Čís. 3254.

Kárné právo podle §§ 413 a 421 tr. zák. je vyhraženo pouze pánu čeledi a mistru samotnému a nelze je rozšiřovati na jiné domácí osoby zaměstnavatele (pána čeledi) nebo na dělníky mistrovy.
Ani sám mistr nebo pán čeledi nesmí zneužívati propůjčeného mu práva domácí kázně ke zlému nakládání, jímž by pokáraný utrpěl škodu na těle. (Rozh. ze dne 6. září 1928, Zm II 222/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 5. března 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti těla podle § 335 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost, dovolávajíc se číselně důvodů zmatečnosti čís. 5 a 10 § 281 tr. ř., dovozuje, že nalézací soud posoudil věc nesprávně, neuváživ, že obžalovaný měl právo pokárati učně Karla D-a svěřeného jeho dozoru, an neuposlechl daného mu rozkazu, pokud se týče jej vážně nevyplnil. I když snad pokáral učně, jak rozsudek zjišťuje, mimořádně ostře a své kárné právo tím snad přestoupil, měl prý nalézací soud posouditi jeho čin s hlediska § 421 tr. zák. Tímto dolíčením provádí zmateční stížnost ve skutečnosti pouze hmotněprávní zmatek čís. 10, nikoliv také formální čís. 5 § 281 tr. ř., dovozujíc v podstatě, že první soud neměl vynésti rozsudek odsuzující pro přestupek § 335 tr. zák., nýbrž pro méně trestný přestupek § 421 tr. zák. Zmateční stížnosti nelze přisvědčiti. Jest pravda, že živnostenský řád stanoví v § 99 b) odst. druhý, že nezletilý učeň jest podřízen »otcovské kázni« mistra, jehož ochrany a péče požívá, a že také čelední řád pro Moravu z 2. května 1886, čís. 53 z. zák., nikoliv z 21. března 1893, čís. 3622, jak nesprávně cituje zmateční stížnost, poněvadž vyhláška místodržitelství z tohoto dne uveřejněná pod čís. 36 z. zák. z roku 1893 opravuje pouze tiskovou chybu německého textu § 36 čeledního řádu, v § 17 dává zaměstnavateli právo, by přidržoval čeleď k mravnému a slušnému chování doma i mimo dům a by k tomu konci jakož i k zachování domácího pokoje a řádu a k docílení povinné poslušnosti směl použití vážných napomenutí a důtek (pokárání). Než stěžovatel není vůbec oprávněn dovolávati se oněch ustanovení a žádati podřadění závadného jednání toliko pod §§ 413 a 421 tr. zák. Nebylť podle zjištění rozsudkových a podle obsahu spisů ani mistrem ani zaměstnavatelem, nýbrž toliko dělníkem, byť i předním, v sedlářské dílně Františka A-ého, kde poškozený učeň pracoval pod dozorem obžalovaného. Kárné právo podle §§ 413 a 421 tr. zák. je však vyhrazeno pouze pánu čeledi (Gesindehalter) a mistru (Lehrherrn) samotnému. Doslov těchto ustanovení a smysl jim za podklad sloužící nepřipouštějí, by oprávnění v nich propůjčené bylo rozšiřováno na jiné domácí osoby zaměstnavatele (pána čeledi) nebo na dělníky mistrovy. Není ani zjištěno, že mistr František A. kárné právo jemu příslušející na obžalovaného přenesl, nehledíc k tomu, že přenesení takové, ježto jde o právo povahy ryze osobní, musilo by zůstati bez právního účinku. Nad to, jak plyne z ustanovení §§ 413 až 421 tr. zák., nesmí ani sám mistr nebo pán čeledi zneužívali propůjčeného mu práva domácí kázně ke zlému nakládání, jímž by pokáraný utrpěl škodu na těle. Stane-li se tak a má-li zlé nakládání v zápětí viditelné známky a pro tělo škodlivé následky, i když není další poruchy tělesné nebo duševní činnosti osoby pokárané, dopustí se osoba kárného práva zneuživší přestupku podle §§ 413 a 421 tr. zák. Mělo-li pak zlé nakládání za následek těžké ublížení na těle osoby poškozené, dlužno pachateli přičísli zločin těžkého ublížení na těle, dokáže-li se mu nepřátelský úmysl. Nelze-li takový úmysl dokázati, pachatel však mohl seznali, že jeho jednání, — překročení kázeňského práva zlým nakládáním, — může přivoditi nebo zvětšiti nebezpečenství pro život, zdraví a tělesnou bezpečnost osoby, s níž bylo zle nakládáno, jest odůvodněno odsouditi ho pro přestupek § 335 tr. zák. (vid. sb. 885/86, 1430/91, 4034/13 a sb. n. s. čís. 1447). V souzeném případě jest zjištěno, že obžalovaný, chtěje potrestali učně jeho dozoru svěřeného za to, že nevyhověl přesně danému rozkazu, hodil po něm taškou a zasáhl ho do hlavy, při čemž řemínkem tašky bylo poraněno učňovo oko, čímž mu způsobil těžké ublížení na těle, spojené s porušením zdraví trvajícím přes 30 dní a s úplnou nezpůsobilostí k povolání kratší 20 dní. Toto jednání bylo vzhledem ke zjištění rozsudkovému, že obžalovaný neučinil tak v úmyslu zlém nebo nepřátelském, nýbrž z neopatrnosti, avšak mohl předvídati, že svým jednáním může učni ublížiti na těle, kvalifikováno právem za přestupek podle § 335 tr. zák. a nepopírá zmateční stížnost až na shora probrané námitky vůbec, skutkovou podstatu tohoto přestupku. Tímto trestným činem musil by ostatně obžalovaný uznán býti vinným i tehdy, kdyby se mu přiznalo kárné právo, poněvadž podle toho, co uvedeno, dlužno z kárného práva podle §§ 413 a 421 tr. zák. vyloučiti případy těžkého ublížení na těle. Napadený rozsudek není tedy právně mylným, naopak odpovídá správnému použití zákona i zjištěnému stavu věci. Bylo proto neodůvodněnou zmateční stížnost zavrhnouti.

Citace:

č. 3254. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 566-568.