NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Č. 7270.

Vojenské věci: * Ustanovení § 32, odst. 2. a 3. vl. nař. č. 10/ 24 nezakládá právního nároku, aby opožděné podání přihlášky o přijetí do čsl. vojska bylo uznáno za ospravedlněné.
(Nález ze dne 10. května 1928 č. 12.019.)
Věc: Karel N. v M. (adv. Dr. Otto Stein z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. kom. Dr. Petr Schmied) stran propočtení služební doby a vrácení přeplatku.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se, pokud se jím zamítá st-ův rekurs, pro vady řízení. V ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody:
Nař. rozhodnutím nevyhovělo mno st-lově žádosti, aby jeho přihláška o přijetí do čsl. armády podle zák. č. 194/1920 byla pokládána za zavčas podanou podle § 32:2 vl. nař. č. 10/1924 a aby mu byla v důsledku toho propočtena služ. doba pro postup do vyšších požitků bez omezení 3. odst. § 32 cit. vl. nař. a uvedlo: Opožděné podání přihlášky neuznalo mno za odůvodněné, poněvadž žadatel, jsa do uplynutí stanovené lhůty pro podání přihlášky v ruském zajetí, nevstoupil jako vojín do čsl. zahraničního vojska ani se nepřihlásil k činné službě voj. ve zbrani v určené lhůtě, jak stanoví věcný věstník 1924, č. 32 čl. 283, bod 174-177, ač tak učiniti mohl. Z té příčiny zamítá mno rekurs jmenovaného proti účetnímu nálezu hospodářské správy 1. oddílu děl. pluku ... z 26. ledna 1926 na vrácení 18538 Kč 52 h a hospodářské správy děl. balonové roty ... 27. ledna 1926 na vrácení 1334 Kč 16 h, jako neprávem přijaté vyšší požitky v době prozatímního nesprávného platového zařádění a oba účetní nálezy potvrzuje.
O stížnosti uvážil nss toto: Zákon z 19. března 1920 č. 195 Sb. zavedl propočtení služ. doby pro ony voj. gážisty, kteří byli dne 1. ledna 1920 v čsl. činné službě voj. a připouštěl propočtení přesloužené služ. doby jen do nejvyšší míry 6 roků (§ 7). V prov. předpisech k zákonu tomuto, uveřejněných ve věstníku 1920 čl. 454 stanovilo mno k §§ 6 a 7 zák. pod č. 6, že se propočtení provede jen u těch gážistů, kteří podali přihlášku o převzetí do čsl. armády do 31. března 1919 a byli 1. ledna 1920 v činné službě, kdežto u gážistů jiných že se pouze zjistí, jak dlouho jsou v platech své nynější hodnosti a kolik vál. let jim přísluší a že se podle toho pak zařadí do příslušného plat. stupně. 6. nař. č. 10/24, provádějící předpisy zák. č. 152/1923 o novém propočtení služ. doby voj. gážistů, stanovilo v § 32:1. »Tak zvaná »doba přesloužená«, t. j. rozdíl časový, o který převyšuje doba započítatelná podle §§ 27, 29, 30, 31 dobu potřebnou podle § 5 zák. č. 195/1920 k dosažení platu skutečné hodnosti, v níž gážista ke dni propočítání jest, započítá se do 10 let plně, další však doba přesahující 10 let jednou polovinou. 2. Započítání »doby přesloužené« podle směrnic uvedených v předcházejícím odstavci vztahuje se však jen na voj. gážisty, kteří podali zavčas předepsanou přihlášku do čsl. vojska. Za přihlášku podanou zavčas pokládá se též přihláška, jejíž opožděné podání bylo shledáno odůvodněným. 3. Gážistům, kteří podali přihlášku po stanoveném termínu a její opožděné podání náležitě neospravedlniti, jakož i gážistům, kteří podle ustanovení mno ve lhůtě stanovené nepodali průkazu o znalosti jazyka služebního, započítá se »doba přesloužená« nejvyšší výměrou 6 let.«
I. Stížnost namítá především, že ustanovení cit. § 32 odst. 3 dle svého znění nevylučuje z propočtení ve smyslu odstavce prvého ony gážisty, kteří v době stanovené pro podávání přihlášek byli v zajetí a proto přihlášky včas podati nemohli, poněvadž o nich výslovně nemluví a poněvadž zajetí jest pokládati v tomto ohledu za vis maior. Tuto námitku neshledal nss důvodnou.
Cit. § 32 odst. 2 a 3 přiznává propočtení ve smyslu odstavce prvého výslovně jen těm gážistům, kteří podali předepsanou přihlášku do čsl. vojska zavčas, t. j. pokud jde o gážisty příslušné — jako st-l — do Čech, do 31. března 1919. To stížnost sama uznává. Nemluví-li při tom § 32 výslovně o gážistech, kteří se do této doby nalézali v zajetí, nelze z toho ještě souditi, že jim z důvodu jejich zajetí tento požadavek včasné přihlášky promíjí, neboť i gážisté v zajetí měli možnost přihlásiti se do čsl. zahraničního vojska v Rusku, resp. v Itálii a že na tuto možnost klade vl. nař. č. 10/1924 váhu, je zjevno z ustanovení § 6 odst. 5 téhož nař.
Jest to ostatně hledisko, jímž je čsl. zákonodárství ovládáno, srovnej na př. ustanovení § 96, odst. 6 zák. č. 76/22, ustanovení § 14 odst. 1 zák. č. 230/20, nál. Boh. A 2849/23. Proto jest nutno naopak usuzovati z toho, že § 32 nemluví o zajatých gážistech výslovně, že ustanovení odstavce druhého a třetího i od nich totéž včasné podání přihlášky požaduje.
Poněvadž stížnost netvrdí, že přihlášku svoji podal st-1 včas, jde pak již jen o otázku, odepřel-li žal. úřad právem uznati opožděné podání st-lovy přihlášky za odůvodněné. Stížnost namítá v tomto směru jen, že jest vadou řízení, nekonal-li žal. úřad šetření o tvrzeních st-lovy žádosti, že a proč do čsl. zahraničního vojska st-l vstoupiti nemohl. Také tuto námitku neshledal nss důvodnou.
Praví-li cit. vl. nař. v § 32 odst. 2, že za přihlášku zavčas podanou se pokládá taková přihláška, jejíž opožděné podání bylo shledáno odůvodněným, ponechává slovy »bylo shledáno« toto uznání úvaze úřadu a poněvadž tuto úvahu v žádném směru neobmezuje, neuvádějíc žádných podmínek, za jakých by opožděné podání musilo býti shledáno, resp. uznáno odůvodněným, ponechává uznání ono volné úvaze úřadu. Na tom nezměnilo ničeho ani ustanovení odstavce třetího, které mluví o náležitě ospravedlněném opoždění přihlášky, neboť ustanovení to jest vykládati v souvislosti s odstavcem druhým, dle něhož posouzení, je-li opoždění ono ospravedlněno, jest zůstaveno úvaze mno. Z toho jde, že na uznání toto není právního nároku. Proto nemůže býti odepřením uznání toho porušeno žádné subj. právo ve smyslu § 2 zák. o ss a proto nepodléhá odepření uznání toho kognici nss-u, ať se odepření to stalo z jakýchkoli důvodů věcných. Není-li však stíhatelného nároku ve věci samé, nelze uznati ani za podstatnou vadu ve smyslu § 6 zák. o ss, jestliže úřad, maje po ruce výsledek vlastního šetření, nekonal šetření další, st-lem žádané.
Proto bylo stížnost v tomto směru zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 6522. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 714-717.