NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 11408.

Nároky na vrácení nájemného zaplaceného za předchůdce v nájmu a na vrácení zakázané úplaty (§ 20 zák. na ochr. náj.), jsou samostatné nároky, jež jest s hlediska § 502, třetí odstavec, c. ř. s. posuzovati samostatně, třebas byly spojeny v téže žalobě.
Nároku toho, kdo dal zakázanou úplatu (§ 20 zák. na ochr. náj.), na její vrácení nepřekáží ustanovení § 1174 obč. zák.
(Rozh. ze dne 19. února 1932, Rv 1 1693/30.)
Žalobce domáhal se na žalovaných vrácení jednak 2500 Kč, jež jim zaplatil jako odbytné zakázané § 20 zák. na ochr. náj., jednak 1200 Kč, jež zaplatil žalovaným na činži za svého předchůdce v nájmu. Procesní soud prvé stolice uznal žalované povinnými zaplatiti 3750 Kč. Odvolací soud vyhověl odvolání žalované Marie J-ové a zamítl žalobu proti ní na zaplacení 2500 Kč, jinak odvolání žalovaných zamítl.
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaných co do pohledávky 1250 Kč, dovolání žalovaného Jana J-a co do pohledávky 2500 Kč nevyhověl.
Důvody: První soud odsoudil oba žalované k zaplacení celé zažalované sumy 3750 Kč, sestávající z pohledávek 1250 Kč na zaplaceném nájemném za žalobcova předchůdce a 2500 Kč na zaplaceném »odbytném«. Odvovolací soud potvrdil odsouzení obou žalovaných k zaplacení první pohledávky, kdežto k zaplacení druhé pohledávky odsoudil jen spolužalovaného Jana J-a. Žalobce dovolání nepodal. Z toho vyplývá, že co do pohledávky 1250 Kč jsou tu souhlasné rozsudky nižších soudů a dovolání jest nepřípustné podle § 502 odst. (3) c. ř. s. Jde o dvě samostatné žalobní pohledávky, které byly spojeny v téže žalobě jen podle § 227 c. ř. s., a které byly nižšími soudy samostatně posuzovány a měly též různé osudy. Dovolání Marie J-Ové by bylo í tehdy nepřípustné, kdyby se pohledávka 1250 Kč pokládala jen za část jednotné žalobní pohledávky 3750 Kč, neboť rozhodnutím odvolacího soudu by bylo nastalo rozštěpení původního nároku na dvě části, z nichž každá jest samostatnou základnou pro posouzení přípustnosti dovolání. Věc by se měla tak, jakoby byla Marie J-ová hned od původu bývala žalována jen o 1250 Kč a také byla v první i druhé stolici odsouzena (sr. také rozh. čís. 4098 sb. n. s.). Bylo tedy co do první pohledávky odmítnouti dovolání obou žalovaných podle § 507 prvý odstavec c. ř. s.
Co do pohledávky 2500 Kč není dovolání Jana J-a — opřené o důvody § 503 čís. 2, 3 a 4 c. ř. s. — oprávněno. Pod rouškou prvních dvou důvodů a částečně i třetího důvodu napadá dovolání skutková zjištění odvolacího soudu, uplatňujíc ve skutečnosti důvod nesprávného hodnocení důkazů, jenž však dovolacím důvodem podle § 503 c. ř. s. není. Těmito vývody netřeba se zabývati. Pokud pak z dovolacích vývodů ještě něco zbývá, jest uvésti toto: Odvolací soud, hodnotě volně důkazy, jež sám opakoval, zjistil, že spolužalovaný Jan J. na žalobcův dotaz, zda schválí postoupení najatých místností kupiteli obchodu, projevil k tomu nejdříve ochotu, ale pak činil obtíže a svolil ku předání místností, když mu žalobce za jeho souhlas nabídl a vyplatil »odstupné« 2500 Kč. Odvolací soud zjistil také, že Jan J. vede správu domu za manželku jako vlastnici, že jí o přijetí peněz od žalobce nic neřekl, jí z peněz nic nedal a je nesúčtoval. Tímto zjištěním jsou opodstatněny všechny předpoklady zapovězené úplaty podle § 20 (2) zák. čís. 48/1925 Sb. z. a n., za jeho platnosti se stala. Jan J. jednaje za manželku jako vlastnici domu a pronajímatelku, dal si od dosavadního nájemníka vyplatili a podržel si 2500 Kč za to, že svolil k pronájmu místnosti nástupci žalobcovu. Zákon nerozeznává, kdo zapovězenou úplatu poskytuje, zda nový nájemník sám, či dřívější nájemník, čí někdo jiný; a podle zákona vždy »může býti požadováno zpět«, co bylo proti zákonnému zákazu dáno (§ 20 (3) cit. zák.). Spolužalovaný byl si dobře toho vědom, že jednal proti zákonné zápovědi, neboť podle zjištění odvolacího soudu projevil obavu, že se tím vydává v nebezpečí, ale žalobce ho ujistil, že s jeho strany není se čeho obávati. Názor dovolatelův, že žalobce není oprávněn žádati vrácení podle § 1174 obč. zák. jest mylný. Nikoliv poskytnutí úplaty, nýbrž její přijetí jest zapovězeno. Zákon si byl toho vědom, že kdo úplatu poskytuje, je k tomu zpravidla poměry nutkán, a chtěl jen čeliti vykořisťování tísně o nájemní místnosti, zejména t. zv. výkupným. Žalobce neposkytl úplatu »k docílení nemožného nebo nedovoleného jednání« — jak praví § 1174 obč. zák. — neboť v docíléní pronájmu jinému nájemníkovi nebylo nic nedovoleného a proto se netřeba ani obírati otázkou, kterou dovolatel nadhazuje, zda § 20 (3) zák. o ochr. náj. něco změnil na § 1174 obč. zák. Zapovězeného jednání dopustil se jen žalovaný.

Citace:

č. 11408. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 187-189.