NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4012.

Vojenské věci: I. Branný zákon nevyhradil úpravu disciplinárního řízení nad voj. gážisty zákonu. — II. Zbavení rotmistra z povolání hodnosti u příležitosti jeho imperativního vyloučení dle 13. odst. § 14. služebních předpisů org. 7 není nálezem disciplinárním, nýbrž výrokem vydaným v řízení správním. — III. Zák. č. 154/1923 uznává platnost předpisů obsažených ve služ. předpisech org. 7, pokud jde o činy spáchané před jeho účinností a to již od doby vydání těchto předpisů.
(Nález ze dne 11. října 1924 č. 17250.) Věc: Ant. K. v J. (adv. Dr. Jos. Kozdera z Prahy) proti ministerstvu národní obrany stran vyloučení ze sboru rotmistrů a zbavení hodnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody:St-l, rotmistr z povolání vozatajského praporu č. —, byl rozsudkem divisijního soudu v J. ze 16. května 1922 uznán vinným zločinem spoluviny a účastenství na krádeži a odsouzen k těžkému žaláři v trvání čtyř neděl, k propuštění z hodnosti s nezpůsobilostí nabýti opět ztraceného místa a ke ztrátě volebního práva do obcí. Návrh na odsouzení podmíněné byl zamítnut.
Rozsudkem nejv. vojenského soudu z 29. listopadu 1922 byla zmatečná stížnost podaná st-lem zamítnuta jako neodůvodněná, ale jeho odvolání do výroku o trestu bylo vyhověno, a byl st-l na základě výroku soudu I. stolice o vině odsouzen podle § 468 voj. tr. z. s použitím §§ 125 a 92 v. tr. z. vedle propuštění z hodnosti k žaláři dvou týdnů, zostřenému samovazbou po celou dobu trestu a jednou postem v každém týdnu trestu; výrok o ztrátě práva volebního ponechán nedotknutým. Odvolání co do nepovolení podmíněného odkladu trestu bylo rovněž vyhověno a jako doba zkušebná ustanoven jeden rok.
Trestní spisy byly velitelstvím vozatajského praporu č. — předloženy s vyjádřením o st-lových vlastnostech a charakteru zem. voj. velitelsví a tímto žal. min. s návrhem na imperativní vyloučení st-le ze sboru rotmistrů z povolání z důvodu, že st-l není spolehlivým a ve službě prospěšným a že zvláště nemůže zůstati nepovšimnuto, že desátníka S. k trestnímu činu navedl.
Nař. rozhodnutím z 3. dubna 1923 vyslovilo mno, že z předložených trestních spisů seznalo, že st-l nevyhovuje ani po stránce mravní ani služební a že jej v důsledku toho vylučuje imperativně ze sboru rotmistrů z povolání a zbavuje ho hodnosti. Současně nařídilo, aby byl st-l ihned z činné služby propuštěn a přemístěn jako vojín v záloze do kmenového počtu vozat. praporu č. —.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutí trpí vadou, že neuvádí právní normu,
o niž se opírá, vada ta však není podstatnou ve smyslu § 6, odst. 2. zák. o ss., neboť — jak stížnost sama uvádí a jak také z odvodního spisu zřejmo — opírá se nař. výrok o předpis § 14 organ. předpisu pro poddůstojníky z povolání, který vydán byl jako služební předpis pro čsl. brannou moc výnosem mno z 1. května 1920 č. 51000 org. a uveřejněn byl ve věstníku, a stížnost také vývody svými obrací se proti použití předpisu toho, takže vada ta obranu práva st-lova podstatně nestížila, ani nebrání, by nss nař. rozhodnutí přezkoumal.
Stížnost vytýká dále, že nebylo řízení řádně provedeno, ježto st-li nebyla poskytnuta možnost se hájiti a že neprávem bylo použito uvedeného služ. předpisu, poněvadž úprava disciplinární pravomoci nad vojenskými osobami v činné službě měla se dle § 33 br. zák. státi zákonem.
Výtky ty nelze uznati důvodnými. Branný zákon v § 33 vyslovil, že rozsah disc. pravomoci nad osobám vojenskými v činné službě určují vojenská služební ustanovení, nevyhradil tedy úpravu disc. řízení zákonu; mimo to pak nař. rozhodnutí není nálezem disc., nýbrž výrokem o zbavení hodnosti vydaným v řízení správním. Proto nemusilo býti provedeno ani disc. řízení, ani nemusil býti podán mno návrh disc. komise, neboť návrh disc. komise podati jest dle § 14 cit. služ. předpisu jen v těch případech, když se minul s účinkem výstražný protokol sepsaný po dvakráte s poddůstojníkem z povolání, jenž své povinnosti nedbá, nebo služby jemu přikázané liknavě vykonává nebo po stránce mravní nevyhovuje.
Předpis Org. 7 v § 14 v odst. 13 praví, že mimo to — to jest mimo případy před tím uvedené — přísluší mno rozhodnutí, má-li býti poddůstojník z povolání imper. vyloučen neb v další službě ponechán, v případech trestního řízení pod. č. 1 až 3 uvedených, zejména pod. č. 2 lit. b), byl-li rotmistr po svém jmenování odsouzen rozsudkem vojenského soudu vyslovujícím podmíněné odsouzení, je-li s ním v rozsudku spojena ztráta hodnosti.
V takovém případě může mno rozhodnouti, jakmile zjistí, že jsou dány předpoklady pro jeho rozhodnutí, tedy bez jakéhokoli předchozího řízení i bez slyšení poddůstojníka, o jehož hodnost jde. O vojenském kázeňském a kárném právu, jakož i odnětí hodnosti voj. osob. řízením správním vydán byl zák. ze 4. července 1923 č. 154 Sb., který v části IV. obsahující všeobecná ustanovení, v § 38 ve druhé větě odst. 1 stanoví, že gážisté mimo hodnostní třídy podléhají ustanovením části II. zák. pouze pro poklesky uvedené v § 12, jichž se dopustili teprve po účinnosti tohoto zák., dále pak, že pro činy dříve spáchané posuzují se dle ustanvení dosud platných. Zákon tu má zřejmě na mysli vydané již služební předpisy, zejména tedy i organ. předpis pro poddůstojníky z povolání Org. 7, jednající o imperativním vyloučení ze sboru čsl. poddůstojníků z povolání a o ztrátě hodnosti pro činy tam uvedené, a uznává platnost předpisů těch vůbec, pokud jde o činy spáchané před účinností jeho a to již od doby vydání předpisů těch. Nelze proto důvodně tvrditi, že bylo neprávem použito § 14 zmíněného organ. předpisu.
Dále vytýká stížnost, že nař. rozhodnutí je v odporu se spisy, pokud zjišťuje, že st-l nevyhovuje po stránce mravní a služební, a odvolává se v té příčině na důvody rozsudku nejvyššího soudu vojenského i na vyjádření všech velitelství, mluvící prý ve prospěch st-lův.
Stížnost tu stojí na stanovisku, že mno je i v tom případě, když jsou dány předpoklady v § 14 Org. 7 v odst. 13 stanovené pro rozhodnutí jeho, vázáno při svém rozhodnutí skutečnostmi, jež jsou příznivy osobě, o niž jde.
Stanovisko to je však mylné.
Dle zmíněného ustanovení jest mno oprávněno — jakmile jest dán některý z předpokladů pod č. 1 až 3 uvedených — uznati buď vyloučení ze sboru poddůstojníků z povolání aneb na další ponechání ve službě, aniž by bylo vázáno nějak ve své volné úvaze, chce-li se rozhodnouti pro tu neb onu alternativu. Pro svůj úsudek pak, že st-l nevyhovuje ani po stránce mravní ani po stránce služební, měl žal. úřad dostatečný podklad již v tom, že st-l byl uznán vinným zločinem spoluviny a účastenství na krádeži majetku eráru vojenského, jakož i ve vyjádření st-li nadřízených velitelství.
Stanovila-li konečně platná norma (předpis § 14), že může býti vysloveno zbavení hodnosti v adm. řízení i pro podmíněné odsouzení, bezvýznamnou pro posouzení věci otázka stížností nadhozená, zdali norma ta je v odporu s intencemi zák. o podmíněném odsouzení čili nic. Není tudíž stížnost důvodná, i slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 4012. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 578-581.