— 373 —
K uplatňování nároků ze ztráty zavazadla umí legitimován vlastník zboží v zavazadle obsazeného, nýbrž ten, kdo smlouvu dopravní s dráhou učinil. Žádá-li dráha v reklamačním řízení na reklamační dopis doložení reklamace pro meritorní vyřízení, nelze v tom spatřovati uznání legitimace reklamantovy.
J. P., muž žalobkyně, která provozuje obchod střižným zbožím, jel dne 4. ledna 1913 do stanice D., aby v D. provozoval podomní obchod. Na zpáteční cestě odevzdal na stanici v D. uzel se střižným zbožím, které bylo vlastnictvím jeho manželky, jako zavazadlo k dopravě do K. P. Dne 5. ledna 1913 žádal J. P. v této stanici, odevzdav zavazadlový lístek skladníkovj, vydání zavazadla, — 374 —
tu však vyšlo na jevo, že se zavazadlo ztratilo. Zavazadlový lístek J. P. již neobdržel.
Na to dopisem ze dne 15. ledna 1913 reklamovala M. P., manželka J. P, jako vlastnice zboží v zavazadle obsaženého, u ředitelství dráhy náhradu ze ztráty tohoto zboží, vylíčivši děj, jak jest výše uveden. Ředitelství dráhy vyzvalo ji přípisy ze dne 22. ledna a 6. března 1913, aby předložila ve smyslu §§ 99, čís. 3. doprav. řádu předepsaný průkaz o ceně zboží k vůli meritornímu vyřízení její reklamace.
M. P. však nevyhověvši tomuto vyzvání, podala mezitím na erár žalobu o zaplacení náhrady ztraceného zboží, proti níž fin. prokuratura namítala nedostatek aktivní legitimace žalobčiuy.
Okresní soud Brno-město žalobě vyhověl, zamítnuv námitku nedostatku aktivní legitimace z těchto
důvodů:
Pro dopravu zavazadel platí předpisy dopravního řádu §§ 30 až 39, odd. IV. Podle §. 35. dop. řádu práva jest dráha za zavazadla dle předpisů o ručení za náklad (odd. VIII.), pokud nejsou v odd. IV. obsaženy odchylky.
Dle §. 99. dopr. řádu jest ovšem k uplatňování práv ze smlouvy nákladní vůči dráze toliko ten oprávněn, jemuž přísluší právo nákladem nakládati.
Tohoto předpisu nelze však použiti ohledně zavazadel, poněvadž právě co do vydání zavazadel dána jsou ustanovení zvláštní v §. 34. dopr. řádu.
Dle §. 34 dopr. řádu vydá se zavazadlo proti vrácení podacího lístku, majitel jeho jest oprávněn vydání zavazadla žádati a dráha není povinna zkoumati oprávnění majitele.
Z těchto ustanovení vychází tudíž, že je lhostejno, kdo zavazadlo podal a. kdo současně s ním cestu podnikl.
Osoba nalézající se v držení podacího listu jest oprávněna žádati vydání zavazadla, podací list drahou vyhotovený jest papírem legitimačním na jehož základě se vydá předmět k dopravě odevzdaný.
Pro uplatňování nároků z podacího listu nemůže tedy místa míti předpis §§ 99. dopr. řádu, ježto mezi nákladním listem a podacím listem (Gepäckschein) jest značný rozdíl.
Na listě základním uvedeno jest jméno odesílatele a adressáta, dráha může náklad toliko určitým osobám vydati a jest tudíž samozřejmo, že k uplatňování nároků ze smlouvy nákladní na základě nákladního listu pouze ten legitimován jest, který má právo zbožím nakládati.
Předpisu §. 99. dopr. řádu nelze však ani použiti k uplatnění veškerých nároků, vznikajících z dopravy zboží, neboť na př. nároky —
na náhradu škody ze smlouvy uschovací za příčinou transportu zboží, nebo nároky na náhradu škody oproti dráze pro odepřené převzetí zboží mohou toliko onou osobou vzneseny býti, která vskutku škodu utrpěla, nikoliv ale onou, které přináleží právo zbožím nakládati, dále jsou výjimky při předpisování příplatků nákladních a při nárocích pro nesprávné počítání dopravného.
Z předpisů §§. 3., 60., 64 a 70. dopr. řádu dlužno tedy usuzovati, že ustanovení §. 99. dopr. řádu nemá neobmezené platnost, pro veškery nároky vůči dráze z dopravy nákladů, a je tudíž v dauém případě námitka eráru, že toliko J. P. jest k žalobě legitimován, neodůvodněna.
Ostatně dráha sama legitimaci žalobkyně uznala, neboť tato jak je nesporno, ve svém dopise ze dne 15. ledna 1913 výslovně uvedla, že její manžel J. P. balík ve stanici D. k dopravě podal, ředitelství tratí společnosti státní dráhy si vyžádalo ve vyřízení ze dne 6. března 1913 od žalobkyně předložení osvědčení o ceně zboží, aniž by však proti oprávněnosti jejích nároků námitky činilo a tímto tedy legitimaci její uznalo.
Lístek zavazadlový (podací) byl již dne 5. ledna 1913 dráze odevzdán a nemohou tudíž z tohoto již žádné nároky oproti dráze vznášeny býti, ježto dráha právě toliko povinna je zboží na vydání zavazadlového lístku odevzdati.
Kdyby pouze doručitel lístku zavazadlového k podání žaloby legitimován byl, mohl by nastati případ, že při odevzdání listu osobou služebnou toliko tato a nikoliv ony osoby, jimiž lístek osobě služebné odevzdán byl, by nároky na náhradu vznášeti směly, a nemůže tudíž pochybnosti býti o tom, že v daném případě M. P jakožto vlastnice zboží jest k podání žaloby legitimována.
Odvolání fin. prokuratury zemský soud v Brně nevyhověl a rozsudek prvního soudu potvrdil, připojiv se v tomto směru úplně k názoru soudce prvého a dodav tyto
důvody:
§ 34. odst. 1. doprav. řádu pro železnice stanoví, že dráha ručí za zavazadlo, pokud není předpisů zvláštních v oddíle IV., dle předpisů o ručení za náklad. Příslušný § 99. dopr. řádu pak obsahuje ustanovení, že k uplatňování práv ze smlouvy nákladní proti dráze jest jen ten oprávněn, komu přísluší nad zbožím právo disposiční
Kdo má právo zavazadlem disponovati, sluší posuzovati dle speciálního ustanovení §. 34. dopr. řádu. V odstavci 1. tohoto §. se stanoví, že zavazadlo se vydá pouze proti vrácení lístku zavazadlového a že dráha není povinna zkoumati oprávněnost majitele; také odstavec 2. praví: »Der Inhaber ist berechtigt.. ..« Tato — 376 —
ustanovení však nelze vykládati tak, že by zavazadlo musilo se vydati jen tomu, kdo vykáže se lístkem zavazadlovým, tedy že jen lístek ten výlučně opravňuje k žádosti za vydání zavazadla, nýbrž mají zmíněná ustanovení smysl ten, že dráha jest oprávněna majiteli lístku zavazadlového — lístek ten jest pouze papírem legitimačním (Rinaldini Eisenbahnbetriebsreglement 1909 str. 73), — vydati zavazadlo, aniž jest povinna žádati nějakého průkazu dalšího. Že jen tento smysl sluší zmíněným ustanovením přikládati, vysvítá jasně z ustanovení odst. 5. téhož §. 4. doprav, řádu, kde se praví: »Wird der Gepáckschein nicht beigebracht, so ist die Eisenbahn zur Auslieferung des Gepäcks nur verpflichtet, wenn die Empfangsberechtigung glaubhaft gemacht wird.« Z toho jest zřejmo, že není výlučnou náležitostí, aby ten, kdo vydání zavazadla žádá, prokázal své právo disposiční jen lístkem zavazadlovým, nýbrž může toto právo osvědčiti také jiným způsobem, tedy na př. důkazem, že žadatel jest neobmezeným vlastníkem zavazadla.
Ze shora uvedeného vzhledem k ustanovení §. 99. dopr. řádu důsledně plyne, že kdo prokáže — třeba jiným způsobem, než lístkem zavazadlovým —, že mu přísluší právo disposiční nad zavazadlem, tedy na př. prokázáním neobmezeného vlastnictví, jest oprávněn uplatňovati proti dráze i nároky ze ztráty zavazadla. Není proto správná argumentace odvolatelova, že na případ přítomný platí ustanovení §. 99. dopr. řádu, poněvadž oddíl IV. téhož řádu nemá zvláštního ustanovení o tom, kdo jest legitimován k uplatňování nároků na náhradu ze ztráty zavazadla. Vždyť jak uvedeno, má odst. IV. v tom směru dostatečná zvláštní ustanovení. Že se na případ přítomný § 99 dopr. řádu nehodí, jde také z té okolnosti na jevo, že povaha nákladního listu, jenž obsahuje jak jméno podatele, tak i jméno adressáta, jest již z tohoto důvodu naprosto rozdílná od povahy lístku zavazadelniho, jenž žádných vztahů na osobu, jež zboží podala, nebo jíž zásilka svědčí, neobsahuje.
Obava žalovaného, že by kromě žalobkyně také ještě J. P. mohl žádati vydaní zavazadla, resp. uplatňovati nároky ze ztráty jeho, jest bezpodstatná, poněvadž J. P. nebude moci vzhledem na svoji svědeckou výpověď v tomto sporu — potvrdil, že obsah zavazadla byl vlastnictvím žalobkyně — osvědčiti svoje právo — disposiční k příslušnému zavazadlu, nehledíc ani k tomu, že lhůta §. 36., odst. 1. dopr. řádu již dávno uplynula.
Nelze ostatně nepřihlédnouti i k okolnosti již prvním soudcem uvedené, že dráha konkludentním jednáním uznala oprávnění žalobkyně, přijavši její reklamaci a vyzvavši ji později, aby cenu ztracených věcí osvědčila (dopis ze dne 6. března 1913).
Nejvyšší soud dovolání fin. prokuratury vyhověl a žalobu zamítl z těchto — 377
důvodů:
Rozsudek soudu odvolacího spočívá, jak vytýká právem fin. prokuratura, na nesprávném právním posouzení skutkového děje (dovol, důvod č. 4 §. 503 c ř. s.).
Proti žalobě M. P.-ové o náhradu škody namítala fin. prokuratura nedostatek aktivní legitimace. Rozřešení této sporné otázky závisí od výkladu §. 34. dopr. řádu pro žel. Ten obsahuje předpisy, že majitel zavazadlového lístku je oprávněn žádati na určené stanici vydání zavazadla; že zavazadlo má se proti vrácení zavazadlového lístku vydati a že dráha není povinna zkoumati oprávnění majitele zavazadlového lístku.
Odstavec 5. §. 34. dopr. ř pro žel, jejž cituje soud odvolací, nepřicoází v úvahu, poněvadž je tam jednáno o případě sem se nehodícím, že zavazadlový lístek nebyl předložen.
Smysl shora citovaných, z obou prvních odstavců §. 34. dopr. ř. pro žel. převzatých ustanovení je ten, že dráha je povinna vydati zákonnému majiteli lístku zavazadlového zavazadlo, že je proto jen v případě, jsou-li tu pochybnosti, jichž závažnost posuzovati jest jí zůstaveno, oprávněna zkoumati, je-li osoba, která lístek předkládá, k držení jeho legitimována. V daném případě nepoužila dráha tohoto práva, nebylo k tomu také ani té nejmenší příčiny; ona převzala lístek zavazadlový, legitimační papír to J. P., pro tohoto do uschování až do vyřízení věci a považuje se vzhledem k ustanovením §§. 35. odst. 1. a 99. odst. 1, 2. dopr. ř. pro žel právem jen vůči němu za ručící za ztrátu. Ze střižné zboží, jež ztracený uzel obsahoval, bylo vlastnictvím žalobčiným, nemůže na disposičním právu J. P., jenž dopravní smlouvu s dráhou uzavřel sám, ničeho měniti, jenž, jak zjištěno, byl též oprávněn zboží to prodati. Žalobkyni však J. P. své nároky nepostoupil aniž se jich také vzdal.
Náhled soudu odvolacího, že nárok J. P. následkem uplynutí lhůty v §. 36., odst. 1. dopr. řádu pro žel. zanikl, není správný, poněvadž týž požadoval zavazadlo před tím již druhý den po návratu do K. P. (stanice, kam zavazadlo bylo určeno).
Bez závažného důvodu míní také odvolací soud, že správa dráhy uznala dopisem ze dne 6. března 1913 nárok žalobkynin.
Tento případ neobsahuje však nic jiného, nežli vyzvání k doložení reklamace žalobkyni podané a vyhražuje si výslovně meritorní vyřízeni její.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 16. září 1913, č. j. Rv III 356/13.) Dr. Fišer.