NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Č. 11341.

Církevní věci: Předpoklady provisorního opatření podle § 56 zák. č. 50/1874 ř. z.
(Nález ze dne 9. června 1934 č. 7542/31.)
Prejudikatura: Boh. A 10394/33, 10826/33.
Věc: Československý stát (správa státních lesů a statků) proti ministerstvu školství a národní osvěty o dřevní dávku pro faráře v K.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: U příležitosti rozvrhu přejímací ceny velkostatku v K. vznikly pochybnosti o tom, zda dávka dříví řím.-katolickému faráři v K., knihovně nezajištěná, nepřešla na čsl. stát (ředitelství státních lesů a statků v Třeboni). Z popudu biskupské konsistoře v Českých Budějovicích a české finanční prokuratury vybídla pak zsp v Praze osp-ou v Jindřichově Hradci, aby vydala ve věci provisorní opatření ve smyslu § 56 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. To se také stalo výměrem téže osp-é z 10. května 1928, jímž bylo ve smyslu § 56 cit. zák. rozhodnuto, že ředitelství státních lesů a statků v Třeboni v zastoupení státu čsl. je povinno odváděti pro faráře v K. dřevní dávku a sice 12 m3 tvrdého a 12 m3 měkkého dříví ročně z těchto důvodů:
»Dřevní dávka, o kterou tu jde, je uvedena ve fassi z roku 1798, ve které je uvedeno toto: »An Zehendholz von der Königsecker Grundobrigkeit statt Zehend von einigen Bauernhäusern, welche die Grundobrigkeit vormals an sich gezogen, Eilf Klafter; werden angerechnet...... 1/6 Fl. 30 kr. Jedoch muss sich es der Pfarrer im weilen Walde selbst machen lassen und zuführen«. Táž dřevní dávka je uvedena i ve fassi z roku 1800. V další fassi z roku 1918 je pak těch 11 sáhů dříví označeno blíže jako 5 a 1/2 sáhů tvrdého a 5 a 1/2 sáhů měkkého dříví, ve kterémžto množství je dávka ta uvedena pak ve všech dalších fassích. Ve fassi z roku 1891 je pak tato dřevní dávka vyznačena v nové míře, a to 12 prostorových metrů tvrdého polenového dříví a 12 prostorových metrů měkkého polenového dříví. Tak je uvedena i ve všech dalších fassích a též v přiznávce nynějšího farního beneficiáta Františka B., ve které je oceněna částkou 175 Kč 98 h. Tvoří tudíž jmenovaná dřevní dávka součást kongruy faráře v K., doplňované z náboženské matice. Pokud se týče poukazu české fin. prokuratury z 19. srpna 1927, že stát převzal pouze část panství K., nelze k ní přihlížeti, ježto ve fassi faráře Kirchnera z r. 1790 je uvedeno takto: »Dieses Holz geniesst der Pfarrer ais ein Aequivalent zur Relution für Getreidezehend, weil vormals die hohe Grundobrigkeit einige Bauernhäuser in den Dörfern B. und S., an welchen der Getreidezehend des Pfarrers haftete, an sich gezogen hatte, gibt also demselben statt jenem Getreid 11 Klafter Holz«. Vykoupených pak usedlostí mohlo býti využito pouze k výstavbě resp. rozšíření rybníků Hejtmana a Komorníka a tyto se nyní nalézají v majetku státu. V uvážení těchto důvodů bylo učiněno toto rozhodnutí jako prozatímní opatření dle dosavadního pokojného stavu.«
Odvolání, jež podala česká finanční prokuratura a v němž namítala, že nejsou splněny předpoklady pro uvedené provisorní opatření, zamítla zsp v Praze výměrem z 23. října 1928. Při tom podotkla, že nemůže vyhověti žádosti za odkladný účinek, ježto dávka činí část zákonem zaručené kongruy, která by byla vyhověním žádosti snížena.
Rovněž další odvolání této prokuratury bylo zamítnuto nař. výnosem z těchto důvodů: »Je nesporno, že sporná dávka dříví tvořila (a dosud tvoří) část příjmů římsko-katolického faráře v K. Státní zákony zaručují duchovním katolické církve nejnižší příjem, t. zv. kongruu (dříve byly to zák. z 19. září 1898 č. 176 ř. z., dále zák. č. 115/1918 ř. z. a č. 246/1920 Sb., od 1. ledna 1926 pak zák. z 25. června 1926 č. 122 Sb.). Byla tudíž státní správa kultová oprávněna, nebylo-li možno rozhodnouti o věci definitivně, učiniti alespoň provisorní opatření podle § 56 zák. č. 50/1874 ř. z., jehož předpoklady byly dány. Naléhavý zájem duchovní správy je prokázán tím, co o kongrue právě bylo uvedeno. Ostatně je věcí volné úvahy státní správy kultové, zda uzná, že v konkrétním případě jde o naléhavý zájem duchovní správy (srov. nál. ss-u Budw. XIV 5085). Že byl zjištěn dosavadní pokojný stav, vyplývá z výměru I. instance. Min. škol. poukazuje ostatně na stanovisko fin. prokuratury v Praze, jaké zaujala ve svých notách k býv. zsp-é v Praze, v nichž závazek plniti dávku dříví beneficiátu v K. uznán byl za existující po právu. Jmenovaná fin. prokuratura potvrdila sama ve své stížnosti z 19. srpna 1927, že čsl. stát od doby, kdy převzal část velkostatku K., spornou dávku dříví vůbec neplnil. Podle udání Františka B., faráře v K., nebyla tato dávka dříví plněna od 1. července 1926. Tím byl dán podnět k úřednímu jednání, jež vedlo k výše vyznačenému provisornímu opatření. Min. škol. nepovažovalo se za příslušná rozhodovati o tom, zda čsl. stát převzal celý velkostatek K. nebo jen jeho část, ježto předmětem projednávaného sporu je pouze otázka přípustnosti provisorního opatření, pokud jde o dávku dříví pro řím.-kat. faru v K. Nepřevzalo-li ředitelství státních lesů a statků v Třeboni celý velkostatek K., ač protokol, sepsaný dne 13. února 1926 u stpú-u mluví v odst. 1. o tom, že majitel velkostatku K. odevzdal min. zeměd. prostřednictvím stpú-u veškeré lesy, rybníky, zemědělskou i jinou půdu velkostatku K. s příslušnými budovami ke dni 1. července 1926, je jeho věcí, aby po případě vymohlo část plnění na tom, kdo jest snad k tomu povinen. Min. škol. poukazuje pouze k tomu, že podle odst. 6. protokolu ze 6. května 1926 sepsaného v kanceláři velkostatku T. o převzetí velkostatku K. trvají veřejnoprávní oprávnění a břemena, s vlastnictvím zabraného, převzatého a odevzdaného velkostatku K. spojená, dále, pokud jinak nebude rozhodnuto úřady příslušnými, jimž se vyhražuje rozhodnutí o těchto oprávněních a břemenech, kterému min. zeměd. zavázalo se podrobiti. Provisorní rozhodnutí stanoví množství dříví, jež má býti řím.-kat. faráři v K. dáváno a nerozhodlo otázku, má-li oprávněný sám dříví si poraziti a odvézti, jak vyplývá z německého odstavce cit. ve výměru I. instance z fasse z roku 1798. Námitka, že býv. zsp zamítla návrh ředitelství státních lesů a statků v Třeboni, aby odvolání mělo odkladný účinek, je nepřípustná (odst. 4 § 77, resp. § 132 vl. nař. č. 8/28 Sb.)«.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Předmětem nař. rozhodnutí je provisorní opatření státní správy kultové podle § 56 zák. č. 50 z r. 1874 ř. z. Podle cit. zákonného ustanovení je vydání takového prozatímního opatření podmíněno ve sporech o příspěvky pro účely náboženské toliko »pilnou potřebou duchovní správy« a má se opatření to vysloviti především »podle posavadního pokojného držení a nebo, nebylo-li by lze držení ihned zjistiti, podle skutečných a právních poměrů souhrnně vyhledaných«. Jde proto při provisorním opatření jedině o zachování skutečného stavu, jaký tu byl v době vzniku sporu a neběží nikterak o zjištění právního titulu anebo právního trvání dotčených plnění. Není tedy prozatímním opatřením, vydaným podle § 56 cit. zák., řešena otázka, na jakém právním titulu se sporné plnění zakládá a není v něm autoritativním způsobem vysloveno, že by dávky, o jichž zajištění se mluví, tkvěly svým kořenem v určitém právním titulu. Je proto účelem zmíněného provisoria jenom zjištění, kým a komu určité dávky byly skutečně odváděny a nezáleží na tom, zda plnění to vyplývá a je požadováno z titulu příslušenství k určité církevní obci, z práva patronátního, či snad z nějakého zvláštního titulu. Že tomu tak, vysvítá i z toho, že cit. § 56 svým obratem »kdykoli vzejde nějaká taková rozepře« zmocňuje úřady správní, aby vydaly prozatímní opatření pro oba druhy sporů vyznačených v § 55 a tedy i v případech, kdy je povolán k meritornímu řešení dotčené otázky řádný soud (srov. Boh. A 6093/1926).
Z hlediska těchto úvah postupoval pak nss při zkoumání stížnosti takto:
Z nahoře cit. předpisu § 56 zák. č. 50/1874 ř. z. tedy jde, že prozatímní opatření podle tohoto předpisu je podmíněno těmito předpoklady: 1. vznik sporu ve smyslu § 55 cit. zák., 2. pilná potřeba duchovní správy; jsou-li tyto dvě podmínky splněny, možno přikročiti k určení obsahu provisorního opatření buď, 3. především podle posavadní pokojné držby anebo, nelze-li pokojnou držbu ihned zjistiti, 4. podle skutečných a právních poměrů povšechně zjištěných.
Pokud jde o předpoklad ad 1., stížnost nepopírá a není zásadně sporu o tom, že tu vznikl spor ve smyslu ustanovení § 55 cit. zák., popírá však splnění předpokladů ad 2. vytýkajíc — nejen po stránce nezákonnosti, ale i vadnosti — že i když sporná dávka tvořila a dosud tvoří součást příjmu faráře k.-ckého, nebylo zjištěno, že jeho kongrua jest skutečně doplňována a nelze také jen zcela libovolně tuto »pilnost« deklarovati.
Stížnost vychází tu zřejmě z názoru, že kdyby bylo zjištěno, že kongrua faráře k.-ckého není doplňována, že pak by tu nebylo pilné potřeby. Tento názor stížnosti nelze však uznati zcela správným.
Jak nss konstantně judikuje (posledně v nál. Boh. A 10826/33), je rozhodnou pro posouzení otázky, jde-li o pilnou potřebu duchovní správy jedině okolnost, zdali příjem duchovního odpadnutím sporné dávky klesne pod minimum zákonem stanovené (kongrua). Kongrua duchovního, jemuž do příjmu jest sporná dávka započítávána, by tedy nemusila býti ještě doplňována, kdyby včetně této sporné dávky neklesl příjem beneficiáta pod zákonné minimum. Jestliže však odpadnutím výplaty této dávky by příjem ten pod zákonné minimum klesl, pak by k doplnění musilo dojíti. Nebyla by tu pak směrodatnou okolnost, zda kongrua je duchovnímu doplňována, nýbrž okolnost, že odpadnutím dávky by musila býti na zákonné minimum doplněna. Tím spíše je pak ovšem dána pilná potřeba duchovní správy i v tomto případě, kdy kongrua je stejně již doplňována, i kdyby sporná dávka byla nejen do příjmu započítávána, ale také skutečně vyplácena.
V daném případě pak stížnost sama připouští, že sporná dávka tvořila a dosud tvoří součást příjmů faráře k.-ckého, a již rozhodnutí I. a II. stolice dovolává se toho, že sporná dávka fassí přiznávaná tvoří součást kongruy faráře k.-ckého, doplňované z náboženské matice. Jestliže tu pak nař. rozhodnutí, odůvodňujíc oprávnění státní správy kultové k provisornímu opatření podle § 56 zák. č. 50 z r. 1874 ř. z., vychází z nepopřené skutečnosti, že sporná dávka tvořila a tvoří dosud část příjmů faráře k.-ckého a poukazuje dále na to, že státními zákony, jež jsou podrobně citovány, je zaručen duchovnímu nejnižší příjem, je zřejmo, že i ono vychází z toho, že farář k.-cký již kongruový doplněk stejně pobírá, a to i tehdy, včítá-li se sporná dávka do jeho příjmů (což i spisům odpo- vídá); ale pak není tu ani vady stížností vytýkané, tím méně pak nějaké nezákonnosti.
Za tohoto stavu není již třeba zabývati se dalším — stížností rovněž napadeným stanoviskem žal. úřadu — že »ostatně je věcí volné úvahy státní správy kultové, zda uzná, že v konkrétním případě jde o naléhavý zájem duchovní správy«.
Splnění předpokladu ad 3. — pokojná držba v době vzniku sporu — béře stížnost v pochybnost poukazem na to, že před dobou, kdy plnění přestalo, t. j. před 1. červencem 1926, čsl. stát (min. zeměd.) nikdy dávku dříví neplnil, převzav velkostatek k.-cký — a to ještě jen jeho část — od stpú-u dne 6. května 1926.
Tuto námitku uznal nss důvodnou. Jak z úvah shora předeslaných plyne, je účelem provisorního opatření, vydávaného na základě pokojné držby, jen zjištění, kým a komu bylo plněno, nikoli však řešení otázky, kdo a zda vůbec je nástupcem dosavadního plnitele. Není sporu o tom, že dřívější majitel velkostatku spornou dávku před rokem 1926 plnil, že však plnění přestalo v době, kdy velkostatek byl v roce 1926 min. zeměd. v zastoupení čsl. státu převzat. Pokojnou byla tedy držba beneficiátova před rokem 1926 jen vůči dřívějšímu majiteli velkostatku. Čsl. stát jako nový nabyvatel velkostatku dosud dávky té neplnil a nelze proto mluviti o pokojné držbě dávky vůči čsl. státu. Bude-li čsl. stát, po případě jiný subjekt (na př. i dřívější majitel) vzhledem k provedení pozemkové reformy a jejích důsledků snad povinen dávku tuto plniti, je již otázkou sporu meritorního, kterou bude příslušným úřadům řešiti samostatně v event. budoucím sporu o věc samu; v daném stadiu jde však jen o opatření provisorní, učiněné zatímně — až do definitivního rozhodnutí věci — z důvodů dosavadní pokojné držby, jež však nebyla — což ostatně ani nař. rozhodnutí, dovolávající se po této stránce vývodů I. stolice, netvrdí — pokojnou vůči čsl. státu, nýbrž vůči subjektu jinému (srov. Boh. A 10394/33).
Na tom nic nemění poukaz žal. úřadu na stanoviska zaujatá fin. prokuraturou v jejích dobrých zdáních potud, že závazek plniti dávku dříví uznán byl za existující po právu, neboť jednak tím — a to ani podle znění nař. rozhodnutí — není řečeno ještě, kdo je subjektem povinným k této dávce, jednak v těchto dobrozdáních fin. prokuratura nevystupovala v zastoupení subjektu za povinný uznaného, jako tomu bylo při podávaných jí odvoláních za tento subjekt.
Z uvedeného tedy plyne, že žal. úřad, zavázav k prozatímnímu plnění na základě dosavadní pokojné držby ředitelství státních lesů a statků v Třeboni v zastoupení čsl. státu a neuváděje nikterak, že by tímto subjektem bylo vůbec (tedy i v jiné relaci) před vznikem sporu skutečně plněno, octl se v rozporu se zákonem, takže nutno již proto nař. rozhodnutí zrušiti. Tím ovšem odpadá samo sebou zkoumání nař. rozhodnutí i s hlediska námitky stížnosti, pokud jde o otázku, kdo má dříví poraziti a odvézti.
Splněním předpokladu sub 4. — skutečné a právní poměry povšechně zjištěné — nemohl se nss již zabývati, když v daném případě úřad sám vychází ze zjištění určité pokojné držby, které vylučuje již použití cesty sub. 4. naznačené. Nemohl by však nss tímto směrem uvažovati ani tehdy, když by v dalších vývodech žal. úřadu, týkajících se otázky nástupce dosavadního povinného subjektu, měl býti spatřován pokus o takovéto povšechné zjištění skutkových a právních poměrů, neboť bránila by tomu jednak uvedená již okolnost, že úřad vyšel z bezesporné dosavadní pokojné držby, jednak ta okolnost, že žal. úřad sám klausuluje vývody ty tak, že je zřejmé, že v tomto směru judikovati nechtěl. Z téhož důvodu odpadá i zkoumání dalších námitek stížnosti.

Citace:

Čís. 5244. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 134-135.