NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2736.

Církevní věci: Prozatímní opatření podle § 56 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. nelze bráti v odpor námitkou, že právní titul sporného plnění nebyl vyšetřen. — II. »Naléhavost« prozatímního opatření ve smyslu cit. předpisu je dána již tím, že jde o dávku ve prospěch beneficia farního, jehož výtěžek nestačí k zajištění kongruy.
(Nález ze dne 8. října 1923 č. 19740/22.)
Věc: Obec K. proti ministerstvu školství a národní osvěty o příspěvky farnímu beneficiu.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím bylo vysloveno, že jest věcí obce K., aby žalobou se domáhala osvobození od dávky prozatímním opatřením jí uložené, zrušuje se pro nezákonnost. Jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Farář v K. domáhá se již od r. 1914 toho, aby mu obec K. plnila, a to za rok 1913 a následující, dávku 4 1/2 hl piva a 6 hl patoků ročně in nátura nebo v penězích.
Když obec odepřela to plnění a jednáními ve věci vedenými nepodařilo se odkliditi spor tak vzešlý, vydala osp ve F. výměr ze 7. září 1921, jímž podle § 56 zákona ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. uložila obci K. jako užívatelce pivovaru náležejícího pravovárečnému měšťanstvu, aby zaplatila farnímu beneficiu v K. relutum za dávku ročních 4 1/2 hl piva a 6 hl patoků, náležející mu na základě vyrovnání sumou 73 K 50 h a to za léta 1913—1920 úhrnem 588 K do 14 dnů, v příštích letech pak vždy 14 dní po uplynutí toho kterého roku.
Odůvodnění zní: »Naléhavá potřeba jest dána tím, že kongrua jest doplňována z náboženské matice, pokojné držení prokázáno pak jest tím, že ona dávka byla v r. 1913 za rok 1912, tedy až do roku, kdy o ni vzešel spor, plněna beneficiatovi obcí K. Dále vyslovila osp, že konečné rozhodnutí o plnění dávky té náleží se zřetelem k titulu vzniku dávky před řádné soudy.«
Odvolání obce z tohoto výměru zamítla zsp v Praze rozhodnutím z 18. dubna 1922 z důvodů I. stolice, k nimž dodala:
»Námitky popírající soukromoprávní nárok fary na dávku, směřují proti něčemu, co v rozhodnutí I. stolice vůbec obsaženo není.
Aby byl nález na provisorní opatření v záležitosti dotyčných dávek do kompetence správních úřadů spadající odůvodněn, postačí, aby vyhověl pouze podmínkám § 56 cit. zákona, kdežto k řešení otázky soukromoprávní jest povolán příslušný soud. Podmínky cit. § 56 jsou však v tomto případě úplně splněny, neboť jak ze spisů vychází, obec dotčenou dávku odváděla nejen jednou, nýbrž třikráte, což zajisté k tomu stačí, aby se mluvilo o klidné držbě na straně fary, a to tím více, ježto farář dotčenou dávku i dříve vždy obdržel pouze od obce a nikdy od pravovárečného měšťanstva, k čemuž ještě přistupuje okolnost, že i výnos bývalého místodržitelství z 3. května 1862 č. 20705 mluví pouze o smíru mezi farou a obcí, jenž se tímto výnosem schvaluje, takže již toho času za kontrahenta byla považována pouze obec.
Když se v stížnosti praví, že tím, že později dávka ta, jejíž zaplacení farář vždycky žádal, se neodváděla, obročí klidné držby pozbylo, není toto tvrzení správné, ježto tím držba dávky na straně fary nebyla dotčena.
K naléhavému zájmu obročí podle § 56 cit. zákona stačí, když jde o obročí z náboženské matice podporované.
Tvrzení rekursu, že provisorní opatření nemělo býti vydáno, pokud by se finanční prokuratura nevykázala, že podala žalobu u příslušného soudu, jest úplně protizákonné, ježto v tom bodě se vlastně popírá existence opětně citovaného § 56. O nějaké povinnosti obročí neb finanční prokuratury k podání žaloby nemůže býti řeči, naopak jest věcí obce, aby když provisorium považuje za protizákonné, cestou žaloby se domáhala osvobození z dávky jí provisoriem uložené.«
Další odvolání zamítlo pak min. škol. nař. rozhodnutím odvolávajíc se na důvody stolice druhé.
Stížnost k tomuto soudu podaná vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost i vady řízení.
Nss založil svůj nález na těchto úvahách:
Ustanovení § 56 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z., na němž založeno jest nař. rozhodnutí i rozhodnutí nižších stolic jím potvrzené, zní:
»Kdykoliv vzejde nějaká taková rozepře o příspěvek k účelům náboženským, mohou úřadové správní, vyhledává-li toho pilná potřeba správy duchovní, učiniti prozatímní opatření dle posavadního pokojného držení, anebo nedá-li se toto držení ihned vyšetřiti, dle skutečných a právních poměrů stručně vyhledaných«.
Že v daném případě jde o rozepři o příspěvek k účelům náboženským ve smyslu onoho zákonného ustanovení, obcí ani ve stížnosti ani v řízení předcházejícím v pochybnost vzato nebylo.
Rovněž neobsahuje stížnost námitky proti výroku, že konečné rozřešení sporu náleží před řádné soudy.
Stížnost shledává nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že prozatímní opatření, jež obec bere v odpor, není odůvodněno ani naléhavou potřebou duchovní správy, ani není ve shodě s posavadním pokojným držením nebo se skutečnými a právními poměry (náležitě vyšetřenými) a vytýká, že se obci neprávem vykazuje postavení žalobce v budoucím sporu soukromoprávním.
Jak z odůvodnění rozhodnutí I. a II. stolice žal. úřadem převzatého vysvítá, spatřovaly úřady naléhavou potřebu ve smyslu cit. předpisu zákona dánu již tím, že jde o obročí, jehož výtěžek nestačí k zajištění nejmenšího příjmu podle planných zákonů beneficiátu náležejícího (kongiuy), takže se mu dostává příspěvku na kongruu z náboženské matice. Stížnost dovozuje, že o naléhavé potřebě duchovní správy řeči býti nemůže, poněvadž beneficiátu jest doplatek na kongruu zajištěn z náboženské matice.
Nss nemohl v tom stížnosti dáti za pravdu. Jak výnos zsp-é ze 16. září 1915 potvrzuje, byla dávka piva a patoků resp. relutum za ni ve fasi faráře k 1. říjnu 1912 uvedeno mezi příjmy, a to po zákonité srážce 20% sumou 60 K 40 h, a jest jeho kongrua doplňována z náboženské matice. Sluší tedy za to míti, že úbytkem této sumy sklesl by příjem jeho pod míru zákonné kongruy. Jestliže však zákonodárství stanovilo míru nejmenších požitků, jichž se má dostati těm, kdož duchovní správu obstarávají a učinilo zákony kongruovými opatření, tento minimální příjem jim zajišťující, jest zcela v souhlase s duchem v těchto normách se zračícím, jestliže úřady uznaly za naléhavý zájem duchovní správy, aby tento minimální příjem nebyl zkracován, a to ani přechodně. Tento zájem nepřestává býti naléhavým tím, že snad beneficiátovi vzejde nárok na doplnění z náboženské matice. To vyplývá již z úvahy, že realisování tohoto nároku jest podmíněno žádostí beneficiatovou i rozhodnutím příslušných úřadů (§§ 3 a násl. zákona z 19. září 1898 č. 176 ř. z., nařízení z 16. listopadu 1898 č. 205 ř. z.) a již tím odsunuto jest do budoucnosti časově neurčité, předpis § 56 zák. 1874 č. 50 však zřejmě sleduje účel zabránit, aby ani přechodně nenastal stav, jenž by mohi nerušené obstarávání duchovní správy snížením příjmů pod zákonné minimum ohroziti. Při tom zůstává potřebno, zda by beneficiátu nárok na vyplácení příspěvku z náboženské matice po dobu sporu o dávky vůbec byl přiznán.
Neshledal tedy soud, že by byl žal. úřad v rozporu se zákonem nebo se stavem věci spisy doloženým, jestliže uznal, že nastala naléhavá potřeba duchovní správy a tudíž i zatímního opatření tím, že faráři kaceřovskému ubylo relutum, jež až do r. 1912 dostával za pivo a patoky. Stížnost dovozuje dále, že prozatímní opatření v odpor brané není ve shodě ani s posavadním pokojným držením ani se skutečnými a právními poměry, jak byly vyšetřeny, potud, pokud ukládá povinnost k placení reluta obci.
K tomu jest podotknouti toto: Znění uvedeného již § 56 a jeho umístění v zákoně z r. 1874 neponechává nijaké pochybnosti o smyslu a účelu tohoto předpisu. Zákon chtěje zabrániti tomu, aby nerušené obstarávání správy duchovní nebylo ohrožováno v případech, kdy vzejde spor o příspěvky k účelům náboženským, úbytkem příspěvků po dobu, než spor dojde konečného rozřešení, stanovil v zájmu duchovní správy jakési privilegium, jímž placení dávky má býti zajištěno i po dobu sporu. K tomu účelu zmocnil úřad k prozatímnímu opatření a dal mu zároveň direktivy, jimiž se má při tom říditi: pokojné držení a nedá-li se toto ihned vyšetřiti, skutečné a právní poměry stručně vyhledané. Není tedy věcí úřadu, aby vydávaje takové provisorní opatření, zjišťoval právní tituly sporných příspěvků, ani aby řešil nějaké otázky právní, jichž se spor týká; jeho úkolem jest toliko zaříditi, aby zachován byl status quo t. j. abv pokud se týče placení příspěvku zachovány byly poměry tak. iak se jevilv v době, kdy spor vzešel. V daném případě nebylo popřeno, že farář k-ský relutum za pivo a patoky až do r. 1913 dostával.
V tomto směru jest tedy mimo spor, že farář v pokojném držení dávky byl.
Podnět ke sporu dán byl tím, že obec K., na níž se farář dalšího plnění dávky domáhal, odepřela je poskytovati tvrdíc, že jde o plnění náležející pravovárečnému měšťanstvu, nikoli obci. Vzešel podle toho spor o otázku, kdo byl tehdy resp. jest nyní nositelem dávky, zdali pravovárečné měšťanstvo či obec K. Podle toho. co bylo svrchu vytčeno, bylo úkolem politického úřadu za této situace učiniti prozatímní opatření podle toho, jak se poměry r. 1913, kdy placení přestalo, na venek jevily, uložiti tedy prozatím plnění dávky tomu, kdo tehdy jako nositel dávky vystupoval. Osp uložila plnění obci a tento výrok byl nař. rozhodnutím potvrzen.
Důvody II. stolice, jež přijal také žal. úřad za své, poukazují k tomu, že obec plnila spornou dávku nejen jednou, nýbrž třikráte, což, jak se tam praví, »zajisté k tomu stačí, aby se mluvilo o klidné držbě na straně fary«.
Důvody mluví tu ovšem nevhodně o pokojném držení, ač ve skutečnosti úřady posuzovaly, kdo jevil se tehdy, kdy ke sporu došlo, podle daných poměrů jako nositel dávky.
Nss bylo tedy zkoumati, zda výsledek provedeného řízení poskytl dostatečný podklad pro úsudek, že nositelem oné dávky jevila se v oné době obec K.
Ze spisů vysvítá, že po několik let vyplácela faráři dávku správa panství v H. a to až do r. 1910; když tato přestala platiti, vyplácela relutum po tři léta 1911, 1912 a 1913 obec K. To byl stav věci, když se farář počátkem r. 1914 marně domáhal výplaty další, a tento stav úřady právem mohly vzíti za podklad prozatímního opatření podle § 56 cit. zákona, aniž bylo jejich úkolem, aby v řízení podle tohoto zákonného ustanovení vyšetřovaly, na jakém právním základě obec relutum po r. 1910 vyplácela, zejména, zda již dříve byla nositelem dávky, nebo zda nastala sukcesse neb snad z jiného právního důvodu. Že relutum bylo v letech 1911, 1912 a 1913 vypláceno faráři obcí K., stížnost nepopírá a také již v řízení správním oznámila tato obec k dotazu osp-é zprávou z 19. května 1921. že obec K. v letech 1911, 1912 a 1913 relutum zaplatila. Dovolává-li se obec toho, že relutum vyplácela toliko jako »platební místo« pravovárečného měšťanstva v K., jest k tomu podotknouti toto: Pokud v tomto tvrzení jest spatřovati námitku, že obec nebyla subjektem k plnění dávky povinným, jest námitka tato nepřípustná, neboť, jak již bylo vyloženo, prozatímní opatření podle § 56 zákona z r. 1874 není rozhodnutím o právním závazku k plnění sporné dávky, nepředkládá také ani zjištění právního titulu, meritornímu rozhodnutí o existenci takovéhoto právního závazku nikterak nepřejudikuje; námitka závazek ten popíraiící směřuje tedy proti výroku, jenž není v nař. rozhodnutí obsažen (§§ 2 a 5 zák. o ss).
Tvrzení, že obec platila ono relutum za jiného, t. j. v zastoupení pravovárečného měšťanstva, mohlo by v daném případě býti uznáno za relevantní jen tehdy, kdyby obec zároveň tvrdila a ovšem také doložila, že již při oné trojí výplatě bylo i na venek patrno, že nejde o plnění obce za ni samu, nýbrž o pouhý kasovní výkon za jiného provedený. Neboť kdyby tomu tak bylo, nebylo by možno říci, že obec když relutum platila, jevila se jako nositel dávky a neshodovalo by se pak se ziištčnými poměry skutečnými a právními,kdyby v takovémto případě obci. byť i provisorně, plnění dávky bylo ukládáno. Ale v daném případě obec neuvedla ani ve stížnosti ani v řízení a také jinak nevyšly na jevo nijaké okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obec při oné trojí výplatě vystupovala na venek nikoli jako nositel dávky, nýbrž jako pouhý plátce za jiného.
Podle názoru nss-u poskytlo zjištění, že obec K. spornou dávku v r. 1911, 1912 a 1913 bez jakékoli výhrady vyplácela, úřadům samo o sobě dostatečný podklad pro provisorní opatření ve smyslu § 56 zákona z 9. května 1874, jímž plnění oné dávky bylo (prozatímně) uloženo obci K. Nemusil proto soud již zkoumati, zdali také další momenty, jichž se rozhodnutí II. stolice dovolává, mají ve výsledcích řízení i v příslušném předpisu zákona náležitou oporu.
Že neodůvodněny jsou veškeré formální námitky vytýkající, že úřady náležitě nevyšetřily okolnosti rozhodné pro posouzení otázky, kdo jest subjektem k plnění dávky povinným, vyplývá již z předešlých vývodů, neboť, nebyla-li otázka právní povinnosti k plnění dávky předmětem úředního rozhodování, nemůže býti vadou řízení, nebyly-li okolnosti +éto otázky se týkající zjišťovány.
Stížnost obrací se také proti výroku obsaženému v rozhodnutí II. stolice, že o povinnosti obročí nebo finanční prokuratury k podání žaloby nemůže býti řeči, naopak že jest věcí obce, když provisorium považuje za protizákonné, cestou žaloby se domáhati osvobození z dávky provisoriem jí uložené. Tento výrok v § 56 zákona z 9. května 1874 nemá ovšem opory.
Bylo již vyloženo, že jediným účelem opatření podle § 56 jest zjednati přechodně jistý faktický stav na dobu než vzešlý spor bude věcně rozřešen, t. j. než bude rozhodnuto o právní existenci sporných nároků a povinností. Jest tedy v rozporu s podstatou tohoto opatření jakýkoli výrok mající ráz autoritativního zasahování do právní posice zúčastněných stran. Naprosto pak vymyká se z kompetence úřadů politických rozdělování procesních rolí stran v řízení před řádnými soudy, jež posuzovati jest toliko podle norem práva soukromého a civil, řádu soudního. Bylo proto nař. rozhodnutí, pokud jím potvrzen byl také výrok určující, která ze stran má v budoucím procesu soudním podati žalobu, zrušil jako nezákonné.
Pokud však ve vývodech stížnosti bylo by spatřovati námitku, že již nař. provisorním opatřením samým jest obec fakticky donucována k tomu, aby podala civilní žalobu, nemohla by tato námitka zákonitost opatření uvésti v pochybnost, neboť ani ze znění § 56 ani z podstaty věci nelze vyvoditi, že by byl úřad politický vydávaje zatímní opatření povinen a oprávněn míti zřetel k tomu, jaké nepřímé důsledky bude snad opatření míti pro postavení té neb oné strany v řízení soudním.
Jestliže na konec stížnost vytýká, že žal. úřad dovolal se toliko důvodů rozhodnutí II. stolice a nezabýval se podrobně vývody ministerského rekursu, nemohl se nss touto formální námitkou věcně zabývati shledav, že není dostatečně konkretisována (§ 18 zák. o ss). V rozhodnutí II. stolice jsou námitky st-lkou vznesené podrobně projednány a důvody, ze kterých uznal úřad zatímní opatření za vyhovující zákonu, uvedeny. Ministerstvo vyřizujíc další odvolání shodující se v podstatných bodech s odvoláním na stolici II., přijalo ono odůvodnění II. stolice za své. Nelze tedy důvodně vytýkati, že by rozhodnutí III. stolice nebylo dostatečně odůvodněno. Měla-li st-lka za to, že některé určité námitky jejího ministerského odvolání zůstaly nevyřízeny, bylo její věcí, aby tyto nevyřízené námitky označila a tak poskytla soudu základ pro posouzení, pokud je tato výtka odůvodněna a je—li tomu tak, zdali vytýkané opomenutí úřadu sluší pokládati za podstatnou vadu řízení. Úkolem soudu není, aby v tomto směru sám stížnost doplňoval.

Citace:

č. 2453. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 202-205.