NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 748.

Rozvedené manželce nepřísluší od doby provedeného rozvodu právo spoluužívati společného bytu, jejž sama nenajala. Bydlí-li v něm přece, děje se to jen výprosou. Ponechal-li ji manžel prozatím v bytě, až si najde jiný byt, jest soud oprávněn určití termin (§ 904 obč. zák.), kdy se manželka má vystěhovati.
(Rozh. ze dne 9. listopadu 1920, Rv I 700/20.)
V červnu 1918 byl povolen sporným stranám rozvod manželství od stolu a lože, žalovaná manželka však, nemohouc si opatřiti bytu, zůstala v bytě žalobcově, vedla mu dále domácnost а k naléhání jeho, aby byt opustila, podepsala u právního zástupce žalobcova prohlášení ze dne 26. března 1920 toho obsahu, že se vystěhuje až se bude moci odstěhovati ku svým příbuzným do Uher. Žalobu manželovu, by žalovaná byla uznána povinnou vykliditi pokoj, obývaný v bytě manželově, procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Pokud manželský svazek trvá, má každý manžel právo a povinnost sdíleti společnou domácnost. Při dobrovolném rozvodu se manželé navzájem tohoto práva vzdávají, pokud se týče od povinnosti společnou domácnost sdíleti se osvobozují. Vzdání se práva toho zajisté může za souhlasu druhé strany kdykoliv býti odvoláno a nabývá opět plné působivosti. V případě, o nějž jde, domáhala se žalovaná po rozvodu zase u žalobce práva sdíleti s ním společnou domácnost do doby, až si najde byt v Uhrách a žalobce jí právo na společnou domácnost na tu dobu zase přiřknul; nebydlí tudíž žalovaná, která dosud jiného bytu si opatřiti nemohla, čehož pak žalobce ani netvrdí ani neprokázal, u žalobce bezdůvodně a bylo proto žalobu zamítnouti. Odvolací soud vyhověl žalobě v ten způsob, že nařídil žalované, by vyklidila pokoj v bytě žalobcově do 15. listopadu 1920. Důvody: Žalovaná ani netvrdila, že by byla nájemnicí nebo spolunájemnicí. Když mezi manželi došlo k rozvodu od stolu a lože, jest manželka zajisté povinna, když bytu nenajala, byt, jejž dosud se svým manželem v důsledku ustanovení § 92 obč. zák. obývala, opustiti. Tuto svou povinnost uznala žalovaná a uznává dosud. Z té skutečnosti žalovanou uplatňované, že manželé spolu několikráte souložili, nelze nikterak dovoditi, i kdyby byla pravdivou, že by byla manželka oprávněna dále v bytě svého manžela se zdržovati. Ku společnému manželskému žití bylo by zajisté třeba souhlasu, tedy prohlášení obou stran, že jsou ochotni spolu znovu ve společné domácnosti a manželství žíti, nestačí k tomu pouhá soulož, třeba několikráte opakovaná. Formálně dochází tento souhlas výrazu ohláškou na soudě dle § 110 obč. zák. Bydlí tedy žalovaná v bytě žalobcově bez veškerého právního důvodu, což ostatně sama uznává, a jedná se proto v tomto sporu jen o to, jaké právní důsledky mělo její prohlášení ze dne 26. března 1920, že se vystěhuje z bytu manželova, až bude moci se odstěhovati ku svým příbuzným do Uher. Pro takový případ má občanský zákon v § 904 přesné ustanovení, totiž, že ponechal-li zavázaný dobu splnění svému rozhodnutí a jedná-li se toliko o osobní povinnost, která na dědice nepřechází, má soud ustanoviti podle uvážení všech okolností přiměřenou lhůtu. Stejně se má tak státi, slíbí-li zavázaný plniti podle možnosti. Soud odvolací uváživ nynější nouzi bytovou a zároveň, že se tu jedná o osobu, která bude si moci opatřiti buď nájmem nebo podnájmem místnost jedinou snáze, ustanovil den 15. listopadu 1920 po rozumu § 904 obč. zák. jako konečný termín, kdy žalovaná má byt svého muže opustiti a se vystěhovati.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvodу:
Pokud jde o dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s., vychází odvolací soud ze správného názoru, že rozvedené manželce nepřísluší právo od doby provedeného rozvodu spoluužívati společného bytu, jehož sama nenajala, a bydlí-li v něm přec, že děje se tak jen výprosou. V případě, o nějž tuto jde, má se věc poněkud jinak, neboť ze zjištění prvého soudu vyplývá, že strany po rozvodu manželství spolu ujednaly, že žalovaná povede domácnost svého manžela až do té doby, kdy si najde jiný byt. Tím se žalobce vzdal svého práva vyzvati dle svého libovolného rozhodnutí žalovanou, aby byt ihned opustila, a byl povinen poskytnouti jí lhůtu přiměřenou, aby si opatřila byt. Poněvadž úmluva neobsahuje určitého termínu pro splnění, a žalovaná, která sama žádala žalobce, aby ji prozatím ponechal ve svém bytě, až si najde jiný byt, že pak odejde, dala tím na jevo, že se dle možnosti odstěhuje, užil odvolací soud právem ustanovení § 904 a dle toho určil lhůtu, ve které jest žalovaná povinna byt žalobcův opustiti. Lhůta k vyklizení pokoje žalovanou v bytě žalobcově obývaného byla určena ve smyslu ustanovení § 573 c. ř. s.

Citace:

č. 748. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 649-650.