NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 2

Č. 10329.

Jazykové právo: I.* Výrok trestního soudu, kterým bylo soukromému žalobci pohroženo, že nepředloží-li ověřený překlad písemnosti, překlad bude pořízen na jeho útraty, není aktem založeným v právu jazykovém, nýbrž v trestním právu procesním. — II. O částečné neplatnosti předpisu čl. 7 odst. 1 jaz. nař. — věta jako při Boh. A 10328/33.
(Nález ze dne 7. února 1933 č. 8498/32.)
Prejudikatura: ad. I. Boh. A 9075/21, ad II. Boh. A 7177/28, 10328/33.
Věc: Bedřich H. v K. proti ministerstvu spravedlnosti o jazykové právo.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud bylo jím vysloveno, že st-l jest povinen předložiti ověřený překlad přílohy svého podání, zrušuje se pro nezákonnost, jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l podal jako soukromý žalobce u zem. trest. soudu v Praze návrh na stíhání odpovědného redaktora časopisu »Rote Jugendwacht« pro přečin proti bezpečnosti cti, spáchaný článkem otištěným v tomto časopise. K návrhu připojen byl neověřený český překlad inkriminovaného článku. Usnesením jmenovaného soudu z 18. října 1928 byl tento překlad st-li vrácen s vyzváním, aby byl ověřen ve smyslu čl. 7 jaz. nař. K tomu bylo podotknuto, že, nebude-li výzvě do 14 dnů vyhověno, bude překlad pořízen na útraty st-lovy. Jazykovou stížnost do usnesení tohoto st-lem podanou presidium zem. trest. soudu v Praze zamítlo. Na další stížnost změnilo presidium vrch. zem. soudu v Praze v odpor vzaté rozhodnutí v ten smysl, že se stížnost do usnesení zem. trest. soudu v Praze z 18. října 1928, pokud směřuje proti výroku, že po uplynutí 14 dnů bude překlad pořízen na útraty st-lovy, odmítá. Rozhodnutí to bylo v první své části odůvodněno v podstatě tím, že při řešení otázky, zda st-l v daném případě jest povinen opatřiti ověření překladu, rozhodují jen předpisy jaz. nař., které dosud řádně změněno ani zrušeno nebylo, a jež státní orgány dohlédací nejsou oprávněny přezkoumati. Nelze proto bráti zřetel na nál. nss-u Boh. A 7177/28, jehož se st-l dovolává, ježto nález ten není všeobecně závaznou normou (§ 12 o. z. o., § 7 zák. č. 36/1876 a contr.). Pod pojem »listiny a spisy« ve smyslu čl. 7 jaz. nař. spadají i noviny, připojené k trestnímu návrhu st-lovu. Bezdůvodné jest rozlišování mezi přílohou v užším smyslu a předmětem trestného činu. I corpora delicti mohou býti listinami nebo spisy, které se předkládají jako přílohy, doklady k důkazu nebo k jiným úředním účelům. Pokud jazyková stížnost směřovala proti výroku soudu, že po uplynutí 14 dnů bude ověřený překlad pořízen na útraty st-lovy, nelze o ní rozhodnouti meritorně, neboť jde tu vlastně jednak o otázku, zda soud jest oprávněn opatřiti si průvodní materiál sám, jednak zda náklady toho v daném případě postihují st-le, nehledíc na výsledek trestního řízení, či jsou-li částí ostatních nákladů trestního řízení. O tom však rozhodovati nejsou státní úřady dohlédací příslušny. Proto byla stížnost v tomto druhém směru odmítnuta.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. sprav, stížnosti podané do rozhodnutí presidia vrch. zem. soudu, z důvodů v něm uvedených, k nimž bylo podotknuto, že nál. Boh. A 7177/28, jehož se st-l dovolává, pokud se vyslovuje o ověření překladu, jest toliko podmínečný. Článek 7 jaz. nař. poskytuje však spíše výhody příslušníkům menšinových jazyků, poněvadž podle § 1 jaz. zák. jest státní jazyk jazykem, v němž s výhradou toho, co jest uvedeno v §§ 2 a 5, děje se úřadování všech soudů, úřadů atd. Výjimka § 2 platí pak jen pro okresní soudy s kvalifikovanou menšinou, a jak nss vyslovil v nál. Boh. A 3144 a 3145/24, týče se předpis § 1 jaz. zák. všelikého styku stran se soudy, tedy mimo jiné i všeho, co s podáním jest spjato, zejména i příloh podání, jakož i že činiti rozdíl mezi podáním samým a jeho přílohami jest podle § 1 jaz. zák. nepřípustné. Podobně vyslovil se nss v nál. Boh. A 4287/24, že strany jsou podle §§ 1 a 2 jaz. zák. povinny při svých podáních v Praze užívati výhradně jazyka státního, a to ať jde o podání samo či o jeho přílohy. Podle toho bylo by vyloučeno v okresech, kde není kvalifikované menšiny, předkládati vůbec přílohy (listiny, spisy atd.) v jiném jazyku než ve státním. Jaz. nařízení, opírajíc se o zmocnění dané v § 8 jaz. zák., zmírnilo tento náhled, připustivši také podle čl. 7 překlad, arciť ověřený, ježto prostý překlad, pořízený snad stranou, nemůže míti víry, průvodnosti, a nemá proto významu ani pro soud, ani pro odpůrce, je-li tu jaký. Uvedený nález připouští pak, že možno podle okolností případu požadovati ověření, a v odpor vzaté rozhodnutí správně vyložilo, že jest toho třeba zejména v trestním řízení. St-l uvedl také, že nebyl ani povinen předložiti list, na jehož základě navrhuje stíhání. Pak musel by však ve svém návrhu samém uvésti k odůvodnění jeho a k opodstatnění skutkové povahy trestného činu celý obsah článku, a to v tom případě rovněž jen ve státním jazyku. Potřeboval-li by soud ověření překladu, byl každým způsobem oprávněn, dáti je opatřiti. A tu jediné otázka nákladů ověření mohla by způsobiti pochybnosti, ale tu správně vyslovilo v odpor vzaté rozhodnutí, že tuto otázku nepřísluší řešiti dohlédacím úřadům správním, povolaným řešiti jen otázku jazykovou.
O stížnosti do tohoto rozhodnuti podané uvažoval nss takto:
Nař. rozhodnutí obsahuje dva výroky. Výrokem prvním potvrzeno bylo v pořadí instančním z věcných důvodů jazykového práva usnesení zem. trest. soudu v Praze z 18. října 1928, pokud obsahovalo výzvu, aby st-l předložil ve smyslu čl. 7 jaz. nař. ověřený český překlad článku, otištěného v německy vydávaném časopisu, pro jehož obsah navrhl st-l stíhání odpovědného redaktora pro přečin proti bezpečnosti cti. Výrokem druhým potvrdil žal. úřad rozhodnutí druhé stolice, kterým odmítnuta byla z procesních důvodů jako nepřípustná jazyková stížnost, podaná st-lem do uvedeného usnesení zem. trest. soudu v Praze, pokud čelila proti výroku v něm obsaženému, že po uplynutí 14 dnů bude vyžadovaný jím překlad pořízen na útraty st-lovy.
Stížnost podaná u nss obrací se proti oběma těmto výrokům, jimž vytýká nezákonnost.
I. Žal. úřad opřel první svůj výrok ve shodě s nižší instancí, jejíž důvody v podstatě recipoval, výhradně jen o předpis čl. 7 jaz. nař., podle něhož listiny a spisy sepsané v jiném jazyku než státním, ale v takovém, jímž mluví některá národní menšina ve státě, byly-li zřízeny po 6. březnu 1925, lze předložiti jen v ověřeném překladu do státního jazyka.
Přezkoumávaje zákonitost nař. rozhodnutí po této stránce, musil se nss omeziti toliko na řešení otázky, zda žal. úřad jako justiční státní orgán dohlédací, rozhodující podle § 7 jaz. zák. jazykový spor, mohl své rozhodnutí opříti o předpis čl. 7 jaz. nař., tedy o důvod plynoucí z jaz. práva. Naproti tomu nemohl se nss zabývati vůbec otázkou, zda příkaz daný st-li, aby předložil ověřený český překlad inkriminovaného německého článku, mohl býti vydán z důvodů potřeby řádného trestního řízení na základě předpisů trestně procesních za tím účelem, aby ověřením překladu byla poskytnuta soudu, který místo původním článkem měl se zabývati jeho surogátem, t. j. překladem, potřebná záruka, že překlad reprodukuje skutečně správně jinojazyčný text.
Stížnost namítá, že čl. 7 jaz. nař., pokud obsahuje uvedený předpis, odporuje jaz. zák., a že příkaz, daný st-li a opřený o toto neplatné ustanovení jaz. nař., postrádá zákonného podkladu.
Námitku tuto shledal nss důvodnou. Jest nesporné, že st-l připojil k svému trestnímu návrhu, podanému po 6. březnu 1925 u zem. trest. soudu v Praze, jako přílohu jednoduchý český překlad inkriminovaného článku, otištěného v časopisu, vydávaném v jazyku německém. Zem. trest. soud požadoval od st-le v příčině této přílohy určitou úpravu její po stránce jazykové, totiž ověření předloženého překladu, a to výhradně toliko na základě jazykových předpisů, totiž předpisů čl. 7 jaz. nař., jehož se dovolal. St-l oprávněnosti tohoto požadavku, opřeného jen o tento předpis, neuznal a podal proti dotčené výzvě dohlédací stížnost jazykovou. Tak vznikl jazykový spor ve smyslu § 7 jaz. zák., jehož předmětem podle toho nebyla otázka, zda st-l měl či neměl předložiti onen článek v překladu do jazyka státního, nýbrž jen otázka, zda překlad jím předložený musil býti ověřen. Otázka ta rozhodnuta byla žal. úřadem kladně jen na základě ustanovení čl. 7 jaz. nař. Nutno proto především zkoumati, je-li příslušný předpis ve shodě s jaz. zákonem. Otázkou platnosti tohoto ustanovení zabýval se nss již v nál. Boh. A 7177/28, ve kterém vyslovil a zevrubně odůvodnil právní názor, že předpis, obsažený v čl. 7 odst. 1 jaz. nař. č. 17/26, že listiny a spisy, zřízené v době, počínající dnem 6. března 1925, a sepsané v jazyku menšinovém, lze předložiti — jako přílohy, doklady, k důkazu nebo k jiným úředním účelům — soudům, úřadům a orgánům v cit. odst. 1 blíže označeným jen v ověřeném překladu do státního jazyka, odporuje jaz. zák. a jest proto neplatný. Při tomto právním názoru setrvává nss i v daném případě. Ježto nař. rozhodnutí, pokud se týče příkazu daného st-li, aby předložený jím překlad dal ověřiti, opřeno jest jen o předpis čl. 7 jaz. nař., předpis tento není však, jak bylo uvedeno, ve shodě s jaz. zákonem, musilo býti nař. rozhodnutí po této stránce zrušeno podle § 7 zák. o ss.
II. Pokud se týče druhého výroku, obsaženého v nař. rozhodnutí, založil jej žal. úřad na právním názoru, převzatém z rozhodnutí druhé stolice, že otázku, byl-li zem. soud trest. v Praze oprávněn ve svém usnesení z 18. října 1928 vysloviti, že nevyhoví-li st-l výzvě, aby předložil v dané mu lhůtě ověřený překlad, bude překlad pořízen na jeho útraty, nemohou rozhodovati státní úřady dohlédací. Žal. úřad vycházel tedy z právního hlediska, že řečená otázka nespadá již do rámce jazykového sporu ve smyslu § 7 jaz. zák., a že proto státní úřady dohlédací, povolané podle tohoto ustanovení k vyřizování jazykových sporů, nejsou k jejímu rozhodování kompetentní.
Proti tomu namítá stížnost, že vyžádání ověřeného překladu zem. trest. soudem bylo opatření čistě jazykověprávní a tedy rozhodnutím o otázce práva jazykového. Proto byla i pohrůžka, že po marném uplynutí k tomu určené lhůty bude překlad opatřen na útraty st-lovy, jen konsekvencí z rozhodnutí otázky jazykové, a proto rovněž otázka jazyková. Vyvodil-li soud ze skutečné nebo domnělé jazykové závady důsledky, které právě vyvodil, jest také otázka, byl-li k tomu oprávněn, předmětem jazykového sporu. Z toho dovozuje stížnost, že nař. rozhodnutím byla vyslovena neprávem nepříslušnost dohlédacích úřadů správních k rozhodnutí o této otázce, a že odmítnutí podané jazykové stížnosti z tohoto důvodu jest nezákonné.
S právním názorem, na kterém jest vybudována tato námitka stížnosti, souhlasiti však nelze. Stížnost pokládá řečenou pohrůžku, obsaženou v cit. usnesení zemského trestního soudu, za pouhý důsledek jazykového opatření, vyslovený pro případ, nebude-li předložen požadovaný ověřený překlad. Nutno připustiti, že výrok ten byl učiněn v souvislosti s předcházejícím opatřením, jež mělo nepochybně povahu opatření jazykověprávního. Nevyhovění tomuto opatření může však míti s hlediska jazykového práva jediný důsledek, který vyplývá z ustanovení §§ 1 a 2 jaz. zák., t. j. že soud podáni jim nevyhovující neučiní vůbec předmětem příslušného řízení. Pohrůžka, že nebude-li v určené lhůtě předložen ověřený překlad, bude opatřen na útraty st-lovy, není a nemůže tedy býti konsekvencí plynoucí z práva jazykového, nýbrž jest důsledkem vyplývajícím z procesních norem upravujících řízení ve věcech trestní jurisdikce soudní. Stížnost tedy přehlíží, že pohrůžku onu vyslovil soud ve své funkci jako trestní soud, kterému přísluší podle předpisů, upravujících trestní řízení soudní, rozhodovati o tom, které útraty, vzniklé jednotlivými úkony v trestním řízení, jsou součástí nákladů tohoto řízení, koho postihují prozatímně, a která ze stran v trestním procesu zúčastněných jest povinna je konečně zapraviti. Rozhodnutí o těchto otázkách jest podle svého obsahu a své právní povahy rozhodnutím příslušného soudu. Na této jeho povaze nemění a nemůže změniti nic okolnost, že stalo se snad v souvislosti s opatřením soudu povahy jazykověprávní. Přezkoumati správnost rozhodnutí trestního soudu v otázkách týkajících se náhrady útrat, vzniklých v řízení trestním, povolány jsou nadřízené instance soudní, nikoli však státní úřady dohlédací, jež podle § 7 jaz. zák. jsou příslušny vyřizovati jen spory o užití jazyka při soudech atd., odděleně od věci, ve které vzešly.
Stížnost dovolává se na oporu svého názoru nál. Boh. A 7116/28, v němž bylo vysloveno, že jazykovým sporem po rozumu § 7 jaz. zák. jest nejen spor o to, v jakém jazyku mělo býti sepsáno určité podání, nýbrž i spor o to, byl-li soud oprávněn z důvodů jazykového práva odmítnouti (čl. 4 a 19 jaz. nař.) podání jazykově nepřípustné. — K tomu budiž podotknuto, že v případu tímto nálezem rozhodnutém bylo odmítnutí podání přímým a nutným důsledkem toho, že bylo sepsáno v jazyku nepřípustném, kdežto v daném případě právní situace, za které výrok, že překlad bude opatřen na útraty st-lovy, byl učiněn, byla jiná, neboť výrok ten, třebaže se stal v souvislosti s opatřením jazykověprávním, vydán byl soudem jako akt soudní judikatury, kterým byla vyslovena povinnost st-le, vystupujícího v trestním řízení jako soukromý žalobce, zapraviti za určitého předpokladu určité útraty jeho trestním návrhem vzniklé podle předpisů upravujících trestní řízení soudní. Jest proto poukaz stížnosti na uvedený nález nevhodný (srovnej také nál. Boh. A 9075/31).
Vycházel-li žal. úřad z právního názoru, že státní úřady dohlédací nebyly příslušny o řečeném výroku rozhodovati, ježto otázka, které se týkal, nemohla býti předmětem jazykového sporu, nelze podle předcházejících úvah shledati, že by názor ten byl nesprávný, a nař. rozhodnutí na něm spočívající nebylo ve shodě se zákonem. V tomto bodě byla proto stížnost zamítnuta jako bezdůvodná.

Citace:

č. 10329. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 433-437.