NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6541.

Administrativní řízení: I. O zásadě materielní pravdy, dále o zásadě slyšení stran a důkazním břemenu v řízení správním. Rybářství: II. O předpokladech vyjmutí slupi na ryby ze zákazu podle místodrž. vyhlášky z 23. června 1913 č. 34 ž. z. česk.
(Nález ze dne 11. května 1927 č. 10116.)
Prejudikatura: Boh. 1038/21 a 1729/22 adm.
Věc: Alois K. v B. proti ministerstvu zemědělství stran zákazu používání slupi na chytání ryb.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo st-li v cestě instanční zakázáno další používání slupi na chytání ryb u jeho mlýna a zároveň mu bylo uloženo, aby slup bezodkladně odstranil. Opatření toto bylo odůvodněno takto: Dle článku III. odst. 6 vyhlášení místodržitelského z 23. června 1913 č. 34 z. z. česk. jest zakázáno používání slupi; tento zákaz však nevztahuje se na taková chytadla, která před prvním vydáním zákazu, místodrž. vyhlášením ze 14. května 1897 č. 25 z. z. česk. vysloveného, již stávala, jichž trvání zakládá se na určitém zvláštním právním důvodu (staré výsady listinné, vrchnostenské neb úřední povolení). Pokud odvolatel poukazuje k tomu, že slup byla zřízena před rokem 1897, že jest součástkou mlýna a jezu a že jest o slupi té řeč ji v starých listinách , lze sice v tom spatřiti průkaz dlouholeté existence slupi před vydáním prvého zákazu, po případě průkaz okolnosti, že odvolatel slupi nabyl řádným titulem. Tento průkaz sebe delšího trvání slupi o sobě nemůže však odůvodniti výjimku článkem III. odst. 6 stanovenou. Neboť ze stylisace shora uvedeného zákazu jest nezvratně patrno, že k tomu, aby slup vyloučena byla ze zákazu, musí býti splněn ještě další požadavek, totiž, že trvání slupi té zakládá se na určitém, zvláštním právním důvodu, za které uvedeny jsou výsady listinné, vrchnostenské neb úřední povolení. Takového určitého zvláštního právního důvodu však odvolatel neprokázal; ježto pak také ve lhůtě, k přeložení průkazu takového v odvolání z 19. července 1924 žádané a jemu také udělené, průkazu takového nepředložil, nebylo lze odvolání vyhověti a bylo nutno zákaz slupi oběma nižšími stolicemi vyslovený potvrditi.
O stížnosti uvažoval nss následovně:
Jak žal. úřad, tak i st-l vycházejí z nesporného skutkového zjištění, že slup, o kterou se jedná, byla zřízena již před rokem 1897. St-l z toho vyvozuje, že jest učiněno zadost všem náležitostem, jimiž dle místodrž. vyhlášky z 23. června 1913 č. 34 z. z. česk. další používání jeho slupi jest podmíněno, a že tedy není zapotřebí prokazovati, na jakém po kladu právním slup ta byla zřízena. Leč toto stanovisko st-lovo příčí se předpisu čl. III. odst. 6 cit. místodrž. vyhlášení, podle něhož ze zákazu používati slupi jsou vyjmuta chytadla, která již před prvním vydáním zákazu místodrž. vyhlášením ze 14. května 1897 č. 25 z. z. česk. vysloveného existovala, jen tehdy, jestliže jejich trvání zakládá se na zcela určitém důvodu právním, to jest na staré výsadě listinné nebo na vrchnost, neb úředním povolení. Aby určitá slup byla ze zákazu vyjmuta, nestačí tedy pouhá její existence před rokem 1897, nýbrž musí k tomu přistoupiti ještě další okolnost, t. j. užívání slupi na základě určitého zvláštního titulu právního. Tak i dosavadní stálá judikatura jak býv. ss-u tak i nss-u. (Srovnej na příklad Boh. 1038/21, 1729/22 adm.).
Stížnost ovšem tvrdí, že i takový zvláštní titul právní musí býti pokládán za prokázaný, ježto mlýn st-lův byl původně dominikálním mlýnem býv. panství Č-ského. St-l v té příčině uvádí, že již ve svém odvolání vylíčil genesi a hist. přehled mlýnů na řece Otavě, původně vrchnostenských, v deskách zemských tehdejšímu panství Č-skému připsaných, a že všechny tři mlýny, ježto patřily k témuž dominiu, byly ve zcela shodných hospodářských a právních poměrech. Stížnost poukazuje pak na obsah dílčí cedule z 28. února 1685 sub D. Z. 76 N 26, která se týče jednoho z těchto tří vedle sebe na Otavě ležících mlýnů zv. »Smetiprach«, a podle níž v »jezu téhož jest od starodávna lososnice a slup pro chytání ryb.«
Tímto průvodním prostředkem lze snad dokázati existenci zvláštního titulu právního na užívání slupi při mlýně zv. »Smetiprach«, leč z toho ještě neplyne, že totéž platí i v příčině mlýna st-lova, který v řízení správním označen byl jako mlýn »T-ský.« — Pouhá domněnka, ba ani pravděpodobnost, že poměry mlýna T-ského tyly totožné s poměry mlýna zv. »Smetiprach«, nemůže důkazu nahraditi.
Další vývody stížnosti týkají se procesní otázky, zdali bylo věci st-lovou, aby sám předložil listinný důkaz o existenci zvláštního titulu právního ve smyslu článku III. odst. 6 cit. místodrž. vyhlášky. Stížnost namítá, že úřad byl povinen vyžádati si výpisy z desk zemských ohledně zápisu o mlýnech na Otavě ležících, který st-lem přesně byl označen, a že nebyl oprávněn přesunovati opatření řečeného průvodního prostředku na st-le. V této příčině uvážil nss toto: — — —
Ve vyhlášce, která byla vydána na základě zákonného zmocnění obsaženého v § 7 zák. z 9. října 1883 č. 22 z. z. česk. z r. 1885, není, jak plyne ze znění čl. III. odst. 6 — stanoveno, že ze zákazu používati slupi vyjmuta jsou chytadla, jichž trvání kvalifikované podle čl. III. odst. 6 řečené vyhlášky majitel prokáže. Vyhláška stanoví naopak zcela objektivně znaky chytadel, na něž se zákaz nevztahuje a jsou tedy) ex lege ze zákazu vyjmuta chytadla, jež mají tyto objektivně přesné znaky. Není-li však positivního předpisu, který by břímě důkazu o tom, že chytadlo má znaky ze zákazu je vyjímající, uvaloval na majitele chytadla, sluší při zjišťování skutkového základu individuelního zákazu slupi říditi se zásadami, které řízení správní vůbec ovládají. Je to především zásada materielní pravdy, neboť rozumí se samo sebou, že, spojuje-li norma s určitou skutkovou podstatou určité právní účinky, musí tato skutková podstata býti zjištěna, aby úřad svým výrokem mohl autorativně vysloviti, že právní účinky normou zamyšlené nastaly nebo nastati mají. Pokud tedy není normy procesní, která by zásadu materielní pravdy modifikovala, jest věcí úřadu, chce-li vydati rozkaz nebo zákaz do individuelní právní sféry zasahující, aby z úřední povinnosti zjistil, zdali jsou objektivně dány ony skutkové předpoklady, jež vydání úředního rozkazu nebo zákazu podmiňují.
Souběžně se zásadou oficiosnosti ovládáno jest řízení správní ovšem i zásadou slyšení stran, podle které straně procesní musí býti poskytnuta příležitost, aby při zjišťování skutkové podstaty mohla spolupůsobiti a uplatniti skutečnosti a průvody pro ni svědčící. Zásadě této dostalo se i positivního potvrzení, a to zejména v zák. o ss, jenž v § 5 a 6 zřejmě předpokládá, že stranám, jejichž práva má nss podle svého poslání chrániti, dostalo se v řízení správním příležitosti, aby uplatnily skutečnosti i průvody na obranu svých subj. práv. Neboť dotčené normy o řízení před správním soudem, zřejmě předpokládající šetření zásady slyšení stran, zabraňují straně procesní, uplatňovati teprve v řízení před nssem skutečnosti a průvody, jež mohly býti uplatněny již v řízení správním, takže soudní ochrana subj. práv může následkem procesních opomenutí stran selhati, byť i práva tato materielně snad existovala a rozhodnutím úředním vskutku byla zkrácena.
Leč tato povinná procesní součinnost stran neodstraňuje zásadu materielní pravdy a z ní plynoucí oficiosnost řízení správního, zejména nezbavuje úřad povinnosti, aby oficiosně zjistil potřebný skutkový základ svého úředního aktu. Z povinné procesní součinnosti stran ovšem vyplývá, že nelze úřadu správnímu vytýkati jako vadu řízení, nehleděl-li ke skutečnostem jemu neznámým, jež podle povahy věci jen strana sama mohla uvésti, nebo k průvodům, kteréž jen ona sama mohla nabídnouti nebo produkovati. Označila-li však strana s dostatečnou určitostí prostředky průvodní, jež úřad bez další součinnosti strany v rámci své úřední působnosti může opatřiti, brání oficiosní povaha správního řízení úřadu, aby svoji povinnost, zjistiti potřebný podklad pro svůj výrok přesunoval stranu procesní, zejména když na jedné straně opatření prostředku průvodního úřadem samým nestaví se v cestu mimořádné překážky, jichž překonání vyžadovalo by úkonů s požadavkem procesní ekonomie nesrovnatelných, kdežto na druhé straně opatření průvodního prostředku stranou samou je pro ni břemenem neúměrným, nutíc ji používati pomoci odborné, jež alespoň všeobecně v řízení správním stranám právě proto předepsána není, že náležitá součinnost úřadu činí ji postradatelnou.
V případě dnešního sporu uplatnil st-l již v min. rekursu jako zvláštní titul právní pro používání slupi u svého mlýna vrchnostenské povolení býv. dominia Č-ského, nabídl o tom důkaz nahlédnutím v instrumentní, co do folií blíže uvedené knihy kvaternů desk zemských a kromě zápisů v dřívějším odvolání již citovaných poukázal i na určité blíže označené zápisy desk zemských. Současně uvedl st-l, že na něm jako prostém laiku není možno žádati, aby, ač nemá potřebných znalostí, sám výpisy z desk zemských opatřil, a to tím méně, ježto by tím utrpěl značnou ztrátu času a vzešly by mu výlohy nepoměrné k hodnotě sporného předmětu. — Žal. úřad však nicméně odepřel důkaz st-lem nabídnutý provésti. Řídě se úvahami svrchu uvedenými shledal nss v tomto poukazu porušení podstatné zásady řízení správního.

Citace:

č. 6541. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 821-824.