Č. 702.

Školy menšinové: 1. * Okolnost, že přípravné úkony nebo šetření o nároku na zabrání místností pro školu dle § 7, odst. 1 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. byly předsevzaty bez předchozího rozkazu příslušného orgánu školního okr. politickou správou, nezakládá podstatné vady, když kompetentní orgán o záboru rozhodující použitím výsledků tohoto šetření ony přípravné úřední úkony dodatečně schválil. — 2. * V řízení zavedeném o žádosti za zábor místností dle § 7, odst. 1 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. není předepsáno formální jednání komisionelní. Stačí, byly-li rozhodné okolnosti plně u zachování práva slyšení stran vyšetřeny. — 3. * Pasivním subjektem záboru dle § 7, odst. 1 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. jest nejen vlastník reality, která ať zúplna ať z části jest zabírána, nýbrž vedle vlastníka i každý, komu k zabíraným místnostem přísluší právo jich užívati nebo s nimi nakládati. — 4. * V řízení o zábor místností dle § 7, odst. 1 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. vystupují jako procesní strany nejen vlastník reality, nýbrž i všechny osoby, v jichž právo bydliti v zabíraných místnostech nebo nakládati s nimi jest záborem zasahováno. Osoby, jež mají právo bydleti v dotyčných místnostech, jsou v tomto jednání k vlastníku reality v poměru »litis consortes«. Nárok na přibrání osob těch k jednání mají nejen ony samy, každá pro sebe, nýbrž i vlastník reality ohledně nich všech. Nevyhovění tomuto nároku vlastníkem uplatňovanému zakládá podstatnou vadu řízení. — 5. * Vlastní bydlení, resp. vlastní živnost jest ve smyslu § 7, odst. 1, věta 2. zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. dostatek chráněna, když dosavadnímu bydliteli (provozovateli živnosti) ponecháno z místností dosud užívaných resp. dáno za ně v náhradu místností jiných tolik, kolik jest zapotřebí, by ohrožení vlastního bydlení a vlastní jeho živnosti bylo vyloučeno. Otázka dostačitelnosti ponechaných nebo v náhradu daných místností jest otázkou skutkovou, ale pro rozhodnutí o dostačitelnosti místností k bydlení určených jsou směrodatný i zásady zákona bytového z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. potud, že nelze za nutné pokládati místnosti, jež dle tohoto zákona by byly přespočetnými. — 6. * Obmezení práva záborového, vyslovené v druhé větě § 7, odst. 1 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n., jímž chráněno jest vlastní bydlení a vlastní živnost, dáno jest nejen ve prospěch majitele reality sama, nýbrž ve prospěch všech osob, jimž ať z jakéhokoli právního titulu právo k užívání zabíraných místností náleží. Lhostejno jest, zda osoby ony místností oněch i skutečně již v době záboru používají. — 7. * Předmětem záboru dle § 7, odst. 1 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. mohou býti nejen jednotlivé místnosti domu, nýbrž i všechny jeho prostory, tedy dům celý. — 8. * Práva záborového dle § 7, odst. 1 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. lze použíti nejen při prvním umístění školy zákonu tomuto podléhající, nýbrž i kdykoli později se naskytne nutnost opatřiti pro školu takovou vhodné místnosti. — 9. Právní zásada stejná jako u č. 633. — 10. * Školy zřízené podle zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. nepatří v obor »národního školství« ve smyslu § 44, odst. posl. zák. ze dne 24. června 1890 č. 46 z. z. Jest proto třeba stížnosti řízené proti rozhodnutím předsedy zemské školní rady vyneseným dle § 7 cit. zákona z r. 1919, resp. zák. z 9. dubna 1920 č. 295 sb. z. a n. podati přímo u zemské školní rady.
(Nález ze dne 9. února 1921 č. 1282.)
Věc: Akciová společnost Schokoladewerke »Deli« v Lovosicích (adv. Dr. B. Knöpfelmacher z Litoměřic) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze (zast. min. koncip. Drem Moravcem) stran umístění veřejné školy občanské v domě čp. 236 v Lovosicích.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodnutím ze dne 6. října 1919 č. I 358/2 zřídil předseda zemské školní rady v Praze podle § 2 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. v Lovosicích občanskou školu veřejnou s českým jazykem vyučovacím. Prvá třída této školy byla ve školním roce 1919/20 umístěna v prostorách hostince »U zlaté lodi« v Lovosicích. Ředitel této školy žádal podáním ze dne 3. července 1919 okresní správu politickou v Litoměřicích, aby vzhledem k tomu, že bude škola ta míti ve školním roce 1920/21 tři třídy, které v dosavadních místnostech nebude možno umístiti, opatřila pro školu místnosti a to nejméně 3 učebny, pak místnost pro kabinet a ředitelnu a navrhl 6 budov, ve kterých by se mohly vhodné místnosti získati.
Na toto podání nařídila okresní správa politická v Litoměřicích komisionelní jednání na den 16. července 1919 a přizvala k němu vedle úředního technického znalce starostu města, zástupce českých rodičů, ředitele školy a majitelů domu. Komise prohlédnuvši, jak v protokolu jest vyznačeno, dům čp. 236 náležející stěžující si akc. společnosti, po té zámek a restauraci »U zlaté lodi«, zjistila, že by se dům č. p. 236 hodil velmi dobře pro umístění české občanské školy, neboť leží při nádražní široké třídě a stojí zcela volně v prostorné zahradě a vzadu má mimo to velký dvůr. V 1. patře dají se vybouráním dvou příček a zřízením jedné nové příčky získati pěkné dvě třídy o 9,50 m délky, 5,60 m šířky a 3,80 m výšky. Třída třetí ponechá se bez adaptací, rovněž kabinet a ředitelna. Záchody se zřídí v 1. poschodí a v přízemí neb upraví se na dvoře, který bude sloužiti za hřiště. Dále se uvádí v protokolu, že by se »odporučovalo zabrati celou budovu pro školu občanskou a zříditi tam bez velkých nákladů byt pro ředitele školy, by jediná rodina v budově jsoucí si nestěžovala na obtěžování snad hlukem«. Po té by se mohly umístiti učebny v přízemí a byty v 1. poschodí.
Zástupci stěžovatelky prohlásili při tomto jednání, že dům č. p. 236 byl závodem zakoupen v roce 1918 prozatím k ubytování úředníků závodu, že však jest určen pro vlastní tovární podnik, poněvadž při stálém rozvoji závodu jest třeba zajistiti pro něj potřebné místnosti. Závod investoval již do budovy pro své účely značný peníz. Poněvadž firma nemá nyní jiných objektů pro zmíněné účely, byla by jí zabráním způsobena nejenom značná škoda, nýbrž byl by i závod ohrožen ve svém hospodářském vývinu.
Technický znalec podotknul ještě k informaci, že budova čp. 236, bývalý hotel, jest dvoupatrová, celé přízemí její obývá okresní soudce a 1. poschodí, kde se navrhuje umístění školy, jest v jižním uličním traktu úplně prázdné.
Okresní správa politická zaslala zápis o jednání zemské školní radě se žádostí za brzké rozhodnutí o zabrání domu čp. 236 pro českou občanskou školu, načež předseda zemské školní rady vyslovil, dorozuměv se dříve o tom se zemskou správou politickou, rozhodnutím ze dne 4. srpna 1920 č. IV 8229./20, že zabírá podle práva, které mu dává § 7 zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n., doplněný zákonem ze dne 9. dubna 1920 č. 295 sb. z. a n., celý dům č. 236 v Lovosicích se vším příslušenstvím vnuceným nájmem ve smyslu protokolu ze dne 16. července 1920 za účelem umístění české občanské školy a bydlení jejího správce i učitelstva. Poněvadž náklad na zřízení a vydržování této školy nese ze svého země, platiti bude země i náklady na adaptaci i nájemné ze zmi- něného domu s příslušenstvím. Nedojde-li o výši nájemného k dohodě, bude určeno nájemné soudně.
Akciová společnost »Deli« podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, ve kterém uplatňuje a namítá po stránce skutkové v podstatě toto:
Stěžovatelka zakoupila dům čp. 236 za 170000 K; prodavatel vymínil si při prodeji používání bytu o 3 pokojích v 1. poschodí na dobu 1 1/2 roku.
Ač závod vynaložil 72000 K na adaptace za účelem zaopatření bytů pro své úředníky, nemohl přece v domě tom ani úředníky ani zřízence závodu ubytovati, poněvadž jednak nemohl se zmíněným bytem v 1. poschodí ještě disponovati, jednak byla mu disposice s ostatními místnostmi v domě znemožněna tím, že obec zabrala na podzim roku 1918 všechny místnosti přízemní pro ubytování nového okresního soudce, který jinde bytu nalézti nemohl a zároveň i 3 pokoje v 1. poschodí (dříve hostinské pokoje pro cizince) pro zahradníka W., který se tam se svou jedenáctičlennou rodinou nastěhoval. Místnosti v suterénu, jakož i celé 2. poschodí v domě č. 236 bylo však a jest dosud obydleno dohromady šesti cizími nájemníky podle starších smluv nájemních a byty těchto nájemníků nemohou býti za platnosti zákona o ochraně nájemníků vypovězeny. Aby zabezpečeno bylo bydlení prokuristy závodu Josefa B., který k příkazu bytové komise musí byt svůj v Schillerově ulici postoupiti obci k ubytování jiné osoby bytu nemající, pohnula správa závodu bývalého vlastníka budovy, aby byt v 1. patře uprázdnil dříve, než k tomu byl dle smlouvy povinen, a právě když bylo započato s opravou těchto místností k ubytování prokuristy B., dostavila se na místo komise, aby zajistila místnosti pro školu, ač v celém domě byly neobydleny jenom zmíněné, pro prokuristu určené místnosti.
Po stránce formální dožaduje se stěžovatelka v odvolání zjištění, bylo-li komisionelní jednání konáno k příkazu zemské školní rady, a namítá pro případ, kdyby byl zjištěn opak, zmatečnost řízení a nezákonnost rozhodnutí vydaného na základě jednání konaného úřadem nekompetentním. K tomu podotýká, že byla správa závodu teprve o půl třetí hodině odpoledne o tom zpravena, že bude týž den jednání konáno a jednání započalo s prohlídkou budovy již o 3/4 na 3. Jednání samo a řízení jest vadné, poněvadž komise nebyla správně nařízena, stěžovatelka nemohla se na jednání připraviti, přibrati k němu svého právního zástupce a byla tím porušena zásada slyšení stran.
Řížení jest nedostatečné, neboť nebylo zjišťováno, kdo v domě zabraném bydlí a na základě jakého titulu právního, nebylo se žádným z nájemníků jednáno a ač byly prohlédnuty toliko místnosti v 1. patře, vysloven byl zábor celé budovy.
Místnosti v zabrané budově mají býti teprve k účelům školským adaptovány, měl býti tedy vlastník budovy o potřebných adaptacích slyšen a mělo býti v jeho přítomnosti o tom pojednáno a zjištěno technickým znalcem, je-li možno adaptace potřebné vůbec provésti.
Rozhodnutí není odůvodněno a nebéře zřetele k námitkám již v řízení předneseným, ač zde nerozhoduje volné uvážení orgánu k rozhodování povolaného. Po stránce právní uplatňuje pak stěžovatelka v odvolání, že meze zákonného práva vyvlastňovacího školních úřadů jsou v zákoně samém dány, neboť není tam vysloveno, že výkonem práva vytčeného v § 7 cit. zákona z 3. dubna 1919 neb z 9. dubna 1920 ruší se všechna nájemní neb jiná práva co do místností v zabírané budově.
Potřeba ubytování úředníků živnostenského podniku jest právně rovnocenná s bydlením vlastníka samého, kterého zákon výslovně chrání, a mělo tedy býti postaráno o náhradní místnosti pro úředníky. Zabrání místností určených pro byt prokuristy B. odporuje tudíž přímo zákonu.
K potřebě bydlení ostatních osob v budově bydlících mělo býti rovněž přihlíženo jakož i k tomu, že je chrání zákony o zabírání budov a bytů a o ochraně nájemníků.
Stěžovatelka nabízela o všech tvrzených skutkových okolnostech a o tom, že se vytýkané formální vady sběhly, důkazy výslechem svědků, účastníků komisionelního jednání, nájemníků, obecního úřadu, protokoly o usneseních bytové komise a pod.
Žalovaný úřad zamítl naříkaným rozhodnutím odvolání toto ve shodě s ministerstvem vnitra jako neodůvodněné.
Při tom přihlížel žalovaný úřad, jak v rozhodnutí uvedeno, k těmto okolnostem: Vlastní bydlení majitelky nebo její vlastní živnost nejsou zabráním ohroženy; také ne bydlení vedoucího úředníka prokuristy B., protože týž má již byt svůj v Schillerově ulici.
Konání komise na místě samém není zákonem, o nějž zabrání se opírá, vůbec předepsáno.
Poněvadž stěžovatelka ke komisi pozvána byla a ke komisi se skutečně dostavila, nelze tvrditi, že jí nebyla poskytnuta možnost slyšení.
Vytýkané vady formálního obsahu rozhodnutí nejsou toho významu, že by činily rozhodnutí zmatečným.
Ze zabrání nejsou podle § 7 zákona o školách národních vyloučeny byty nájemníků, chráněných jinak proti majitelům domů, ani byty, které byly nájemníkům za pomoci bytového úřadu opatřeny: § 7 neuložil totiž předsedovi zemské školní rady jiného obmezení, než aby vlastní bydlení neb vlastní živnost majitele domu nebyly ohroženy.
Ustanovení zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. nelze vztahovati na zabrání, které se nestalo podle tohoto zákona, nýbrž podle zákona o školách národních; § 7 zákona tohoto ustanovil specielně pro zabezpečení místností pro školy podmínky výjimečně zvláštní.
Přihlížejíc tedy k těmto vývodům jakož i k okolnosti té, že dle zjištění v protokolu ze dne 16. července 1919 dosavadní místnosti pro českou školu občanskou jsou zcela nevhodné a naproti tomu dům č. p. 236 se nejlépe pro účely školské hodí a jiné vhodné umístění nalezeno nebylo, potvrzuje ministerstvo zabrání předsedou zemské školní rady vyřknuté.
Stížnost proti tomuto rozhodnutí k nejvyššímu správnímu soudu podaná vytýká po stránce formální, že žalovaný úřad nepřihlížel k námitkám v jednotlivých bodech odvolání vznesených, neprovedl nabídnuté důkazy a proto zůstalo i nyní nezjištěno, zda nuceným nájmem není ohroženo bydlení úředníků a zřízenců závodu, zejména bydlení prokuristy B. a i vlastní živnost stěžovatelčina. Názor naříkaného rozhodnutí, že komisionelní jednání není předepsáno zákonem, jest mylný; k jednání měli býti přibráni nájemníci a měly býti prohlédnuty všechny místnosti k zabrání navržené.
Stížnost dovozuje pak, že jest nutno, aby bylo jednáno i o adaptacích, které mají býti provedeny v zabrané budově, aby vlastník budovy mohl již před záborem námitky v tom směru uplatňovati. Po stránce právní zabývá se stížnost zejména otázkou vzájemného poměru mezi ustanoveními zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 a předpisem § 7 zákona ze dne 3. dubna 1919 a dochází k závěru, že i při záboru místností dle tohoto ustanovení má býti přihlíženo k zákonu o zabírání budov pro účely veřejné, které propůjčují úřadu rozhodujícímu dále jdoucí práva, nežli zákon o školách národních. Zákon z 11. června 1919 jest zákon pozdější a mělo k němu býti v daném případě přihlíženo a proto též rozhodnuto o náhradních místnostech a o náhradě újmy.
V daném případě jest dozajista ohroženo bydlení prokuristy B. a nezabírají se jenom místnosti vlastníka budovy, nýbrž budova celá, ač zákon nikde nestanoví, že by byl vlastník povinen propůjčiti i svou budovu.
Konečně uplatňuje stížnost, že jest zabrání místností obývaných nájemníky na základě platných smluv nájemních neb nájemníky, jimž byly byty obcí po záboru dle zákona o zabírání bytů přikázány, podle § 7 vůbec vyloučeno, neboť tyto majitele bytů chrání zákon o ochraně nájemníků.
Rozhodnutí nejvyššího správního soudu založeno jest na těchto úvahách:
Ze zákonné povinnosti zkoušeti svoji vlastní příslušnost z povinnosti úřední a tudíž vzhledem k §§ 2 a 5 svého zákona i přezkoumati, zdali naříkané rozhodnutí bylo vydáno poslední instancí v řádné cestě dovolanou, vyplynula pro nejvyšší správní soud nutnost zodpovídati si otázku, zdali odvolání proti rozhodnutí předsedy zemské školní rady vznesené, bylo zadáno u příslušného místa podacího.
Otázka tato nabývá svého zvláštního významu vzhledem k §u 44, posl. odstavec zákona ze dne 24. června 1890 č. 46 z. z., který, když tu není jiného předpisu podání stížnosti normujícího, také pro naříkání rozhodnutí učiněných podle zákona z 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. přichází k platnosti a který nařizuje, že stížnosti proti rozhodnutím zemské školní rady jen tenkráte přímo u tohoto úřadu do 14 dnů lze podati, když se nedotýkají školství národního, jinak však že stížnosti ony musí býti vzneseny u příslušné okresní školní rady.
Nejvyšší správní soud však shledal, že stížnost stěžovatelky, která došla do 14 dnů po doručení rozhodnutí předsedy zemské školní rady, u tohoto úřadu byla v přítomném případě v čas a náležitě podána, poněvadž školy podle zákona z 3. dubna 1919 č. 189 zřízené nespadají v obor »národního školství«, jaké má před očima norma §u 44 zák. z r. 1890.
Zákon rozumí v předpisu posléz uvedeném pod »národními školami« jenom ony školy národní, o kterých jedná tento zákon, resp. zákon ze dne 24. února 1873 č. 17 a z 19. února 1870 č. 22 z. z. a které mají svoji místní a okresní školní radu. jež obstarávají jejich záležitosti.
Není však nikterak možno zahrnouti tímto výrazem také národní školy spadající pod zákon ze dne 3. dubna 1919 č. 189, resp. 9. dubna 1920 č. 295, jež nejsou podřízeny nižádné okresní školní radě a jež jsou zorganisovány jako školy sui generis.
Přecházejíc nyní na obsah podané stížnosti, jest uvésti toto:
Z námitek uplatňovaných bylo v prvé řadě uvážiti onu, která se zabývá otázkou, jaké zákonné předpisy při rozhodnutí přítomného sporu sluší uplatniti a která zvláště jest věnována poměru zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 k zákonu o zabírání budov k účelům veřejným ze dne 11. června 1919 č. 332 a k předpisům o zabírání bytů ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n.
V tomto směru poukazuje nejvyšší správní soud na to, že jak již v jeho nálezu ze dne 22. prosince 1920 čís. 12178 (Boh. č. 633) bylo vysloveno a obšírně odůvodněno, pro úřední opatření, jež učiniti jest k umístění školy dle zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n., není rozhodným zákon ze dne 11. června 1919 č. 332, nýbrž jedině předpis §u 7 zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 (novelisovaný dne 9. dubna 1920 č. 295).
Setrvávaje i v tomto případě na témže právním stanovisku, musí nejvyšší správní soud v předpisu posléz zmíněném spatřovati právní pramen pro posouzení naříkaného rozhodnutí výlučně směrodatný a označiti proto opačné stanovisko stížnosti za nesprávné a závěry z této chybné premisy odvozené za mylné.
Co se však obsahu tohoto rozhodného předpisu týče, jest uvésti následující:
Jako objekt záboru pro nájemní umístění školy jsou naznačeny »místnosti«. Z toho však nelze odvozovati, že by se zábor nemohl vztahovati na celý dům, poněvadž zákon počet zabíraných prostor domu nikterak neomezuje a tím připouští, že i všechny místnosti domu, tedy vlastně »dům« sám pro ony účely může býti zabrán.
Zábor tento jest přípustným pro všechny školy, jež podléhají zákonu ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. a může tudíž býti nařízen nejen při prvém umístění takové školy, nýbrž i při každém později nutném opatření místností pro tutéž školu.
Co do osoby, kterou zábor stihnouti muže, postrádá zákon žádoucí jasnosti. V první větě §u 7, odst. 1 jest normováno právo státu a země na opatření místností nutných pro školu a pro bydlení personálu učitelského za přiměřenou náhradu nájemní. V druhé větě téhož předpisu jest závazek vlastníka reality k přenechání jeho místností pro uvedené účely vázán na podmínku, že tím jeho vlastní bydlení neb jeho živnost není ohrožena.
Všeobecné znění prvé věty, která mluví o záborovém právu státu a země beze všeho omezení, výkon tohoto práva nepoutá na nijakou podmínku a je tím proti každému připouští, kdo má jakékoliv právo na místnosti požadované, které se jeví býti záborem dotčeno, mohlo by sváděti k pojetí, jakoby druhá věta shora uvedená, která jen o právu vlastníkově se zmiňuje, chtěla dáti pouze výjimečné ustanovení, jež vzhledem k tomuto svému charakteru zcela striktně musí býti vykládáno, a jakoby tedy zamýšlela jen chrániti bydlení nebo živnost vlastníka reality samého, nikoli však také bydlení nebo živnost ostatních dotčených osob. jež prostor oněch na základě nějakého jiného titulu užívají. Anebo naopak mohla by druhá věta býti pojímána jen jako nějaké doplňující objasnění věty prvé a vykládána v tom smyslu, že chce plně vystihnouti rub práva státu resp. země normovaného v prvé větě a tedy vysloviti, že toto právo se obrací toliko proti vlastníku reality samému a že proto zábor stíhá jen ubikace k volné disposici vlastníka přenechané, ale pro jeho vlastní bydlení neb živnost nikoli nezbytné.
Oba tyto výklady, z nichž stížnost zastává náhled poslednější, musí nejvyšší správní soud označiti za nesprávné.
Dle jeho přesvědčení jest v prvé větě zábor státu a země ve směru subjektivním zcela všeobecně konstruován a proto netoliko proti vlastníku reality připuštěn, nýbrž i proti každému, jenž má jakékoli právo k prostorám požadovaným, jež záborovému právu státu neb země ustoupiti musí.
Je-li tomu tak, pak druhá věta nemůže obsahovati jen nějakou výjimku, danou toliko ve prospěch vlastníka reality, nýbrž stanoví zásadu ve prospěch všech osob záboru podrobených platnou, zásadu, která záborové právo státu co do obsahu a rozsahu určuje a jemu v tom směru klade mez, že nesmí právo toto býti tenkráte vykonáváno, když by záborem požadovaných místností mělo utrpěti nějakou újmu uspokojení potřeby bydlení resp. provoz živnosti osob tím dotčených.
Že jen tento výklad odpovídá duchu zákona, plyne z úvahy, že náhled na prvním místě uvedený, jenž nechce pozírati na bydlení nájemníků nebo jiných osob k bydlení oprávněných ani tehdáž, když by zábor proti těmto osobám měl býti účinným, by narážel na myšlenku a vůli zákonodárcovu v četných zákonech jasně vyslovenou, chrániti osoby bydlící v jejich právu k tomuto bydlení.
Náhled na druhém místě podaný, jenž by chtěl právo záborové státu neb země obmezovati toliko na místnosti, zůstavené volné disposici vlastníka a pro něho postradatelné, činil by právo záboru v § 7. odst. 1 vzhledem k nynějším skutečným poměrům skoro bezobsažným a prakticky bezcenným.
Nelze však za to míti, že by zákonodárce, jenž dal ustanovení §u 7, odst. 1, maje plné vědomí o panující nouzi bytové, chtěl jím vydati jen předpis všeho praktického významu a účelu postrádající. Rovněž není rozumného důvodu pro domněnku, že by zákon, který umístění školy pokládal za tak důležité a nutné v zájmu veřejnosti, že nutí eventuelně i samého vlastníka, aby pro tento účel postoupil své vlastnictví, representující plnost všech možných práv, chtěl se zastaviti před obmezeným právem osob třetích. Podrobil-li však třetí osoby, k užívání dotčených místností oprávněné, této záborové povinnosti právě tak jako vlastníka reality, pak chtěl dojista také bydlení a živnost všech těchto osob chrániti stejným způsobem a stejnou měrou.
Nutno proto zmíněné ustanovení vykládati v tom smyslu, že stíhá ve směru objektivním všechny ubikace ať se nalézají ve volné disposici vlastníka či ať podrobeny jsou disposici osob jiných, a že pak důsledně ve směru subjektivním povinnost §u 7, odst. 1 stanovená, přenechati žádané místnosti, uložena jest každému, v jehož práva záborem tím má býti zasaženo. Obmezena jest tato povinnost jen potud a tím, že vlastní bydlení a vlastní živnost těchto osob záboru podrobených nesmí býti ohrožena.
Z těchto všeobecných zásad plynou v jednotlivostech tyto důsledky:
1. Pasivním subjektem záboru §u 7, tudíž i procesuální stranou v řízení jest:
1. vždycky vlastník reality a to i tenkráte, když by sám nižádné místnosti její nepoužíval, poněvadž i v případě takovém dotčen jest záborem ve svém vlastnictví, které jej pojmově opravňuje s požadovanými místnostmi libovolně nakládati, je-li nucen prostory tyto na rozkaz úřední přenechati k užívání subjektů, které si sám nevyvolil;
2. jsou-li zabírané místnosti v užívání osob od vlastníka různých, jeví se býti pasivním subjektem a tudíž stranou procesuální také tyto osoby, při čemž jest lhostejno, na jakém právním titulu jim užívání místností oněch přísluší (na příklad výměnek, užívání neb požívám, nájem a pod.);
3. náleží-li právo se zabranou ubikací volně nakládati osobě od vlastníka různé, pak jest osobu tuto, byť i sama místností oněch pro své bydlení neb živnost svou nepoužívala, rovněž pokládati za stranu, poněvadž záborem jest zasaženo do tohoto subjektivního práva jí příslušícího. Případ takový jest zvláště tehdáž praktickým, když zábor vztahuje se na místnosti, které již příslušným úřadem bytovým podle zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 byly zabrány a s nimiž nakládati jest oprávněna obec (§ 8 a násl.).
2. Obmezení v druhé větě §u 7, odst. 1 vyslovené má za účel jen ochranu »vlastního bydlení« a vlastní živnosti.
Z toho plyne, že námitka proti domáhanému záboru místnosti může z tohoto předpisu býti vznesena jen od onoho subjektu pasivního pod 1. uvedeného, který v požadovaných prostorách skutečně na základě nějakého právního titulu bydlí nebo svou živnost provozuje.
Na výhradu tuto však nemůže se odvolati ani vlastník, neužívá-li sám dotčených místností, ani ten, kterému náleží pouhé právo disposiční co do prostor těchto (nahoře 1. sub 3), poněvadž osoby tam bydlící nezastupuje a jeho vlastní bydlení nebo jeho vlastní živnost při tom v úvahu nepřicházejí.
Osobám lokalit takových skutečně užívajícím klásti jest však na roven i ony osoby, které na základě pravoplatného titulu oprávněny jsou do místností těch se nastěhovati, ježto záborem má právě i právo z takového titulu pro ně vzcházející býti zničeno.
Co do objemu ochrany propůjčené osobám vzpomenutým v §u 7, odst. 1, věta druhá, bylo by na dvé poukázati a to,
a) že bydlení a provoz živnosti nejsou jen tenkráte vydány ohrožení, když dějí se v místnostech dosavadních, nýbrž ani tenkráte, když za místnosti tyto byla opatřena náhrada třeba i v jiném domě;
b) že zákon nežádá, aby osobám k bydlení oprávněným resp. živnost provozujícím byly místnosti od nich posud užívané v jejich dosavadním rozsahu ponechány nebo nahrazeny, nýbrž jen předpisuje, aby bydlení, resp. živnost nebyly ohroženy. Požadavku tomu jest však zadost učiněno, bylo-li zmíněným subjektům ponecháno nebo poskytnuto tolik a takových místností k jich bydlení nebo k provozování živnosti, kolik jich jest pro tento účel nezbytně nutno a dostačitelno. Otázku dostačitelnosti místností má školský úřad k rozhodnutí povolaný zodpovídati samostatně. Jde-li o místnosti potřebné pro bydlení, bude dojista stran výměry prostor, již vzíti jest za dostačitelnou, míti význam zákon o zabírání bytu potud, že za místnosti nutné nebudou moci býti pokládány ony, které jako přespočetné podléhají záboru obcí (§ 8 bod 9 a § 5 zák. byt.).
Jinak jeví se otázka dostačitelnosti místností otázkou skutkové povahy.
3. Z dosavadních vývodů plynou co do řízení tyto důsledky:
Šetření mohou býti toliko s vlastníkem realit provedena a nález zabírací jen proti němu býti vydán pouze tenkráte, není-li tu ohledně prostor požadovaných nižádných práv osob třetích, jež by právo vlastníka s prostorami těmito volně disponovati omezovala.
Tak by tomu bylo netoliko tenkráte, když by vlastník sám byl jediným uživatelem oněch místností, nýbrž také tenkráte, když by žadatel (stát nebo země) obdržel od osob třetích, jichž právo bydlení neb právo disposiční (shora ad 1 č. 2 a 3) přichází v úvahu, souhlas ke své žádosti, jenž v sobě skrývá i vzdání se práv těchto osob.
Nemůže-li žadatel již při své žádosti prokázati se tímto souhlasným projevem třetích oprávněnou, pak jest k jednání přibrati vedle vlastníka také všechny ony osoby, jichž práva domáhaným záborem mají býti dotčena.
Právo na toto přibrání jest procesuálním právem nejen každé osoby dotčené o sobě zvlášť. nýbrž také procesuálním právem vlastníka co do všech těch, kdo jsou užívati oprávněni, poněvadž jeho posice v řízení se může měniti dle různého stanoviska, jaké tyto osoby k záborové žádosti zaujímají a ježto existuje, pokud jde o třetí osoby k užívání oprávněné, mezi ním a osobami těmi oboustranný právní poměr, do něhož záborem má býti zasaženo a jenž působí, že obě strany tohoto poměru navzájem k sobě stojí jako litis consortes.
Nedostatek přibrání třetích uživatelů, o něž vlastníkem bylo žádáno, nemůže býti tím napraven, že nález ve své účinnosti se omezí jen na osobu vlastníkovu, s nímž bylo jednání provedeno, poněvadž omezení takové jest pojmově a zásadně jenom tenkráte možno, když obmezující výrok se má k žádosti jako minus k nějakému plus, ne však když výrok onen ve své podstatě se jeví býti něčím jiným (aliud) než žádost vznesená.
Výrok však, který by na místě zamýšleného a žádaného úředního záboru místností, k umístění školy nutných, obsahoval jen diktum praktického významu postrádající a proto bezcenné, že pojmové disposiční právo vlastníka (shora 1 č. 1) nemá státi v cestě žádosti záborové, nesoucí se k místnostem nacházejícím se v užívání osob třetích, není jen nějaké pouhé minus žádosti, nýbrž bylo by prakticky něčím jiným.
Konečně nelze upříti významu i úvaze, že při součinnosti všech účastníků na jednání by mohly úřady vzhledem k stanovisku osob k užívání oprávněných a vzhledem na jejich požadavky shledati, že domáhaný zábor jest nepřípustným nebo neúčelným a již z toho důvodu zábor ten také proti vlastníku odmítnouti. Ze všech těchto důvodů nutno pokládati za podstatnou vadu řízení, zůstal-li návrh vlastníka reality, žádajícího přizvání uživatelů, nepovšimnut a bylo-li jednání provedeno jen s nim samým.
Posuzuje-li se přítomný spor s hlediska těchto všeobecných úvah, dospívá se k těmto výsledkům:
Stěžovatelka uplatnila již v řízení, že zvýšené přízemí domu č. p. 236 bylo bytovým úřadem přikázáno okresnímu soudci Dru Janu N. a že v 1. poschodí 3 pokoje přikázány má zahradník W., že dále v podzemí kočí P. používá jedné místnosti jako bytu a že v druhém poschodí bydlí Jan F., Anna Š., cukrář S., strážník B. a krejčí H. jako nájemníci resp. jako nájemníci vnucení.
Při tomto stavu věci musí býti pokládáno za zjištěno, ježto nepopřeno, že z místností domu č. p. 236 v Lovosicích nebyl v době záboru obýván osobou třetí toliko byt v prvém poschodí, uprázdněný po bývalém vlastníku domu Gustavu B., sestávající ze 3 místností, kdežto stran všech ostatních ubikací nemohla vlastnice, jak stížnost tvrdí, vykonávati ani práva disposičního ani práva používání.
Již z tohoto důvodu nemohl býti sporný zábor vztažen i na místnosti, ohledně kterých stěžovatelka popírá, že by jí nějaké právo volné disposice příslušelo a proto také nemohlo býti vysloveno zabrání celého domu čp. 236, dokud by nebylo bývalo zjištěno, že buď námitky stěžovatelkou podané jsou nesprávny, nebo že osoby od ní uvedené, mající právo nakládati s místnostmi oněmi, resp. jich užívati, těchto svých práv se vzdaly nebo co do svých nároků na byt jinak jsou uspokojeny.
Tato zjištění, k nimž poskytl přímý i formální námět v řízení i městský bytový úřad svým protestem, pokud se týče svou stížností, ve které reklamoval ochranu práva disposičního příslušejícího obci nad oněmi místnostmi, které obec byla pronajala, byla opomenuta.
Poněvadž opomenutí toto jeví se jen důsledkem nesprávného právního náhledu, který pokládá vlastníka domu za jedinou stranu procesuální a soudí, že lze nechati právo nájemníků bez povšimnutí, musilo naříkané rozhodnutí v tom směru býti označeno jako nezákonné.
Bylo by jen uvážiti, zda toto opomenutí, pokud se obrací správně proti vlastnici domu jako subjektu pasivně legitimovanému, to jest pokud dotýká se tří místností prvého poschodí, které dosud třetí osobou nejsou používány, jest o zákon a spisy dostatečně opřeno.
V příčině této namítá stěžovatelka. že určila ony tři pokoje v prvém poschodí za byt svému prokuristovi Josefu B., jenž byt svůj v Schillergasse na zakročení bytového úřadu musil vykliditi, a uplatňuje tudíž, že také tyto prostory třetí osobě jsou zadány, jež jest již oprávněnou jejich uživatelkou (viz shora 3.).
Naříkané rozhodnutí vyřizuje tuto námitku, poukazujíc na to, že bydlení prokuristy Josefa B. není ohroženo, poněvadž prý má být v ulici Schillergasse. Tento skutkový předpoklad stojí však v rozporu s uvedenými údaji stěžovatelčinými, jak tyto již v rekursu byly učiněny, a rozpor tento nebyl v řízení objasněn. Spisy neposkytují kromě toho dostatečného materiálu k luštění otázky, zda sporné místnosti v době záboru již skutečně byly zadány Josefu B., v kterémžto případě by úvahy shora podané, ostatních místností se týkající, přišly k plné platnosti, anebo zda tyto tři místnosti se nacházely ještě ve volné disposici stěžovatelčině.
Tento nedostatek řízení, jenž dotýká se okolností pro posouzení věci ve smyslu vývodů hořejších rozhodných a proto musí býti pokládán za podstatný, nutí nejvyšší správní soud, aby používaje předpisu § 6 svého zákona naříkané rozhodnutí také v tomto bodě zrušil.
Tím vlastně již odpadá nutnost zabývati se ostatními vývody stížnosti. Budiž tedy jen k vůli úplnosti podotčeno, že provedené řízení nemůže proto býti pokládáno za vadné, že nebylo provedeno formální jednání komisionelní, poněvadž zákon takového projednání nepředpisuje a proto stačí, jen když rozhodné okolnosti byly vyšetřeny způsobem náležitém a úplným a zejména se zachováním slyšení stran.
Rovněž nemohla býti vada řízení spatřována v tom, že přípravné šetření předsevzal politický úřad bez předchozího rozkazu úřadu povolaného k rozhodnutí, poněvadž tyto úřední úkony došly dodatečného schválení tím, že příslušné úřady školské výsledků úkonů těchto použily.
Pokud konečně stížnost ještě uplatňuje, že nebyl prohlédnut celý dům a že výpověď znalců o potřebných adaptacích nebyla sdělena se stěžovatelkou, by k ní zaujala stanovisko, bylo by k tomu poznamenati, že pokud prohlédnutí domu mělo sloužiti k tomu, aby bylo zjištěno, zda místnosti jeho jsou zaujaty nájemníky, nedostatek tohoto zjištění byl již relevován ve vývodech hořeních a jako takový uznán. Pokud však prohlídka domu měla jen za účel zjistiti způsobilost jeho místností pro školu, mohl by případný nedostatek její, ježto zjištění takové dotýká se toliko zájmu školy, býti uplatňován pouze od zástupců školy, nikoliv však od vlastníka domu.
Totéž platí o tvrzených nedostatcích provedených šetření co do adaptací, které by se měly snad v domě státi, poněvadž i tato šetření sloužila jen otázce, zda místnosti požadované mohou účelně k tomu cíli býti upraveny.
O provedení těchto adaptací však výnos předsedy zemské školní rady, potvrzený naříkaným rozhodnutím, v němž jest poukázáno toliko na protokol ze dne 16. července 1920, aniž však vlastnici domu byla výslovně uložena povinnost trpěti provedení určitých, přesně vytčených adaptací, způsobem schopným založiti právní moc nerozhodl.

Citace:

č. 702. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 189-200.