Čís. 2122.

Zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. o zaopatřovacích požitcích bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém.
Nárok lze vznésti proti zaměstnavateli, u něhož započala výplata zaopatřovacích požitků, třebas velkostatek napotom přešel do rukou singulárního nástupce.
(Rozh. ze dne 20. prosince 1922, Rv I 1488/22.)
Vdova po správci na velkostatku domáhala se placení zvýšených zaopatřovacích požitků na Marii B-ové, jež byla vlastnicí velkostatku 4. května 1917, kdy manžel žalobkyně zemřel a od kdy jí žalovaná platila ročně 700 K zaopatřovacích požitků. Žalovaná namítla mimo jiné, že velkostatek prodala 10. září 1917 manželům Dru Josefu a Marii B-ovým. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl a, zjistiv ostatní podmínky žalobního nároku, uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Platiti zaopatřovací požitky jest povinna žalovaná, poněvadž byla do 10. září 1917 vlastnicí velkostatku, tudíž poslední zaměstnavatelkou manžela žalobkyně, u níž počala dle dekretu ze dne 8. května 1917 výplata zaopatřovacích požitků 700 Kč ročně (§ 11 zákona). Lhostejno, že smlouvou z 10. září 1917 prodala velkostatek Dru Josefu a Marii B-vým, že v době, kdy zákon byl vydán a nabyl účinnosti, nebyla již vlastnicí statku a že jí samé nebyl zabrán žádný velkostatek, neboť směrodatnou jest pouze okolnost, že u ní počala výplata zaopatřovacích požitků. Právní její nástupci Dr. Josef a Marii B-ovi ručí s ní společně a nerozdílně (§ 12 zákona). K námitce, že Dr. Josef a Marie B-ových podle kupní smlouvy ze dne 10. září 1917 převzali vůbec povinnost k placení shora uvedených požitků, nelze hleděti, když žalovaná ani netvrdí, že žalobkyně projevila souhlas s tímto převzetím povinnosti, stanovené zákonem, a že sprostila žalovanou jejího osobního závazku. (§§ 1404, 1405 obč. zák.) Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Žalovaná popírajíc, že je ke sporu pasivně legitimována, že žaloba neměla býti podána na ni jako velkostatku D., nýbrž na její právní nástupce D. a Josefa a Marii B-ovou, jakožto nynější vlastníky velkostatku, jimž tento velký majetek pozemkový byl zabrán. žalované zůstává ovšem marnou, neboť ustanovení zákona, o která soud své rozhodnutí opírá, jsou tak jasná, že jich nelze zvrátiti ale naprosto pochybeným výkladem strany žalované. Podle § 11 (1) zákona ze dne 18. března 1921, č. 130 pokud se týče ze dne 13. července 1922, č. 215 sb. z. n. povinen platiti požitky v onom zákoně uvedené zaměstnavatel, něhož počala výplata zaopatřovacích požitků. Tímto zaměstnavatelem byla jak nesporno, žalovaná a byla tedy právem u plnění zaopatřovacích požitků žalobkyni . Povinnost Dra Josefa B-a a Marie B-ové jako právních nástupců žalované stanovena v § 11 zákona, nýbrž v § 12 a podle zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. vzniknouti nástupci osob k výplatě povinných také na singulární, byla pochybnost tato odstraněna zákonem ze dne 13. července 1922 čís. 215 sb. z. a n., neboť z nové § 12 původního zákona jest jasno, že odstavec třetí tohoto ustanovení zahrnul v sobě právní nástupce singulární. Vzhledem k ustanovení § 11 zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. a zásady vyslovené v § 891 obč. zák. byla žaloba právem na žalovanou podána a prvý soud jí právem vyhověl.
Nejvyšší soud nevyhověl odvolání.
Důvody:
Odvolací soud vyložil předpisy zákonné dle § zák. a posoudil tím věc právem po stránce právní. O úmyslu zákon nemůže býti nejmenší pochybnosti. Zákon čís. 130 sb. z. a n. z roku 1921 je opatřením, vyvolaným nepředvídanou změnou hospodářských a speciální nutností chrániti v něm jmenované i vdovy před bídou a nouzí, jež na ně dolehly prudkým poklesem cen peněz. Prováděje důsledně tuto ochranu strany sociálně slabší, t. j. , do jest zavázaným, aniž spojuje povinnost k poskytování zaopatřovacích s nynějším vlastnictvím velkého majetku. Stačí skutečnost, že u povinného začala výplata požitku, bez ohledu na to, zda přešel majetek do jiných rukou. V tomto směru působí zákon zpět, t. j. proti bývalým zaměstnavatelům. Je na povinné, by se podle § 891 obč. zák. hojila na ostatních zavázaných, to však potýče se již oprávněného zaměstnance nebo jeho příslušníků. Odpovídá tudíž úmysl zákonodárcův úplně doslovu zákona.

Citace:

č. 2122. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1239-1240.