Čís. 1043.
Poukázal-li tuzemský věřitel tuzemského dlužníka před 6. únorem
1919, by platil mu Vídeňskou poštovní spořitelnou, byl dlužník, zamýšleje takto platiti, po onom dni povinen, dotázati se věřitele, zda trvá na poukazu. Přes to však jest placení určeným způsobem i bez předchozího dotazu účinným, bylo-li věřitelem schváleno. To státi se může i mlčky tím,
že věřitel (prodatel) zašle zboží po 6. únoru 1919, nestaraje se o to, kdy byl peníz poukázán.
Nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. netýká se ani případu,
kde v tuzemsku poukázán plat Vídeňskou poštovní spořitelnou, ani případu, kde poukázaný peníz byl v cizině z účtu jednoho tuzemského majitele konta odepsán a přepsán k dobru na účtu druhého tuzemského majitele učtu.
(Rozh. zc dne 3. května 1921, Rv II 56/21.)
Dopisem ze dne 30. ledna 1919 požádal prodatel kupitele (oba byli tuzemci), by hodnotu za zboží předem poukázal připojenou složenkou
Vídenské poštovní spořitelny depositní bance v Bohumíně, na kteroužto
podmínku kupitel dopisem ze dne 5. února 1919 přistoupil a vykonal vplat
dne 12. února 1919 Vídeňskou poštovní spořitelnou. Kupitel dodal po té zboží. Ježto peníz vplaccný byl mu připsán k dobru pouze v korunách
rakouských, domáhal se zaplacení kupní ceny v Kč. Procesní soud
prvé stolice žalobě vyhověl v podstatě proto, že shledal v placení
po 6. únoru 1919 prodlení žalovaného, za něž musí sám zodpovídati, a ježto žalobci byla disposice s vplaceným penízem vzhledem k nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. úplně odňata, pročež jest žalovaný
povinen kupní cenu znovu zaplatiti a to v Kč. Odvolací soud žalobu
zamítl. Důvody: Soud odvolací jest toho názoru, že soud prvé stolice
zaujímá nesprávné právní stanovisko, předpokládaje, že následkem nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. žalobkyni jakákoliv disposice se složeným penízem byla odňata a že se žalovaná tím, že platila na
složenku žalobkyně od závazku svého neosvobodila, takže v důsledku
toho lze vplat u poštovní spořitelny ve Vídni jedině na konto staré společné měny připsati k dobru, a zažalovaný obnos se jako nezaplacený
jeví. Názoru tomu nelze se přikloniti. Neboť dne 8. února 1919 poukázala Česká průmyslová banka filiálka v Opavě poštovní spořitelnu ve Vídni,
aby uhradila peníz depositní bance filiálce v Bohumíne pro účet žalobkyně.
Vídeňská poštovní spořitelna to provedla přepisem peníze z účtu České průmyslové banky na účet depositní banky v Bohumíně a tato měla peníz
ten připsati k dobru na účet žalobkyně v plné hodnotě tehdejší jednotné valuty. O tomto převodu v účtu uvědomila poštovní spořitelna
ve Vídni ihned jak Českou průmyslovou banku, tak i depositní banku
v Bohumíně; tato oznámení to vzala na vědomí a oznámila zaplacení žalobkyni, aniž by reklamovala řádně u poštovní spořitelny a České průmyslové banky a aniž by včas vytýkala nesprávnost zásilky. Přepisem
tím nastalo zaplacení a nelze tudíž tvrditi, že placeno nebylo. Avšak i z jiného důvodu dlužno považovati názor prvého soudu za nesprávný.
V dopisu ze dne 30. ledna 1919 učinila žalobkyně dodávku odvislou od
předchozího zaplacení a přiložila za účelem tohoto zaplacení
složenku poštovní spořitelny ve Vídni pro depositní banku v Bohumíně. Již z této okolnosti vychází na jevo, že žalobkyně sama
s placením prostřednictvím vídeňské poštovní spořitelny souhlasila. Toto zaplacení se také stalo, byť i poněkud
odchylným způsobem. Žalobkyně byla o tomto placení se strany depositní banky v Bohumíně vyrozuměna dne 14. února a uznala toto placení
tím, že ničeho nenamítajíc, zboží dle faktur ze dne 21. pokud se týče 22.
února 1919 žalované zaslala. Vždyť sobě v dopisu ze dne 30. ledna 1919
výslovně vyhradila, že obnos za objednané zboží musí býti zaplacen
předem u filiálky všeobecné depositní banky v Bohumíně. Tuto podmínku žalovaná strana splnila tím, že obnos na objednané zboží vypadající
předem prostřednictvím Vídeňské poštovní spořitelny zaplatila. Žalobkyně toto placení se strany žalované prostřednictvím Vídeňské poštovní spořitelny uznala tím, že objednané zboží, jak svrchu uvedeno, dodala.
Dlužno proto v této okolnosti spatřovati schválení způsobu placení strany žalované se strany žalobkyně vedle
ustanovení § 863 obč. zák. a není proto· žalovaná za další následky, které žalobkyni nařízením ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. vzešly, zodpovědnou. Avšak i kdyby žalovaná byla dle dopisu žalobkyně
ze dne 30. ledna 1919 použila složního lístku, v onom dopisu přiloženého,
a byla vykonala tímto lístkem vplat u poštovního úřadu ve Frýdku některý den před 8. únorem, bylo za normálního chodu u poštovních úřadů
naprosto vyloučeno, aby žalobkyně ještě před 6. únorem 1919 mohla nakládati s dobropisem, jí takto vzniklým, jelikož by bylo, jak jest nejen
soudu, nýbrž i všeobecně známo, od zaplacení do vyrozumění žalobkyně depositní bankou uplynulo jistě několik dní, takže by byla mohla žalobkyně oním dobropisem disponovati teprve po 6. únoru 1919. Konečně nelze přehlížeti dopis žalobkyně na žalovanou ze dne 15. června 1919. Dle
něhož této oznamuje, že jí všeobecná depositní banka filiálka v Bohumíně připsala kupní peníz ze dne 14. února 1919 na kontu staré rakouskο-uherské korunové měnу k dobru a v němž praví, že jí
může obnos též jen v téže měně k dobru připsati. Již
tímto dopisem se žalobkyně vzdala práva, aby mohla požadovati сelý
obnos, a mohla by pouze žádati rozdíl mezi starou rakousko-uherskou a
československou měnou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalující společnost opírá dovolání o důvody § 503 čís. 3 a 4 c. ř. s.
doličuje však v pravdě dovolací důvod nesprávného právního posouzení záležitosti. Netvrdí, že by odvolací soud byl v podstatné části vybudoval
své rozhodnutí na skutkovém předpokladu, jenž jest v rozporu se
spisy, nýbrž snaží se dolíčiti, že stavem spisů není ospravedlněn čili, jak
praví dovolací spis, jest v odporu se spisy názor odvolacího soudu jednak
v tom, že žalující společnosti byly zaplaceny kontokorentní pohledávky,
pokud se týče účet za dodaný destilovaný petrolej, jednak v tom, že žalující společnost měla by nanejvýše nárok na rozdíl mezi měnou rakousko-uherskou a československou. Ve věci samé neshledal dovolací soud, že by odvolací soud, změniv rozsudek prvé stolice a zamítnuv žalobu, byl posoudil spor nesprávně. Dopisem ze dne 30. ledna 1919 požádala žalující
společnost žalovanou stranu, by vzájemnou hodnotu poukázala pripojenou
složenkou Vídeňské poštovní spořitelny. V rozporu s obsahem tohoto
dopisu ocitá se dovolatelka, tvrdíc, že bylo prý podmínkou, že kupní cena
bude zaplacena buď u depositní banky, filiálky v Bohumíně, nebo složenkou Vídeňské poštovní spořitelny. Procesní soud prvé stolice vzal za
zjištěno, že byla složenka k řečenému dopisu skutečně připojena, a tento
skutkový předpoklad zůstal v opravném řízení bez odporu. Přistoupivší
ve svém dopisu ze dne 5. února 1919 ve všem všudy na podmínky dopisu ze dne 30. ledna 1919 byla žalovaná strana ovšem nejen oprávněna, nýbrž
povinna, platiti složenkou Vídeňské poštovní spořitelny. To však jen
potud, pokud poměry podstatně se nezměnily. Takovouto podstatnou
změnou poměru byl zákaz, vyslovený nařízením vlády republiky Československé ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. Nařízením tím přivoděna byla změna poměrů potud, že bylo sice i nadále možno peníze u Vídeňské poštovní spořitelny z tuzemska vpláceti, ale tuzemský majitel účtu nebyl právně s to, by s dobropisem na tuzemsko disponoval. Za
takto změněných poměrů nebyla žalovaná strana po 6. únoru 1919 více
oprávněna, by, nevyžádavši si prve souhlasu žalující společnosti, platiti
složenkou Vídeňské poštovní spořitelny. Kázala jí tak nejen rozšafnost a
věrnost v obchodování, nýbrž i povaha právního poměru, jenž založen
byl mezi stranami poukazem k placení Vídeňskou poštovní spořitelnou a
přijetím tohoto poukazu. Tento právní poměr byl asignací, tudíž zvláštním
druhem zmocňovací smlouvy (§ 1400 obč. zák. v doslovu § 176 III. dílčí novely), a byla proto žalovaná strana povinna, by, provádějíc poukaz, počínala si horlivě a bezelstně (§ 1009 obč. zák.), to jest by dotázala se prve žalující společnosti, zda tato přes nařízení čís. sb. z. a n. 57/1919
trvá na tom, by placeno bylo složenkou Vídeňské poštovní spořitelny.
Neučinila-li tak žalovaná strana, stíhají ji následky změněných poměrů,
ona, nezjednavši žalující společnosti možnosti plné disposice a cenou trhovou, nesplnila svého závazku řádně a tudíž vůbec a byla by zásadně
povinna, žalující straně znova zaplatiti, to tím spíše, že žalovaná strana
nese zodpovědnost za postup peněžního ústavu, jehož pomoci ku splnění
závazku použila (§ 1313 a) obč. zák.). Věc jest tedy tato: Kdyby žalovaná
společnost byla složenkou zaslala peníz před 6. únorem 1919, byla by platila řádně, byla by prosta závazku, a změna poměrů dle dotčeného
nařízení šla by na vrub žalující společnosti. Plativši však po řečeném dni, nesplnila žalovaná strana řádně závazku a měla by zásadně platiti
ještě jednou. Nicméně muselo dovolání žalující společnosti minouti se s úspěchem, poněvadž i dovolací soud sdílí právní stanovisko odvolacího
soudu v tom směru, že způsob placení, jak se stal, byl žalující společností
mlčky schválen, takže tato není více oprávněna, by z vadného způsobu
placení vyvozovala právní důsledky. Domnívá-li se žalující společnost,
že převod, prohlášený zákonem za neplatný, nemusí býti odmítnut ihned,
poněvadž ani prodlením času nemůže býti spraven a sanován, zapomíná,
že žalovaná strana, poukázavši v tuzemsku peníze složenkou Vídeňské poštovní spořitelny, uskutečnila převod z území Čsl. republiky do ciziny,
což nařízením zakázáno nebylo, a že zákaz netýkal se též transakce,
provedené Vídeňskou poštovní spořitelnou a zaleževší v tom, že poukázaný peníz byl v cizině z účtu jednoho tuzemského majitele konta odepsán
a připsán k dobru na účtu druhého tuzemského majitele konta. Tím ve výsledku nic nebylo do území republiky Československé převedeno.
Pravdu má ovšem dovolatelka v tom, že ani z dopisů ze dne 7. února,
8. února a 14. února 1919, ani z výpisu Vídeňské poštovní spořitelny nebylo zřejmo, zda peníze byly v tuzemsku vplaceny před 6. únorem 1919,
či po tomto dni. Jisto jest však též, že žalující společnost neuznala za dobré, po tom vůbec pátrati, a že přes to dne 21. a 22. února 1919 zboží
zaslala a až do června 1919 k věci mlčela. Chtěla-li poukaz Vídenskou
poštovní spořitelnou uznati za řádné placení jen za podmínky, že byl
uskutečněn před 6. únorem 1919, kázala i jí věrnost a rozšafnost v obchodování, by zavčas o tom se vyjádřila, to tím spíše, že, jakž žádá to na
žalované straně, bylo i její povinností, by nařízení znala a zavčas z něho
důsledky vyvodila. Toho však žalující společnost neučinila a, přijavši
dílem sama, dílem svým zmocněncem řečené dopisy a uskutečnivši dodávku zboží, dala tím zřejmě na jevo, že poukaz peněz Vídeňskou poštovní spořitelnou, ať již byl uskutečněn před 6. únorem 1919 nebo po
tomto dni, uznává za řádné placení. Za tohoto stavu věci jest zbytečno,
zabývati se otázkou, co byla by žalující strana oprávněna požadovati,
kdуby žalobní nárok byl po právu.