Čís. 3363.


Stalo-li se obvinění přímo u vrchnosti (u vyšetřujícího soudce), není třeba zjišťovati způsobilost obvinění zavdati vrchností příčinu k vyšetřování nebo k pátrání proti obviněnému; nezáleží na tom, že vrchnostenská osoba, před níž se obvinění stalo, proti udanému nezakročila. Zločin podle § 209 tr. zák. viněním ze zločinu podvodu paděláním soukromé listiny předpokládá tvrzení, že padělané soukromé listiny bylo též použito, nebo že byla padělána v úmyslu, by jí bylo někým použito k podvodným účelům.
(Rozh. ze dne 29. prosince 1928, Zm I 676/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 29. srpna 1928, jimž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 197, 199 a, 200, 201 a, 203 tr. zák. a zločinem utrhání na cti podle § 209 tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný v bodu 4 b), pokud jím byl obžalovaný uznán vinným zločinem ve smyslu § 209 tr. zák. pro utrhání na cti Alfredu K-ovi, současně zrušil i výrok o trestu a výroky s tím související a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji v tomto rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného napadá toliko odsuzující výrok pro zločin utrhání na cti podle § 209 tr. zák. spáchaný na Alfredu K-ovi. Nelze jí upříti úspěch. Obžalovaný byl mimo jiné uznán vinným tímto zločinem i proto, že při svém výslechu jako obviněný před vyšetřujícím soudcem v Litoměřicích dne 13. března 1928 Alfreda K-a udal pro vymýšlený naň zločin podvodu, spáchaný paděláním soukromé listiny. Jde tu o případ podle prvé věty § 209 tr. zák., poněvadž obvinění se stalo u vyšetřujícího soudce, tedy přímo u vrchnosti, a zákon nevyžaduje, jak se stížnost domnívá, při takovém obvinění zjištění způsobilosti, by mohlo dáti příčinu vrchnosti k vyšetřování nebo pátrání proti obviněnému; tato náležitost musí býti zjištěna jen při utrhání na cti, spáchaném způsobem druhé věty § 209 tr. zák. Nesejde ani na tom, že vrchnostenská osoba, před níž se obvinění stalo, nezakročila proti udanému, neboť stačí, jak již z doslovu zákona samotného vysvítá, ke skutkové podstatě zločinu utrhání na cti pouhá způsobilost' obvinění, přivoditi následky v § 209 tr. zák. předpokládané, aniž je zapotřebí, by kroky tu míněné byly skutečně zahájeny. Leč stížnosti nelze upříti oprávnění ve směru jiném, pokud totiž, dovolávajíc se důvodů zmatečnosti čís. 5 a 9 a § 281 tr. ř. vytýká, že to, co je v rozsudku zjištěno, nezahrnuje v sobě náležitost zločinu § 209 tr. zák., a že by skutečnosti rozsudkem zjištěné mohly naplniti jen skutkovou podstatu pouhého přestupku podle § 487 tr. zák. Skutečně omezuje se rozsudek na zjištění skutkové okolnosti, že stěžovatel, když proti němu bylo zahájeno trestní, řízení (scil. pro zločin podvodu ohledně oné padělané listiny) udal »proti pravdě vyšetřujícímu soudci, že třetí nulu připsal Alfred K.« Nehledíc k tomu, že se tu rozsudek již po stránce objektivní blíže nezabývá zjištěním; obsahu a významu tohoto projevu s hlediska § 209 tr. zák. — vždyť se k vinění ze zločinu podvodu v tomto případě předpokládá tvrzení, že padělané soukromé listiny bylo též použito nebo že byla alespoň padělána v úmyslu, by jí bylo někým použito k podvodným účelům, jde tu nade vší pochybnost o podstatnou vadu tohoto výroku hlavně proto, že se rozsudek vůbec nezabývá náležitostmi vyhledávanými k zločinu § 209 tr. zák. ve směru subjektivním a pozůstávajícími v tom, že »ve spojení s určitou osobou byly pachatelem uvedeny vědomě za okolností v § 209 tr. zák. vytýčených vymýšlené skutečnosti, zakládající skutkovou podstatu zločinu způsobem, že jimi osoba ta je křivě označována jako pachatel zločinu, jehož ve skutečnosti nespáchala«. Při tomto závažném nedostatku není napadený výrok udržitelným, bylo proto zmateční stížnosti vyhověti a za předpokladů § 5 nov. k tr. ř. uznati, jak se stalo.
Citace:
Čís. 3363. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 827-829.