Č. 8177.

Vojenské věci (Slovensko): K výkladu pojmu »válečný úkon« podle zák. čl. 68:1912.
(Nález ze dne 15. října 1929 č. 18 485.)
Věc: Ludvík K ve S. proti ministerské komisi pro válečné úkony o náhradu za válečné úkony.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud st-li nepřiznalo náhradu za 75 kg mouky (položka 18.), se zrušuje pro nezákonnost. V ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 20. listopadu 1919 přihlásil st-l nárok na náhradu celé řady předmětů, jež v měsících lednu až červnu 1919 odebralo z jeho statku čsl. vojsko, uplatňuje nárok ten jako nárok na náhradu podle zák. čl. 68:1912 o vál. úkonech. Přihláška obsahuje celkem položku 1. až 50. (položka 11. však chybí) a položky a až h. K prvé skupině byly předloženy písemné potvrzenky o odebraných věcech, pokud se týče výtahy ze st-lových hospodářských knih, druhá skupina byla bez potvrzenek. Většina položek, jež v prvé skupině jsou uvedeny daty, kdy odběr se stal, skládá se z několika subpoložek podle toho, byly-li dne, na nějž položka zní, odebrány různé předměty. Položky skupiny a až h jsou uvedeny společným nadpisem: Bez stvrzenky odneseno neznámými oddíly. Jednotlivou položku této skupiny tvoří seznam předmětů odebraných na statcích a) S., b) L., c) Č., d) A., e) N., f) O., g) K., h) továrna na správu hosp. strojů. U položek těchto není uvedeno ani datum, kdy odběr se stal, ani udáno blíže, kdo který předmět odebral. Pouze v položce b) L. u 300 q sena jest poznamenáno, že seno odebrala druhá četa 4. roty 1. námořnického praporu. Jako odebrané předměty jsou uvedeni koně, dobytek, pícniny, poživatiny, postroje, hospodářské nářadí a náčiní. Každý druh předmětu byl v přihlášce oceněn, celkem byl uplatněn nárok na náhradu v částce 487 205 Kč 20 h.
O této st-lově přihlášce zavedla intendance zem. voj. velitelství v Bratislavě šetření u oněch útvarů, které byly uvedeny ve st-lově přihlášce. V šetření tom bylo zjištěno též, že některé požadavky uplatněné v přihlášce byly zatím st-li zaplaceny, a to voj. útvary v celkové částce 37 660 Kč, v tom zejména i pohledávka za sedla z položek, pro něž st-l nepředložil potvrzenek, a obcí V. částka 200 Kč za slámu. Po dalším provedeném šetření jmenovitě z 20. listopadu 1924, kdy byli vyslechnuti svědkové, jichž se st-l dovolával, nabídla intendance zem. voj. Velitelství v Bratislavě st-li dne 20. září 1925 celkem částku 18 154 Kč na úhradu všech jím vznesených nároků.
Když st-l tuto nabídku nepřijal, bylo provedeno řízená podle § 33 zák. čl. 68:1912. Dne 16. prosince 1925 konala se obecní komise podle cit. § 33, při níž právní zástupce st-lův prohlásil, že předložený seznam škod obsahuje jen předměty, jichž použilo čsl. vojsko, poněvadž škody způsobené bolševickým vpádem byly zvláště sepsány a oznámeny, a že svědeckými výslechy jest dokázáno, že různých věcí bylo čsl. vojskem použito. Právní zástupce st-lův požádal, aby všechny položky seznamu byly uznány za řádné válečné úkony a aby náhrada byla přiznána podle seznamu, který obsahuje ceny platné v roce 1919. Obecní komise, jíž byly přečteny svědecké výpovědi z 20. listopadu 1924, uznala pak část st-lem uplatněných úkonů za vál. úkony ve smyslu zák. o vál. úkonech a určila též výši náhrady. Na to župní komise učinila dne 11. ledna 1926 usnesení toho obsahu, že souhlasí s návrhem intendance zem. voj. velitelství v Bratislavě a žádá župní úřad, aby spisy byly postoupeny mno.
Nař. rozhodnutím vyslovila min. komise pro vál. úkony, že přiznává st-li jako náhradu za vál. úkony, poskytnuté jím v roce 1919 čsl. vojsku, náhradu v částce 65 808 Kč. — — — —.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí nss uvážil: — — —
Stížnost zabývá se hodnocením, jež v nař. rozhodnutí projevil žal. úřad ohledně některých potvrzenek požadovaných vál. úkonů. Nss-u nelze se těmito vývody zabývati všeobecně, nýbrž možno přihlédnouti jen k oněm vývodům, jež se týkají potvrzenek, které žal. úřad neuznal za průkaz poskytnutí vál. úkonu, odpíraje dáti náhradu za úkony jím prokazované, neboť v ostatním směru, pokud žal. úřad st-li náhradu za určité úkony přiznal, třeba o existenci vál. úkonu vzhledem k formální stránce potvrzenek projevil pochybnosti, nemohlo býti a také nebylo tímto stanoviskem úřadu dotčeno nějaké právo st-lovo v zásadní otázce nároku na náhradu.
Z úkonů, jež st-l prokazolval potvrzenkami, neuznal žal. úřad nárok na náhradu ve dvou případech a to za 75 kg mouky (položka 18) a za jednoho koně (položka 47), v obou případech proto, že stvrzenky již svou formou vylučují vyžádání zmíněného předmětu podle zák. o vál. úkonech. Druhého z obou případů (koně) stížnost se speciálně nedotýká, nemajíc proti stanovisku žal. úřadu konkrétního stižního bodu, nýbrž brojí jen proti názoru žal. úřadu, vyslovenému ohledně nároku na náhradu za 75 kg mouky. Lze proto také jen v tomto bodě nař. rozhodnutí přezkoumati.
Zamítaje nárok na náhradu za uvedených 75 kg mouky poukázal žal. úřad k tomu, že doklad, jejž st-l předložil jako potvrzenku o poskytnutí vál. úkonu, počíná slovy »Ich bitte ... «, a pro tuto formu pokládá za vyloučeno, že požadovaný předmět byl vyžádán podle zákona o válečných úkonech. S tímto názorem nelze však souhlasiti, naopak dlužno přisvědčiti stížnosti, že o tom, zda nějaký úkon byl požadován jako úkon podle zák. o vál. úkonech, nemůže rozhodovati forma, v níž vyžádání se děje, nýbrž podstata věci sama, t. j. zda plnění bylo žádáno k účelům v § 1 zák. o vál. úkonech stanoveným. Pokud tedy žal. úřad odepřel uznati st-lův nárok na náhradu za 75 kg mouky z důvodu v nař. rozhodnutí uvedeného, jest nař. rozhodnutí nezákonné. O dalšími obsahu nař. rozhodnutí, jednajícího o nároku st-lově na náhradu za položky, jež písemnými kvitancemi nebyly doloženy, bylo vzhledem k stížnostním námitkám uvážiti takto:
Předem nutno podati výklad o pojmu vál. úkonu, jak jej zákon o vál. úkonech, přiznávající za něj v § 3 nárok na přiměřenou náhradu, má na mysli.
V § 1 zák. čl. 68:1912 o vál. úkonech jest stanoveno, že v době mobilisace jakož i při doplnění na vál. stav mohou pro účely mobilisovaných (na vál. stav doplněných) částí ozbrojené moci, tak i pro bezpečnostní opatření nutná v zájmu vedení války býti požadovány v tomto zákoně určené vál. úkony. V § 3 téhož zák. čl. jest pak určeno, že za vál. úkony — pokud tento zákon nestanoví výslovného opaku — přísluší přiměřená náhrada, o níž má podle § 33 rozhodovati, nebylo-li mezi stranami dosaženo dohody, zvláštní min. komise.
Z cit. znění § 1 jest patrno, že nikoliv každé poskytnutí nějakého úkonu vojenským částem, i když jeho obsahem jest plnění, o němž obsaženy jsou předpisy v dalších ustanoveních cit. zák., tedy úkon v tomto zákoně určený, jest vál. úkonem ve smyslu tohoto zákona, za nějž přísluší náhrada dle tohoto zákona, nýbrž jen takový úkon v cit. zákoně materiálně určený, jenž na základě zák. čl. 68:1912 byl požadován a poskytnut pro účely částí ozbrojené moci nebo pro bezpečnostní opatření, nutná v zájmu vedení války. Veškerá požadování a poskytování, která jdou mimo tuto hranici, nejsou již požadováním a poskytováním vál. úkonů ve smyslu cit. zák., třeba byly úkony požadovány voj. částmi a jim poskytovány a třeba bylo jejich obsahem plnění, určené v cit. zákoně. Nebude tedy kriteriem vál. úkonu ve smyslu cit. zák., za něž přísluší náhrada podle tohoto zákona, jen skutečnost, že bylo plněno voj. částem, nýbrž že — za ostatních předpokladů — obsah plnění sloužil účelům částí ozbrojené moci, že tedy obsah plnění byl požadován, aby zapezpečil účely, jimž části ozbrojené moci měly sloužiti. Požadování úkonů, jež nebyly vyžádány k tomuto cíli, bude pak, nejde-li o dobrovolné plnění mimo rámec zákona o vál. úkonech, požadováním svémocným, za něž osoba úkony ony poskytující, neplníc úkonů válečných ve smyslu zák. čl. 68/1912, nebude moci požadovati na voj. správě náhrady podle zák. o vál. úkonech a v řízení podle tohoto zákona předepsaném. Pokud a proti komu přísluší poskytovateli těchto úkonů nárok na příslušnou náhradu, jest otázka, jdoucí mimo rámec tohoto sporu, v němž sluší řešiti jedinou otázku, zdali st-li za úkony jím poskytnuté přísluší náhrada podle zák. o vál. úkonech.
Vycházeje v podstatě z téhož názoru o pojmu vál. úkonů, zamítl žal. úřad st-lovy nároky na náhradu za tvrzená jimi plnění, pokud nebyla osvědčena písemnými kvitancemi, poněvadž nebylo prokázáno, že předměty, o něž šlo, byly-li čsl. vojsku poskytnuty, byly požadovány pro účely uvedené v § 1 zák. o vál. úkonech. Neomezuje se však jen na tento důvod zamítl žal. úřad st-lovy nároky také proto, že též nebylo ani prokázáno, že čsl. vojíni předměty, o něž šlo, vůbec odebrali, že tedy vůbec se stalo nějaké plnění čsl. vojsku se strany st-lovy. Stížnost brojí proti oběma těmto hlediskům žal. úřadu. Ve směru prvém dovozuje, že již povaha věcí, za něž se náhrada žádá, jest dostatečným důkazem, že věci sloužily nutné potřebě čsl. vojska, takže jest vyloučeno, aby při odběru jich šlo o svévolný čin jednotlivých vojáků, ve směru druhém pak má za to, že provedenými svědeckými výslechy bylo prokázáno, že plnění, za něž st-l náhradu požaduje, čsl. vojínům skutečně se stalo, pokud se týče, že důkazy o tom mohly býti provedeny také hosp. knihami st-lovými.
Pokud jde o otázku v prvém směru nadhozenou, sluší uvésti, že z povahy věcí, t. j. z účelu, k němuž se nějaké věci vůbec užívá, nemůže samo o sobě nic vyplývati pro závěr, že věc ona v konkrétním případě byla poskytnuta, pokud se týče požadována k účelům, vytčeným v § 1 zák. o vál. úkonech, t. j. k tomu cíli, jak nahoře bylo vyloženo, aby byly zabezpečeny (účely, jimž části ozbrojené moci měly sloužiti, třeba šlo o věci, které obecně mohou sloužiti nutné potřebě voj. částí, neboť také předměty nutné potřeby voj. částí a tudíž způsobilé sloužiti účelům vytčeným v § 1 zák. o vál. úkonech mohou býti předmětem svémocného požadování, jež v rámec požadování úkonů podle zák. o vál. úkonech vměstnati nelze, jako zase na druhé straně povaha věcí, jež samy o sobě nejsou předmětem nutných potřeb voj. částí, nebude již vylučovati, že přece byly požadovány k zabezpečení účelů, jimž voj. části sloužiti měly. Bude tedy povaha věcí požadovaných nikoliv již sama o sobě, nýbrž teprve ve spojení s jinakými skutečnostmi konkrétního případu (na př. odevzdáni jich voj. částem nebo použití jich voj. částmi) podkladem, na němž bude lze budovati úsudek o tom, zda byly požadovány k účelům v § 1 zák. o vál. úkonech vytknutým. Nemůže proto st-lův poukaz na pouhou povahu věcí jím poskytnutých sám o sobě zvrátiti úsudek žal. úřadu, že podle provedeného šetření nelze za to míti, že předměty, za něž byla náhrada odepřena, byly-li st-lem vůbec poskytnuty, byly požadovány pro účely § 1 zák o vál. úkonech.
Brojíc proti výroku, že šetření u voj. útvarů nedokázalo, že předměty, za něž se st-li náhrada nepříznivá, byly skutečně voj. správou požadovány podle zák. o vál. úkonech, namítá stížnost, že šetření u voj. útvarů konalo se jen výslechem svědků-vojáků; provádějíc však blíže tuto námitku dovozuje, že tvrzení těchto svědků není věrohodnější než tvrzení svědků st-lem vedených a že osoby vojenské jsou najisto zaujatější než st-lovi zaměstnanci. Z tohoto provedení námitky jest zřejmo, že ač formálně jest řízena proti úsudku, že nešlo o účely § 1 zák. o vál. úkonech, obsahem svým směřuje proti výroku, že nebylo prokázáno, že vůbec byly zmíněné předměty čsl. vojíny požadovány, neboť st-lovi svědkové mohli podávati důkaz právě jen o faktu plnění a nikoli o účelech požadování. Ne jinak jest tomu i s námitkou, že skutečnost, že v knihách u voj. útvarů nejsou zaznamenány úkony st-lem plněné, nevylučuje, že st-l uvedené věci čsl. armádě přece jen poskytl, neboť i tu, jak z doslovu námitky jasně jest patrno, míří st-l nikoliv na účel požadování, nýbrž jen na fakt plnění. Nelze proto k těmto námitkám v této části výkladu vůbec přihlížeti.
Jiných námitek, jež by braly v odpor úsudek žal. úřadu, že nelze za to míti, že předměty, byly-li st-lem vůbec poskytnuty, byly požadovány pro účely § 1 zák. o vál. úkonech, stížnost nevznáší. Ale pak za stavu, jak právě byl vyložen, zůstal uvedený úsudek žal. úřadu neotřesen a nutno nss-u vycházeti ze základu, že byly-li st-lem skutečně čsl. vojínům plněny úkony, jichž náhradu st-l požadoval, nešlo při tom o účely v § 1 zák. o vál. úkonech.
Ježto pak úsudek tento anticipoval jako předpoklad positivní odpověď na otázku, zda skutečně vůbec čsl. vojíni odebrali předměty, za něž st-l náhradu požaduje, netřeba se otázkou fakta, zda k tvrzeným plněním skutečně došlo, pro cíle tohoto sporu vůbec zabývati. Lze proto z tohoto procesního důvodu pominouti všechny námitky, jimiž st-l brojí proti tvrzení žal. Úřadu, že ani sám fakt plněni čsl. vojínům vůbec nebyl prokázán. Jsou to ony vývody stížnosti, jež se zabývají formálním i věcným hodnoicením výpovědi svědků st-lem vedených a odkaz na hosp. knihy, neboť uvedenými svědky a hosp. knihami měl býti prokázán právě jen fakt, že čsl. vojíni skutečně od st-le odebrali sporné věci.
Tím jest vyřízena stížnost, pokud se zabývá otázkou, zda a pokud st-li přísluší vůbec nárok na náhradu. Stížnost ovšem vytýká, že též výše přiznané náhrady vytýkajíc, že náhrada, pokud byla st-li přiznána, byla určena příliš nízko a že měla býti st-li přiznána ta hodnota, jakou měly zabrané věci v roce 1919, ba u některých ještě vyšší, pro který požadavek se st-l dovolává § 22 zák. o vál. úkonech. St-l dovozuje, že mnohé věci, zvláště koně a dobytek, byly nejlepší jakosti a sloužily k plemenitbě čistokrevných exemplářů a vlastně podle § 22 ani neměly býti rekvirovány. Na tuto okolnost nevzalo nař. rozhodnutí zřetele a stanovilo příliš nízkou a tehdejším poměrům neodpovídající cenu. Cena měla býti zjištěna znalci. K námitkám takto formulovaným jest uvésti: Podav přihlášku tvrzených úkonů a žádaje za ně náhradu, určil st-l sám ve své přihlášce ceny, podle nichž mu měla býti náhrada vyměřena. Stanovíc náhradu za úkony, jež byly uznány za vál. úkony ve smyslu zák. čl. 62:1912, dovolalo se nař. rozhodnutí v některých případech maximálních cen platných v době, kdy úkony byly prováděny, a v některých případech přiznalo náhradu ve výši, jaká byla st-lem v přihlášce požadována. St-l, vznášeje nahoře uvedené námitky, nečiní mezi jednotlivými položkami rozdílu a brojí proti výši přiznané náhrady hledisky povšechnými, nepřihlížeje k zvláštním momentům jednotlivých položek, ač právě měl své námitky formulovati podle toho, jak v které položce žal. úřad postupoval, neboť jen tak mohly by jeho námitky býti spolehlivým materiálem, s jehož hlediska by mohl nss postup žal. úřadu přezkoumati. Z obsahu námitek, jak ve své všeobecnosti jsou vzneseny, není zejména patrno, jaké stanovisko zaujímá st-l k posudkům obecní komise, nebo k maximálním cenám a zvláště též není jasno, zda a pokud se námitky ty týkají těch položek, za něž žal. úřad přiznal st-li náhradu v té výši, jakou st-l v přihlášce sám požadoval. Z toho plyne, že za situace, jaká tu jest, nejsou st-lovy námitky náležitě konkretisovány.
Zbývá pak zmíniti se jen o poslední námitce stížnosti, že st-li nebyla nahražena škoda, kterou utrpěl tím, že kapitálu representovaného protihodnotou poskytnutých velcí postrádá již po tak dlouhou dobu, a že měly býti st-li přiznány aspoň úroky, a to od doby uskutečných úkonů nebo aspoň od konce července 1919. K této námitce sluší podotknouti jen tolik, že v řízení správním vznesl st-l jediný nárok a to, aby mu byla nahražena hodnota věcí jím čsl. vojsku poskytnutých. Jiného nároku na náhradu nějaké další škody st-l neuplatňoval. Mohl se proto žal. úřad omeziti na výrok o náhradě, jak byla st-lem požadována, kdežto k úvahám o tom, zda a pokud snad st-li přísluší nárok též na náhradu nějaké další újmy, neměl žal. úřad důvodu. Zůstala proto otázka ta žal. úřadem a to právem neřešena, a nemůže se pak ovšem, meritem věci, když o nároku na náhradu další škody není výroku žal. úřadu, zabývali ani nss.

Citace:

č. 8177. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 266-271.