NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 1

Čís. 12340.

Bylo-li smluvně ujednáno, že zaměstnavatel bude platiti zaměstnanci pensi, jest pensí rozuměti zaopatřovací požitky, poskytované zaměstnanci vystoupivšímu ze služby na dobu jeho života.
Pensijní pojištění.
Ustanovení druhého odstavce § 69 cís. nařízení ze dne 2. června 1914, čís. 138 ř. zák., vztahuje se jen na smlouvy mezi zaměstnavateli a jejich zaměstnanci, jež byly dojednány dříve, než nabyl účinnosti zákon ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. na rok 1907, t. j. před 1. lednem 1909, anebo na smlouvy se zaměstnanci, na něž byla pojistná povinnost teprve později rozšířena.
(Rozh. ze dne 9. února 1933, Rv I 1211/31.)
Žalobce byl zaměstnán u žalované firmy jako ředitel cukrovaru. V lednu 1924 ujednaly strany, že žalobce odejde do výslužby a že mu žalovaná bude platiti pensi 15000 Kč ročně ve dvou pololetních splátkách po 7500 Kč vždy 1. července a 31. prosince každého roku pozadu. Ježto se žalovaná firma zdráhala zaplatili žalobci 7500 Kč splatných dne 1. července 1930, domáhal se žalobce žalobou, o niž tu jde, na žalované zaplacení oněch 7500 Kč. Žalovaná namítla proti žalobě, že nebyla žalobci přiznána pense doživotní, že ujednaná pense jest vzhledem k výdělkovým poměrům cukrovaru a k jeho režii nepřiměřená, že žalobce dostal od pensijního ústavu vyplaceno 60409 Kč 44 h pense, na což jest oprávněn zaměstnavatel započítali si podle § 69 zákona ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n. polovinu, t. j. 30204 Kč 70 h. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Nesprávné posouzení věci po stránce právní spatřuje odvolatel v tom, a) že soud procesní považuje žalobcův nárok na pensi za doživotní, ačkoliv doživotnost smluvena nebyla; b) že nepřiznává žalovanému výhodu plynoucí z ustanovení § 69 pens. zák. ze dne 5. února 1920 čís. 89 sb. z. a n. správně cís. nař. ze dne 25. června 1914 čís. 138 ř. zák., pokud se týče zákona ze dne 16. prosince 1906 čís. 1 ř. zák. z r. 1907. Námitky žalovaného nemohou však obstáti, ad a) Nebylo třeba zvláštního ujednání o tom, že pense, kterou se žalovaný zavázal platili žalobci, bude doživotní. Neboť pense znamená i bez bližšího ujednání zaopatření doživotní, z čehož plyne, že strany, ujednavše placení pense, již tím i bez bližšího označení ujednaly placení doživotní, ad b) Odvolávaje se na ustanovení § 69 zákona pensijního ze dne 5. února 1920 čís. 89 sb. z. a n., správně cís. nař. ze dne 25. června 1914 čís. 138 ř. zák., pokud se týče zákona ze dne 16. prosince 1906 čís. 1 ř. zák. z r. 1907 cituje odvolatel předpis tento neúplně, vynechávaje celý odstavec první, jehož pokračováním jest odstavec druhý. Teprve celý doslov § 69 cit. zák. dá pravý smysl zákonu, který spočívá v tom, že ustanovení, jehož výhod se žalovaný dožaduje, vztahuje se jen na smlouvy uzavřené před tím, než citovaný zákon vstoupil v platnost. Legislativním důvodem bylo, aby strany, zaměstnavatelé, kteří dříve, než vzešla jejich zákonná povinnost platiti příspěvky k pensijnímu pojištění zaměstnancovu u pensijního ústavu, smluvili dobrovolně se svými zaměstnanci, že budou jim platiti pensi, nebyli dvakráte zatěžováni, jednak smluvním závazkem, jednak povinností zákonnou. Avšak jinak neměla býti volnost stran omezována. Závazek, o nějž tu jde, byl založen úmluvou z ledna 1924, tedy v době, kdy zákon čís. 89/1920, správně cís. nař. 138 z roku 1914, pokud se týče zákon ze dne 16. prosince 1906 čís. 1 ř. zák. z r. 1907 dávno byl již v platnosti. Podle zjištění procesního soudu bylo také stranám v době úmluvy o pensi známo, že žalobce bude míti též pensi od pensijního ústavu československého průmyslu cukrovarnického. Z toho jest pak usouditi, že se žalovaný nemůže dovolávati výhody § 69 cit. zák. Ostatně nelze ustanovení § 69 na souzený případ ani dobře použíti, poněvadž platí jen v případě zaopatřovacích zařízení, jež nelze považovati za splnění pojišťovací povinnosti. Pensijní ústav čsl. průmyslu cukrovarnického, u něhož byl žalobce pojištěn, je však, jak strany při odvolacím líčení souhlasně seznaly, náhradním ústavem po rozumu ustanovení § 65 shora uvedených pensijních předpisů a přichází tu v úvahu ustanovení §§ 64—68 uvedených zákonů. Žalovaný se uvolil k placení pense v době, kdy, jak svrchu naznačeno, nemohl míti nejmenší pochybnosti, že žalobce bude dostávati pensi od pensijního ústavu, do něhož oba platili, a přislíbil-li mu přes to pensi, nelze tomu rozuměti jinak, než že mu chtěl zajistiti vedle pense od pensijního ústavu ještě zvláštní pensi ze svého (čl. 279 obch. zák.). Proti tomu nebylo však s hlediska uvedených předpisů zákonných závady, poněvadž tyto předpisy jsou povahy sociálněpolitické a nedovolují jen, by pojištěnec dostával menší pensi, než je v nich stanoveno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Prvým soudem bylo zjištěno, že v lednu 1924 bylo mezi stranami ujednáno, že žalobce, jenž byl u žalované zaměstnán jako ředitel cukrovaru, odejde do pense a že mu žalovaná firma bude platiti pensi 15000 Kč ročně ve dvou pololetních splátkách po 7500 Kč vždy 1. července a 31. prosince každého roku pozadu. Mimo to zjistil prvý soud, že v době tohoto ujednání obě strany věděly, že žalobce bude dostávati pensi též od pensijního ústavu československého průmyslu cukrovarnického v Praze. Bylo-li takto smluvně dojednáno, že žalovaná bude žalobci platiti pensijní požitky bez časového omezení, jest smlouvu vykládati podle § 914 obč. zák. a čl. 279 obch. zák. tak, jak toho žádá obyčej poctivého styku, totiž v tom smyslu, že pensi jest rozuměti zaopatřovací požitky, poskytované zaměstnanci vystoupivšímu ze služby na dobu jeho života. Kdyby smluvené placení pense mělo býti omezeno podle vůle stran jen na určitou dobu, musilo by to býti ve smlouvě uvedeno výslovně a jasně.
Úmluva o placení pense se stala, jak bylo již uvedeno v lednu 1924. Tehdy bylo pensijní pojištění upraveno zákonem ze dne 16. prosince 1906 čís. 1 ř. z. na rok 1907 v doslovu upraveném cís. nařízením ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. z., a zákonem ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n., a podle těchto zákonů jest posuzovati otázku, zdali žalovaná firma jest oprávněna započítati si plnění náležející žalobci z nuceného pensijního pojištění na smluvní plnění zaopatřovacích požitků, jež přislíbila žalobci jako svému zaměstnanci pojištěním povinnému přímo, aniž si vymohla pro to uznání za náhradní zařízení. Nižší soudy vyložily správně, že ustanovení druhého odstavce § 69 novely čís. 138/1914 ř. z. se vztahuje jen na smlouvy mezi zaměstnavateli a jejich zaměstnanci, jež byly dojednány před tím, než nabyl účinnosti pensijní pojišťovací zákon čís. 1/1907 ř. z., to jest před 1. lednem 1909, anebo na smlouvy se zaměstnanci, na něž byla pojistná povinnost teprve později rozšířena. Vyplývá to nejen z doslovu zákona, ježto se v odstavci druhém § 69 užívá minulého času (»přislíbil-li«, »hat... zugesichert«), nýbrž i z úvahy, že zákon ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n. nepřiznal již (v §§ 64 až 66) po 31. prosinci 1920 pouhým smlouvám povahu náhradního pensijního zařízení (viz § 65 odstavec prvý, poslední věta) a jen proto, aby nebyli snad poškozeni zaměstnanci, kteří byli již dříve pojištění náhradní smlouvou, stanovil v § 93 odst. (1), že jeho ustanovení mají obdobnou platnost pro pensijní pojištění, provedené náhradní smlouvou, uzavřenou podle § 66 zákona ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. z. na rok 1907, po případě cís. nař. ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. z.

Citace:

Čís. 12340. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 176-179.