NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 2

Č. 9849.

Zaměstnanci veřejní: Státní zaměstnanec nemá podle § 144 plat. zák. nároku na výchovné pro syna, který skončil studium na odboru vys. školy techn. pro stavbu strojů a pokračuje pak ve studiu na odboru elektrotechnickém.
(Nález ze dne 27. dubna 1932 č. 9308/31.)
Věc: Jan W. v Ú. proti ministerstvu pošt a telegrafů (vrch. min. kom. Dr. Frt. Stránský) o výchovné.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím odepřen byl st-li nárok na výchovné podle § 144 odst. 2 plat. zák. za jeho syna Jana, narozeného dne 18. srpna 1907, z důvodu, že syn tento, skončiv studium odboru pro stavbu strojů při německé vysoké škole technické v Praze, dal se zapsati ještě jako řádný posluchač oddělení pro elektrotechniku při tomto učilišti. Při tom hájil žal. úřad právní názor, že skončilo-li dítě, starší 18 let, jedno studium, nemůže býti okolnost, že se věnovalo studiu dalšímu, sama o sobě důvodem pro ponechání výchovného na dítě to, leč by zmíněné další studium bylo obvyklým pokračováním skončeného již studia prvého (jako na př. studium vysokoškolské studia středoškolského). Po názoru žal. úřadu nutno tak souditi zejména i v oněch případech, kde zmíněné další studium či jednotlivá jeho období jsou v jisté souvislosti nejen se skončeným již studiem prvým, nýbrž i mezi sebou potud, že se jimi určitým směrem pěstěné vědomosti studujícího prohlubují nebo doplňují a tak mu po absolvování studia napomáhají k výhodnějšímu postavení v životě praktickém, nikoli však v tom případě, kdy jednotlivá období dalšího (vyššího) studia této souvislosti postrádají.
Stížnost na toto rozhodnutí podanou uznal nss bezdůvodnou.
V § 144 odst. 2 plat. zák. č. 103/26 se stanoví v bodu 1., že na děti starší 18 roků přísluší výchovné jen, studují-li na veřejném nebo právem veřejnosti nadaném učilišti, až do dokončeného studia, nejdéle však a) do dokonaného 21. roku věku při studiu na školách středních neb odborných, b) do dokonaného 24. roku věku při studiu na školách vysokých, avšak jen studují-li s řádným prospěchem.
Jak plyne ze znění i ze souvislosti tohoto ustanovení s obsahem odstavce prvního téhož paragrafu, normuje toto ustanovení výjimku ze zásady, že státní zaměstnanec má nárok na výchovné toliko na děti, nepřekročivší ještě 18. rok svého věku. Stanoví-li tento předpis, že nárok na výchovné trvá, studuje-li dítě na veřejném učilišti, až do dokončeného studia, nejdéle však při studiu vysokoškolském do dokončeného 24. roku věku, je z toho patrno, že tím zákon sledoval účel, ulehčiti materielně státním zaměstnancům výchovu oněch dětí, jež v 18. roce života konají studium, které podle jeho povahy objektivně nemohly v tomto stáří ještě dokončiti. Za takové studium považuje zákon i studium vysokoškolské, při tom však stanoví hranici pro nárok na výchovné z důvodu tohoto studia tím způsobem, že výchovné přiznává jen do dokončeného — Č. 9849 —
studia, nejdéle však do dokonaného 24. roku dítěte, vycházeje z předpokladu, že podle organisace studií na vysokých školách může toto studium býti normálně do 24. roku úplně dokončeno. Studium jest považovati za dokončené, nabývá-li se jeho ukončením průkaz o teoretickém uceleném vzdělání jako předpokladu k nastoupení praktického povolání životního (srov. nál. z 25. listopadu 1930 č. 18269).1 Jakmile tedy dítě dokončí v právě uvedeném smyslu studia na vysoké škole a stane se tak objektivně způsobilým nastoupiti praktické povolání, pro něž ono vysokoškolské studium jest určeno jako teoretická průprava,
Bohuslav, Nálezy správní XIV. 40 přestává podle předpokladu zákona důvod pro poskytování výchovného, totiž závislost výživy dítěte od otce — státního zaměstnance, a tím také uhasíná nárok zaměstnance na další výplatu výchovného.
Správnosti tohoto pojetí cit. ustanovení § 144 odst. 2. plat. zák. nasvědčuje samo znění onoho ustanovení, v němž se používá slov »do dokončeného studia«, nikoli snad rčení »po dobu studií«, kterýžto obrat by spíše byl na snadě, kdyby byl zákon chtěl poskytnouti výchovné po dobu studií vůbec až do dokončeného 24. roku věku. Jest tedy předpokládati, že zákon volil tu obrat »do dokončeného studia« úmyslně, aby dal najevo, že nárok státního zaměstnance na výchovné netrvá déle než do doby, dokud dítě nedokončí studium, t. j. dokud studiem nedosáhne objektivní způsobilosti k nastoupení praktického povolání v onom oboru, k němuž ono studium poskytuje teoretickou přípravu.
Záleží tedy v daném případě na tom, zda absolvování studia na oddělení pro stavbu strojů na vysoké škole technické — které, jak nesporno, syn st-lův vykazuje — poskytuje průkaz takového uceleného vzdělání, který stačí pro nastoupení praktického povolání životního v tomto oboru technické činnosti.
Žal. úřad zodpověděl si v nař. rozhodnutí tuto otázku kladně, stížnost nepopírá správnost tohoto stanoviska žal. úřadu, ani netvrdí, že studiu oddělení elektrotechnického, jemuž syn st-lův se posléze věnoval, podle příslušných předpisů o studiu na vysokém učení technickém (§ 28 min. nař. z 24. března 1912 č. 59 ř. z.) musí předcházeti absolvování studia na oddělení pro stavbu strojů, nýbrž dovozuje pouze, že st-lův syn po absolvování studií na oddělení pro stavbu strojů jedině z toho důvodu podjal se ještě studia na oddělení pro elektrotechniku, ježto podle rozličných informací snadněji nalezne přiměřené zaměstnání s touto širší kvalifikací, a poněvadž stavba strojů a elektrotechnika podle nynějšího stavu do sebe zasahují. Tyto okolnosti však, jak plyne z toho, co nahoře vyloženo, nestačí odůvodniti nárok st-lův, aby mu bylo vypláceno výchovné ještě také po dobu studia synova na oddělení pro elektrotechniku.
Neuznal-li žal. úřad v nař. rozhodnutí tento nárok st-lův oprávněným, nelze shledati, že výrok ten odporuje zákonu.

V tomto dosud neuveřejněném nál. uvádí se mimo jiné toto:Jak plyne ze znění a ze souvislosti 2. odst. bodu 1. § 144 plat. zák. s předcházejícím obsahem cit. paragrafu, tvoří toto ustanovení výjimku ze zásady, že státní zaměstnanec má nárok na výchovné toliko na děti, nepřekročivší ještě 18. rok svého věku. Jestliže tento předpis stanoví, že uvedený nárok trvá dále, studuje-li dítě na veřejném učilišti až do dokončeného studia, nejdéle však do dokonaného 21. roku při studiu na středních neb odborných školách, jest z toho patrno, že tím chtěl zákonodárce vyjádřiti úmysl, ulehčiti materielně státním zaměstnancům výchovu oněch dětí, jež v 18. roce konají studium, které podle jeho povahy v tomto stáří objektivně ještě nemohly dokončiti. Za takové studium pokládá zákonodárce především studium na středních neb odborných školách, vychází však při tom z předpokladu, že toto studium může býti dokončeno podle platných předpisů o studijní organisaci dosažením 21. roku věku. Z toho vysvítá, že zákonodárce považuje u dětí studujících ve věku od 18 do 21 let za titul pro další pobírání výchovného pouze takové studium, jehož absolvování poskytuje podle studijních řádů a organisačních předpisů, zejména podle učebních osnov uvedených škol, ucelené vzdělání. Zákon se nevyslovuje blíže o vzájemném poměru mezi studiem na středních a odborných školách a nevylučuje výslovně ani možnost studia na příslušné odborné škole po odbytí studia středoškolského. Z toho plyne mimo jiné i to, že v případech posléz řečených bude záviseti nárok na výchovné při odborném studiu na tom, zda studium to předpokládá podle své organisace absolvování střední školy, resp. jiné odborné školy. Studium to jest považovati za dokončené, podává-li absolvování jeho průkaz o teoretickém uceleném vzdělání jako podmínce k nastoupení praktického povolání životního. Závisí tudíž zákonitost nař. rozhodnutí na zodpovědění otázky, zda studium na abiturientském kurse při obchodní akademii poskytuje ucelené odborné vzdělání pro praktické povolání. Za posluchače abiturientských kursů vyšších obchodních škol (akademií) mohou býti přijati podle organisačních ustanovení (nař. býv. min. vyuč. z 21. dubna 1913 č. 14883, Věst. č. 18, ve znění výnosu min. škol. z 12. května 1920 č. 29841, Věstník č. 51) pouze uchazeči, kteří vykonali na domácí střední škole v užším slova smyslu nebo na vyšší škole průmyslové s prospěchem zkoušku dospělosti. Podle § 1 mají tyto kursy za účel, poskytnouti studujícím, kteří složili na některé střední škole zkoušku dospělosti, v jednom roce komerční odborné vzdělání. Z toho plyne, že absolvování abiturientského kursu podle jeho povahy skýtá dotyčnému posluchači v oboru komerčního vzdělání ucelené vědomosti, jež dlužno považovati za ucelený celek, a jež slouží jako teoretická průprava pro praktické povolání v oboru komerčním. Jest tudíž také absolvování abiturientského kursu při obchodní akademii považovati za ukončení studia ve smyslu § 144 odst. 2 bodu 1 plat. zák. a žal. úřad neporušil zákon, vyslovil-li, že syn st-lův absolvováním tohoto kursu svá studia dokončil. Na tom nemůže nic změniti ani okolnost, že se syn st-lův po absolvování abiturientského kursu při obchodní akademii v L. dal zapsati na abiturientský kurs při odborné škole pro textilní průmysl v L. Neboť ani sama stížnost netvrdí, že by návštěva tohoto kursu byla vázána na absolvování abiturientského kursu na obchodní akademii, a nelze toho také dovoditi z předpisů výn. min. škol. ze 7. května 1923 č. 46571-III., Věstník č. 77 o přijímání žáků do státních škol průmyslových a odborných.

Citace:

č. 4854. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 613-614.