavenišť uvedl v život, totiž zákon ze 17. prosince 1919 č. 20 Sb. z r. 1920, ustanovení o tomto pořadí neměl a ustanovení to teprve do pozdějších zákonů a také do zákona platného v době vydání nař. rozhodnutí pojal. K tomu přistupuje, že zák. ze 27. ledna 1922 č. 45 Sb. jest vlastně výjimkou ze zásady naprosté nedotknutelnosti práva vlastnického ústavou samou zaručeného (§ 109 úst. listiny) a nutno tedy všechna jeho ustanovení vykládati restriktivně ve prospěch co nejmenšího omezení volnosti vlastníkovy.
Jestliže tedy žal. úřad zamítl odvolání proti vyvlastňovacímu nálezu I. stolice vycházeje z právního názoru, že v případech hodných ohledů není povinen dbáti ustanovení cit. zák. § 3, odst. 3 o stanoveném pořadí a že může ho pominouti a tedy potvrditi nález i. stolice, ač je tu půda zabraná, pro zamýšlené stavby se hodící, jest rozhodnutí jeho nezákonné a muselo proto býti zrušeno, aniž bylo potřebí obírati se dalšími výtkami stížnosti.

Citace:

č. 3290. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 669-672.