NPD documents search: Právník, 71 (1932)

Čís. 4085.

Zákon čís. 108/1918 v § 1 stejně jako zákon čís. 111/1928 v § 1 odst. 1 klade důraz na (právoplatné) odsouzení, nikoliv na dobu spáchání trestného činu, pro který nastalo odsouzení.
Podmíněné odsouzení, ohledně něhož bylo vysloveno, že se odsouzený osvědčil, nepřekáží zahlazení odsouzení.
Nabyl-li odsouzený nároku na zahlazení odsouzení před účinností zákona čís. 111/1928, lze podle zákona čís. 108/1918 zahladiti i odsouzení, jehož zahlazení brání ustanovení § 4 zák. čís. 111/1928.
(Rozh. ze dne 26. února 1931, Zm II 258/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením krajského soudu trestního v Brně ze dne 12. října 1929, jímž byla zamítnuta žadatelova žádost o zahlazení odsouzení, vysloveného rozsudkem zemského trestního jako odvolacího soudu v Praze ze dne 28. února 1922, a potvrzujícím je usnesením vrchního soudu v Brně ze dne 15. listopadu 1929, byl porušen zákon v ustanovení § 13 odst. (2) zákona ze dne 14. června 1928, čís. 111 sb. z. a n. a § 1 zákona ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. zák.; usnesení ta se zrušují a věc se odkazuje krajskému soudu trestnímu v Brně k novému rozhodnutí.
Důvody:
Rozsudkem odvolacího soudu lichevního pro přestupky soudní při zemském soudu trestním v Praze ze dne 28. února byl žadatel uznán vinným přestupkem předražování podle § 7 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. a odsouzen do tuhého vězení na čtrnáct dnů ztrátě práva volebního a k náhradě nákladů na řízení trestní. Trest vykonán dnem 15. dubna 1923. Žádost o zahlazení tohoto odsouzení zamítl krajský soud trestní v Brně k návrhu veřejného obžalobce usnesením ze dne 12. října 1929 z důvodu, že zkušební doba končila dnem 15. dubna 1928, žadatel však byl odsouzen rozsudkem zemského soudu trestního v Praze ze dne 29. srpna 1928 právoplatným ve výroku o vině, pro čin spáchaný v roce 1927 nebo ještě dříve, tedy nikoliv teprve po uplynutí pětileté lhůty zkušebné; není prý proto splněna podmínka § 1 zákona ze dne 14. června 1928, čís. 111 sb. z. a n., by žadatel nebyl v té době znovu odsouzen. Proti tomuto usnesení podal žadatel stížnost, v níž vytýkal jen, že pětiletá zkušebná doba má býti počítána ode dne právoplatnosti rozsudku, nikoliv od výkonu trestu. Stížnost byla rozhodnutím vrchního soudu v Brně ze dne 15. listopadu 1929 zamítnuta s poukazem na ustanovení odstavce (3) § 3 zákona čís. 111/1928.
Usnesení krajského soudu trestního v Brně ze dne 12. října 1929 a potvrzující je usnesení vrchního soudu v Brně ze dne 15. listopadu 1929 odporují však zákonu, jenž byl porušen v ustanovení § 13 odstavec (2) zák. čís. 111/1928 sb. z. a n. a § 1 zák. čís. 108/1918 ř. zák. Podle § 1 zákona ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. zák. má soud povoliti soudně bezúhonnému odsouzenci odčinění odsouzení, napravil-li podle sil škodu činem způsobenou a nebyl-li až do uplynutí určité lhůty znovu odsouzen. Tento zákon právě tak jako zákon čís. 111/1928 (odst. (1) § 1) klade důraz na odsouzení (to jest na právoplatné odsouzení), nikoliv však na dobu spáchaného trestného činu, pro který odsouzení nastalo. Podle spisů byl žadatel odsouzen znovu rozsudkem zemského trestního soudu v Praze ze dne 29. srpna 1928 pro zločin podvodu podle §§ 197, 200 tr. zák., spáchaný na jaře 1927, kterýžto rozsudek se stal právoplatným teprve dnem 5. února 1929. Zkušebná doba při odsouzení pro přestupek předražování započala dnem 15. dubna 1923 a končila tedy dnem 15. dubna 1928. V této době byl sice žadatel odsouzen rozsudkem okresního soudu v Karlíně ze dne 4. listopadu 1924 pro přestupek urážky na cti podle § 488 tr. zák., odsouzení to bylo však podmíněné na jeden rok a bylo vysloveno, že se odsouzený ve zkušebné době (od 3. března 1925 do 3. března 1926) osvědčil. Ježto jest v důsledku toho podle odstavce (2) § 1 zák. čís. 562/1919 míti za to, že žadatel nebyl pro přestupek urážky na cti odsouzen, není toto odsouzení na překážku, by mu nebylo povoleno žádané zahlazení odsouzení. Žadatel nebyl v době zkušebně (rozuměj ve zkušebné době podle zákona o odčinění odsouzení) jiným soudem právoplatně odsouzen, odsouzení zemským soudem trestním v Praze ze dne 29. srpna 1928 nastalo až po uplynutí doby zkušebné, t. j. po 15. dubnu 1928, tak že krajský soud trestní v Brně i vrchní soud v Brně vycházely z právního omylu, nerozeznávavše přesně mezi odsouzením v době zkušebné a spácháním trestného činu v této době, naopak obě tyto rozdílné skutečnosti ztotožňovaly a žádost o zahlazení odsouzení zamítly, pokud se týče stížnosti do zamítnutí nevyhověly. Dále přehlédly soudy obou stolic, že žadatel nabyl nároku na zahlazení odsouzení z rozsudku odvolacího soudu lichevního pro přestupky soudní při zemském soudu trestním v Praze ze dne 28. února 1922 podle zákona čís. 108/1918 již dne 16. dubna 1928, tedy přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon čís. 111/1928, vyhlášený teprve 14. července 1928. Měly proto soudy vzhledem k ustanovení odstavce (2) § 13 zákona čís. 111/1928 přihlížeti k zákonu čís. 108/1918, to tím spíše, ano zahlazení onoho odsouzení bylo možné jen podle zákona čís. 108/1918, kdežto vzhledem k ustanovení § 4 zák. čís. 111/1928 nebylo by lze toto odsouzení podle zák. čís. 111/1928 zahladiti. Vzhledem k tomu, že není zjištěno, zda odsouzený podle, svých sil nahradil škodu trestným činem způsobenou (§ 1 odst. (1) zák. čís. 108/1918), nemůže Nejvyšší soud rozhodnouti ihned ve věci samé; bylo proto uznati, jak se stalo.

Citace:

Čís. 4085.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 110-112.