NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5155.

Státní úředníci (Slovensko): Bývalý uherský poštovní úředník, který sice složil slib věrnosti čsl. republice, avšak byl pro účast při pošt. stávce r. 1919 propuštěn, nemá při pozdějším přiznání pensijních požitků podle § 6 zákona č. 269/1920 nároku na tyto požitky již od doby zproštění akt. služby.
(Nález ze dne 25. listopadu 1925 č. 22534). Prejudikatura: Boh. 4881 adm.
Věc: Isidor P. v Bratislavě (adv. Dr. Eugen Lelley z Nitry) proti ministerstvu pošt a telegrafů (pošt. taj. Dr. Ant. Kolář) o služební poměr.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dle vlastního tvrzení, obsaženého ve správních spisech, vykonal st-l, býv. poštovní rada, ustanovený býv. uh. státem, koncem ledna 1919 slib věrnosti republice čsl., byl však již v únoru téhož roku ze služby propuštěn pro účastenství na politické stávce poštovních zaměstnanců. Jeho žádost o opětné přijetí do služeb čsl. státu, podaná dle jeho vlastního tvrzení na podzim roku 1919 byla výnosem řed. pošt v Bratislavě z 26. května 1920 zamítnuta. Dne 28. června 1920 podal st-l k min. pro Slov. žádost novou, v níž výslovně uvedl, že byl pro účastenství na stávce z poštovní služby propuštěn a žádal, odvolávaje se na zákon č. 269/20 o své opětné ustanovení v čsl. státní službě poštovní. Dne 24. ledna 1922 podal podobnou žádost k ministerskému předsedovi, kterouž se, uváděje opětně, že byl ze služby propuštěn, domáhal svého znovu ustanovení případně pensionování dle čsl. zákonů.
Žal. úřad konstatoval na to ve spisech, že proti přiznání odpočivných požitků st-li není podle § 7 zák. č. 269 a § 7 nař. č. 428/1920 překážek a vydal nař. rozhodnutí, řízené na řed. pošt v Bratislavě tohoto obsahu: »Min. pošt nevyhovuje žádosti býv. uh. pošt. rady Isidora P., aby byl převzat do čsl. státní služby a dává jej podle § 6 zák. z 15. dubna 1920 č. 269 Sb. na trvalý odpočinek. O tom jej zpravte a vyměřte mu se souhlasem gfř v Bratislavě od 1. července 1920. t. j. od prvního dne měsíce následujícího po uplynutí lhůty stanovené v § 4 cit. zákona odpočiivné požitky v té míře a potud, pokud by měl na ně nárok podle zákonů uherských, platných 28. října 1918«.
Rozhoduje o této stížnosti, uvážil nss toto:
Po skutkové stránce nebylo sporu o tom, že st-l vyhověl podmínkám stanoveným v zákoně č. 269 resp. nař. č. 428/20 a že získal tudíž ve smyslu § 6 cit. zákona právní nárok na to, aby mu byly poskytnuty zaopatřovací požitky v té míře a potud, pokud by na ně měl nárok podle zákonů uherských, platných dne 28. října 1918. St-l však — poukazuje na zák. čl. LXV z r. 1912 — snaží se dovoditi, že byl právě v tomto svém nároku nař. rozhodnutím zkrácen. Ovšem neprávem.
Dle § 26 cit. zák., který stížnost má patrně na mysli, vzniká nárok státního zaměstnance na trvalé pensijm zaopatření dnem, kdy takový zaměstnanec byl aktivní služby sproštěn. Aplikace tohoto předpisu předpokládá tudíž, aby ten který zaměstnanec byl v momentu svého pensionování vůči státní správě v poměru služebním a sice činném. Sluší proto zkoumati, zdali tento předpoklad jest v daném případě dán. t. j. zodpověděti otázku, v jakém poměru byl st-l vůči čsl. státní správě v době vydání nař. rozhodnutí.
Není pochyby o tom, že v poměru trvalém k tomuto státu nebyl, neboť toho se právě domáhal žádostí podanou dle zák. č. 269/20, zavdavší podnět k přítomnému sporu. — Leč st-l nebyli v době shora uvedené k čsl. státní správě ani v poměru prozatímním, neboť třebas slib věrnosti vykonal, přece nebyl, jak toho zák. č. 64/1918 žádá, ponechán prozatím na svém služebním místě, nýbrž byl právě naopak pro účast na stávce poštovní již v únoru 1919, tudíž před 1. červencem 1920 z úřadu odstraněn. Ani v době vydání nař. rozhodnutí ani dne 1. července 1920 nestál tudíž st-l vůči čsl. státu ani v činném poměru služebním ani v jiném podobném poměru veřejnoprávním. Dovolávati se § 26 uh. zák. čl. LXV : 1912 není tudíž na místě, neboť dáním st-le na odpočinek nebyl jeho poměr k čsl. státu změněn, nýbrž založen poměr zcela nový. Účinky takto vzniklého poměru mohly ovšem v nedostatku jakéhokoliv zákonného předpisu, vzniknouti toliko v budoucnosti a opačný názor žal. úřadu v této příčině blíže rozvedený v odvodním spisu nemá právního podkladu, jak ostatně nss již ve svém nálezu Boh. 4881 adm. podrobně odůvodnil.
Jestliže však přes to byly nař. rozhodnutím st-li přiznány zaopatř. požitky od kteréhokoliv dne dřívějšího, dostalo se mu tím materielní výhody, na niž neměl po právu nároku a nelze proto tvrditi, že by tímto postupem byl býval porušen zákon v jeho neprospěch (§ 2 zák. o ss).
Stížnost zastávající názor opačný bylo tudíž zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 5155. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 575-577.