Č. 10197.

Církevní věci. — Řízení správní: Kostelní konkurenční výbor na Moravě může si jako zákonný zástupce farní obce ve věcech konkurenčních stěžovati v řízení správním do rozhodnutí kultových úřadů vydaných v těchto věcech.
(Nález ze dne 3. prosince 1932 č. 17110.) Věc: Kostelní konkurenční výbor v U. proti ministerstvu školství a národní osvěty o legitimaci ke stížnosti a o konkurenční přirážku.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Vilém U., majitel dvora ve St., podal osp-é v Tišnově dne 10. dubna 1926 stížnost na předpis konkurenčních kostelních přirážek provedený stěžujícím si kostelním konkurenčním výborem. Stížnost ta byla výměrem osp-é v Tišnově z 12. května 1926 jako neodůvodněná zamítnuta.
Odvolání Viléma U. vyhověla zsp v Brně výměrem ze 3. února 1927 a rozhodla, že Vilém U. nepodléhá kostelní konkurenční přirážce ve farnosti u.-ské.
Z tohoto rozhodnutí se odvolal stěžující si konkurenční výbor, leč žal. úřad nař. rozhodnutím odmítl odvolání to jako nepřípustné, ježto kostelní konkurneční výbory jsou podle § 16 mor. konkurenčního zákona z 2. dubna 1864 č. 11 z. z. orgány pouze se usnášejícími a dohlížejícími a nelze je zařaditi mezi »účastníky«, kteří mohou si podle § 18 cit. zem. zák. stěžovati do opatření kostelních konkurenčních výborů, to tím méně, že kostelní konkurenční výbory nejsou samostatnými právnickými osobami. Úřední šetření o námitkách, uplatňovaných ve výše uvedeném odvolání, nevedlo pak k takovému výsledku, aby min. škol. jako úřad dozorčí mělo důvod zrušiti napadený nález z moci úřední.
O stížnosti nss uvážil:
Na sporu je podle vylíčeného sběhu věcí jedině otázka legitimace stěžujícího si konkurenčního výboru k podávání instanční stížnosti v konkurenční záležitosti.
Podle hlavy 6. zákona o úpravě vnějších právních poměrů katolické církve č. 50/1874 ř. z. (§§ 35 až 37) všichni ve farním okresu bydlící katolíci téhož ritu tvoří farní obec. Všechna práva a všechny závazky dotýkající se církevní věci, které byly zákony přiznány nebo uloženy obcím, jsou oprávněny a povinny vykonávati farní obce (§ 35). Pokud o potřeby farní obce není postaráno vlastním jměním, nebo jinými k disposici jsoucími církevními prostředky, jest ke krytí těchto potřeb vypsati na členy farní obce přirážku (§ 36). Bližší předpisy o ustanovení a zastoupení farních obcí, pak o opatřování záležitostí těchže měly býti vydány zvláštním zákonem (§ 37).
Nařízením min. kultu a vyučování ve shodě s min. vnitra z 31. prosince 1877 č. 5 ř. z. z r. 1878 stran opatřování záležitostí katolických farních obcí zastupitelstvy obcí místních, bylo stanoveno, že až do vydání zákona slibovaného §em 37 cit. zák. č. 50/1874 ř. z., o ustavení a zastoupení farních obcí a opatřování záležitostí těchže obcí, mají býti záležitosti katolických farních obcí jako dosud obstarávány zastupitelstvy obcí místních. V tomto nařízení bylo dále stanoveno, že obecní zastupitelstva mají se tedy také příště usnášeti o příspěvcích k účelům katolické církve, které farní osady mají dávati, nebo na sebe bráti, a že obecní zastupitelstva mají pečovati o jejich uhražení a vybrání. Konečně vyslovilo cit. nařízení, že se jím nic nemění v oboru působnosti konkurenčních výborů existujících v jednotlivých zemích. — Zákon, kterým by bylo shora uvedené ustanovení § 37 zák. č. 50/1874 ř. z. blíže provedeno, dosud vydán nebyl. — Dále stanovil § 57 cit. zák. č. 50/1874 ř. z., že bez újmy předchozích ustanovení zůstávají v platnosti předpisy, stávající v jednotlivých zemích stran zřizování a udržování katolických budov obročních a kostelních....
Z těchto ustanovení jde, že zásadně platí dosud na Moravě zákon z 2. dubna 1864 č. 11 z. z.
Podle § 14 cit. zák. č. 11/1864 mor. z. z. má pro záležitosti konkurenční býti utvořen výbor, je-li k některému kostelu přikázáno několik obcí. Podle § 16 cit. zák. jest výbor ten ve věcech konkurenčních orgánem se usnášejícím a dohlížejícím. On ustanovuje předběžný rozpočet a vyřizuje účty roční.
Z těchto ustanovení v souvislosti s tím, co shora bylo uvedeno, se podává, že v záležitostech konkurenčních je kostelní konkurenční výbor zástupčím orgánem farních obcí, resp. katolíků usedlých v obvodu farním, který jako takový jest povolán hájiti práva farní obce, resp. katolíků z osady farní v konkurenčních věcech před kultovými úřady státními.
Na tomto oprávnění konkurenčního výboru jako zástupce farní obce, nadané právní personalitou, eventuelně souhrnu katolíků ve farní osadě, nemění nic otázka, má-li či nemá-li konkurenční výbor povahu samostatné právnické osoby, stejně jako otázka ta nemá významu pro posouzení zástupčího oprávnění jiných zastupitelských orgánů, na př. obecního zastupitelstva jako orgánu obce místní, po případě — podle cit. nař. z r. 1877 — též obce farní. Stejně tu nelze opak dovozovati z cit. již ustanovení § 16 mor. zák. z r. 1864, poněvadž výpočet oprávnění konkurenčního výboru tam uvedený není vyčerpávající a nezbavuje konkurenční výbor jeho postavení jako orgánu farní obce, resp. farníků ve věcech konkurenčních. Konečně nelze proti stanovisku shora vytčenému nic dovozovati z předpisu § 18 cit. mor. zák., poněvadž tento předpis upravuje jedině opravné řízení proti opatřením konkurenčního výboru samého, nikoliv však opravné řízení a rekursní legitimaci proti rozhodnutím státních úřadů kultových ve věcech konkurenčních.
V daném případě úřad 2. stolice vyhověl odvolání Viléma U. a rozhodl, že jmenovaný nepodléhá kostelní konkurenční přirážce; prohlásil tedy státní úřad kultový bezúčinným předpis konkurenčních kostelních přirážek, vydaný stěžujícím si výborem. Ale pak byl podle toho, co shora uvedeno, stěžující si konkurenční kostelní výbor, jako zástupce farní obce, resp. všech ve farním obvodu u.-ském bydlících katolíků, oprávněn stěžovati si do rozhodnutí 2. stolice za tím účelem, aby zachováno bylo jím učiněné usnesení o vybírání přirážek.
Jestliže žal. úřad toto právo stěžujícího si výboru popřel, jeho odvolání jako nepřípustné odmítl pro nedostatek legitimace rekursní a jednal pak o odvolání stěžujícího si výboru jen jako o dozorčí stížnosti, jednal proti zákonu. Proto bylo nař. rozhodnutí zrušiti v celém obsahu podle § 7, aniž bylo možno, aby se nss zabýval věcnými námitkami stížnosti.

Citace:

Č. 10197. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 718-720.