NPD documents search: Sociální revue, 6 (1925) - Ochrana osob, zaměstnaných při letadlech a zařízeních, sloužících letectví.

Čís. 674.

»Více osobami« nemíní se v § 68 tr. zák. značnější množství. Pachatelem zločinu dle § 68 tr. zák. jest i ten, kdo se ke srocení přidružil později, i ten, kdo činů, jimiž se kladl vrchnosti násilím odpor, ani sám nepředsevzal. Není třeba, by odpor směřoval proti aktivnímu vystoupení vrchnosti.
Pojem náčelníka (§ 72 tr. zák.) nepředpokládá, by měl za sebou větší zástup lidu. Pobuřovatel může působiti i pouze psychicky.
(Rozh. ze dne 31. prosince 1921, Kr II 348/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Uh. Hradišti ze dne 16. března 1921, jímž byli uznáni všichni stěžovatelé vinnými zločinem pozdvižení dle § 68 tr. zák., někteří z nich též zločinem dle § 69 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje číselně důvody zmatečnosti dle § 281 čís. 5, 9 a), 10, 11 tr. ř. Uplatňování důvodu zmatku dle § 281 čís. 5 tr. ř. bylo by možno spatřovati nanejvýše v námitce, zařaděné ostatně v celek vývodů, jimiž provádí stížnost důvody zmatečnosti hmotněprávní, jakoby rozsudek nebyl odůvodněn, pokud jde o zjištění, že kritického dne došlo v L. ke srocení a jakoby nezjišťoval a neodůvodňoval, v čem srocení spočívalo. Nehledě však k tomu, že rozsudek nejen zjišťuje, že jde v tomto případě o srocení ve smyslu § 68 tr. zák., nýbrž že tento svůj výrok v rozhodovacích důvodech dosti obšírně i případně odůvodňuje, je z oné souvislosti námitky s vývody, jimiž stížnost s hlediska důvodu zmatečnosti hmotně právní uplatňuje svůj odchylný názor o podstatě srocení, zřejmě patrno, že i onou námitkou míní stížnost říci pouze tolik, že nalézací soud ve zjištěných skutečnostech shledal dle názoru stížnosti mylně srocení a že tedy s hlediska právních názorů, hájených stížností, není jeho výrok odůvodněn. Stížnost namítá, že o srocení ve smyslu § 68 tr. zák. nemůže býti v tomto případě řeči, jelikož na četnickou stanici přišlo pouze několik osob, individuelně zjištěných, kdežto dle názoru stížnosti pojem srocení předpokládá vystoupení většího množství lidí, v němž jednotlivcova individualita úplně zaniká; na oporu tohoto svého názoru dovolává se ustanovení §§ 76, 81, 83 tr. zák. (obratů »ve spojení s jinými«, »více osob, ale bez srocení«, »s více sebranými lidmi«), které také předpokládají pluralitu osob, a dovozuje, že pluralita sama ještě pojmu srocení nezakládá. Názor, uplatňovaný stížností je právně mylný. Nevhodně dovolává se stížnost na jeho odůvodnění citovaných právě ustanovení trestního zákona, neboť, nehledě k tomu, že při skutkových podstatách dle §§ 76 a 81 tr. zák. dle slovného znění těchto zákonných ustanovení vůbec na tom nesejde, byla-li trestná činnost předsevzata jediným pachatelem nebo pachateli několika (§ 81 tr. zák.) a to po případě ve spojení s nimi (§ 76 tr. zák.), je pro posouzení otázky směrodatným výhradně doslov a smysl §u 68 tr. zák. Zákon mluví v §u tom o srocení se »více osob«. I když ani v zákoně samotném ani jinde nelze nalézti podklad pro určení nejmenšího počtu osob, který již vyhovuje pojmu »více osob«, o tom zajisté pochybnosti býti nemůže, že počet 7 osob, o který se jedná v tomto případě, odpovídá již pojmu tomu, nehledě ani k tomu, že dle rozsudkového zjištění stáli za výjevu na četnické stanici i venku lidé; rozsudek nezjišťuje sice výslovně, že i tu šlo o účastníky srocení, ale zakládá na jich přítomnosti svůj závěr, dle něhož byla situace pro mužstvo četnické stanice hrozivou. Předpoklad stížnosti, že o srocení možno mluviti jen při takovém množství, v němž jednotlivcova individualita zaniká, nenachází opory ani ve slovném znění § 68 tr. zák. ani v pojmu srocení, které je myslitelno i v příčině osob, jež jsou vrchnostenským osobám, proti nimž trestná činnost směřuje, osobně známy. Rozsudek ostatně nezjišťuje, že by byli účastníci srocení neb i jen jednotliví z nich mužstvu četnické stanice, známi bývali. Stížnost dále namítá, že k odůvodnění viny oněch ze stěžovatelů, v jichž jednání shledal nalézací soud skutkovou podstatu zločinu dle §§ 68, 69 tr. zák., nestačí pouhé zjištění, že se ke srocenému davu připojili, naopak dlužno prý zjistiti, měli-li přímou účast na odzbrojování četnictva, pokud se týče na výzvě k četnictvu, by odložilo (dle rozsudku správně i odevzdalo) zbraně. Také tu vychází zmateční stížnost z mylného hlediska právního. Skutková podstata zločinu dle § 68 tr. zák. je dána a čin je dokonán již tím, že se více osob srotilo k tomu cíli, aby vrchnosti násilím kladen byl odpor; není tudíž jednak kladení násilného odporu vrchnosti pojmovým znakem zločinu, nýbrž jen cílem vlastní trestné činnosti, jednak dlužno pachatele zločinu spatřovati dle § 69 tr. zák. v každém, kdo se ke srocení ať již hned z počátku či teprve v dalším průběhu přidruží, a to i v takových účastnících srocení, kteří činů, jimiž vrchnosti násilím odpor byl kladen, sami svými vlastními osobami nepředsevzali. Právem spatřuje proto rozsudek spolupachatele zločinu ve smyslu § 69 tr. zák. i ve jmenovaných čtyřech obžalovaných, kteří se dle rozsudkového zjištění přidali k ostatním třem obžalovaným, ubírajícím se na četnickou stanici za tím účelem, by dle úmyslu, těmito předem smluveného, odzbrojili četnictvo, při čemž dle výslovného zjištění rozsudkového všichni věděli, oč běží, přes to však vešli, vnikli společně s nimi až do místnosti četnické stanice a tam setrvali, když obžalovaný Alois S., předloživ lístek obecního starosty, znějící. »Pověřuji člena obecní rady Aloisa S-a, aby šel s důvěrníky k místnímu četnictvu a odzbrojil je a zbraně uložil na obecní radnici«, vůči četnickému strážmistru Janu F-ovi, který prohlásil, že takové psaní mu není směrodatným a že proň platí rozkazy vyšších představených, navzájem prohlásil, že za nimi (obžalovanými) stojí celá masa dělnictva a všechno vojsko, a že neručí (S.) za to, že by došlo k demonstraci, kdyby četníci zbraní neodevzdali. Ve výrocích S-a ve spojení se situací, kterou označuje rozsudek jako tak hrozivou, že se bylo skutečně obávati něčeho podobného, co naznačoval, čím vyhrožoval svými výroky obžalovaný S., spatřuje nalézací soud pohrůžku a tedy násilí, kterým četnictvu kladen byl odpor, spočívající v jeho odzbrojení; ony čtyry obžalované pak činí za jednání S-a i za jeho výsledek spoluzodpovědnými, vycházeje z úvahy, věcně i právně odůvodněné, že takto byli vědomě spolučinnými na skutku protizákonném, směřujícím proti vrchnosti, totiž na srocení, které mělo za účel, aby bylo odzbrojeno četnictvo a aby takto vrchnosti násilím byl kladen odpor. Tím pozbývá vší podstaty i výtka, činěná rozsudku zmateční stížností v ten smysl, že rozsudek nezjišťuje, v jaké míře měli jmenovaní čtyři obžalovaní na trestném činu účast, pokud se týče, že rozsudek nezjišťuje, měli-li přímou účast na odzbrojování četnictva. Připomenouti sluší nanejvýš, že o Vincenci W-ovi rozsudek zvlášť zjišťuje, že na četnické stanici také ze zástupu mluvil a že jím zejména přednesena byla žádost, by četníci odevzdali S-ovi klíček kanceláře, do níž zavřeli zbraně. Kladení násilného odporu vrchnosti spatřuje rozsudek v odzbrojení četnictva, k němuž došlo dle rozsudkového zjištění tím způsobem, že se sice četnický strážmistr F. nejprve, ač měl po slovech obžalovaného S-a dojem, že nastal státní převrat, rozhodl, že zbraní nevydá, že však na konec četníci zavřeli zbraně do kanceláře, jejíž klíček na žádost obžalovaného odevzdali S-ovi, při čemž se výslovně poukazuje na situaci, shora dle rozhodovacích důvodů rozsudku již blíže dolíčenou. Zavřením zbraní do kanceláře a odevzdáním klíče jednomu z obžalovaných dosaženo bylo i cíle srocení, tak že nesejde na tom, že četníci, jak na základě příslušného rozsudkového zjištění zdůrazňuje stížnost, majíce od oné kanceláře druhý klíček, použili vlastně lsti, která jim umožnila, že si po odchodu zástupu otevřeli kancelář a si zbraně zase vzali. Bezpodstatnou je tudíž námitka stížnosti, jakoby nebylo rozsudkem zjištěno, že obžalovaní nějakým způsobem mařili působnost četnické stanice nebo jí v jejím úředním jednání překáželi; námitka jest ostatně i bezpředmětna, neboť ji stížnost uplatňuje v rámci vývodů, jimiž se snaží dovoditi, že zjištěné jednání obžalovaných nezakládá ani skutkové podstaty jiného činu trestného než zločinu dle § 68 tr. zák., při čemž má patrně na zřeteli zločin dle § 76 tr. zák. Právně bezpodstatnou je konečně námitka, kterou stížnost staví v čelo svých vývodů, že o skutkové podstatě zločinu dle § 68 tr. zák. nelze v tomto případě mluviti již proto, že se vrchnost, četnictvo, chovala pasivně, kdežto dle názoru stížnosti je pojmovým předpokladem zločinu toho aktivní vystoupení vrchnosti, kterému má násilím kladen býti odpor. Tento názor je právně mylný. Úmyslem odporu ve smyslu § 68 tr. zák. může býti dle slovného znění tohoto zákonného ustanovení také, aby bylo něco vynuceno, neb aby jen jakýmkoli způsobem rušen byl veřejný pokoj. V tomto případě nemusí, v případě onom pak ani namnoze nemůže násilný odpor směřovati proti nějakému aktivnímu vystoupení vrchnosti, které na ní naopak kladením násilného odporu teprve vynuceno býti má. Tomu bylo tak i v tomto případě, v němž dle rozsudkového zjištění mělo býti četnictvo odzbrojeno, pokud se týče donuceno k odevzdání zbraní, nehledě ani k tomu, že dle rozsudkového výroku bylo cílem srocení po případě, by rušen byl veřejný pokoj a pořádek. Odpovídá tudíž skutkové podstatě zločinu dle § 68 tr. zák. i takové srocení, které směřuje k tomu, by násilím překonán byl odpor, se strany vrchnosti, proti níž útok čelí, teprve očekávaný neb i jen předpokládaný. Správně podřadil proto nalézací soud jednání obžalovaných skutkové podstatě zločinu dle § 68, pokud se týče § 69 tr. zák. a jest odůvodněna stížnost i potud, pokud proti výroku rozsudkovému uplatňuje důvod zmatečnosti dle § 281 čís. 9 a) tr. ř. Tím stávají se bezpředmětnými vývody, jimiž stížnost dovozuje, že zjištěné jednání obžalovaných nezakládá ani skutkové podstaty jiného činu trestného, najmě zločinu dle § 76 tr. zák. Vývody těmi neprovádí arci stížnost ani důvodu zmatku dle § 281 čís. 10 tr. ř., jehož se v úvodě číselně dovolává, což ostatně sama naznačuje svým konečným návrhem, jímž se dovolává toho, by byli obžalovaní z obžaloby vůbec sproštěni. Uplatňujíc konečně v rámci oněch vývodů, jimiž provádí se odvolání co do výroku, o trestu, in eventum důvod zmatečnosti dle § 281 čís. 11 tr. ř., brojí stížnost proti výroku, jímž někteří obžalovaní byli uznáni za vůdce a pobuřovatele a jimž tudíž trest vyměřen byl dle první sazby § 72 tr. zák. Stížnost namítá, že v obžalovaných nelze spatřovati náčelníky nějakého hnutí, kdyžtě toto dle samotného rozsudku sestávalo z pouhých 7 osob, tak že by skoro na každou osobu připadl jeden pobuřovač a náčelník. Stížnost vychází tu opět z onoho právně mylného názoru, že pojmovým předpokladem srocení jest větší množství lidí, v němž jednotlivcova individualita plně zaniká a že tedy i vůdcem, náčelníkem ve smyslu prvé věty § 72 tr. z. jest pouze ten, kdo vykonává, jak stížnost dále míní, psychický nátlak na velké množství lidu, na dav, a stává se jeho vůdcem. Není-li, jak shora dolíčeno, pojmovým předpokladem srocení vůbec větší množství lidí, není důsledně ani podmínkou zvýšené trestnosti dle prvé sazby § 72 tr. zák., role náčelníka, vůdce oproti jakémusi většímu množství lidí nebo dokonce oproti davu; pak ale nesejde ani na vzájemném poměru číselného počtu vůdců a ovšem i pobuřovatelů oproti počtu ostatních účastníků srocení. Stejně nesprávným je názor stížnosti, že pojmu náčelníka (a patrně i pobuřovatele) vyhovuje pouze psychický nátlak na množství. Stačiť naopak k pojmu pobuřování jakékoli intelektuelní působení na jiné, směřující ke kladení odporu, které se ani nemusí uskutečniti právě slovem, nýbrž i jakýmkoli jiným prostředkem, byl-li na straně pachatelově úmysl, působiti na soudruhy způsobem vzněcujícím, povzbuzujícím, zažíhajícím. Ve jmenovaných třech obžalovaných shledal nalézací soud vůdce a pobuřovatele dle rozhodovacích důvodů rozsudku proto, že oni nejen první pojali rozhodnutí k trestnému činu, nýbrž že si svým jednáním vedli jako hlavy, S. že zejména převzal vědomě funkci náčelníka, že se však také ostatní stali od počátku náčelníky celého hnutí a že v ostatních spoluobžalovaných vzbudili představu a rozhodnutí k trestnému činu, na četnické stanici pak že obžalovaní S. a D. vedli hlavní slovo. Tento rozsudkový závěr nachází v příslušných skutkových zjištěních rozsudku dostatečnou oporu, tak že i námitka stížnosti, že nalézací soud při výměře trestu překročil meze své trestní pravomoci, správně řečeno hranici trestní sazby, založené na přitěžující okolnosti, v zákoně jmenovitě uvedené, jeví se býti bezpodstatnou.

Citace:

KUČERA, Bohumil. Problém územní celistvosti státu a Společnost národů. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1935, svazek/ročník 74, s. 104-116, 190-200.