Č. 2453.

Pozemková reforma: Význam spoluvlastnictví zabrané půdy pro vyměření hektarového příspěvku.
(Nález ze dne 5. června 1923 č. 7554.)
Věc: Leopold a Emerich S. v Lučenci proti státnímu pozemkovému úřadu (rada Boh. Vančura) stran hektarového příspěvku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: — — — — —
Podle 4. odst. § 5 vl. nař. z 29. prosince 1921 č. 496 Sb. osvobozena jest od hektarového příspěvku část zabraného majetku do 250 ha, jinak podléhá příspěvku tomu veškerá zabraná půda a to při spoluvlastnictví celková půda nalézající se ve spoluvlastnictví v ten způsob, že část 250 ha odečítá se pouze jednou.
V daném případě vycházel žal. úřad z předpokladu, že jde o majetek zabraný, totiž o nemovitosti ve výměře 511 ha náležející vlastnicky týmž spoluvlastníkům.
Dle obsahu námitek činí celková plocha pozemkového majetku st-lů 576 ha a připouštějí st-lé, že majetek ten je jim knihovně společně připsán a že jej společně obhospodařují. Nicméně mají za to, že hektarový příspěvek byl vyměřen nesprávně, ježto prý mělo býti odpočteno pro každého z nich 250 ha, vycházejíce, jak ze stížnosti patrno, z názoru, že nejde o poměr spoluvlastnický, jaký má na zřeteli § 4 zábor zák., poněvadž prý za spoluvlastníky lze považovati pouze manžely nebo rodiče a děti, kdežto v daném případě jde o osoby, nalézající se pouze v pobočním příbuzenském svazku, totiž strýce a synovce. Názor ten jest však očividně mylný. Jak patrno z doslovu § 2 zák. z 16. dubna 1919 č. 215 Sb., má příbuzenský poměr význam naprosto jiný, a to, že nerozvedení manželé považují se s hlediska tohoto zákona vůbec za osobu jednu, tudíž za jednotný subjekt vlastnického práva na rozdíl od »spoluvlastníků«, jakožto subjektu hromadného, čímž již jest vyloučeno, že by zákon spatřoval, jak st-lé se domnívají, spoluvlastnictví pouze tehdy, když jde o majetek náležející společně dvěma manželům. Pokud pak jde o rodiče a děti, má rozeznávání tot po rozumu § 4 cit. zák. pouze ten význam, že zákon hledí k nim sice jako k subjektům od sebe různým, k nimž však v určitém případě a pouze v tomto, totiž za podmínek § 4, přihlížeti jest jako k osobě jedné,
jako k jedinému vlastníku v ten způsob, že majetky těmto, jinak různým subjektům náležející, považovati jest za jediný majetkový soubor s jedním a týmž vlastnickým subjektem a to bez ohledu na to, zda jde o majetky nalézající se ve spoluvlastnictví nebo ve výhradném vlastnictví jednotlivých komponentů tohoto subjektu. Z toho je patrno, že dedukce st-lů, jakoby zákon, mluvě o spoluvlastnictví měl při tom na mysli pouze případ ten, kdy spoluvlastníky jsou manželé nebo rodiče a děti, nenalézá v dotyčných předpisech opory a naopak jim odporuje.
Potom však u st-lů, jakožto spoluvlastníků užíti jest cit. ustanovení § 5 nařízení č. 496/21 bez ohledu na jejich příbuzenský poměr a jest z celkového zabraného majetku odpočítati plochu 250 ha pouze jednou, nikoliv pro každého spoluvlastníka zvláště, jak stížnost se toho domáhá.
Lhostejno je při tom, jak st-lé svůj pozemkový majetek přihlásili, nebo tím poměr spoluvlastnický není dotčen, a nerozhodno jest, že stpú k oběma st-lům ohledně jejich soupisové povinnosti přihlížel jako k dvěma samostatným osobám, když postup ten nalézá oporu v předpisu § 1 nař. z 9. ledna 1920 č. 61 Sb.
St-lé ovšem připouštějíce své knihovní i faktické spoluvlastnictví, uvádějí ve stížnosti, že »velká část« jejich pozemkového majetku jest jim knihovně společně připsána, z čehož by bylo lze souditi na to, že v majetkovém souboru, z něhož hektarový příspěvek byl vyměřen, nalézají se plochy tomu neb onomu výhradně náležející, jež by tudíž po rozumu § 2 záb. zák. (týmž vlastníkům) do zabraného majetku nebylo započítati.
V tom směru není však stížnost konkretisována, omezujíc se na pouhé všeobecné a krom toho nepřímé tvrzení, k němuž tudíž nss přihlížeti nemohl a to tím méně, když rozdíl mezi celkovou výměrou úřadem přijatou 511 ha a st-li uvedenou 576 ha připouštěl by spíše názor, že úřad k okolnosti té již zřetel vzal.
Bylo tedy zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2453. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 202-205.