NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 13275.

Nelze předpokládati, že došlo k uzavření služební smlouvy mezi rodiči a dětmi již tím, že tyto oněm konaly práce, nýbrž jest třeba prokázati, že se taková úmluva ať výslovně ať mlčky stala. Z toho, že dcera konala otci zemědělské práce, nelze o sobě dovoditi, že mezi nimi došlo aspoň mlčky ke služební smlouvě nebo vůbec ke smlouvě o konání prací za plat.
Domněnka § 2 (1) vyživ. zákona ze dne 16. prosince 1930, čís. 4 sb. z. a n. na rok 1931, neplatí, jde-li jen o nárok dítěte proti otci na odměnu za konané služby.
(Rozh. ze dne 9. února 1934, Rv I 2324/33.)
Žalobkyně domáhala se na svém otci .zaplacení odměny za práce, jež prý mu konala. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle § 503 čís. 4 c. ř. s. a vytýká právní mylnost názoru odvolacího soudu, že v souzeném případe nebylo prokázáno, že mezi stranami došlo ke služební smlouvě, a že platí domněnka, že mezi rodiči a dětmi nebyla ujednána odměna. Žalobkyně má za to, že došlo ke služební smlouvě mezi stranami a že má. proto podle § 1152 obč. zák. nárok na přiměřenou odměnu. Leč odvolací soud v souhlasu s judikaturou nejvyššího soudu (srov. rozh. čís. 450, 7073, 8544 sb. n. s.) správně dolíčil, že nelze předpokládati, že došlo k uzavření služební smlouvy mezi rodiči a dětmi, i když tyto oněm konaly práce, nýbrž že jest třeba prokázati, že taková úmluva ať výslovně, ať mlčky se stala, a právem usoudil, že z pouhé okolnosti, že žalobkyně konala žalovanému, svému otci, zemědělské práce, nelze dovoditi, že mezi stranami došlo aspoň mlčky ke smlouvě služební nebo vůbec ke smlouvě o konání prací za plat. Dovolatelka sama uznává, že onen názor odvolacího soudu odpovídá judikatuře nejvyššího soudu, míní však, že se nelze nadále říditi touto judikaturou vzhledem k vyživovacímu zákonu (ze dne 16. prosince 1930, čís. 4/1931 sb. z. a n.), jenž prý předpokládá úmluvy o odměně mezi blízkými osobami a stíhá jich obcházeni trestně. Dovolatelka má tu patrně na mysli ustanovení § 2 cit. zák. Leč, jak z doslovu odstavce (1) tohoto paragrafu plyne, platí domněnka, že byla smluvena mzda nebo odměna za práce nebo služby konané osobě blízké, jen tehdy, porušuje-li osoba, konající práce nebo služby osobě blízké, povinnost uvedenou v § 1, totiž právní závazek vyživovati, vychovávati nebo zaopatřiti jiného. Nebyl-li tento právní závazek porušen, domněnka § 2 (1) neplatí. V souzeném případě však nejde vůbec o porušení vyživovací povinnosti a nehodí se sem proto domněnka § 2 (1), jíž by se ostatně mohla dovolávali jen osoba třetí, jejíž vyživovací nárok byl porušen.

Citace:

Čís. 13275. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 202-203.