NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 22 (1913) - Rozhodnutí o rušené držbě práva stezky na železniční parcele,

Rozhodnutí o rušené držbě práva stezky na železniční parcele, i když se rušení stalo následkem opatření z ohledů, dopravně- a bezpečnostněpolicejních, patří na pořad práva. Není tu však animus turbandi.

Pozemková plocha, tvořící stezku, po níž chodili obyvatelé města L., jest součástí železniční parcely č. 3431/1, zapsané ve knize železniční, patří c. k. železničnímu eráru a táhne se po levé straně hlavní trati V.—brzy ve větší, brzy v menší vzdálenosti od kolejí, aniž však se jí koleje nějak dotýkají neb ji přetínají.
Dráha tuto stezku jednak zahradila příčným zábradlím, jednak zakázala svými zřízenci po ní choditi z důvodů dopravně- a bezpečnostně-policejních.
Na to podala městská obec L. proti žel. eráru žalobu pro rušenou držbu, žádajíc za vydání konečného usnesení, že žel. erár tím, že svými zřízenci dal stezku zahraditi a chůzi po ní zakázal, rušil městskou obec L. v pokojné držbě práva stezky a že jest povinen zavésti předešlý stav a každého dalšího rušení se zdržeti.
C. k. fin. prokuratura noë žalovaného eráru namítla proti žalobě nepřípustnost pořadu práva a navrhla zamítnutí žaloby také in merito.
C. k. okresní soud v L. námitku nepřípustnosti pořadu práva zamítl a žalobě vyhověl.
Na rekurs c. k. fin. prokuratury změnil c. k. krajský soud v N. j. rozhodnutí I. soudce a žalobu pro nepřípustnost pořadu práva zamítl z těchto
důvodů:
»1. I když jest si soud rekursní také vědom toho, že dle § 41. J. N. zkoumá se příslušnost v občanských věcech právních na základě údajů žaloby, a že se dle nich v daném případě jedná o tvrzené rušení v držbě práva stezky, tedy o rozhodnutí otázky, zda žalobkyně byla v soukromém právu rušena čili nic, přece však jest rozhodnutí této otázky v souvislosti s otázkami a opatřeními, které podléhají posouzení úřadů správních, s otázkami, jež nutno v administrativní cestě zodpověděti, které nejsou otázkami předběžnými, nýbrž se týkají merita věci.
Neboť která opatření nutno učiniti k bezpečnosti obecenstva, k bezvadnému rozvoji a udržování dopravy, nemůže a nemá rozhodovati soud. Přesahovalo by jeho kompetenci, kdyby zvláště v daném případě chtěl rozhodnouti o tom, zda zahrazení stezky erárem a vydané zákazy mají býti zase zrušeny čili nic.
Tato žádost, zahalená ve formu žaloby pro rušenou držbu, týká se merita věci, přesahuje rámec soukromoprávní ochrany, dotýká se vynikající měrou zájmů všeobecných, zájmů, jež chrániti náleží nikoliv soudům, nýbrž úřadům správním.
2. Ale uvažuje-li se také s jiného hlediska, jest námitka nepřípustnosti pořadu práva odůvodněna.
Rekursní soud nepřehlíží, že stezky, o něž se jedná, se ani nedotýkají železničních kolejí, ani jich nepřetínají. Za podklad bere vzdálenost mezi kolejemi a stezkou, jak je první soudce zjistil. Přece však není správným tvrzení I. soudce, že nelze spornou stezku pokládati, jakoby patřila ke dráze. Neboť jest nesporno, že pozemková plocha, po níž stezka vede, jest součástí železniční parcely č. 3431/1; tato parcela jest předmětem železniční knihy, patří žalovanému eráru, jest plošně, knihovně a právně jednotnou parcelou.
Jest tudíž s okolnostmi, právě uvedenými, v odporu a právně neudržitelno, jestliže I. soudce sestrojuje rozdíl ve vlastnictví k železniční parcele č. 3431/1, po níž jdou koleje, a k téže železniční parcele čís. 3431/1, po níž jde stezka, když tvrdí, že stezka jest soukromým vlastnictvím dráhy, s plochou pak, na níž leží koleje, že nelze nakládati jako se soukromým vlastnictvím dráhy, nýbrž jako s veřejným statkem.
Pochybenost této konstrukce jest na bíledni; neboť není možno, aby jedna a táž pozemková částice, která patří a jest knihovně připsána jednomu a témuž vlastníkovi, byla jednou svojí fysickou částí vlastnictvím soukromým, druhým fysickým dílem veřejným statkem.
I když pozemky železniční mají s ohledem na jich věnování sloužiti všeobecnosti, tedy přece nejsou veřejným statkem, nýbrž dle ustanovení zákona z 19./5. 1874, č. 70. říš. z., předmětem knih železničních a vlastnictvím toho, jenž v knize železniční jest jako vlastník zapsán, kdežto veřejný statek netvoří dle §. 2. ob. zák. kn. předmět knihovního zápisu.
Pokud tady usnesení I. soudce založeno jest na předpokladu, že sporná stezka nepatří k tělesu železničnímu a tvoří si umělý rozdíl mezi jím a ostatními částmi parcely č. 3431/1, odporuje skutkovým zjištěním a jasným právním předpisům.
Dle §. 96. cís. nař. ze 16./11. 1851, č. 1. říš. z. z r. 1852, nesmějí osoby, které nepatří k služebnímu a pracovnímu personálu dráhy aneb nemají k tomu zvláštního dovolení, vstoupiti na těleso železniční, na náspy, jámy atd., k němu náležející.
Žalovaný erár nyní tvrdí, že jest s ohledem na citované zák. ustanovení oprávněn zakázati užívání zmíněné stezky jakožto komunikace a že předsevzal jednání a vydal zákazy, žalobkyní jakožto rušení držby označené, u vykonávání tohoto práva.
Jak právě uvedeno, nutno otázky, jaké opatření má dráha na svém teritoriu učiniti z ohledů bezpečnostně-policejních a dopravně- technických, rozhodnouti před úřady správními.
První soudce odůvodňuje zamítnutí nepřípustnosti pořadu práva tím, že stezka, o niž se jedná, neleží v ochranném okruhu cís. nař. ze 16./11. 1851, č. 1. říš. z. z r. 1852.
Jeho příslušná argumentace jest však vyvrácena zákonem, neboť co zákonodárce chce, aby před vstoupením bylo chráněno a co k vstoupení dovoleno, stanoví v §. 96. cit. cís. nař. sám. Kdežto tělesa železničního, prostor, náspů, jam atd. k němu patřících chrání, příchody a odchody, k vstupování a vystupování určená místa na nádraží, body, určené k přechodu přes dráhu a konečně místnosti určené k zasílání uvolňuje.
Poněvadž stezky na železniční půdě ve vyčerpávajícím výpočtu uvolněných objektů nejsou obsaženy, poněvadž sporná stezka tvoří fakticky a právně integrující součást železniční parcely čís. 3431/1 a poněvadž cit. cís. nař. neposkytuje opory pro to, že některý parcelní díl následkem místní polohy neb následkem nepoužití k dopravním účelům železničním jest vyloučen z okruhu ochrany §. 96. cís. nař. ze 16./11. 1851, č. 1. říš. z. z r. 52 požívajícího a z policie železniční, poněvadž naopak slůvko »etc.« v prvním odstavci §. 96. zabírá všechny na tělese železničním ležící objekty a opatření, jichž následující odstavec nevylučuje, jest oprávněno tvrzení, že sporná stezka leží v territoriu, jež má býti z železničně-policejních důvodů chráněno.
Zákaz všeobecně vydaný, nevstupovati na stezku vedoucí na parcele č. 3431/1, jest železničně-policejním opatřením, proti němuž řádný pořad práva a zvláště vznesení žaloby pro rušenou držbu jest nepřípustno«.
Revisnímu rekursu městské obce L. nejvyšší soud vyhověl, usnesení c. k. krajského soudu v N. J. zrušil a jemu nařídil, aby odezíraje od formálního zamítacího důvodu nepřípustnosti pořadu práva rozhodl ve věci samé na základě vzneseného rekursu žalovaného eráru z těchto
důvodů:
»Žalující městská obec L. tvrdí, že od let vykonávala svými členy na označeném dílci parcely č. 3431/1, náležející žalovanému eráru, právo stezky a že byla v poslední držbě tohoto práva žalovaným rušena.
Žalobkyně tvrdila tudíž držbu služebnosti, tedy práva soukromého dle §. 477. č. 1. a 492. obč. zák. Poněvadž dle §. 6. zák. z 19./5. 1874 č. 70. říš. z. mohou k jednotlivým součástem tělesa železničního pozemkové služebnosti s účinkem práv věcných existovati, tedy také býti nabývány, jsou ke zkoumání otázky, zda žalobkyně měla držbu soukromého práva a zda nastalo rušení této držby ve smyslu §. 339. obč. z., povolány soudy.
Z ustanovení §. 101. zák. z 16./11. 1851 č. 1/852 plyne, že v tomto zákonném ustanovení upravena jest příslušnost úřadů k trestání přestupků, trestných dle uvedeného zákona, a přiděleny jsou politickým úřadům také jen ty přestupky zákona, jichž skutková povaha nespadá pod trestní zákon. Rozhodnutí o soukromo-právních nárocích musí však také v takových případech zůstati vyhrazeno soudům, kde rozhodnutí závislé jest od řešení otázky, již nutno rozhodnouti dle práva správního.«
(Rozh. c. k. nejv. soudu ze dne 14. listopadu 1911, č. R III 428/11.)
Na to vyhověl c. k. krajský soud v N. J. rekursu žalovaného eráru in merito a žalobu pro rušenou držbu zamítl.
Z důvodů
vyjímám: »Zbývá zaujati jen stanovisko k námitce žalovaného eráru, že dráhou nařízené zahrazení a vydané zákazy jsou úředními opatřeními, vydanými v jí příslušejícím oboru působnosti.
Dle §. 96. cís. nař. ze 16./11. 1851 č. 1. říš. zák. z r. 1852 nesmějí osoby, jež nenáležejí k služebnímu a pracovnímu personálu dráhy a nemají zvláštního dovolení k tomu, vstoupiti na těleso železniční a prostory, náspy, jámy atd. k němu patřící.
Jest nesporno, že nebylo nikomu propůjčeno dovolení, kromě sousedním majitelům pozemků.
Když tedy žalovaný erár učinil opatření a vydal zákazy, jež obé žalobkyně označuje za rušení držby, činil to, aby zaručil bezvadný rozvoj dopravy a předešel nebezpečím. Jednal bona fide.
Opřen o jasné zákonné ustanovení a nijak svémocně učinil z důvodů dopravně- a bezpečnostně-policejních opatření, jimž každý animus turbandi schází.
Přes to, že jednání žalovaného eráru jeví se objektivně jako rušení držby, zůstane žalobkyně právní ochrany §. 339. obč. zák. zbavena.«
Usnesení toto nabylo moci práva. Dr. Fišer.

Citace:

Rozhodnutí o rušené držbě práva stezky na železniční parcele,. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1913, svazek/ročník 22, číslo/sešit 3, s. 150-154.