Vyjednává-li se po uznání nároku žalobního dále o smír, nemůže uznání takové býti základem rozsudku pro uznání. Stačí, učiní-li se návrh dle § 395. c. ř. s. při jednání kdykoliv a vzdálení se žalobce po návrhu nemůže mu škoditi.

A. žalovala B. na vydání výmazného prohlášení ohledně pohledávky na usedlosti A. připsané váznoucí.
Při stání uznal dle protokolu 1. stolice žalovaný návrh žalobkyně, načež jednalo se o smír, kterýž však se nepodařil. Soudce vynesl rozsudek pro uznání.
Žalovaný v odvolání tvrdil, že uznal nárok žalobní jen podmínečně, uzná-li žalobnice navzájem jeho nárok náhradní z účtu za práci stolařskou, žalovaným za žalobnici zaplaceného.
2. stolice odvolání zamítla.
Důvody:
Pokud odvolání opírá se o důvod zmatečnosti jež má pozůstávati v tom, že žalobkyně po uznání žalobního jejího nároku žalovaným výslovného návrhu na vynesení rozsudku pro uznání neučinila a dalšího protokolování se nezúčastnila, nelze tohoto chování, resp. opomenutí žalobkyně pod žádný důvod zmatečnosti po rozumu §. 477. č. 1—9 c. ř. s. zařaditi.
Pokud pak uplatňuje se odvolací důvod nesprávného protokolování a nesprávného právního posouzení předpisu c. ř. s., vztahujícího se na rozsudek pro uznání, bylo odvolání jeho bezdůvodné zamítnouti.
19 V odvolacím spise se výslovně připouští, že žalovaný při líčení v 1. stolici řekl to, co protokol uvádí, totiž že nárok žalobní uznává a jest ochoten, žádané výmazné prohlášení vydati.
Popírá-li žalovaný při odvolacím líčení, že by byl nárok žalobní bezvýminečně uznal a tvrdí-li, že ochotu ku vydání výmazného vyjádření toliko podmínečně projevil, jest to tvrzení protokolu odporující, k němuž soud odvolací vůbec přihlížeti nemůže.
Neboť odporu do protokolování žalovaný nepodal, následkem čehož dle § 215. c. ř. s. sepsaný protokol o průběhu a obsahu jednání plný důkaz tvoří, a soud odvolací do zkoumání správnosti protokolu více pouštěti se nemůže.
Leč nezdá se ani pravdě podobným, neboť nebylo by logickým, tím méně pak zákonně odůvodněným, že by byl žalovaný svou ochotu k vydání výmazného vyjádření podmínil nahražením 400 K, které zaplatil prý za žalobnici, neboť citovaný protokol obsahuje pouze prohlášení žalovaného až po odchodu žalobnice, tudíž i po uznání žalobního nároku protokolované, že si vyhražuje od žalobkyně tuto svou pohledávku 400 K požadovati, i nelze plnění závazku uznaného činiti závislým na zapravení pohledávky neuznané (§ 1439 ob. z. obč. per anal.).
Soud odvolací tudíž musí míti za to, že rozsudek prvního soudce opírá se o doznání skutečně a bezpodmínečně projevené.
V druhé řadě vytýká odvolání, že vynesen byl rozsudek, ač žalobkyně návrh v § 395. c. ř. s. předepsaný neučinila, ba před skončením jednání ze soudní síně se vzdálila.
Ani když výtka tato pojímá se jako obyčejný důvod odvolací, nelze jí přiznati oprávněnosti.
Dle protokolu z 19. května 1911 žalobkyně navrhla odsouzení dle žádosti žalobní, tudíž předpisu § 395. c. ř. s. dostatečně vyhověla.
Zákon nežádá, aby návrh na vynesení rozsudku pro doznání učiněn byl až po doznání takovém, stačí tudíž, byl-li učiněn při stání vůbec, tudíž i pouze jednou, třebas i ještě před doznáním. Návrh žalobkyně skutečně a náležitě učiněný musel procesním soudcem býti vyřízen a to nemohlo se státi jináče, leč rozsudkem ob summissionem.
Že pak žalobnice, učinivši tento svůj návrh, se vzdálila, nemohlo pro ni žádné processuální škody míti v zápětí, poněvadž následky obmeškání stranu se vzdálivší stihají dle § 133. odst. 2. c. ř. s. jen v tom případě, vzdálila-li se ještě před projednáním věci, kdežto v případě našem uznáním se strany žalovaného projednávání bylo skončeno, nepřítomnost strany při vynášení rozsudku však žádného processuálního vlivu nemá (§ 213. odst. 2. c. ř. s.).
Odvolání bylo tudíž zamítnouti, to tím více, an žalovaný v 1. stolici návrhu na zamítnutí žaloby vůbec neučinil, tudíž návrh takový teprve v řízení odvolacím učiněný opožděným se jeví (§ 482. c. ř. s.). Nejv. soud dovolání žalovaného vyhověl, rozsudek soudu odvolacího v odpor vzatý zrušil a tomuto soudu nové projednání a rozhodnutí nařídil.
Důvody:
Dovolání uplatňuje dovolací důvody č. 2, 3 a 4 § 503. c. ř. s.
Co se týče především dovolacího důvodu č. 4 § 503. c. ř. s., dlužno předeslati, že meritum věci toho času záleží v stránce procesní. Rozřešiti dlužno totiž otázku, zda-li dotyčné prohlášení žalovaného, jež pojato bylo od obou nižších instancí jako uznání ve smyslu procesním, jím též skutečně jest.
K této otázce dlužno odpověděti záporně:
Z jednání, jak osvědčeno jest protokolem o projednávání před prvním soudcem, plyne, že strany, kdyžtě žalovaný byl »uznal« nárok žalobkyně, ještě dále jednaly o smíru, jenž měl býti uzavřen.
Z toho vyniká, že prohlášení, uznávající nárok žalobkyně, nebylo bezvýhradným a bezpodmínečným, že nebylo učiněno za tím účelem, aby na jeho podkladě vynesen byl rozsudek, nýbrž že učiněno bylo v úmyslu nesoucím se ke smíru, jenž měl uzavřen býti nejenom o předmětu sporu, nýbrž i jiných pochybných a sporných právech.
Dotyčné prohlášení žalovaného nebylo tudíž zamýšleno jako submise, ježto by jinak bylo nepochopitelným; proč by byly strany jednaly ještě o uzavření smíru, když přece žalobkyně v případě submisse mohla domoci se ihned rozsudku.
Při posuzování projevu vůle strany, zejména není-li tato zastoupena právním přítelem, jak tomu zde jest, nesmí soudce lpíti na doslovném znění výrazu (»uznání«, »uznávám«), nýbrž musí dopátrati se vlastní vůle stran sporných, kterážto vůle jasně na jevo vychází, po případě z různých přídatků k prohlášení připojených.
Prohlášení žalovaného musí se tudíž v daném zde případě posuzovati v souvislosti s dalšími jeho prohlášeními a podmínkami, za nichž žalovaný ochoten byl submitovati.
Nižší instance však tak neučinily, nýbrž vyjmuly část prohlášení ze souvislosti a vynesly na tom základě rozsudek, kterýžto postup označiti dlužno za právně mylný.
Jest zde tudíž dán dovolací důvod č. 4 § 503. c. ř. s.
Podstata skutková, zjištěná nižšími instancemi vzhledem na názor právní, jejž instance ty si osvojily, nedostačuje k tomu, aby mohlo rozhodnuto býti o materielně právním meritu věci, pročež dán jest i dovolací důvod č. 2 § 503. c. ř. s.
Z uvedených důvodů musil rozsudek býti zrušen a věc k novému jednání a rozhodnutí vrácena býti soudu odvolacímu, při čemž nebylo ani zabývati se otázkou, zda-li žalobkyně měla učiniti ještě zvláštní návrh, aby rozsudku se domohla.
(Rozh. z 20. prosince 1911 č. j. Rv III 577/11.).
B—a.
19*

Citace:

Vyjednává-li se po uznání nároku žalobního dále o smír, nemůže uznání takové býti základem rozsudku pro uznání.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1913, svazek/ročník 22, číslo/sešit 6, s. 315-317.