O začátcích ústavních dějin Starého města Pražského.
Jako původ velké většiny středověkých měst a jich ústavních zřízení je nejistý a proto k mnohým pochybnostem zavdává podnět, tak jest tomu i se Starým městem Pražským, hlavním to městem království Českého, s nímž během času teprve ostatní města Pražská se sloučila.
Zachovalo se nám o založení a pozvolném samosprávném vytváření obce Staroměstské celkem málo spolehlivých zpráv a jsme následkem toho odkázáni namnoze na pole domněnek a analogie. Proto také nelze se diviti, že v literatuře byla o této otázce dosti protichůdná mínění pronesena a že ani dnes nejsou ještě v tom ohledu názory ustáleny.
Vydávaje r. 1886 ve své Sbírce pramenů práva městského v království Českém (Corpus juris municipalis regni Bohemiae — Sb.) privilegia měst Pražských přihlédnul jsem v úvodě k ústavním dějinám těchto měst a zejména též k otázce, nejstaršího zřízení a práva Starého města Pražského.1 Poněvadž náhledy mnou tehdy pronesené nesetkaly se s valným souhlasem, ač dají se novými některými doklady podepříti, a poněvadž kromě toho studia mnou od té doby konaná o vývoji ústavy městské v jihozápadní Evropě2 činí mi nyní možno užíti v rozsáhlejší míře výsledků novějšího vědeckého bádání i pro objasnění této závažné otázky, odhodlávám se ještě jednou vrátiti se k tomuto často už projednávanému předmětu.
Nebude při tom bez užitku, když seznámím čtenáře nejprve s názory i starších historikův a kronistův o tom, jak vlastně povstalo Staré město Pražské, a když přirovnám je s názory novějších badatelů. Naši staří letopiscove ovšem věnovali namnoze pozornost dvorským událostem, bitvám, povodním a morům, takže při tom nenašli dosti času, aby nám zachovali mnoho zpráv o důležitých proměnách, jež nastaly v ústavních a společenských zřízeních domácích. První takořka Hájek rozepsal se o založení měst Pražských, ale učinil tak svým pověstným spůsobem a jest až k neuvěření, jak dlouho výmysly jeho ovládaly práce našich historiků. Dle něho byla Malá Strana dříve osazena a vystavěna, nežli Staré město. Už prý za knížete Nezamysla ku konci VIII. století byl na Malé straně soudce Chvor, a odtud z Malé strany teprve prý někteří obyvatelé se r. 795 stěhovali na Staré město na druhou stranu řeky a tam »rynk toho města nedaleko od vody na břehu založili, tu kdež nyní slove u sv. Valentina na rynečku«. Na to kníže Vojen kázal r. 823 Staré město »rozšířiti a hraditi« a za Soběslava I. r. 1135 »město Pražské na se počalo bráti způsob jiných měst křesťanských« a kníže udělil mu zvláštní řád, který mu pak i »jiná knížata i králové jsú potvrzovali«3 Dnes ovšem víme, že tento řád je vzat z tak zv. práv Soběslavských, jež po válkách husitských některý přílišný horlivec pro svobody hlavního města byl na základě starších pravých i smýšlených pramenů sestavil4, a jehož prvních šest článků tedy Hájek použil, aby Starému městu nějaká starodávná, ve XII. století ale naprosto nemožná práva opatřil. Poněvadž v nich se mluví o Větším městě Pražském, vyvodil z toho, že už před tím musilo existovati Menší město Pražské a že tedy teprve po něm Staré město bylo založeno.
Ačkoli tvrzení Hájkovo spočívalo na zcela nicotných základech, opakoval je Paprocký 5 a toliko na jednom místě poznamenal, že r. 1274 »král Přemysl potvrdil Němcům bydlícím na předměstí Pražském privilegium, kteréž jim byl někdy dal kníže Soběslav Druhý.«6 Rovněž Stránský souhlasil s Hájkem, a také Balbín, který dokonce soudil, že města v Čechách jsou aspoň o dvě stě let starší, než jak Hájek udává.7Byloť tehdy módou, klásti vše do doby římské neb markomanské a při tom nečiněn rozdíl mezi hrady a městy, jimž oběma se v pramenech ranného středověku říkalo civitates neb urbes. Hájka se dále věrně přidrželi Beckovský8, Hammerschmid,9, Pubitschka10, ano i Schaller, jenž sice staré zprávy o vzniku hradu a měst Pražských za nespolehlivé uznal, ale předce je opakoval a ještě více popletl, spatřuje na př. v židovském městě Marobudum.11 Teprve vlastně Dobner pronesl pochybnosti o spolehlivosti údajů Hájkových, dovozuje, že Staré město je starší nežli Malá strana. Pokud se »práv Soběslavských« týče, připouštěl sice, že přicházejí v rukopisech XV. století a že Hájek jich nevynaleznul; avšak nacházel jich obsah směšným, dovozuje, že nemohla pocházeti z doby ani Soběslava I. ani II. Kníže tento byl naopak příznivcem Němců a nemohl vydati takové nestvůry práv (legum monstra). Vždyť právě od něho pocházejí znamenité výsady Němcům udělené, kterými přijal je »do obce měšťanů Pražských«.12 K úsudku tomu byl Dobner patrně veden okolností, že v privilegium Soběslava II. mluví se netoliko o podhradí Pražském (suburbium Pragense) a o osadách (vici) a příbytcích (cistae, domus, curiae), v kterých Němci bydlí, nýbrž i o obraně Prahy (Praga) a o »civitas«, jejíchž práv mohou také cizinci státi se účastni, když se v ní usadili, a z níž zlodějové mají býti vypovídáni (fur civitatem abjurabit). Kromě toho Dobner věděl, že výsady ty potvrdili: kr. Václav I. na žádost, kterou mu podali »Theutonici Pragenses, cives nostri«, kr. Přemysl Otakar II. dne 26. listopadu 1274 »Theotunicis Pragensibus« a král Jan 27. července 1319, když za to »nostri cives Majoris civitatis nostre Pragensis« žádali.13 I vyvozoval z toho, že už za Soběslava II. měšťané Pražští tvořili »municipium« a že členy tohoto municipia neboli měšťany byli též Němci Pražští, kteří v obci městské podržovali výsadné postavení. Znění ovšem výsady Soběslavem II. dané sotva připouští pochybnost o tom, že Němci v podhradí Pražském netvořili tehdy žádné reální obce městské, nýbrž že jich obecní svazek měl ráz osobní, národní, vztahující se k obyvatelům mluvícím německy, ať sídlili v původní osadě na Poříčí u sv. Petra aneb v některé jiné osadě Němci obydlené (si per vicos Theutonicorum aliquis iret) na podhradí Pražském a snad i na jiném některém místě. Bylo v listině výrazu civitas užito buď jako kolektivneho označení pro hrad Pražský, jeho podhradí a obyvatele v něm sídlící, anebo pro německý svazek obecní na podhradí Pražském, jehož obyvatele pocházejíce asi z cizích měst a provozujíce městské živnosti mohli se zváti po cizím způsobu cives. Na město v právním smyslu slova nemohlo se při této civitas ještě mysleti a v tom byl Dobner na omylu.
Z novějších spisovatelů dal se nejprve Kropf správnou cestou, když »v poznámkách o vzniku hlavních částí Prahy« hleděl se přidržeti toliko nepodezřelých pramenů. Mluvil sice ještě o »residenčních městech Praze a Vyšehradě«, ale jinak odlišoval dosti správně zprávy o hradě Pražském od zpráv o podhradí a městě Pražském. Dospěl tak k úsudku, že Staré město bylo teprve za kr. Václava I. hrazeno a že do té doby na předhradí zv. Praga rozeznávalo se jenom několik osad, zejména židovské město, tržiště při Týně, jiné tržiště pro sobotní nákup, a předměstí Němců s kostelem sv. Petra při Vltavě. O tržišti při dvoře Týnském měl za to, že asi záhy bylo zabezpečeno nějakým uzavřením (mit einer Einfassung gesichert) a že přišlo do středu města po hrazení města za kr. Václava I., kdy se činil rozdíl mezi hradem (castrum neb urbs) a civitas.14
Nové náhledy o vzniku Starého města Pražského pronesl brzo na to vysoce zasloužilý dějepisec Pražský V. V. Tomek, o jehož mravenčí píli a svědomitosti, s jakou snesl všechen zachovaný archivní materiál k velkolepé budově dějin našeho hlavního města, netřeba věru šířiti slov. Nicméně materiál tento je pro dobu XIII. století takovou měrou neúplný, že nepřipouští řešení, jež by bylo nade všechnu pochybnost povýšeno. Tomek sám ještě r. 1844 byl toho náhledu, že municipální ústavu v Praze zavedl král Otakar II. asi r. 1257, kdy prý pozemky, jichž obyvatelé Starého města druhdy užívali, vlastnicky prodal větším dílem německým osadníkům, takže od té doby měšťané Starého města tvořili obec se zvláštním soudem na úřadech župních nezávislou.15 Vztahovalť patrně známou zprávu letopisce o založení Malé Strany16 na Staré město. Brzo ale — rok na to — dospěl k jinému mínění. Jednaje o německém předměstí na Poříčí pronesl se, že »odtud vzalo samo potomní zřízení města původ« a to tak, že »posloupné rozšíření privilegium knížete Soběslava z Poříčí na všecky Němce Pražské a dále na všecky obyvatele Starého města bez rozdílu« mělo za následek, že »ono pozdějšímu municipálnímu zřízení na Starém městě za první základ sloužilo.« »My« — praví — »celou historii municipálního zřízení na Starém městě z této listiny čerpáme, kdežto až posud vždy se jí co výsadě německého předměstí na Poříčí rozumělo.« I vykládá dále, že »když r. 1233 kostel sv. Petra na Poříčí přešel do rukou řádu křižovníků s červenou hvězdou, i rychta odtud do Prahy samé na Staré město přenesena byla, neb již později žádná zmínka o ní tam se neděje.« Němci »majíce plnou svobodu na Starém městě samém, časem Poříčí z většího dílu zanechali a Čechům místo učinili.« »Takovým spůsobem tedy uprostřed hlavního města Českého vzrostla celá mocná obec cizího národu, mající své zvláštní představené, neodvislé od obecných krajských čili župních úřadů, od mnohých těžkých povinností druhých obyvatelův osvobozená, dle vlastních zákonů svých se spravující. Obchod a bohatství nejvíc v rukou Němců spočívalo; nescházelo nic, než aby i ostatní obyvatelstvo české, větší tíže a povinnosti nesoucí, protož i chudší, pod moc a panství své připravili. Podobné jest, že záhy počínali poháněti i Čechy před soud svůj německý, ačkoli toho žádné jisté stopy se nenalézají, aniž může čas, kdy se to stávati začalo, udán býti. To však jest jisté, že za krále Otakara II. všechen rozdíl soudu a práva mezi Čechy a Němci na Starém městě přestal byl, a všichni vespolek jedinou obec pod jedním rychtářem a konšely činili. Z rychtáře německého stal se tedy již rychtář obecný městský, žádným jiným způsobem, jakž vysvítá, než potažením Čechů pod právo německé, a to pouhým skutkem, beze všeho na to daného privilegia, však s mlčelivým shůry přivolením.« Doklad, že nestávalo žádného privilegia městu uděleného, kterým by »snad všecko zřízení města nově spořádáno bylo«, spatřuje v tom, že Otakar II. ku konci svého panování r. 1274 bez proměny staré privilegium potvrdil, »což by s novým takovým privilegiem již nemohlo se srovnávati«, a že král Jan r. 1319 »všemu rozdílu mezi Čechy a Němci i výslovně konec učinil, potvrdiv sice zase jen to samé privilegium Soběslavovo, ale již nenazývaje ho svobodou Němců, nýbrž celého Většího čili Starého města Pražského.« 17
Pokud se těchto vývodů týče, pronesl jsem některé své pochybnosti o nich na jiném místě, poukázav k tomu, že Otakar II. potvrdil staré výsady teprve r. 1274 a to pouze Němcům Pražským, nezmiňuje se při tom ani slovem o Starém městě Pražském. Z toho dá se souditi, že Němci měli tehdy příčinu uhájiti si výsadné své postavení vůbec a zvláště v obou městech Pražských, jak jim Soběslavem II. a Václavem I. bylo přiznáno; avšak z toho nezdá se ještě následovati, že by jich výsady tímto potvrzením byly se tehdy staly právem celé obce Staroměstské.18Stvrdilť Otakar II. výsady Němců teprve 26. listopadu 1274, když ho byla nejspíše došla zpráva o nálezech proti němu na říšském sněmu v Norimberce dne 19. listopadu 1274 vynesených 19 a důvodů tohoto potvrzení snadno lze se domysliti. Němci mohli o ně státi, majíce obavy, že budou v nastávajících zápletkách s králem Rudolfem v Čechách pronásledováni, a králi mohlo jíti o to, aby německý živel v Čechách věrně při jeho straně setrval. Starého města co takového dotýkala se věc jen nepřímo potud, pokud valná asi část měšťanů jeho byli Němci. Za důkaz, že Starému městu jiných výsad před tím od téhož krále neb jeho otce Václava I. se nedostalo, nelze potvrzení to zajisté pokládati, už také proto, že se nám zachovalo — a to pouhou náhodou — znění jiné výsady téhož krále z r. 1265, kterou na žádost mincmistra Eberharda a jeho přátel jedné části měšťanstva Staroměstského sídlící v bývalém novém městě u sv. Havla neboli v čtvrti sv.-Havelské potvrzoval společné držení nějakých stavení, krámců neb kotců (habere salas) po spůsobu jiných měst. Podobně mohlo se zajisté Starému městu od téhož krále a od otce jeho jiných výsad dostati, jichž znění se nám nezachovalo. Vždyť v listině samé se praví, že nové město bylo nádherně za krále Václava I. vystavěno a při tom všemi právy a svobodami nadáno, kterých jiná města královská užívají.20 Sotva lze pochybovati, že při tom také na Staré město se myslilo. Že pak i jiná města od obou králů Václava I. i Otakara II. mnohých výsad a práv obdržela, jichž obsah známe většinou jenom z formulářů,21 je obecně známo, a bylo by zajisté s podivením, aby právě jediné hlavní město království Českého nebývalo mezi obdarovanými a bylo se musilo po celé takořka století spokojovati se zastaralými, k tomu nedatovanými výsadami německé osady na Poříčí. Výsady ty neměly pro obec městskou hrubě významu; ale pro německé měšťany v Praze podržovaly cenu, neboť v době vzmáhajícího se antagonismu národního (viz kroniku Dalemilovu) zaručovaly jim a jich rodinám a majetku ochranu.
Že pak měšťané Starého města Pražského, kterým král Jan r. 1316 potvrdil výsady a svobody, jež jim předešlí králové Čeští stvrdili,22 dali sobě 27. července 1319 schváliti týmž králem ještě také stará práva Němců Pražských, to se prostě vysvětluje mimořádnými poměry, za jakých se tak stalo, a tou okolností, že mezi nimi většinou byli Němci. Pražané stojíce v odboji proti králi uzavřeli s ním 18. července úmluvu, kterou se s ním smířili a při této příležitosti dali sobě ve formě stvrzení starých výsad Němců zaručiti bezpečnost osoby a majetku, takže tímto spůsobem r. 1319 »výsady původně osadníkům německým propůjčené se od té doby počítaly k privilegiím Staroměstským«. Proto také kolem r. 1407 vepsán jest kusý jich text bez datování, když byl někde přepis jeho objeven, na zastrčené prázdné místo v Staroměstský »liber vetustissimus privilegiorum« s přípisky po straně: »Niempczi« a »Jura Theutonicorum différencia a juribus Boemorum«.23 Že by aspoň tehdy za kr. Václava IV. byly výsady ty považovali za zakládací listinu Starého města, se dle toho věru nezdá. Před tím kolem r. 1394 pořízen byl také seznam privilegií Starého města Pražského a mezi těmi tato konfirmace krále Jana z r. 1319 není uvedena,24což je zajisté pozoruhodno. S náhledy Tomkovými vyslovila nicméně souhlas většina spisovatelů. Důkladný historik právní Emil Rössler prohlásil výsadu knížete Soběslava II. za »magnu chartu municipální ústavy v Praze«. Byla prý sice r. 1274 zastaralá, ale při potvrzování jejím šlo o »ochranu obecní ústavy« a proto za krále Jana »všichni měšťané Staroměstští dovolávali se svobod v ní obsažených.«25 Podobně Legis Glückselig soudil, že němečtí kolonisté rozšířili se po všech částech městských a »když jim od každého zeměpána až po krále Jana jich německá ústava byla zabezpečena, tu i měšťané Starého města toužili po ní a tak výsada jednotlivců byla zároveň recipována, aby za její pomoci municipální ústava Prahy vůbec byla zabezpečena.« 26
Tomek sám vydávaje r. 1855 své arcidílo o dějinách města Prahy, vyložil ještě podrobněji své stanovisko. Kdežto o obyvatelstvu českém v podhradí Pražském sídlícím soudil, že »nemělo vespolek žádného zřízení obecního«, jsouc namnoze pánům částí podhradí poddáno, shledával naproti tomu při Židech, že »požívali jisté samosprávy, činíce zvláštní obec řízenou vlastními staršími«, a při Němcích, že dosáhli vlastní obce svobodné za kr. Vratislava na Poříčí, jež pozvolna vzrůstala. »Svoboda přijímání nových sousedů z ciziny, vyřčená od Soběslava« — pokračoval pak — »vedla bezpochyby netoliko k poznenáhlému spojení Němců a Vlachů v jednu obec, nýbrž vztažena jest třeba proti znění svému konečně i na rodilé Čechy, tak totiž, že jednak co podruhové přebýváním v domích Němců dostali se pod jejich právo, jednak také zmohli se nabytím svobodného nemovitého jmění ku pravému spoluměšťanství s Němci, a osvobodili se tudy z moci úřadů župních, jakkoli jednomu i druhému dělal obtíže posavádní poměr poddanství. Jména česká mezi jmény svobodných měšťanů v Praze, ač velmi spoře zachovanými, již okolo prostředku 13. století dosti zřetelně tomu nasvědčují.« I opakoval dále, že již za panování Přemysla Otakara I. skoro celé nynější Staré město Pražské dostalo se pod právo obce německé přejitím domů neb gruntů koupěmi neb udělením od krále ve jmění svobodných měšťanů«. Toto pak stotožnení někdejší obce německé v Praze s potomní obcí Staroměstskou bylo asi dovršeno obezděním hlavní části podhradí Pražského, které se stalo kolem r. 1235.27
S náhledy těmi souhlasil také Schlesinger uznávaje, že Soběslavské privilegium je základem Pražského práva, neboť »z kupecké kolonie u sv. Petra, jež na počátku byla malou, vyvinulo se mocné město Praha«, obec německá překročila už za Otakara I. hranice Poříče a rozšířila se do dnešního Starého města koupí neb darováním od králův a »jak přirozeno, platily pro nově nabyté pozemky staré výsady a svobody.« 28 Podobné náhledy pronesli Pangerl, jenž shledal, že »města v Čechách a na Moravě jsou skrz na skrz německého původu,« 29 a Werunsky, podle něhož prý dnes všichni badatelé bez rozdílu národnosti uznávají, že »typ svobodných městských zřízení ve středověku je, co se formy a obsahu týče, veskrze germánský.«30
Z českých badatelů Haněl vyslovil se v ten smysl, že »již ku konci XI. století zajisté Němci byli opustili předměstí své na Poříčí a zůstávali v Praze samé a sice ve středu města (curia hospitum později Laeta curia),« neboť z listiny knížete Bořivoje II. jde, že »i soud nalézal se tou dobou již v rukou jejich.« »Během XII. století« — dokládá — »rozšířili se v Praze tak, že již celé částě města jimi byly osazeny a že výsada od Bořivoje II. jim udělená, bezpochyby obšírněji a s dodatky některými od Soběslava II. znova jim potvrzena jest.« Za Přemysla Otakara I. a nástupce jeho opustili Němci již předměstí na Poříčí úplně a i rychta jich přenesena odtud do Prahy samé na Staré město, jehož právo Pražské mělo pak základ v této výsadě Němcům dané.31
Zoubek soudil, že Čechové navykli si nazývati městy vsi trhové, jež byly hrazeny a jimž byla povolena samospráva, a že proto německá osada v Praze byla první svobodnou obcí městskou v Čechách, která byvši po r. 1235 rozšířena okolím sv. Havla a zdí a příkopem obehnána, stala se dokonalým středověkým městem. Při tom dovolávaje se Hellwalda poznamenal, že sice v Čechách jsou města původu německého, avšak že »vzorem městům německým byla města římská a města vlaská.« 32 Spisovatel Kroniky České Zap souhlase rovněž s Tomkem napsal, že v ten čas, kdy byl německým rychtářem v obci Pražské Sifrid, mincmistr Eberhart »v l. 1232—34 se svými přáteli vedle starší obce na podhradí novou obec Nové město u sv. Havla zakládal, kteréž obsahovalo nynější Ovocný trh, Rytířskou ulici, Zelený a Uhelný trh« a jíž »kr. Václav udělil práva jiných měst.« Obec ta »v krátké době splynula se sousední obcí v jedinou obec Pražskou, když asi r. 1235 nastalo obezdění hlavní části podhradí Pražského na pravé straně Vltavy.« Zap kromě těchto dvou městských obcí rozeznával židovské město, jež bylo v Staré město zahrnuto, a německou obec, »staré sídlo německé, nyní ovšem od Němců již opuštěné Poříčí,« jež nyní vyloučeno bylo »z posavádní souvislosti s ostatním podhradím, jež se odtud nazývalo městem Pražským a jehož obyvatelé byli měšťané« a tak »nynější Staré město Pražské byla první a nejstarší svobodná městská obec v našich vlastech,« odkud také počátek vzal stav městský. »Právo pak Starého města zakládalo se ještě na prvním obecním řádu, jakého první Němci v Čechách na Poříčí pod Prahou usedlí užívali.« 33
Naproti tomu slavný Palacký nepřidružil se k těmto názorům, maje za to, že vznik Starého města Pražského náleží položiti do starší doby.34 Při tom ale uznával, že »zakládání měst hlavně se dálo v době Otakara II., neboť co se v té věci počalo pod Otakarem I. a Václavem I., není nám dosti na snadě.« 35 Ze zahraničních právních historiků věnoval otázce té pozornost zejména Maurer, jenž chtěje prokázati, že ústava městská povstala ze zřízení vesnického a to občinného, odmítal náhled, žeby osady cizích kupců, jakými byly osady Frisův, Flandrů, Vlachů, Romanů, Lombardů, Slovanův atd., kteří podobně jako Židé a řemeslníci v jedněch a týchže ulicích se usazovali, byly měly nějaký vliv na přetvoření místní ústavy. Počítaje pak k takovýmto výsadám výslovně též ulice Němců v českých a moravských městech (vici Teutonicorum),36 stavěl se tím patrně na odpor převládajícímu náhledu, že by osada německá na Poříčí byla měla vliv na vznik Starého města Pražského.
Byv takto upozorněn na pochybnosti, které v téco příčině trvají, a seznav, kterak málo které město v Českých zemích zachovalo si výsady, jimiž v čas založení svého neb brzo na to bylo obdařeno, ač o udělení těchto výsad nelze pochybovati, došel jsem v úvahách svých o počátcích práva a ústavy Starého města k odchylným poněkud názorům. Napsal jsem, že Staré město Pražské povstalo »spojením a opevněním několika osad, jichž rozloha i jména se nám nejspíše v obvodech některých farních kostelů podnes zachovala, v podhradí Pražském na pravém břehu řeky Vltavy v době krále Václava I.« Myslil jsem při tom na ulice (Dlouhou třídu atd.), které kdysi k osadě německé na Poříčí se počítaly a po obezdění města v ohradu městskou byly pojaty; na farní osadu sv. Mikuláše, ku které asi hlavní tržiště před Týnem a vůkolní ulice patřily; dále na farní osady sv. Haštala, sv. Michala (Locus, qui dicitur paperum vicus ab ecclesia santi Michaelis usque ad ecclesia santi Petri Sderaz v Reg. I., str. 177 k r. 1186), p. Marie na Louži neb sv. Linharta a částečně sv. Martina (circuitus santi Martini) atd., o nichž lze důvodně se domnívati, že byly už před založením Starého města, jakož i na »novější a zároveň úpravnější část jeho, čtvrť to sv. Havelskou, kterou mincmistr Eberhard s přátely svými z rozkazu krále nádherně (magnifice) vystavěl, obehnav ji asi současně hradbami a příkopy к nynějšímu Novému městu.« Konečně do ohrady Starého města byly pojaty mnohé pozemky patřící osobám a korporacím privilegovaným
37) Sb. I., str. XII—XXIII. (duchovenstvu, šlechtě atd.) a také starodávna osada židovská. »Obezdění celého města,«, doložil jsem, »i směrem k Vltavě bylo ukončeno r. 1253 a od té doby objevuje se nám Staré město jako přední obec městská s vyvinutým zřízením obecním a soudním.« Uváděje pak doklady z mnoha listin XIII. století, z kterých nutno souditi, že Staré město mnohé výsady od králů Českých obdrželo, kterými nad ostatní města bylo povýšeno, jakož i že právo jeho městské jiným městům v ten čas bylo udělováno, dospěl jsem k tomu úsudku, že král Václav I. udělil Starému městu asi při samém založení jakési základní výsady, jež i nástupci jeho schvalovali a rozmnožovali, neboť »město, jehož právem jiná města se spravovala a u něhož v právních věcech naučení měla hledati, musilo samo nějaké sepsání práva míti, na jehož základě dávalo taková sdělení a naučení jiným městům.«
Výsady německé osady u sv. Petra, jež nebyla pojata do ohrady Starého města, nemohly býti tímto městským právem, jímž se spravovala obec Staroměstská. Ony nebyly jejími základními listinami, jimiž právní poměry obyvatelstva této obce k moci královské a ostatnímu obyvatelstvu ve XIII. století byly uspořádány, neboť »jich obsah s výsadami Němců Pražských v žádné souvislosti se nenalézal.«
Výklad můj vzbudil novou diskusi o této otázce. Mareš podávaje vlídnou zprávu o Sbírce pramenů práva městského měl za divné, aby se nebyla někde nalezla kopie práva městského, jímž bylo Staré město obdařeno. »Mohlo-li« — tázal se— »Staré město existovati ve XIV. století bez psaného práva, proč by tomu nemohlo býti už v XIII. století?«37 K námitce té třeba odpověděti, že není nejmenší pochybnosti, že Staré město mělo ve XIV. století velmi četné prameny svého práva: privilegia, statuta, nálezy soudní a právní knihy a že i ze XIII. století se nám některé prameny toho práva zachovaly, ovšem nikoli všechny. O to také nejde; nýbrž o sporné otázky, zdali výsady Němců byly základními právy Starého města a jak vůbec mohla vzniknouti obec Staroměstská.
Otázky ty dostaly se do nového stadia, když ředitelem archivu místodržitelského Köplem byl r. 1887 nalezen úřední přepis listu krále Jana d. na Křivoklátě 18. října 1315, kterým povolil Janušovi, dědičnému rychtáři vsi Lubna ke král. hrádku Křivoklátu příslušející, aby ves tu právem německým vysadil, tak aby ves i všichni obyvatelé její řídili se právem města Normberka, kterého Staré město Pražské od prvního svého založení užívalo a užívá (ut tam villa ipsa, quam omnes inhabitatores villae ipsius jure civitatis Nuremburgensis, quo Major civitas nostra Pragensis a prima sui fundatione fréta est et fruitur, in perpetuum regulari, fruì debeant et gaudere).38
Král Jan, který brzo na to dne 11. ledna 1316 měšťanům Starého města Pražského potvrdil jich výsady a práva, jež od předešlých králů (vévody nejmenuje) českých obdrželi,39 tři měsíce před tím tedy věděl a dosvědčoval, že Staré město při samém založení bylo nadáno právem Norimberským a že od té doby práva toho užívá. Köpl uveřejňuje tento důležitý doklad pro dějiny Pražské poznamenal, že »předpoklad, jakoby Staré město mělo vlastní právo, nedá se zcela odmítnouti.« Dokladem tímto na udělení práva Norimberského vysvětluje se prý nedostatek, že Pražské právo městské písemně se nezachovalo a zároveň odpadá »domněnka, žeby Starému městu při jeho založení jakési zvláště objemné právo (jura originalia) bývalo uděleno.« Výsada Soběslavova se mu dle toho jeví býti »výjimkou z pravidelných ustanovení, jež platila buď na základě samostatného propůjčení buď na základě cizího práva.« Názorem tímto Köpl se velmi přiblížil našemu nazírání. Zajisté doklad, že jus civitatis Nuremburgensis platilo na Starém městě od samého jeho založení, nepraví ničeho bližšího o formě, v které bylo zavedeno. Nicméně dle vědomostí našich o spůsobu udělování městům práv městských na př. Magdeburského neb Řezensko-Vídeňského, jež spočívalo na právech flanderských, lze důvodně souditi, že právo Norimberské buď bylo kr. Václavem I. uděleno všeobecnými slovy, takže Staroměstským následkem toho bylo možno opatřiti si nějaké sdělení práva z Norimberka, s nímž stáli v živých obchodních stycích, anebo že Staroměstští zjednali sobě sami napřed nějaké sdělení, jež sobě pak králem dali potvrditi, třeba ve formě změněné neb doplněné, jak toho místní poměry žádaly. Tak se stalo v Emži r. 1212, ve Vídni r. 1221, v Brně r. 1243, v Jihlavi r. 1249, ve Vratislavi r. 1261 atd.40 a pravdě podobnosti tohoto spůsobu nasvědčuje i ta okolnost, že v některých právních rukopisech XV. století zachovala se nám zajímavá jura Normbergensium, jež obsahují ustanovení dávnější a při nichž není vyloučena možnost, že byla sepsána s použitím nějakého sdělení z Norimberka samého, jehož statutární právo bylo ve XIV. století v Praze najisto známo.41 Ale buď tomu jakkoli, soudím, že jsem z nálezu Köplova správný důsledek odvodil, když jsem napsal, že »listinou tou bylo potvrzeno opětně naše mínění, že Staré město spravovalo se ve XIII. století svým vlastním právem, jež mu v čas založení jeho bylo uděleno.«42
Nález p. Koplův přirozeně vzbudil pozornost v kruzích domácích historiků. Grunzel v pěkně psaném pojednání o právech městských v Čechách a na Moravě vyslovil se, že Staré město bylo za kr. Václava I. dle německého práva založeno a že »třebas snad rozsáhlé svobody tehdy už existující německé obce nebyly na nové město přeneseny, tedy předce jich vliv na právo nově založeného města sotva se dá popírati.« Byla-li Starému městu nějaká jura originalia propůjčena, tedy »spočívala na týchže právních zásadách, jako stručná pravidla právní Poříčské obce«, která se asi z Nizozemčanů skládala.43Sociální historik Lippert stoje patrně pod dojmem zajímavého pojednání Sohmova o vzniku německých měst z tržišť 44, obrátil svou pozornost k obchodním silnicím a tržištím v Čechách, jakož i k obchodu vůbec a jeho významu pro sociální diferenciaci, aby ze zachovaných pramenů dovodil, že nejpříznivější podmínky pro trvání tržiště byly poblíže hradů, kde žili lidé mající potřebu spotřeby a kde proto i menší domácí obchod se mohl vzmáhati. Proto všechna podhradí byla místy tržními (oppida forensia) s ústavou městskou neb bez ní, nad nimiž zemepánove ustanovovali úřadníky jakožto ochrance míru trhového. To vedlo k systému privilegování, jenž byl z Němec do Čech převzat, ačkoli k němu — dokládá L. — »obecné základy byly v Čechách dány, jako kdekoli jinde.« Po jeho náhledu Pražské tržiště musilo se původně nalézati v podhradí na levé straně řeky a teprve od času Vratislava II., kdy Vyšehrad obdržel nivelisující význam, uprostřed mezihradí. V Praze stýkaly se hranice několika žup a křižovalo se několik silnic jdoucích do ciziny. Nikde proto nebylo větší příležitosti bráti platy za ochranu a průvod jako zde. Na tržišti vedli obchod chudí domácí lidé, zajisté poddaní vrchností, a také cizinci, kteří se v podhradí usadili; kdežto obchod cizozemský měl střed v Týně, jenž byl ve vlastnictví knížete a kde zvláštní rychtář mír udržoval. Obchod tento sprostředkovali vedle Romanů hlavně Němci a židé, kteří už v XI. století měli obecní organisaci. Němci u porovnání se židy byli svobodni. Měli kostel při brodu na řece, kudy se šlo do hradu Pražského a jich vici zovou se civitas, »jakoby i suburbium mezi Týnem a kostelem sv. Mikuláše bývalo osazeno jimi a těmi, jež přijali do své společnosti«. Souhlasí pak s náhledem, že Němci zavedli u nás novou formu organisační, městskou i vesnickou, zřízení to obecní, jehož základem bylo společenstvo s jistou měrou samosprávy a moci soudní. Obecní toto zřízení s právem tržním bylo základem města a »obezdění tržní kolonie učinilo město hradem obce«; kdežto před tím obyvatelé podhradí netvořili organisované obce. Teprve němečtí kupci v Týně usadili se trvale poblíže tržiště a utvořili organisovanou obec, jež nebyla territoriálně vymezena, jež nebyla ještě městem, ale měla svého soudce (richterius), jenž — zde L. činí zcela nelogický závěr — byl totožný se soudcem, zv. judex Theutonicoruin. Těžisko německé obce přeloženo k Týnu, což mělo za následek, že kostel sv. Petra přenechán německým rytířům a založen kostel sv. Mikuláše, kde skládány soudní přísahy. Kdežto pak Staré město samo vzrostlo a kolem rynku povstaly domy a dvory měšťanů, Havelské město bylo dle plánu založeno. A tomuto městu bylo prý uděleno Norimberské právo a když se spojilo se Starým městem, bylo užívání tohoto práva na spojenou obec rozšířeno. Obec tuto tvořili toliko Němci, Romani a jiní cizinci, sídlící kolem tržiště; kdežto Češi byli řemeslníky majícími příbytky po skupinách v postranních ulicích. A tak »utvořila se první německá obec smlouvami a zákony, jež měla samosprávu a vlastní soud s nálezci práva z měšťanů branými, soud, jehož úkolem bylo udržení míru.«45
Vývody Lippertovy zasluhují zajisté pozornost, třebas jeho sociální dějiny Čech byly s nápadnou animositou v německé literatuře přijaty.46 My ovšem považujeme mínění, že městská obec Staroměstská je totožnou s německou obcí z doby kr. Vratislava II. a kn. Soběslava II., rovněž tak za neprokazatelné, jako tvrzení, že nova civitas apud sanctum Galium to byla, jež obdržela právo Norimberské.
S Lippertem celkem souhlasí Vacek, jenom že tržiště podhradské klade původně — do Židů, maje za to, že bylo ohraženo a že »před bránou nového hradu (u kostela sv. Mikuláše) vzniklo po r. 950 veliké tržiště«, při němž »k ubytování hostí dal kníže adaptovati starší hospodářský dvůr Týn, což byla osada dvorská starobylého rázu«. Pokud se Poříčí týče. tam bylo knížecí hospodářství, jež nemělo na poč. XII. slol. souvislého ohrazení, než jen snad sruby a řetězy. Němci koupili si pozemky od oekonomie na Poříčí a založili tam osadu u sv. Petra; kdežto Románové se snad u sv. Haštala usídlili, vedouce živnosti směnárnické, kramářské, apothekářské a obchod s vínem. Po vystavění hradeb za kr. Václava I. od řeky k řece stalo se Poříčí předměstím a příslušníci obce německé tíhli do středu podhradí, kupujíce tam sobě městiště a domy od zemanů. V nové části městské poblíže kostela sv. Havla ujalo se obyvatelstvo asi smíšené národnosti na novém tržišti. V polovici XIII. století nemělo Staré město jednotného zřízení městského. Vedle tří obcí židovské, německé a svatohavelské trvalo ještě drahně vrchnostenských jurisdikcí v městě a teprve když dílo hradeb bylo dokonáno, došlo na jednotnou správu. Město Praha, nynější Staré město, vyjímajíc jen židovskou část, někdy ve druhé polovici XIII. století bylo vysazeno právem Norimberským.47
Z německých historiků zabýval se mými vývody o samostatném založení a privilegování Starého města také Bachmann, přes to, že je uznal slabými« a že prý Köpl se »právem« proti nim a také proti výkladům Lippertovým obrátil. Zmínka o Koplovi nepřipouští jiného výkladu, nežli že Bachmann ve svých Dějinách Čech patrně nereflektuje na čtenáře, kteří kritisovaná jím pojednání také čtou. Přes to nalezený doklad o právu Norimberském pohnul i jej к úvahám. Kombinuje asi takto namnoze v souhlasu s Lippertem Pokud nebylo ještě mostu přes Vltavu, byl na Poříčí brod a proto se tam usídlili Němci. Teprve když byl dřevěný most vystavěn, který spojoval hrad Pražský s Vyšehradským, tu začali se kupci osazovati kolem Týnského dvora, jejž kníže Bořivoj pro cizí kupce vystavěl, kteří k německé obci nepatřili. Teprve »za Otakara I. německá obec(!) — přirozeně nabyla nové držby pozemků na staroměstské půdě« a skoro celé nynější Staré město dostalo se pod pravomoc soudní obce německé. Ačkoli Václav I. potvrdil výsady Němců, tedy »ovšem nynější Staré město, ačkoli německé obyvatelstvo v něm stále vzrůstalo počtem, majetkem a blahobytem, nebylo jimi ustrojeno (ausgestaltet).« Kolem r. 1240 založeno jest na zeměpanské půdě nové město u sv. Havla, jež »brzo nato« se starou německou obcí ve velký celek je spojeno a směrem k venkovu hradbami a příkopy zabezpečeno. »Zvětšená tato Praha užívala Norimberského práva. Ve všem, cokoli činí město, byla německým obecním útvarem. Slovanské obyvatelstvo skládající se kromě světských a duchovních velmožů z lidí nesvobodných a služebných (etwa slavischen Dienstboten in den Häusern der Deutschen) nepadalo na váhu vůči silnému sebevědomému měšťanstvu, jež město ovládalo. Němci tvořili měšťanstvo Většího města Pražského, jich privilej z doby krále Vratislava II. pocházející byl spolu s dalšími přídavky následujících králů drahocenným klenotem, ideálním a hmotným základem obce hlavního města.« 48
Přes tento zvláštní spůsob psaní nových dějin českých zůstává faktem, že v samém listu Soběslavově jmenují se na podhradí Pražském vedle Němců též Boemi a Romani, kteří vystupují svobodně na soudech jako strany, rovněž i Iudaei, a že tedy byla tu společnost národně smíšená, s kterou také ve XIII. a XIV. stol. na Starém městě a tím více v ostatních městech Pražských se setkáváme, jak naším vynikajícím dějepiscem Pražským Tomkem a neúnavným pracovníkem z oboru dějin měst českých Wintrem nestranně bylo vyšetřeno a prokázáno. 49 Rovněž zůstává faktem, že Němcům Pražským a r. 1319 i měšťanům Staroměstským záleželo na listině Soběslavově a jejím potvrzování hlavně z toho důvodu, že se v ní praví : » quod in graciam raeam et defensionem suscipio Theutonicos, qui manent in suburbio Pragensi.« Bylyť právě časy, kdy Němcům Pražským záleželo na milosti a obraně panovníků českých patrně proti domácímu obyvatelstvu, zejména šlechtě, jež s nimi nežily vždy v nejlepší shodě. Uvážíme-li kromě toho, že Němci byli namnoze lidé v Čechách zbohatnuvší, tedy živel patricijský, který dovedl výsad sobě udělených užívati časem k utlačování domácího lidu, a že Češi i na Starém městě byli hlavně řemeslníci, kteří se proti městským patriciům jako všude jinde v středověkých městech domáhali spoluúčastenství na správě obecní, nalezneme tuto věc zcela pochopitelnou. Proto ještě za krále Jana došlo k potvrzení německé výsady, aniž tím ústavní zřízení Starého města bylo však dotknuto neb nově uznáno. I zvěčnělý historik Schlesinger vrátil se ještě jednou k našemu předmětu, trvaje na svých dříve pronesených názorech, že z kupecké osady u sv. Petra vyvinulo se město Pražské. S jistotou lze prý souditi, že kupecká kolonie na Poříčí je dolnoněmeckého původu, jako obce ve Vídni a Jihlavě, neboť Soběslavské svobody opírají prý se o Flanderská právní pravidla, kdežto středoněmecké přistěhovalectví do Čech je mladšího původu. Už za Václava I. se prý zdá, že obec u sv. Havla se s obcí Staroměstskou v jedno spojila a při tom staré privilegium Soběslavské potud bylo změněno, že rychtář měl souditi krádež i vraždu a že král měl jej jmenovati. Pozvolna tvořilo se na Starém městě zvláštní právo Pražské, jehož »první začátky v Soběslavském privileji se musí hledati a k jehož dalšímu vybudování základních ustanovení Norimberského práva bylo užito.«50 Konečně Teige vydávaje seznamy měšťanů Staroměstských od r. 1324 v knihách městských zachované uvažoval též o době vzniku města Prahy. Má za to, že právo městské existovalo dříve, nežli se vyskytuje poprvé jméno města Prahy a sice byl prý to »obor výsad propůjčený knížaty českými kolonistům německým v podhradí Pražském jako určité, uzavřené společnosti, jež žila v podhradí Pražském dle svého práva národního, snad Norimberského, a nadána byla veřejnoprávním privilegiem.« »Personální obec německá přetvořila se na místní« ; avšak přes to svaz německý trval i po založení města a časem a to ještě v 13. století splynul s obcí Starého města Pražského. »Jak seděl tento proces splynutí,« dokládá, »pověděti neumíme. Vysvětluje se tím, že tato společnost skutečně byla nejdůležitější součástí města, zřízení její skoro totožné s obvyklým v Čechách pojmem o německém právu městském.« Co se pak samého založení Starého města týče, objasňuje je Teige tím spůsobem, že »část sv. Havelská povstala na základě parcelačního plánu mincmistra Eberharda,« neboť »lze pozorovati, že veškeré domy v ulici Rytířské jeví pravidelný obrazec obdélníka rozměrů skoro stejných« a usuzuje z toho, že »lze snad i při vlastním Starém městě obdobnou formu předpokládati.« Aspoň »pravidelné obrazce — přes staleté změny — domů na jižní straně rynku, v ulici Celetné, Platnýřské atd. zdají se předce ukazovati na umělou parcelaci, kde asi jedno městiště mívalo frontu as 5 sáhů, tedy menší než při mladších parcelách Eberhardových.«51 Proti náhledům těmto nemáme námitek, toliko s míněním, že by právo obsažené ve výsadě Němců bylo původu Norimberského a tedy snad list kr. Jana z r. 1315 měl se tímto spůsobem vykládati, nelze nám souhlasiti.
Z literárního tohoto přehledu je patrno, že o tom, kdy a jak vlastně bylo založeno Staré město Pražské, ano i o tom, zdali vůbec bylo založeno anebo zdali snad nepovstalo »ponenáhlu«, takořka nepozorovaně, jakož i o tom, jakými právy ve XIII. století bylo nadáno, panují stále různá mínění. Jedni spisovatelé stotožňují obec Staroměstskou s obcí německou na Poříčí a drží se houževnatě toho, že prý výsady Němcům udělené jsou základními právy Starého města. Obec německá rozšířila prý své panství na Staré město a pak spojila se s novým městem u sv. Havla ve velikou obec Staroměstskou. Ano ani o tom, kdy se tak stalo, není shody. Obec Havelská byla dle Zapa založena prý v l. 1232—1234 a už r. 1235 splynula se sousední obcí; dle Zoubka byla založena teprve r. 1235 a dle Bachmanna r. 1240 a »brzo na to« s obcí Staroměstskou se spojila; kdežto dle Vacka stalo se tak až teprve po dokončení hrazení města r. 1253. Co se otázky udělení Norimberského práva týče, připouští Teige možnost, že jsou totožný s výsadami Němců, dle Lipperta bylo toto právo původně uděleno městu u sv. Havla, a pak přešlo na spojenou obec Staroměstskou; za to Vacek a Bachmann soudí, že teprve zvětšená Praha (Staré město vzniklé z německé obce spojené s obcí u sv. Havla) byla vysazena tímto právem a sice stalo se tak dle Vacka teprve v druhé poi. XIII. stol. Konečně dle Schlesingera bylo ustanovení Norimberského práva toliko užito k vytvoření zvláštního práva městského, jehož počátky byly ve výsadě knížete Soběslava II.
Chtějícím vybaviti se z této směsi protichůdných názorů nezbývá, nežli vzíti v úvahu, kterak jinde se zakládala města a upravovala zvláštní svá zřízení a práva, a při tom přidržeti se přesně zachovaných nám domácích pramenův o této otázce. Nedá se předce mysleti, aby vznik Starého města Pražského a jeho zřízení ústavních byl se dál spůsobem naprosto odchylným od obdobného vývoje měst na jihozápadě evropském.
Cože tedy víme o tomto vývoji? Vyložil jsem v novém vydání Právních dějin českých,52 k jakým výsledkům dospělo se v badáních o tomto předmětu v přečetné vědecké literatuře západoevropské a mohu se zde obmeziti na stručnou rekapitulaci.
Sotva lze dnes pochybovati o tom, zejména po důkladných pracech Pirenna, Sohma a Rietschla, jichž názory v této otázce sdílejí přední právní historikové naší doby (Esmein, Viollet, Brissaud ve Francii, Pertille a Salvioli v Italii a Schröder a Brunner v Němcích), že začátek většiny znamenitějších měst středověkých, jež nepovstala ze starých měst neb hradů římských aneb jež nebyla docela nově »od kořene« založena, sluší hledati v koloniích neb osadách trhovců, lidí to obchodem a řemeslem se živících (zv. obecně mercatores, negotiatores), kteří při tržištích pod ochranou hradův neb klášterů neb poblíže osad vesnických na příhodných místech, kde nalezli ochrany a konsumentů, se usadili. Jenom výjimečně byla osada trhová do vsi neb hradu vložena, čímž místa ta leckde na města se přetvořila. Trhovci nabyvše pozemků hlavně při tržišti k vystavění domků, krámcňv a skladů utvořili združení, jež za pomoci i jiných obyvatelů v městě usedlých, zejména i lidí rytířských neb ministeriálů, přetvořila se na svobodné obce městské.
Tito příslušníci živnostenské třídy společenské různého národního původu provedli takovouto obecnou obnovu městského života ve XII. а XIII. století ve všech zemích evropských, domohše se na panovnících uznání zvláštní samosprávné organisace, jež byla nezbytnou podmínkou jich prospívání a zárukou rozkvětu obchodu a průmyslu. Organisace jich záležela v tom, že jich původní osady trhové, stojící pod silnou mocí vrchnostenskou, staly se mocí udělených výsad zvláštními místními, právními a soudními obcemi, v nichž dobrovolný a asi dosti nepevný svazek společenský, jejž trhovci dříve tvořili, pozměnil se v trvalý svazek obecní, k němuž i většina ostatních obyvatelů městských se tak neb onak přidružila, dostávši se v ochranný poměr k obci měšťanské.
Z počátku osady trhové odlišují se od venkova pouze tím, že pro ně ustanovují se zvláštní trhoví soudcové (judices fori), kteří soudí ve věcech tržních, když jde o spory trhovců mezi sebou neb s cizími kupci, a kteří kromě toho vykonávají pravomoc soudní v příčině nemovitostí v obvodu tržním ležících i v případech trestních, jež spadají pod pojem rušení trhového míru.53 Takovým spůsobem trhovci začínali tvořiti jakýsi svazek hospodářský a soudní, jenž dosti dlouho podržoval povahu svazku osobního, pouhé společnosti bez korporačních práv a bez řádné organisace. Teprve postupem času tato neorganisovaná společnost zjednává si zvláštní postavení právní ve společnosti státní a konečné i povýšení na obec městskou, někde svobodným jednáním členův i proti vůli vrchnosti, jinde a to zejména, kde cizí kolonisté zakládají obce městské, v dohodě s ní, aniž je třeba, aby hned s počátku obec městská byla se domohla pevné organisace neb zřízení repraesentačního. Mohliť dočasně volení zástupcové měšťanů jménem jejím jednati. Ale třeba bylo, aby došlo k písemnému uznání existence obce městské neboli města udělením mu listu výsadního aneb propůjčením mu práva městského, užívaného na soudě městském (judicium civitatis), jehož kompetence u přirovnání se soudem tržním (judicium mercatorum neb j. de negotiationibus) stala se obsažnější a také se stále šířila, jak mocí práva štatutárneho, tak na základě nových výsad. Pravomoc soudu městského vztahuje se netoliko na trhovce, nýbrž i na ostatní obyvatele městské, kteří a pokud nepodléhají výsadní jiné jurisdikci, bydlí trvale v ohradě městské neb na území městském, souvisejí se životem městským a také trpí s obcí. Ačkoli měšťané to jsou, původní to trhovci a držitelé nemovitostí městských hlavně kolem tržiště, kteří tvoří vlastně obec městskou, tedy předce záhy jim přísluší právo přijímati jiné příslušníky do své společnosti, buď jako měšťany (cives) anebo jako podsedky a podruhy pod jich ochranou stojící, jimž prostě obyvatelé (inhabitatores) říkávali. Při přetvořování trhové osady na město soudce trhový přirozeně ustoupil soudci městskému a předním měšťanům přiznávalo se právo spolupůsobiti v té neb oné formě při správě soudní a obecní. Jakmile pak svazek obecní nabyl rázu místní, reální, territoriální obсe, jež měla vyměřeny určité hranice, zjednal si pravidelně hmotnou také ochranu hrazením, čímž se od venkova i zevně odlišil. V tom okamžiku tedy, kdy obyvatelstvo místa obchodního vyňato bylo aspoň částečně ze zemského práva a z pravomoci pravidelných úřadův a soudův a podřízeno vlastnímu právu, vlastnímu městskému úřadu a soudu, kdy pro ně platilo zvláštní obecní, trhové a obyčejně i hradové právo, kdy obyvatelstvo stalo se účastno zvláštního míru a ochrany, k jichž udržení utvořilo jakousi mírovou neb přísežnou jednotu, a kdy konečně osvobozeno bylo z veřejných břemen a mělo možnost zaváděti si zvláštní systém obecních berní, v tom okamžiku byly dány podmínky, aby osada trhová mohla dojíti uznání jakožto město v právním smyslu slova. Po příkladu románských měst říkalo se takovému místu (odtud město, stadt) civitas, jehož obec došedši uznání hromadné své osobnosti zvala se communitas neb universitas civium. Její korporační postavení osvědčovalo se pak zejména tím, že užívala městských odznaků, na něž obce venkovské neměly práva: štítů to neb znaků (arma, insignia), pečetí (sigilla), a hlásné věže, k nimž později přidružoval se obecní neboli radní dům. Teprve dalším vývojem a ovšem všude, kde byla radnice, město stalo se organisovanou obcí se stálou obecní repraesentací, jež napořáde usilovala pak o šíření své působnosti a neodvislosti nahoru i dolů. Pokud se formy tohoto stálého zastoupení týče, vymohly si obce městské v zemích románských i germánských často pomocí přísežných jednot (conjurationes) neb podobných méně vyzývavých ochranných združení právo ke zřízení rad městských, jichž členům po spůsobu italském consules anebo po spúsobu severofrancouzském a flanderském jurati se říkalo. Rady ty rok co rok jsou obnovovány a byly na vrchnostech více neb méně neodvislými dle toho, zdali obsazování jich příslušelo vrchnostem neb měšťanům a zdali členové rad byli svým pánům povinni skládati přísahu, jak to v Němcích zejména edikt Ravenský z r. 1232 předpisoval, čili nic. Při tom výraz consules znamenal všude vyšší stupeň městské samosprávy a svobody, než název jurati, což se jak v původu tak i v působnosti repraesentace jevilo. Kde ve městech udržely se kromě toho kmetcí stolice (judicia scabinorum) na vrchnostech z počátku závislé, ty během času do podřízeného postavení к radám městským se dostávaly, což i s úřady rychtářů, fojtův a šoltysů se dálo.54
Takový je obraz povšechného vývoje zřízení městského v celé románsko-germanské Evropě, třebas při jednotlivých městech některé odchylky neb různosti se vyskytovaly, v nichž si středověk vůbec liboval. Následkem toho někteří učenci vidí v těchto zjevech zákonnost, jež s vývojem hospodářského a kulturního života jednoho každého národa souvisí a jež proto není vázána na hranice státní a národní a má ráz všelidské mnohonárodní instituce.
Co se pak odchylek neb zvláštností týče, je přirozeno, že nelze jich pouhým domyslem stanoviti, nýbrž že musí býti prameny nepopiratelně prokázány. Pokud tomu tak není, lze při jednom každém městě a tedy i při městě tak velkého historického významu, jakým bylo Staré město Pražské, vylíčený vývoj předpokládati.
O tomto městě nelze pak pochybovati, že jeho začátky sluší hledati na velkém tržišti (antiquum forum) v mezihradí Pražském, při němž v XI. století a zajisté už před tím objevuje se kupecký dvůr (communis curia hospitum mercatorum, quae vulgariter Thyn vel Laeta curia dicitur), kde cizí kupci skládali své tovary, a kolem kteréhožto tržiště záhy povstala četně obydlená osada trhová na půdě zeměpanské uprostřed jiných osad různého rázu. Podávaje náš Tomek zprávy »o hlučnosti odbývaných zde trhův«, praví, že na počátku XII. století »vlastní podhradí na pravém břehu řeky Vltavy zaujímalo největší část nynějšího Starého města Pražského« a že »scházelo k tomu hlavně prostranství dlouhé řady domův od nynějšího trhu po straně jižní i s kostelem sv. Havla, jakož snad také část města východně od Týna a na jihu od Dlouhé třídy, takže dvůr cizích kupcův stál na kraji a vjíždělo se do něho z otevřené krajiny.« 55
Je patrno, že jak dvůr Týnský tak i velké tržiště při něm nebyly ponechány samy sobě, nýbrž že záhy musila českými knížaty, kteří měli z nich znamenitý a to nejvíce peněžitý důchod, býti učiněna opatření, aby tento důchod byl zabezpečen a proto také aby mír a pořádek byl udržován mezi domácími a cizími trhovci. Jaká tato opatření byla do XII. století, zůstává pochybno; ale nikoli více počátkem XIII. stol. před založením Starého města Pražského. Má se sice za to, že tu jakýsi doklad z doby kn. Bořivoje II. z r. asi 1101 o těchto opatřeních, ano že se dá náhled o domnělém přenesení rychty německé od sv. Petra do Starého města dokladem tím odůvodniti; avšak bližší ohledání původu a znění tohoto záznamu o dvoře Týnském přesvědčuje nás, že nelze na tento doklad přílišně spolehati.
Zachovala se totiž v jednom breviáři kapitolního archivu Pražského č. 188 rukou XIV. století zapsaná zpráva o darování dvora Týnského kapitole Pražské a o řádu, jehož se v tomto dvoře šetřilo, a poněvadž darováni stalo se za knížete Bořivoje II., což i jinak je pověřeno, kladlo se sepsání celého tohoto záznamu asi do r. 1101.56 Pravíť se v jeho doložce, že jakýsi Radko vysvědčil — kdy a kde se nedokládá — před 15 osobami pouhými křestnými jmény většinou uvedenými, mezi nimiž uvádějí se dva »presbyteri de sancta Maria in Praga« a »Jacobus civis Prägensis«, že kníže Bořivoj II. (1100—1107) daroval kostelu Pražskému »curiam hospitum in medio civitatis Prage, et pondus et tynam et judicium ad curiam pertinens,« aby duchovenstvo toho kostela bralo odtud blíže určené důchody. K tomu pak v zápisu připojuje se jakýsi řád, kterým se kupci v Týně zboží skládající mají říditi, jenž má namnoze ráz nepopiratelné starožitnosti (na př. v příčině braní části zboží in natura jako dávky), ale na druhé straně některá ustanovení jeho dají se těžce srovnati s vědomostmi našimi o době zmíněného knížete, takže svědectví Radkovo nelze klásti do této staré doby, nýbrž do pozdějšího času, kdy už obsah jeho spíše v souhlasu se nachází s tehdejším stavem věcí.
Mezi taková ustanovení pochybnost vzbuzující počítáme známá místa o soudech, jimž cizí kupci a měšťané podléhají. Pravíť se v zápisu: »Hospites conveniuntur coram nostro judice, cives ab hospitibus coram richterio vel camerario. Si quis in civili jure debet jurare solus, in curia jurat unus ; si ibi ipse unus, in curia ipse XXUS unus, si i b i ipse XXus unus, in nostro jure ipse LXXIIIus. — Si quis vulneratus aut qui vulnerai alium aut perniciosus quocunque modo fuerit in curia, non a camerario aut richterio aut ab alio quocunque invadiatur, deprehensus in fornicacione solvit LXXII. marchas.« Činí se zde tedy rozdíl mezi soudem, ke kterému pohánějí se hosté neb cizí kupci patrně v rozepřích mezi sebou aneb s domácími obyvateli a jenž soudí také přečiny ve dvoře Týnském spáchané; a tento soud odbývá se »in curia« a nazývá se také »judicium ad curiam pertinens.« Poněvadž soud ten dle záznamu byl kostelu Pražskému postoupen, mělo by se slovům »in nostro jure« a » coram nostro judice« vlastně tak rozuměti, že kapitola Pražská ustanovovala soudce, který měl v Týně kausální jurisdikci. Mám ale za nemožno, aby kapitola byla takového práva kdy užívala. Cizí kupci stáli všude v ochraně panovníka a podléhali buď jeho moci soudní neb soudu volených svých starších představených. Také výsadní soud v Týně mohl býti závislým toliko na knížeti neb králi českém, na něhož tedy při slově »noster judex« neb »nostrum jus« sluší mysleti. Pokud se kapitoly týče, mohlo jíti nejvýše o nějaký podíl na důchodu ze soudu, ale o nic více. Komorník neb richterius neměli provinilce ve dvoře dále stihati; neměli tedy na dvoře žádné pravomoci. Jde-li ale o zvláštního soudce zeměpanského v Týně, pak ustanovení o něm s ostatním obsahem záznamu jenom nepřímo souvisí, a zdá se odjinud býti převzato. Při tom mluví se o týnském dvoru, že stojí »in medio civitatis Präge«, přichází mezi svědky »civis Pragensis« a uvádí se ještě druhý soud, ku kterému cizí kupci, hospites pohánějí měšťany, cives. Děje prý se srocení hostů s měšťany »in civili jure« neb »coram richterio vel camerario« a předpokládá se už tehdy platnost zásady »actor rei sequitur«, kterou se na soudech duchovenských nejprve spravováno. Mluví se tu patrně o soudě městském, jemuž předsedá buď rychtář neb komorník, a o takovém soudě na počátku XII. stol. nebylo ještě řeči. Ano i slovo »richterius« zdá se pro tu dobu býti stejným anachronismem, jako »cives Pragenses« ; jako »civile jus« a »in medio civitatis«. Mám proto za to, že svědectví Radkovo, jež ostatně má podezřelou tajemnou formu, nelze položiti do doby knížete Bořivoje II., nýbrž asi do druhé polovice XIII. neb do první polovice XIV. století, kdy už ovšem byl městský soud na Starém městě, kdy byli měšťané Pražští a kdy Týnský dvůr po obezdění města stál v středu města.57 Příčiny pak, proč došlo k sepsání tohoto svědectví ve formě tak archaistické, dají se dosti vysvětliti ze zachovaných pramenův o dvoře Týnském. Je z nich patrno, že kapitola Pražská skutečně měla práva k tomuto dvoru, ač ne přesně stanovená, a že se následkem toho nalézala v častých sporech s obcí Staroměstskou, která nerada snášela immunitní postavení, jež dvůr se vším příslušenstvím požíval. Kapitola pronajímala měšťanům důchod z dvora a také postupovala jim domy ve dvoře se závazkem placení ročního úroku a tu obec žádala na těchto měšťanech a také na kapitole, aby trpěli s obcí a přispívali ke sbírkám městským. Král Václav II. ale r. 1298 rozhodnul, že obec toho neprávem žádá. Měšťané, kteří drží od kapitoly části dvora Týnského, mají toliko z vlastních domů ve městě berni platiti, nikoli z domů v Týně, neboť kníže Bořivoj II. daroval dvůr kapitole se všemi důchody.58 V tomto listu královském není o svědectví Radkově žádná řeč. V následujících letech obec Staroměstská nabývala nová práva na některý příjem ze skladu zboží z ciziny přiváženého a na vybírání různých ungeltů, jimiž důchod kapitoly z dvora Týnského se stále tenčil.59 Když bylo založeno r. 1348 Nové město Pražské, část toho důchodu zase přešla na obec Novoměstskou a r. 1351 rada Staroměstská učinila snesení o přísném dozoru na zboží vozené do dvora Týnského (in den fronhof),60 což mohlo dle všeho býti příčinou, že kapitola chtějíc uhájiti právo k důchodu z toho dvora dle možnosti nestenčené dala sobě od Karla IV. dne 31. března 1352 potvrditi darování knížete Bořivoje II., »prout hujusmodi donacio et concessio de ipsa curia et suis pertinenciis predictis prefate ecclesie facta in libris, re gistris et breviariis librorum ipsius Pragensis ecclesie continetur« a to tak, že poprvé svědectví Radkovo v tom znění, jak je zachováno v zmíněném kapitolním breviàri, se v listu královském na doklad donace Bořivojovy slovně opakuje; ale s vynecháním doložky, že od Radka pochází.61 Karlu IV. tedy nebyla předložena darovací listina knížete Bořivoje ke schválení, nýbrž toliko záznam v rukou kapitoly se nalézající, o němž důvodně můžeme se domnívati, že byl pořízen za tím účelem, aby kapitola práva svá ke dvoru Týnskému mohla úspěšně hájiti a jehož spisovatel užil při tom asi některých starodávných zápisů, ale ty doplnil neb pozměnil ohledem na poměry, jaké byly před r. 1352. Následkem toho ovšem odpadá všechen základ pro tvrzení, že zmíněný v listině této judex noster neb richterius jsou totožnými s judex Theutonicorum a že rychta německá už za knížete Bořivoje II. anebo kdy později byla k Týnu přenesena.62 Máme tu činiti se zvláštním soudcem Týnským a soudcem městským, jací asi trvali vedle sebe v XIII. stol., při čemž možnost existence zvláštního soudce kupeckého v Týně i pro starší dobu není příčiny bráti v pochybnost. Pro otázku založení Starého města Pražského nemá ale Jistina Týnská žádné důležitosti.
Vraťme se nyní k tržišti Staroměstskému a ke zprávám, jež se nám o něm, jakož i o městě Pražském z první polovice XIII. stol. zachovaly. Jsou nápadně chudé a nedostatek jich potvrzuje domněnku, že, když i soukromé listiny Pražské, zejména z doby před r. 1278 pocházející, vzaly za své, že i obecním nevedlo se lépe.
V listě z r. 1212, kterým kr. Přemysl Otakar I. potvrdil a rozmnožil kostelu Vyšehradskému jeho práva, dokládá se, že »haec statuta praesentibus et futuris nota esse cupientes, in foro per fideles nostros Zlavconem magnum (summum camerarium), Cyrninum camerarium, Budivoj judicem curiae et Boguzlaum subcamerariurn publico preconio proclamari jussimus.« A v koroboraci listu toho se praví, že nadaní stalo se »sub his testibus: — Blasey, forensi judice, Woyzla, Gogol, Hirdon, Reynhardo judice reginae, Boguzlao de Praga.« 63
Listina ta je důležitým svědectvím o existenci v této době zvláštního trhového soudce v podhradí Pražském, jenž s biskupem Danielem, mnohými šlechtici a několika obyvateli Pražskými (de Praga) byl volán králem za svědka darování jistého důchodu kostelu Vyšehradskému, kterážto donacio byla pak na tržišti Pražském u přítomnosti tří úředníků komory královské a sudího dvorského veřejně vyhlášena. Týž král Přemysl Otakar I. zakazuje r. 1222 v obecné konfirmaci výsad klášterních, »ne marescalcus noster junior pauperes, in foro vendentes res suas, in aliquo audeat molestare, excepto, quod a quolibet hornine panem, picam, milium et salem vendente, semel in septimana, scilicet VI. feria, unum denarium vel aequipollens recipiat et non ultra.« 64 Seznáváme z toho, že na tržišti Pražském — a o to v první řadě šlo — prodávali potraviny lidé též poddaní klášterům, od nichž mladší maršálek vybíral v pátek denár neb část potravin v ceně peníze, veda patrně i jinak dozor na trh. Měli tedy v onu dobu působnost ve věcech tržních ještě zvláštní úředníci královští, soudce trhový a mladší maršálek, zajisté pod dozorem úředníků komory královské, kdežto o několik desetiletí později shledáváme v tomto oboru činnými rychtáře městského a zástupce obce městské. Listina z r. 1212 kromě toho je zajímavou tím, že několik obyvatelů »de Praga« namnoze české národnosti přichází mezi svědky na listině královské, což ukazuje k tomu, že tito obyvatelé s trhovým soudcem Blažejem v čele začali míti též účastenství v záležitostech veřejných. Podobně na počátku panování kr. Václava I. r. 1231 přicházejí na listině opata Oseckého mezi svědky »Sigfridus Pucazicz de Praga et filius ejus et alii quam plures« 65 r. 1233 datuje král Václav I. »in civitate Pragensi«, ačkoli v jiných listinách z těch let užívá se pro hrad názvů »Präge« neb »apud Pragam«, též »in urbe Praga«,66 a z r. 1234 zachovalo se nám znění listiny pro otázku naši velmi důležité, dané »apud Pragam«, kterou kr. Václav I. 29. března na žádost matky své královny Konstancie a sestry Anežky osvobozuje »Reynardum magistrům, civem Pragensem, et liberos ejus, ab omni exactione, speciálem graciam extra ordine m suorum concivium secum facientes« a mezi svědky na této listině jmenují se »Sifridus judex, Conradus cum socio suo Olrico Plazensi, Persie, Sifridus filius Wrovini et alii quam plures«.67 Zmíněný v listě mistr Reynard, měšťan Pražský, který byl nejspíše r. 1212 judex reginae a jemuž se dosvědčuje, že sestře královské Anežce věrné služby konal, osvobozuje se tu králem ode všech platů, ku kterým jeho spoluměšťané se uvolili a osvobození to dosvědčuje rychtář Sifrid s jinými patrně spoluměšťany. Nemám za pochybno, že tento Sifrid jest první nám známý judex Pragensis, rychtář městský, jenž měl soudní a správní moc nad měštany, ano mám za pravdě podobno, že to byla totožná osobnost se svrchu zmíněným Sifridem Pugašičem z Prahy z r. 1231, o němž Tomek poznamenal, že jméno jeho »má dosti patrně českou formu.« 68 Okolnost, že se prostě označuje soudcem (judex), je sice nápadnou ; ale po mém soudu nedá se vysvětliti tím, že by býval tento Sifrid druhdy německým soudcem na Poříčí a že se přestěhoval se svou rychtou do středu podhradí Pražského, — na to předce není pražádných dokladů, — nýbrž tou okolností, že právě rok 1234 dle všeho byl ještě rokem přechodným, kdy osada trhová přetvořovala se na město a kdy proto judex forensis teprve stával se také rychtářem městským. Proto asi označen prostě názvem judex. Že v tu dobu k takovému přetvořování osady trhové na obec městskou, ke konstituování této obce a vůbec k soustavnému zakládání města Starého a nadání jeho právem městským došlo, toho pádným dokladem jsou »concives«, spoluměšťané, kteří dle listu výsadního tvořili tedy svazek, jenž bral a odváděl i králi od svých členů exationem, platy, dávky. Že se tak dálo k účelům veřejným a to dle určitého řádu měšťany smluveného (juxta ordinem civium), je ze všeho patrno. Kde pak jsou v této době concives Pragenses, tam je také civitas Pragensis, město Pražské, o jehož existenci v tomto a nejspíše i předcházejícím roce máme tedy první bezpečné zprávy. Jestliže pak v známém už listu krále Jana z r. 1315 se mluví o »prima fundatio Majoris civitatis Pragensis«, mohlo se toto první založení města a zároveň udělení mu práva Norimberského státi buď na počátku r. 1234, aneb v jednom z předcházejících let za vlády krále Václava I., nikoli ale po r. 1234. Je-li Sifrid PugaŠič totožnou osobností s rychtářem Sifridem, pak se to mohlo státi teprve po r. 1231, neboť PugaŠič se nejmenuje ještě civis, nýbrž pouze »de Praga«. Takovým způsobem obdržujeme pravdě podobnou dobu založení obce Starého města Pražského v letech 1232—1234·. Udělení městského práva konstituované obci Pražské nemohlo nic jiného znamenati, nežli povýšení její na město a uznání immunitního jejího postavení ve věcech soudních a tržních a jakousi samosprávu ve věcech obecních, kterých měšťané neb dočasní zástupcové jich podle příkladu města Norimberka užívali. Samospráva, které se tehdy měšťané Norimberští těšili, byla poměrně menší nežli autonomie nabytá na př. měšťany biskupského města Řezná, s nimiž Němci na Poříčí zajisté ve XII. stol. stáli v obchodních stycích.69 Městu Pražskému scházelo toliko ohrazení a i k tomu došlo v prvních letech panování krále Václava I. Čtemeť v letopisech o králi tom, že během času, když už otec jeho Přemysl byl (1230) zemřel, dal obezdíti město Pražské a kázal i opevniti ze dřeva neb z kamene jiné trhové vsi, které prý v obecné řeči se městy nazývají, donucuje i duchovní к stavění hradeb a příkopů týchž měst.70 Letopisci byl patrně dobře znám rozdíl mezi městem Pražským a osadami trhovými, kterým se v lidu města říkalo, ač městy ještě nebyly. Jemu byla městem hrazená osada trhová a tak i v kanceláři královské v ten čas šetřilo se toho rozdílu, neboť výrazu civitas přestalo se užívati pro hrad (castrum, castellum), a znamenalo toliko město.71
Hrazení města pak Pražského vyžadujíc značných obětí hmotných nestalo se zajisté v krátké době a také asi nedálo se všude na těch místech, kde potom stály Staroměstské hradby, brány a věže. Ale jakmile ustrojila se městská obec, král i měšťané přirozeně pečovali o vytknutí obecních hranic proti venkovu neb předměstím a o ohrazení. Byloť jim zajisté vykupovati při tom mnohé pozemky, sháněti náklad na hrazení a také na vnitřní úpravu tržiště a města, při čemž docházelo asi k osazování a prodeji jednotlivých parcel svobodné půdy královské, z níž zbývající náměstí a ulice měnily se v pozemky obecní. Král sám při nedostatku důchodů nemohl vésti všechen náklad bez přispění měšťanův, jako vůbec na zřízení obce městské a na propůjčení jí práva městského pohlížel z hlediska hlavně svého zájmu fiskálního. Proto měšťané už r. 1234 podnikali mezi sebou sbírky, proto měli už patrně společnou pokladnu a proto král, jenž nad městem prostřednictvím úřadníků komory královské ve XIII. stol. značná ještě práva vykonával, mohl vynikajícího měšťana, který patřil druhdy k družině dvorské, osvoboditi z přispívání ke sbírkám.
Zjednavše sobě takto pevnou půdu pro zodpovídání otázky, kdy bylo Staré město založeno a nadáno právem Norimberským, máme možnost utvořiti si bezpečnější úsudek o obsahu jak konfirmace výsady Němců Pražských kr. Václavem I. udělené, tak i listu z r. 1265, jenž se týká nového města u sv. Havla.
Má se obecně za to, že konfirmace výsad Němců spadá do prvních let panování kr. Václava I., poněvadž se v ní neděje ještě zmínka o městě Pražském; ale nesmí se přehlednouti, že za ni sice nežádali »cives Pragenses«, ale předce »Theutonici Pragenses, cives nostri«, tedy i někteří snad členové městské obce Pražské, a proto možno souhlasiti s tím, že asi brzo před r. 1234 byla Němcům potvrzena práva, »que a prima ipsorum vocacione in Boemiam obtinere per principes meruerunt«. Při tom král schváliv »libertas«, které dosud užívali, dává jim nové tři výsady, jež právě v době zakládání města Pražského mohly míti pro ně důležitost. Jeť třeba při každé normě právní tázati se po příčině, jež k zavedení jejímu vedla a tak i zde otázka po ratio legis je na místě. Král Václav I. povoluje německým měšťanům Pražským, aby pozemky koupené neb pod úrok vysazené neb od králů sobě darované (possessiones emptas vel expositas seu a principibus eis collatas), jež tři léta a tři dny bez naříkání drží, i nadále svobodně drželi, nechať jsou držebnosti ty v podhradí neb na vesnicích (seu in suburbio sive in villis); aby proti Němcům Pražským, kdyby se nějaké viny dopustili, nikdo se k svépomoci neutíkal ani jich příbytky vybíjel neb bořil, nýbrž aby před králem neb komorníkem se s nimi soudil (o rychtáři německém nečiní se zmínka), a konečně aby Němci byli osvobozeni ode všech břemen zemských, jež ostatní obyvatelé země podnikají, jakož i od dávky mír zvané.72
Nabízí se otázka, k čemu bylo Němcům tehdy takových výsad třeba? Proč pak král Václav I. potvrzuje jim držení nemovitostí v tak slavnostní formě, jakoby někdo měl úmysl je o ně připraviti ? A proč se vzdává král práva na »tributum, quod mir vocatur, et alias exacciones«? Je blízkou myšlenka, že udělení těchto nových svobod aspoň částečně souviselo s obmýšleným neb už prováděným tehdy zakládáním Starého města. Otázku úplatného nabytí těchto svobod necháváme stranou. Jest dosti dokladů po ruce na to, že při zakládání měst dála se mnohá bezpráví. Je známo, že i klášterům odnímány jsou pozemky a teprve později že za ně dávána náhrada; že na Malé Straně sehnáni jsou z podhradí domácí obyvatelé a jich pozemky postoupeny jsou německým osadníkům. Je známo, že na hrazení měst pohlíženo jako na zemskou robotu a že i řeholníci a duchovní jsou k ní donucováni. Němečtí měšťané měli tedy dosti příčin pro obavy, aby při zakládání města nebylo s nimi a jich majetkem libovolně nakládáno a aby po založení jich výsady neztratily platnosti pro ty, kdo z nich zůstanou na předměstí neb jinde mimo město. Proto v době zakládání Starého města vymohli si asi potvrzení starých a udělení nových výsad, aby svými osobami a majetkem byli bezpečni, aby nebyli donucováni k robotám a dávkám a také aby nebyli více povinni odváděti starý poplatek mír do komory královské, jenž měl povahu daně z hlavy, nýbrž aby přispívali toliko ke sbírkám, k nimž sami přivolí. Neméně musilo jim záležeti na zabezpečení práva vlastnického a emfyteutického k pozemkům, jež ve městě neb jinde v podhradí neb po vsích byli nabyli anebo nabýti chtěli, jakož i na udržení svobodného postavení jmenovitě osady své Poříčské, jež po založení města stávala se předměstím a mohla se snadno dostati do poměru poddanského na příklad ke klášteru Křižovníků s červenou hvězdou. A tak čeho ostatní měšťané — zajisté lidé domácí i z ciziny nově přibyli — pomocí konstituované obce a na základě propůjčeného práva městského mohli si uhájiti, svobody to majetku a osoby, to oni považujíce se posud za cizince v zemi chtěli míti také zvláště písemně stvrzeno. A tak možno na výsadu jich také pohlížeti, jako na doklad, že i při zakládání Starého města bylo k nim bráno zření, ano že bylo s nimi jednáno o podmínkách, za kterých byli ochotni založení města podporovati. Možno také v ustanovení o zrušení poplatku mírového spatřovati některé vysvětlení, proč ve městech Pražských neplatily se z realit měšťanských dědičné roční úroky do komory královské, jako v jiných městech královských. Měšťané patrně nabyli těchto realit vlastnicky od králův. Výsada německá týkala se tedy zájmův i části měšťanů Pražských, jichž ostatně z počátku nebyl velký počet, ale přes to vše, jak opětně opakujeme, nebyla zakládací listinou Starého města.
Město toto jsouc založeno v užších hranicích záhy asi potřebovalo rozšíření, k čemuž nutily jak potřeby vzmáhajícího se obchodu, tak i zájmy nově přibývajících osadníků, jež asi původní měšťanská obec do svého středu s valnou ochotou nepřijímala. Vedlo to k založení nového tržiště a města kolem kostela sv. Havla (quum nova civitas circa Galium — magnifice est constructa) ještě za panování kr. Václava I. a za spolupůsobení mincéře Eberharda a jeho přátel, kteří »construccionis ipsius nove civitatis pars maxima exstiterunt«. Nově založenému městu udělil král asi obecnými slovy všechny svobody a práva, jichž jiná města královská užívají.73 Doba založení tohoto nového města není známa, ale mohlo k němu dojíti teprve po r. 1234, kdy už vedle něho bylo staré město, a ovšem před smrtí krále Václava I. r. 1253. Uvážíme-li všechny zprávy o událostech z r. 1248 a 1249, můžeme se odvážiti i k vyslovení aspoň domněnky, že založení nového města mohlo s nimi souviseti. Tehdy v čas vzpoury Přemysla Otakara proti otci Václavu I. i měšťanstvo Pražské dělilo se na strany a dle zprávy letopisce k r. 1248 mnohé domy v městě jsou spáleny.74 Město, jež se nalézalo v moci Přemysla Otakara, bylo 5. srpna 1249 následkem zrady některých měšťanů královským vojskem dobyto a když 16. srpna došlo ke smíření otce se synem a oba pojednali spolu o napravení pokoje a lepšího pořádku v zemi (de reformacione pacis et statu terrae), tu udělili společně také měšťanům m. Jihlavi i jiných měst horních, kteří se byli účastnili dobývání hradu Pražského, velké svobody, jež se za výsady stavu městskému vůbec povolené považovaly.75 Patrně bylo tehdy podrobně jednáno mezi Václavem I. a synem jeho o záležitostech městských a i poměry města Pražského, jež se králi zpronevěřilo a bylo od něho dobyto, byly asi vzaty na přetřes. Správa města dostala se do rukou rychtáře králi věrného a Část měšťanstva, jež věrně se krále přidržela, mohla dojiti odměny tím spůsobem, že jí bylo povoleno míti vlastní zástupce, kterým po spůsobu Jihlavském se začalo říkati jurati, měšťané přísežní neb králi přísahou zavázaní, kdežto v Norimberce v ten čas jenom šoltys s kmety soudní moc vykonával а k dosazení konsulu teprve později došlo. Ke straně králi věrné patřili též Eberhard se svými přátely, jimž proto bylo povoleno v odměnu založiti nové město u sv. Havla, jež obdrželo zvláštní tržiště s vlastním asi rychtářem a přísežnými a jež vedlo zajisté soutěž s městem starým. Zdá se tomu nasvědčovati také ta okolnost, že městu novému nebyla udělena práva města Pražského, neb právo Norimberské, jež tehdy nemohlo za záruku vyvinuté ještě autonomie městské se považovati, nýbrž práva, jichž jiná města královská užívají, což mohlo býti narážkou na výsady Jihlavě a jiným městům udělené. Kterého roku pak toto nové město u sv. Havla bylo se starým spojeno, nevíme. V listině z r. 1265 sice měšťanům jeho udělují se nová práva; ale nezdá se, že by to byl dostatečný důkaz trvání samostatnosti této obce městské do té doby. Eberhardus neb Eberlin uvádí se v listině z r. 1253 mezi svědky jako monetarius a civis Pragensis 76 a to připouští výklad, že už tehdy byl Členem měšťanské obce Pražské, jejíž spojení s obcí u sv. Havla by se tedy před tím rokem bylo uskutečnilo. I po spojení zůstalo při kostele sv. Havla rozsáhlé tržiště zv. novum forum a bývalé město stalo se osadou farní, jež měla i nadále vlastní starší,77 čímž se vysvětluje, že list krále Přemysla Otakara II., kterým mincmistru Eberhardovi a jeho spoluměšťanům se povolovalo »habere salas«, choval se na faře u sv. Havla.78
V letech tedy 1249—1253 nová obec sv. Havelská spojila se asi v jedinou obec městskou s původním městem Pražským, jež do r. 1253 společnými hradbami na všechny strany bylo opevněno. Spojení to bylo asi tím spůsobem uskutečněno, že členové nové obce přijati jsou do obecní jednoty hlavního města a podřízeni úřadu jejího rychtáře městského a jejímu právu městskému, jež s právem Norimberským ještě v ten čas větším dílem souhlasilo, až na formu městského zastupitelstva. Název nového města se tím uprázdnil a mohl r. 1257 býti přenesen na nově založené město na Malé Straně (nova civitas sub castro Pragensi).79
V době krále Přemysla Otakara II. mělo pak město Pražské, pozdější Staré město, už jednotné zřízení. V jeho čele stál judex Pragensis neb judex civitatis Pragensis, měšťan to, kterému městská rychta na jeden neb více roků králem byla pronajímána a jenž vykonával soudní a správní moc asi záhy společně s trvale dosazovanými přísežnými měšťany (jurati cives, jurati).80 Zdali na soudě jeho zasedali pouze tito jurati anebo zdali po příkladu Norimberka byli k úkolu tomu časem zvláštní kmeté (scabini) ustanovováni, zůstává pro dobu XIII. století pochybno. Nápadno ovšem jest, že v pramenech našich uvádějí se jména juratů teprve od r. 1279 po pádu Otakarově počtem 11 —15; 81 ač sotva lze o tom pochybovati, že už dříve — aspoň r. 1258 — měšťané Pražští měli stálé zástupce. 82 Nicméně název sám, jakož i okolnost, že se v době Přemyslovské jenom výjimečně užívá pro ně názvu consules,83 ukazují k tomu, že jich působnost z počátku byla dosti obmezena, kdežto pravomoc úředníků komory královské a rychtáře městského v tu dobu byla velmi značnou, což i odjinud je známo.84 Vedle přísežných měšťanů přicházejí starší obce (cives seniores, majores, potiores),85 kteří patří k patriciátu městskému а k nimž počítají se zejména odstouplí členové rad městských. Konečně obec městská začíná nazývati se communitas, universitas, scházejíc se v hlavním kostele městském sv. Mikuláše na tržišti,86 užívá vlastní pečeti vedle pečeti rychtářovy, má tedy také vlastní znak králem udělený a už r. 1296 pomýšlí se svolením krále na zakoupení radního domu, kde by přísežní a měšťané pře a záležitosti obecní projednávali a kde by písař městský měl stálé sídlo a mohl býti obci k službám skládáním listin, při vedení městských knih i jinak.87 A tak obec města Pražského v druhé polovici XIII. století vystupuje jako samosprávná organisovaná korporace, jejíž zástupcové už r. 1281 povolávají se i k sněmům88 a jež nabývajíc nových práv hledí stále zdokonaliti svobodná zřízení obecní.
Prof. dr. Jaromír Čelakovský.

1. Sb. I., str. XII. násl.
2. Srv. Almanach České Akademie XIII., str. 185 (přednášku o původu středověké ústavy městské) a Povšechné české dějiny právní (2. vyd.); str. 396 násl. (o vzniku a vývoji městského zřízení radního vůbec a v Čechách a na Moravě zvláště).
3. Kronika Česká I. XXVII., XXXIII., XXXIV., XL. a CLXXVII. Sděluje pak Hájek znění těchto práv, jež prý Soběslav I. městu Pražskému udělil, takto: »Koku toho Soběslav kníže město Pražské velmi si zamiloval a umínil si je, jakž bude moci, rozšířiti a cizozemcuov žádných že v něm trpěti nechce, pravil. A hned té chvíle, svolav všecky starší, pány a vladyky na Vyšehrad o řád vší země a zvláště města Pražského s nimi se velmi pilně radil. Po dlúhém pak rokování takto jest nařízeno a mocí knížetskou a plným sněmem zavříno: Najprve. Aby žádný Němec ani jiný cizozemec v Pražském městě ani v Českém knížetství nižádným ouředníkem nebyl učiněn pod uřezáním nosu a to ani v duchovním ani v světském ouřadu; ale aby za hosti držáni byli. Druhé svolení. Když by dědice neb knížete v Čechách nebylo, tehdy purgmistr Pražský z Většího města Pražského má zemi spravovati v té sirobě, dokavadž nebyl by kníže volen, a všecka jiná města mají k němu zření míti, kteráž k knížetství témuž náležejí. A on purgmistr na ten čas má na rathúze trvati na groš obecní. A má miti v raddě své sudího zemského a purkrabí Pražského, a ouředníci všickni k němu mají zření míti a z úplná jeho poslúchati, jako zprávcí a vladaře mocného. Třetí. Aby město Pražské Větší více od toho času k podkomořímu nenáleželo ani jakého zření mělo ani k žádnému jinému ouředníku, k samému toliko knížeti obyvatelé města toho aby útočiště měli a ve všech svobodách a právích jakožto svobodní páni seděli, krom bernémi zemskými a bráněním pomezí, tím mají povinni býti, tak jako jiní zemané. Čtvrté. Když by kníže k České zemi byl volen, tehdy purgmistr Pražský má obeslati pány a rytířstvo a jiná města i všecky ouředníky, duchovní i světské, i všecky many, kteříž k zemi České příslušejí, ke dni určitému do Prahy. Tehdy od toho dne po třech dnech mají sobě z vuole jednostajné kníže zvoliti. Pakli by v tom byli na odporu a smluviti neb srovnati se o kníže nemohli, tehdy k komuž konšelé Pražští s svou obcí přistúpí а k němu přivolé, ten má hlas míti a knížetem Českým býti. Páté. Když by kníže volený ten do země přijel a vjel do města Pražského, prvé než by se v zemi uvázal, má přísahu učiniti, aby pány, rytířstvo i města při jich právích a svobodách zůstavil. Šesté. Když by kníže Český dal na svú zemi sáhnúti bezprávně a loupežem aneb jakouž koli hanbou, tehdy páni a rytířstvo 1 města mají к Pražskému městu přistúpiti a té křivdy brániti, kteráž by se jim dála. A v tom času nemají k knížeti hleděti ani jemu kterých daní dávati, dokavadž té přísahy nevyplní, kterúž jest učinil, chtě se v zemi uvázati. Potom pak těchto šesti artykuluov svrchu psaných jiná knížata, i králové jsú potvrzovali.«
4. Práva ta jsou zapsána ve velkém počtu právních rukopisů XV а XVI. století, zejména v liber vetustissimus statutorum č. 993, str. 242 v městském archivu Pražském za nápisem: »Tyto kniehy vybrány jsú z listóv a z práv Velikého města Pražského, kterýmiž listy a právy kniežata a králové darovali též město Pražské, totižto milostmi a svobodami ode všech obtiežení nade všecka jiná města.« Celý jich text, zejména svrchu položených šest článků, nebyly posud tiskem vydány; jenom část vyšla ve Výboru z literatury České II., str. 315. Srv. Tomek, Dějepis m. Prahy VIII., str. 300.
5. Diadochos (r. 1602), o stavu městském str. 5 a 13.
6. Původní latinský text této výsady uveřejnili jsme v Sb. I., str. 1, 3 a 12 a Paprocký u. m. str. 16 dosti správně podává její obsah, pravě: že v privilegium Soběslava II. »doloženo bylo, aby (Němci) užívali práva německého, odděleni jsouce od Čechův tak jak za krále Vratislava, aby kněze a rychtáře sobě volili a v tom aby žádné překážky od biskupa neměli, aby na žádnou vojnu nuceni nebyli, leč v potřebě obhajování města (v lat. textu je patria), vytáhlo-li by kníže ven z země, aby Prahu ostříhali s dvanácti helmy, Čech aby Němce nemohl přesvědčiti, leč dvěma Němci hodnověrnými a jedním Čechem a zase Čecha Němec dvěma Čechy a jedním Němcem, provinil-li by co Němec, aby nebyl jímán ani do vězení dán, jestliže by rukojmě měl aneb dum svůj; upadne-li v pokutu, manželka jeho a děti aby žádné z toho škody ani hanby neměly. Potomně král Václav první přidal jim svobody jiné, a kdož by je mimo práva jich obtěžoval, na toho pokutu zlořečení božího, jako na Datana a Abirona uložil.«
7. Stránský, De republica Bojema (1645, str. 14 násl. a Balbin, Miscellanea lib. III., с. VII. (1679), str. 67.
8. Kronyka země České I. (1711), str. 87, 242 a 298. Dle tohoto kronisty r. 836 byli v Starém městě čtyři soudcové ustanoveni a kr. Vratislav II. dal r. 1073 rychtu v Starém městě vystavěti (tamže str. 98 a 256).
9. Prodromus gloriae Pragenae (1723), str. 3 a 625.
10. Geschichte Böhmens I. (1770), str. 10, 240 a 299.
11. Beschreibung Prags I. (1794), str. 7, 10, 12, 20 a 682 a III (1796), str. 2 a 558. Dle něho noví kolonisté usadili se v Starém městě kolem židovského města a pak za Vratislava II. nové ulice se šířily »an die herzogliche Burg am Tein und in den Könighof.«
12. Bohemiae historia II. (1763), str. 372, 383 a 481 a VI., str. 237, 323, 523 a 525. Rovněž Dobrovský v Museal. Zeitschrift (květen 1827), str. 75, zove práva Soběslavská »ein lächerliches Machwerk des Nationalhasses« ; pod. Schottky, Prag I. (1831), str. 182. Dobner, jenž latinský text výsad Němců Pražských z l. 1174- 78 poprvé uveřejnil, soudil o nich, že »palmam legibus municipalibus Bohemicis antiquitate praeripiant.« Ustanovení, že »Theutonici debent Pragam custodire circa quamlibet valvam« (Sb. I., str. 3) vykládal na »portam civitatis« a o Romanis poznamenal »i. e. Italis.« Poněvadž pak znal v Praze tři kostely u sv. Petra: na Zderaze, na Poříčí a na Strouze v Jirchářích, nevěděl, pro který z těchto kostelů se má rozhodnouti, při němž by farář německý býval ustanovován. Z toho pak dovodil: »At vero Sobieslaum non fuisse hostem Germanorum, quin immo illos ab eo in quoddam municipium Pragensium civium receptos pecularibusque juribus et immunitatibus donatos fuisse declarant germanae illius leges hic subjiciendae.«
13. Sb. I., str. 1-4, 12 a 27. Slovo civitas neznamenalo vždy totéž. V římské době užívalo se výrazu toho v užším smyslu pro municipium, jehož obyvatelé tvořili společný svazek obecní, a v širším smyslu pro okres městský, jenž byl úřadům municipálním podřízen (Moje Povšechné české dějiny právní str. 398 a 407). V době franské užívá se názvu civitas pro každé hrazené sídlo biskupské a také vévodské a to netoliko pro bývalé hrazené město římské, v němž biskup a hrabě obyčejně sídlili, nýbrž výjimečně také pro hrad (castrum), až konečně v pozdním středověku civitas znamená obyčejně město neb obec městskou, pro niž, když její korporační povaha je uznána, užívá se také názvu universitas a communitas (tamže str. 439, 448, 466, 471 a 498). — Du Cange, Glossarium (vydání Favrovo 1883) praví: »Civitas, urbs episcopalis, cum ceterae (urbes) castra vel oppida dicerentur« a uvádí doklad z jednoho kapitulare pro Španělsko, kde se čte: »Cujus constitutionis in unaquaque civitate, ubi praedicti Hispani habitare noscuntur, tres descriptiones esse volumus: unam, quam episcopus ipsius civitatis habeat; et alteram, quam comes, et terciám ipsi Hispani, qui in eodem loco conversantur.« V Gallii ale praví, ne všechny civitates »continue sedes fuerunt episcopates« ; nýbrž bylo obvyklé »nomine civitatis non modo urbem caput gentis aut unum ex capitibus, sed etiam totum urbis agrum pagumve aut dioecesin in veteribus notitiis designari« (II., str. 347). K tomu pak dokládá při slově castrum: »Castra vocabant scriptores medii aevi urbes, quae civitatis, id est episcopatus, jus non habebant,« a pokračuje: »Non idem tarnen sunt episcopatus et civitas, neque castrum semper excludit episcopatum. Quid igitur civitas, quid castrum? Docet Valerius — veteres nostros historicos sola capita gentium urbes aut oppida, necnon civitates, interdum eciam municipia vocitare; ceteras urbes eis subjectas castrorum vel castellorum, nonnunquam et vicorum appellatione designare« (II, str. 213). Při slově pak vicus cituje Isidora: »Vici castella et pagi sunt, qui nulla dignitate civitatis honorantur, sed vulgari hominum coetu incoluntur, et pro parvitate sui civitatibus attri buuntur,« a definuje vůbec vicus »castrum sine munitione murorum« poznamenávaje, že vicus znamenal »Scriptoribus ante annos 1200 idem quod villa« (VIII., str. 322). Konečně o suburbium neb suburbanum praví, že je »urbis territorium, tractus urbi subjectus« (VII., str. 644). U nás slova civitas užívá se v starší době na př. v Kosmově kronice pro hrad a v tomže smyslu také přicházejí výrazy urbs neb castrum (Doklady u Jirečka, Prove na str. 25); avšak i suburbium se časem k civitas počítá. Podobně slovo cives měnilo význam dle toho, jak se rozumělo slovu civitas. V starší době jsou сives podobně jako oppidani, urbani obyvatelé hradův a také podhradí (Tomek, Dějepis m. Prahy I, str. 47); po zakládání měst ovšem znamenají měšťany.
14. Schottky, Prag II. (1832), str. 342 násl.
15. Eine kurze Geschichte der Stadt Prag (1844), str. 9.
16. Fontes rer. boh. II., str. 294 »Przemyśl, dominus regni Bohemorum, in principio veris pepulit Bohemos de suburbio et locavit alienigenas.«
17. Srov. pojednání jeho »Česká a německá národnost v Praze« v Časop. Č. Musea XIX. (1845), str. 217 násl. Při tom na str. 226 Tomek poznamenal, že sice zřízení městské »jak je v středním věku v Evropě vyvinuté spatřujeme, nebylo však již prvotně německého, nýbrž starořímskeho původu« ; avšak poněvadž »v Čechách zřízení svobodných obcí po městech všudež teprve zároveň s přibytím Němců do země se začíná,« následkem toho »i formy zřízení toho nejvíce se stavem tehdejších měst německých se srovnávají, takže jest málo který zákon týkající se kteréhokoli předmětu správy městské v Praze, ku kterému by příklad anéb podobnost nějaká v Norimberce, v Augšpurku, v Řezně aneb v jiném některém německém městě nemohla nalezena býti. «
18. Sb. I., str. XVII.
19. Palackého, Dějiny česk. nár. II., str. 115.
20. Čte se v listu tom: »institutes in ea (nova civitate circa sanctum Galium) juribus et libertatibus universis, quibus aliae civitates regni nostri solitae sunt gaudere« (Sb. I., str. 720). Pokud se výrazu salae týče, vykládá je Du Cange, Glossarium VII., str. 277 na domy neb dvorce (domus, aedes quaevis, ampla tarnen et instructa, palatium, castrum, curtis praecipua); avšak zde v Praze asi náleží mysleti na výsadná stavení společná při tržišti. V jiném rukopise čte se variant toho listu »ibidem civibus habere scholas concedimus ad sanctum Galium eo modo et liberiate per omnia, qua schоlae in aliis civitatibus nostris haberi communiter consueverunt.« I toto čtení třeba vzíti v úvahu, aniž je lze prostě odmítnouti. Dle Du Cange, Glossarium VII., str. 349 »Scholae generaliter dicebantur aedificia, ubi convenire soient homines plurimi, aut studendi, aut praestolandi, aut conferendo aut alterius rei gratia.« Kromě toho »scholae nomen transit ad militiam civilem, seu civilium rnagistratuum ac dignilatum, quarum major erat numerus« a užívalo se výrazu toho také pro »collegium, societas quorumvis artificum.« Možno tedy i v tomto případě mysleti na jakési společné bazary neb kotce na tržišti sv. Havelském.
21. Srov. Sb. II., str. 3-91.
22. Sb. I., str. 21.
23. Sb. I., str. XXII., XXIII. a 28.
24. Srov. Tadra, Kanceláře a písaři (1891). str. 269. Ovšem není zde též uvedena zakládací listina Starého města, ale o té soudím, že už v době Přemyslovské se ztratila.
25. Deutsche Rechtsdenkmäler I. (1845), str. XVIII.
26. Illustrirte Chronik von Böhmen I. (1853), str. 275.
27. Dějepis m. Prahy I. (1855), str. 58, 63, 66 a 161 násl., a druhé vydání (1892), str. 62, 68, 72 a 169 násl. Srov. též články Tomkovy o dějinách Pražských v Riegrově Slovníku Naučném VI. (1867), str. 772 násl. a v Ottově Slovníku Naučném XX., str. 504.
28. Geschichte Böhmens (1869), str. 96 a 165.
29. Über Städtegründer und Städtegründungen in Böhmen und Mähren v Mitth. des V. f. Gesch. d. Deutschen XVI. (1878), str. 35.
30. Die culturhistorische Bedeutung des deutschen Städtewesens in Böhmen v techže Mitth. XX. (1881), str. 63
31. O vlivu práva německého v Čechách a na Moravě (1874), str. 6, 7 a 13. Mínění o opuštění Poříče Němci v XI. neb ХII. století odporuje okolnost, že ve XIII. století dlouho vicus Theutonicorum v listinách přichází. Srv. Reg. I. str. 259, 375, 377, 601 a 609 (z l. 1252 a 1253), též II. str. 32 a 1163. Srv. ostatně Sb. I. str. XII.
32. O zakládání měst v Čechách v XIII. století (1878), str. 14 a 15.
33. Českomoravská kronika I. (1880), str. 769, 780 a 868. — Podobně vyslovil se Zap v spisu »Praha« (1868), str. 12.
34. V Dějinách nár. Č. (1848 a 1862) vykládal P. zprávu Widukindovu o urbs nova (Nivunburg) na »nynější Staré město, které v X. století vždy ještě novým slouti mohlo« akr. 1105 napsal, že přátelé Svatoplukovi »dali se zavříti v městech Pražských, aby mu mohli otevříti brány jejich« a že Svatopluk »lehnul lidem svým na bývalém tehdáž po pravém břehu Vltavy mezi oběma městy u zdí staroměstských tržišti,« které »bylo v okolí nynějšího rejdiště a židovského pole pohřebního,« takže »Staré město tehdáž ještě bylo mnohem menší, když tato místa, kdež každou sobotu trh býval, ležela již za zdmi městskými.« O králi Vratislavovi k r. 1092 podotknul, že za jeho času »přebývali Židé ve předměstí Pražském za branou Vyšehradskou« a že »Němci usadili se na jiném předměstí, a sice na Poříčí, kdežto Vratislav dovolil jim míti vlastního richtáře, kteréhož sobě sami voliti mohli; jiní pak Pražané všichni tehdáž podřízeni byli soudu nejvyššího komorníka neboli střepně králova« (I., 1., str. 241, 283, 351 a 368). Konečně známé místo v pokračovateli Letopisu Kosmova, že r. 1135 za Soběslava I., »metropolis Bohemiae Praga more Latinarum civitatum coepit renovari« vykládal tím spůsobem, že Soběslav »usiloval velebiti hlavní své město Prahu a na místě domův dřevěných, nejprvé po různu stavených bez ladu a skladu, zjednati ulicem jejím tvárnost měst italských« (I., 2, str. 13). — Tomek, Dějepis m. Prahy I. str. 12 vykládá místo to ovšem »na nový spůsob opevnění hradu Pražského.«
35. Děj. nár. Č. II., str. 14.
36. Geschichte der Städteverfassung III. (1870), str. VIII. Srov. též moje Povšechné české dějiny právní, str. 482.
37. Mitth. des Institutes f. österr. Geschichtsforschung VII. (1886), str. 176.
38. Mitth. des Inst. VII. (1887), str. 309 a Emler, Reg. Boh. IV., č. 2116.
39. Sb. I., str. 22.
40. Jireček, Codex j. boh. I., str. 72 a 82; Tomaschek, Deutsches Recht in Österreich (1859), str. 73, 80 a 95, Haněl, Vliv, str. 39 násl. a Gaupp, Das alte Magdeb. Recht, str. 331.
41. Srv. Právník: 1879, str. 186, 517, 586, 587, 624, 653, 657, 721, 729, 760, 761, 765 a 766 a Čas. Č. Musea (1879), str. 94. Pozoruhodno jest, že už r. 1163 kupcům biskupství Bamberského bylo uděleno právo Norimberské (Rieszler, Geschichte Bayerns I. (1878, str. 788). Srov. též Gengler, Beiträge zur Rechtsgeschichte Bayerns III., str. 33 a 35.
42. Sb. II., str. 791. Náhled ten opakoval jsem a doplnil v Ottově Slovníku Naučném XX. (1903), str. 522, kdež jsem o městském právě a zřízení v článku Praha pojednal.
43. Über die deutschen Stadtrechte Böhmens und Mährens v Mitth. d Ver. f. Gesch. d. Deut. XXX. (1892), str. 130.
44. Die Entstehung des deutschen Städtewesens (1890). Srv. moje Povš. č. dějiny právní str. 493 násl.
45. Socialgeschichte Böhmens in vorhusitischer Zeit I. (1896), str. 62, 92, 95—98; II. (1898), str. 124, 126, 131, 139, 141, 144, 150 a 151.
46. Rachfahl v Syblově Zeitschrift 83 (1899), str. 515 se pronesl, že spisu Lippertova nelze užívati »ani jako předběžné práce poněkud snesitelné« a Schreuer v Savigny-Zeitschrift XXI. Germ. str. 296 násl. velice vzal za zlé Lippertovi výrok, že i trhové právo v Čechách je slovanského původu, jakož i že »celou řadu zařízení přikázal slovanskému řádu společenskému,« kdežto předce všechno v Čechách od nejstarších dob je »převzetím a napodobením živoucích názorů v sousedním kulturním národě německém.« U Němců byla »svoboda a právo«, u Čechů »poddanství a anarchie« atd. Omlouvá ovšem Lipperta »nedostatkem právnického vzdělání,« ačkoli mohl prý uvarovati se podceňování německého vlivu, kdyby »byl ze vznešeného trůnu filosoficko-psychologického spůsobu uvažování sestoupil k nižšímu, ale solidně založenému stanovisku reálně historického badání.« Odsudek tento nepostrádá jisté pikantnosti, když se uváží, že jej pronáší Schreuer, který na jiném místě (Untersuchungen zur Verfassungsgeschichte der böhm. Sagenzeit [1902] str. 13) nad slunce jasněji dokázal, že Přemysl oráč je totožná osobnost s Frankem Samem, aby mohl vysloviti velkou pravdu, že vojenský živel v státním vývoji českém je německoprávní a že už v době pohanské naše právní řády byly z Němec převzaty!
47. Vývoj society a práva slovanského v Čechách v Alethei II. (1899), str. 491, 497 a 498 а III., str. 24, 51, 53, 57 a 58.
48. Geschichte Böhmens I. (1899), str. 407, 483 a 488 a dříve už v příloze Bohemie č. 159 (10. června 1893) uveřejněný článek »Die Entstehung der Altstadt und Kleinseite Prags.«
49. Tomek v Časop. Č. Musea 1845, str. 213 a v Dějepisu m. Prahy I. str. 193 a 301 ; Winter v Osvětě 1902 str. 957 a 1062 násl., (zajímavé pojednání o Pražských měšťanech českých a německých ve XIV. věku). Kdežto Tomek shledal, že v době kr. Karla IV. a Václava IV. jeví se v Praze českých jmen osobních dvě třetiny proti jedné třetině německé; Winter prokazuje mezi měšťany Starého města Pražského, které ze všech měst Pražských bylo ve XIV. stol. nejvíce německé, dle zachovaných seznamů z 1. 1324—1393 sice obrácený poměr obou národností, ale předce jenom menšinu Českou, jež asi třetinu všech měšťanů tvořila. V XV. stol. a sice už za kr. Václava IV. a tím více i v husitských dobách se poměry ty i na Starém městě ovšem docela změnily na prospěch české národnosti. Srov. též zajímavý Wintrův článek »Český obchod ve XIV. věku« v Nové Č. Revue 1904, str. 556, z kterého patrno, že na př. kotce u sv. Havla ve XIV. stol. byly většinou v českých rukou.
50. Die Ansiedlung der Deutschen in Böhmen v Deutsche Arbeit in Böhmen (1900), str. 49, 52 a 67.
51. Almanach kr. hl. m. Prahy IV. (1901), str. 215 násl.
52. Str. 396 násl.
53. Moje České dějiny právní str. 494.
54. České dějiny právní str. 408, 414, 446, 454, 478 a 507 násl. Tam nalézají se doklady, že consules civitatum přicházejí už r. 1061 v Neapoli, v městech severoitalských od konce XI, století, v jižní Francii v l. 1125—1136 a jurati v severní Francii a Nizozemsku od konce XII. století. V Německu pak přicházejí consules neb jurati před ediktem Ravenským z r. 1232 v Treviru 1161, v Tridentu 1171, v Cambray 1184, v Basileji 1185, v Lubeku 1188, v Hamburku 1189, v Špýrech 1198, v Štrasburku a Freiburku koncem XII. stol., v Metách 1212—1220, v Stendalu a Wormsu 1215, v Kolíně nad R. 1216, v Bernu 1218, v Mohuči a Řezně (consules) 1219 a ve Vídni (jurati) 1221. Po ediktu Ravenském r. 1232 v Magdeburce 1244, v Brémách 1246, v Norimberce (consules vedle starších scabinů) 1256, v Augsburku 1257, ve Frankfurtě a Vratislavi 1266, v Pasově 1298 atd.
55. Srv. Tomek u. m. I., str. 23, 25 a 28, kdež se čtou všechny starší zprávy o nynějším náměstí Staroměstském, jež sahalo původně od dvora Týnského až po Malé náměstí. Co se tohoto dvora Týnského týče, srov. též Křížek, Obchod starých Slovanů v Osvětě 1880, str. 642, Winter, Nová Česká Revue 1904, str. 556 a Život v pražském ungeltě r. 1597 v Čas. Českého Musea 1899, str. 14 a 105, konečně i Nietscheho Ministerialität str. 187, kdež je zpráva o podobném kupeckém dvoře ve Verdunu, kdež bylo »negotiatorum claustrum, muro instar oppidi exstructum.« — Pozoruhodno jest, že v listě krále Vladislava z r. 1500 praví se o úřadu v ungeltu, že k němu »všecka ohrada a zavřenie městečka Tejna i s dvorem přieslušie.« (Sb. I., str. XXX.)
56. Erben, Reg. I., str. 84 a Jireček, Cod. j. boh. I., str. 28.
57. Se slovem richterius setkáváme se v našich pramenech jenom ještě jednou a to v listáři Henrika Italica nedávno objeveném z doby kr. Václava II., kde »richterius et civitatis Pragensis cives« píšou králi »de invasionibus bonorum episcopalium« (Tadra, Věstník spol. nauk 1889, str. 115). Du Cange, Glossarium VII., str. 186 zná jenom »richtrones« jakožto »judices se assessores judicii« a uvádí na ně doklad z r. 1156 ve výsadě císaře Fridricha I. Wormsu dané, když se čte: »Super hujus pacis conservanda primos et praecipuos adjutores et consillarios habere debetis, videlicet vicedominum, richtrones, scultetum, praefectum et judices de civitate.« Slova richtrones užívá se zde patrně kolektivně pro osoby, jež dále se uvádějí a měli účast na soudě.
58. Emler, Reg. II., str. 779 a 865. O současných sporech měšťanů Pražských s kapitolou Vyšehradskou stran patronátního práva ke kostelu Týnskému srov. Tomek u. m. I. str. 404.
59. Srov. Sb. I. str. 19, 26, 31, 38 a 177 a II. str. 357, 442, 443 a 818; rovněž Winter v Nové Č. Revui 1904 str. 562.
60. Srov. Tomek, Základy starého místopisu Pražského I. str. 147.
61. Orig. v archivu kapitoly Pražské X. 4. — List Karlův potvrdil král Václav IV. v Praze 24. dubna 1384 (kopie z r. 1501 v státním archivu ve Vídni Boh. No. 1069).
62. Mimochodem řečeno, ustanovení privilegia Soběslavského o rychtáři německém není pevným dokladem, že by byl býval svobodně volen. Pravíť se: »Plebanum, quem ipsi libenter elegerint ad ecclesiam eorum, concedo, et judicem similiter, et episcopus peticioni eorum nullomodo contradicat.« (Sb. I. str. 1.) Slova »et judicem similiter« jsou asi pozdější interpolací, neb biskup neměl s rychtářstvím co činiti, a věta »quem ipsi libenter elegerint« vztahuje se toliko na plebana a ne na rychtáře.
63. Reg. I. str. 243. Palacký sice tamže str. 624 list tento za »suspectum« prohlásil, neudav důvodů, ale vydavatel českého diplomatáře dr. Friedrich po zevrubném prozkoumání originálu ubezpečil mne, že o jeho pravosti nelze pochybovati. Zmíněný v listu Reynhardus byl asi totožnou osobností s Reinardem, jenž byl v l. 1177—1190 subcamerarius episcopi (Reg. I. str. 158, 171 a 184). — Co se provolávání na tržišti týče, máme i starší doklad v jiné listině Vyšehradské z r. 1187, kdež se podobně čte: »Haec statuta presentibus et futuris nota esse cupientes, in foro per fìdelem nostrum Divis subcamerarium publico preconio proclamari jussimus« (Reg. I. str. 179).
64. Reg. I. str. 302. Před tím v listu klášteru Břevnovskému r. 1220 udělenému čte se podobně: »Et marscalcus noster junior in foro Pragensi vel alias radone benefìcii sui pauperes Brevnoviensis ecclesie, res suas vendentes, in nullo audeat molestare« (Reg. I. str. 291).
65. Reg. I. str. 363.
66. Reg. I. str. 387, k tomu str. 265, 316, 322, 622, 339, 358, 376, 390, 391, 396, 397, 401 a 411. Toliko r. 1214 a 1229 čte se »in urbe Praga« t. j. na hradě Pražském (Reg. I. str. 258 a 347). Srovn. též Fontes r. boh. II. str. 136, 209, 234 a 261.
67. Palacký, Formelbücher I. str. 299 a Reg. I. str. 391.
68. Dějep. m. Prahy I. str. 173. S tím ovšem není v souhlasu, když Tomek u. m. str. 174 soudí, že Sifrid judex byl »první známý rychtář německý v Praze.«
69. Sb. I. str. XVI. pozn. 26.
70. Praví se: »Igitur rex Wenceslaus anno primo etpluribus annis regni sui clerum multum dilexit. Procedente autem tempore, patře suo jam viam universae carnisingresso, civitatem Pragensem fecit murari, et alias villas forenses, quae juxta vulgare nostrum dicuntur civitates, muniri praecepit lignis vel lapidibus, compellens religiosos et seculares clericos ad earundem civitati m munitates vel fossata construenda.« (Fontes rerum boh. II. str. 303.) Tamže k r. 1253 čte se, že »eodem anno civitas Pragensis murata est versus aquilonem et occidentem«, což se patrně nového pozdějšího obezdění týká. Tomek u. m. I. str. 175 dokládá, že »rok obezdění toho není povědom, jen se dá z některých okolností souditi s velikou jistotou, že se nestalo před r. 1235, a zase může se míti za to, že nestalo se také o mnoho později«. Mám za to, že směrem k nynějšímu Novému městu třeba rozeznávati dvoje hrazení, jedno z r. asi 1234 a druhé r. 1253.
71. Zdá se mi, že slova »civitas« užívá se posledně pro hrad r. 1235 (Reg. I. str. 415).
72. Sb. I. str. 4.
73. »institutis in ea juribus et libertatibus universis, quibus aliae civitates regni nostri solitae sunt gaudere« (Sb. I. str. 720). Na jaká práva se myslilo, ukazuje list kr. Přemysla Otakara II. r. 1263 »civitati in Lutomysl« udělený, »quod civitas jure fori, jure civili, jure judicii ceterisque juribus ac libertatibus gaudeat, quibus civitas nostra Grecz et alie civitates nostre per regnum Boemie sunt contente« (Reg. II. str. 160).
74. »multae domus in civitate Pragensi combustae sunt« (Fontes II. str. 286).
75. Tomek u. m. I. str. 184 násl.; Fontes II. str. 305 a 307 a Sb. II. str. 7.
76. Reg. I. str. 611.
77. Tomek u. m. I. str. 232 a II. str. 28.
78. Sb. I. str. 721.
79. Sb. I. str. LIII.
80. Ve výsadě židům udělené kr. Přemyslem Otakarem II. r. 1254 se ustanovuje: »Si Judei interse discordiam moverint aut gwerram, judex civitatis nostre nullam sibi jurisdiccionem vindicet in eosdem ; sed rex aut duxautsummus terre vel regni camerarius judicium exercebit« (Sb. I. str. 6). — Nejstarší známý rychtář spojené obce Pražské v době kr. Václava I. je Chunradus judex Pragensis, který se r. 1260 připomíná a jenž asi také r. 1264 a 1265 byl v úřadě ; dále přicházejí r. 1279 »Michael quondam judex et alii quam plures cives Pragenses«, 1282 » Wrovinus judex, jurati et Universitas civium civitatis Pragensis«; r. 1288 » Wolframus judex Pragensis (in judicio Präge Wolframo existente judice atque presente judicio in presencia juratorum et aliorum civium)«; r. 1296, 1303 a 1304 Franciscus judex, jurati et cives fneb cives jurati) civitatis Pragensis; r. 1301a 1302 Heinricus judex et jurati cives civitatis Pr. a r. 1306 Fridericus judex — cives jurati civitatis Pragensis (Sb. II. str. 51, Reg. II. str. 104, 182, 205, 502, 555, 626, 627, 736, 812, 853, 865, 906, 1207 a 1210). — Nástupce jich viz u Tomka u. m. I. str. 607. V době kr. Václava II. mluví se v jednom formuláři, že se propůjčuje na rok »judicatus officium in civitate Pragensi« s právem »in quolibet, quibus expedit, jus dicendi« (Reg. II. str. 1046) a 1287kr. Václav II. ustanovuje: »quod judex Pragensis causas omnes determinet et judicet secundum jus civitatis et de consilio juratorum civitatis« (Sb. I. str. 726).
81. Srv. jich seznamy u Tomka I. str. 607 a v Emlerových Reg. II. str. 1383. Z doby kr. Přemysla Otakara II. máme toliko některé doklady na existenci rady městské. V listech na vysazení a zkoušení mince v Čechách mluví se o cives jurati a jurati civitatis Pragensis (Reg. II. str. 1014 a 1018), a Tomek spatřuje uv. m. I. str. 268 právem nejstarší na ně doklad. Přicházejíť tito cives jurati v Praze poprvé v době, kdy byl mincmistrem v Čechách zmíněný Eberhardus, totiž od r. 1258—1265 (Reg. II. str. 78, 79, 81, 111, 119 a 1018) a kdy měl také tři soudruhy, s kterými společně minci v Čechách si od krále najal. R. 1275 mluví se o něm jako o umrlém, kdežto před smrtí měl ještě minci na Moravě propachtovánu (Reg. II. str. 411, 580, 808 a 1015.) V známém sněmovním snesení, jež se klade do r. 1266, ustanovuje se, že psanec králi »per civitatum consules adjudicabitur in persona et rebus suis« (Reg. II, str. 207); avšak datum listu toho je nejisté. V tak zv. právu Staropražském kr. Přemysla Otakara II. z roku 1263 (der Prager recht, das kunie Ottacker gegebin hat) mluví se o rychtáři а 12 přísežných (gesworne, czwelf in der stat) a také o radě kmetů (der scheppin rat), ale původ této památky není posud vysvětlen (Rössler, Über die Bedeutung u. Beh. der Gesch. des Rechts in Oesterr. str. X., XI., XIII., XIX., XXI. a XXV.). Teprve vydáním pramenů práva Norimberského, na nichž ředitel archivu městského v Norimberce Mummenhof dávno pracuje, bude možno poměr tohoto pramene k právu Norimberskému ustanoviti.
82. Přicházejí jurati v Olomúci už r. 1240, v Brně 1243 a v Jihlavě 1249 (Reg. I. str. 466, 506, 509, 566 a 605).
83. Nacházím consules (kromě snesení sněmovního z r. 1266) r. 1280 v listě kr. Rudolfa »judicibus, consulibus et civium universitatibus Prage et aliarum civitatum regni Bohemie« (Reg. II. str. 526); r. 1282 v letopisech českých, kdež se čte: »congregati sunt itaque omnes consules et majores civitatis Pragensis« (Fontes II. str. 361); r. 1285 v privilegii kr. Václava II. městům daném praví se, že jména psanců mají se oznámiti »per universas civitates judicibus et consulibus« (Sb. I. str. 14) a r. 1297 »judices, consules et jurati cives civitatis Pragensis« (Rössler u. m. str. 171).
84. Sb. I. str. XIV.
85. Tomek u. m. I. str. 271.
86. Sb I. str. 16; srov. též Tadra ve Věstníku kr. české společnosti nauk 1889 str. 99.
87. Sb. I. str. 15, též str. 19 a 722 a Tadra u. m. str. 97, 98, 102 a 105.
88. »Anno 1281 Otto marchio Bramburiensis celebravit colloquium cum Thobia, episcopo Pragensi, et nobilibus terrae, militibus, baronibus necnon civibus munitarum civitatum« (Fontes II., str. 353).