Ročník IV.
Duben 1923.
Číslo 8.
VŠEHRD
LIST ČESKOSLOVENSKÝCH PRÁVNÍKŮ.

Jistiví činitele právní závažnosti vad při správě.

Dr. František Rouček. (Praha.)
V primérním poměru právním (při úplatné smlouvě či právním jednání úplatném vůbec — marg. rubr. před § 917. o. z. o.) padá na váhu, která věc má býti ekvivalentem vzájemného plnění (úplaty). Jedná se o individualisaci věcí. Pravíme »která« a »věc«. Prvým vylučujeme případy, kdy nelze ještě o vadách mluviti (jedná-li se o res alia), druhým, kdy nelze již o nedostatcích mluviti (jestli věc v relaci ku vadnosti neexistuje). V těchto hranicích pohybuje se věc, jaká má býti, nemá-li vzniknouti sekundérní poměr (nárok a závazek ze správy). O tom jedná § 922. o. z. o., který je postaven v čelo všech ustanovení o správě. Jeho strukturu lze rozděliti:
A = »dass sie die ausdrücklich bedungenen . . . Eigenschaften habe.«
B = »dass sie die . . . gewöhnlich dabei vorausgesetzten Eigenschaften habe.«
C = »dass sie der Natur des Gcschäftes . . . gemäss benützt, und verwendet werden könne.«
D = »dass sie . . . der getroffenen Verabredung gcmäss benützt, und verwendet werden könne.«
Prvou část tvoří »A oder B«, druhou »C oder D«, obě pak polovice spojeny slůvkem »und«. Hledíc k oběma »oder« lze kombinovati buď A neb B, buď C neb D, nikoli A B, C D, leč i to lze přijímati, ana věc může míti i »die ausdrücklich bedungenen« i »die . . . gewöhnlich dabei vorausgesetzten Eigenschaften«. Rovněž »und« lze dvojmo pojímati, buď tak, že s A korresponduje C, s B pak D, anebo tak, že připouští kombinace při prvně řečeném smyslu slova »oder«: A C, A D, B C, B D, při druhém ještě: A B C, A B D, A C D, BCD, A B C D.
Prvá část (A—B) týká se vad skutkových, druhá (C—D) právních. Nás zajímají v pojednání tomto v prvé řadě nedostatky- skutkové, pro ně však nelze se zřetele zcela pustiti část druhou. Můžeť tato jen zvláště, (nikoli výlučně) týkati se vad právních anebo lze jí per analogiam užíti o nedostatcích skutkových, an zákon sám obě části ve smyslu popsaném nerozlišuje (srov. C s § 923. o. z. o. »Eigenschaften... die ausdrücklich oder
10 vermöge der Natur des Geschäftes«). Pro nás z části druhé je zejména důležitým obrat »benützt und verwendet«, který předpokládá nejen »rem habere«, ale i »re uti«, t. j. určité vlastnosti. Jsou jimi netoliko ty, které mají přímý význam pro upotřebení věcí (»benützt), ale i které ho nemají. Tak zvláště vlastnosti, na něž si veřejnost tak zvykla, že při jejich nedostatku věc buď není anebo je, ale se ztrátou, obchodovatelná, na pr. barva zboží, etiketa, forma balení, jež dávají označení dobroty zboží.
Především rozhodnouti sluší, jak rozuměti je slovo »oder« v prvé části, která nás zde zajímá. Na př. někdo koupí hodinky a vymíní si, aby ukazovaly vteřiny, pak buď stačí, ukazují-li kromě hodin též vteřiny (A) a netřeba, aby ukazovaly i minuty (B), anebo nutno, aby i tato případnost zde byla. Jiný příklad: někdo koupí talíře k dekoraci, tu buď stačí, hodí-li se k zavěšení na stěně (A) a netřeba, aby měly i obyčejnou vlastnost talířů podržovati tekutinu (B), anebo je nutno, aby i tato případnost zde byla. Podle zdravého právního citu v příklade prvém rozhodli bychom pro alternativu druhou, v druhém však pro prvou. V prvém hájili bychom, že nemůže zcizitel vymínění anulovati poukazem na splnění případnosti B a naopak, ve druhém opět zastávali bychom, že nabyvatel nemůže se dovolávati i případnosti B když mu o ní vůbec nešlo. Zbývá voliti střední cestu: vlastnost obvyklá je supponována, pokud vlastností vymíněnou není vyloučena jako bezvýznamná.
Za druhé uvážiti dlužno, zda jsou zde uvedeni všichni činitelé, jimiž stávají se vlastnosti věci, o nichž shora byla řeč, právně závažnými a tím i jejich nedostatek (vady uvnitř hranic výše popsaných) právně relevantním. Faktorem pod B vystupujícím je obvyklé předpokládání, něco, co ze zvyklosti obchodu plyne. Potenciál tohoto činitele je slabší, jak právě dovoženo bylo, než faktora pod A figurujícího, jímž je »vymínění« se strany nabyvatelovy. Přihlédneme-li k exemplifikaci §u 923. o. z. o., musíme »vymínění« na roven postaviti ujištění (přípověď) se strany auctorovy. Čteme totiž cit. §u: »Wer also der Sache Eigenschaften beilegt. . .« a dále »wer fälschlich vorgibt . . .«, k čemuž by bylo srovnati i rčení §u 930. o. z. o. »eine von ihm (rozuměj Uebergeber) fälschlich vorgegebene, oder von dem Empfänger bedungene Beschaffenheit.« Konečně argumento a minori (respec. odůvodněním a fortiori) dospějeme ještě k dalšímu možnému činiteli, vykazujícímu oproti předchozím nejmocnější potenciál, totiž ku smlouvě. Nejednáť se ve všech předchozích případech leč o voluntas contrahentium zevně různým způsobem se manifestující i nebylo by pochopitelno odmítnouti hlavní a nejdůležitější způsob jejího právního zjevu: smlouvu. Hledíc k tomu, že o vymínění vlastně platí co o ujištění, bude nadále mluveno jen o třech činitelích zakládajících právní závažnost vad při správě, totiž při vlastnostech obyčejných o zvyklosti obchodu, při kromobyčej- ných o ujištění neb o smlouvě. Jsou to činitelé positivní, jelikož jejich funkce spočívá v tom, že způsobují právní relevanci nedostatků takových vlastností. Vedle nich jako positivní činitele zná zákon faktory nikoli sice zakládající, ale posilující právní závažnost nedostatků. Mluví o nich expressis verbis v §§ 928. a 930. Patří sem: ujištění, lstivé zamlčení vad auctorem, konečně element, který po zákonu inhaeruje dvěma kategoriím vad, totiž nedoplatkům a dluhům (§ 928. věta 2. o. z. o.). Jejich posilující funkce jeví se při střetu s činiteli negativními (vědomost nabyvatelova o vadě). Konečně v kapitole o jistivých faktorech právní závažnosti vad při správě dlužno pojednati i o požadavku určité časové existence nedostatků. Je generálním, neboť nejen vyžaduje se při nedostatku vlastností obyčejných i kromobyčejných, nýbrž i při činitelích zakládajících i posilujících, o jejichž positivní funkci jinak nemůže býti řeči.
Nejprve jednáno bude o činitelích zakládajících (voluntas contrahentium), po té o posilujících (lstivé zamlčení vad auctorem, nedoplatky a dluhy, zatím co o ujištění dosti pověděno bude jako o faktoru též zakládajícím), konečně o požadavku určité časové existence vad, jejž lze nazvati faktorem doplňujícím.
I.
Pověděno již bylo, že positivním činitelem zakládajícím právní závažnost nedostatku vlastností je voluntas contrahentium. Odpovídá to požadavku, aby věc byla ve smluvní aequivalenci se vzájemným plněním. Leč vůle stran může míti v právu význam jen, byla-li projevena. Posuzujeť se jen podle projevu. De ocultis non judicat ecolesia. Zásadu tuto nelze však příliš přísně pojímati. Vždyť stačí uvážili, že jinak nemohli bychom vůbec mluviti o differenci mezi vůlí a projevem, pro nás byla by vždy vnitřní vůle projevena. Není tedy tak zarážejícím, jestli někdy právo supponuje nikoli vůli, ale projev k ní se vztahující. Takové normy mají ráz pravidla vykládacího, neboť zákonodárce právní následky normuje jako odpovídající domnělé vůli stran, že strany stejně by poměr uspořádaly, pokládaly-li by za nutno něco o něm ustanoviti. Tím se nepraví, že odvozeny jsou z domnělého (mlčky učiněného) podřízení se stran, neboť jen z části spočívají na zkušenosti o průměrné vůli účastníků, z části nikoli: uplatňují se sice bez vůle stran, ale nikoli proti jejich projevené vůli. Proto — jak již shora pověděno bylo — činitel potenciálu nižšího ustupuje před faktorem vyššího. Řečená suposice může se týkati projevů obou stran (pravidlo zvyklosti obchodu), nebo jen jedné strany a to buď nabyvatele (ujištění) neb zcizitele (vymínění), anebo žádné strany (smlouva). Posléze uvedený činitel může míti nejen funkci positivní, nýbrž i negativní. Pokud má prvou, patří mezi faktory jistivé, není však, co zvláštního bylo by o něm říci. Zbývá tedy promluviti pravidlu zvyklosti obchodu a o ujištění.
10* Činitelem zakládajícím právní relevanci nedostatku vlastnosti obyčejných je zvyklost obchodu. Co pravidlo její uzná za vlastnost obvyklou, je v nedostatku této vlastnosti vadou kromobyčejnou (neobvyklou a tudíž správu zakládající). Dochází i tu výrazu běžný názor na právo jako na zkamenělé normy smluvní: kdežto dříve musely být všechny leges contractus smluveny, zkameněly posléze v pojmech právního jednání. Supposice projevů vůle obou stran je odůvodněna i kautelární povahou norem o správě: zákonodárce hledí ochrániti možné újmy jednotlivce, jenž při sjednávání smlouvy na to nepomyslil neb opomenul učiniti dostatečná opatření ku své ochraně. Pravidlo zvyklosti obchodu — podobně jako smlouva — může míti netoliko funkci positivní, ale i negativní: co uzná za vadu obvyklou, to o sobě — bez přistoupení jiného činitele zakládajícího — nevyvolá správy. Mezi oběma funkcemi časem kolísá: co v některých dobách označí za vlastnost obyčejnou (resp. za vadu kromobyčejnou), v jiné době snad pokládati bude za kromobyčejnou (resp. za nedostatek obvyklý). Spočívá to v povaze zvyklosti. O positivním činiteli zvyklosti obchodu mluví zákon netoliko v §u 922. »gewöhnlich dabei vorausgesetzten Eigenschaften«, nýbrž i v exemplifikaci §u 923. »wer ungewöhnliche Mängel, oder Lasten . . . verschweigt«.
Kdežto zvyklost obchodu je positivním činitelem pro vlastnosti obyčejné, pro kromobyčejné je jím t. zv. ujištění (přípověď). Co o něm pověděno bude, lze obdobně říci o vymínění. Svým potenciálem stojí uprostřed mezi smlouvou a zvyklostí obchodu. Jelikož jedná se o voluntas contrahentium, musí se ujištění vztahovati — podobně jako smlouva — na určité vlastnosti věci, nepostačí všeobecné projevy, že věc je bezvadnou a pod. Z téhož důvodu, hledíc k tomu, že projev slibu musí býti jako u smluv vážný, nepřichází v úvahu pouhé všeobecné vychvalování a doporučování. Ovšem ohraničení nelze všeobecným pravidlem stanoviti, nutno je ponechati spíše uvážení soudcovu. Proto ujištění, že zboží je »dobré«, »upotřebitelné«, »moderní« a p. může býti jednou způsobem mluvy, jindy však vážně pojímáno. V tom souhlasí i právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, jakž dokládá Fodor Armin (Magyar Magánjog, III. § 27. č. 1.). I v právu římském doklad nalézáme v 1. 19. § 3. D. 21, I. Ea autem sola dicta sive promissa admittenda sunt, quae sic dicuntur, ut praestentur, non ut iactentur, 1. 19. § 1.2. eod., fr. 37. de dolo, fr. 43. de contrah. emt.
Při ujištění je supponovám přijímací projev nabyvatelův. Netřeba zvláštního přijetí nabyvatelem, ano jedná se o modalitu v celku přijatého slibu auctorova. Zcizitel ovšem přikládá věcí vlastnost kromobyčejnou způsobem, že za ní chce státi, na druhé straně není sice potřebí projevu přijímacího, ale nesmí býti vyloučena možnost jeho supposice. 1 Hledíc k posléze řečenému, Za ujištěné pokládají se nejen vlastnosti, jejichž existenci auctor při sjednáni smlouvy slíbil a garantoval (promissa) neb při projednávání objektu připsal (dieta), nýbrž i jaké později — po sjednání smlouvy připověděl. Jednáť se o upotřebení, které nepřichází nutně v úvahu hned při sjednání smlouvy, nýbrž spíše po odevzdání věci. 2 Leč ujištění státi se může i před sjednáním smlouvy vůči nabyvateli i veřejně, ovšem tak, že tento měl důvod s ním počítati. 3
Ujištěné vlastnosti nemusí býti prvého řádu. Pokud lepší kvalita nebyla ujištěna, platí i zde obyčejné upotřebení co do vlastností kromobyčejných. Na př. talířek k dekoraci: stačí, hodí-li se k dekoraci a nejsou-li zavěsitelné v rohu pokoje. Vlastnosti ujištěné nemusí se vztahovati na přítomnost, cíliti mohou i k budoucnosti. Tak ujištění, že určitá vlastnost bude při věci v době odevzdání. Že nyní se nedostává, je známo oběma kompaciscentům, vůle obou směřuje však k tomu, aby správa byla založena, nebude-li vlastnosti ani v době odevzdání. Správa bude míti místo, ač jinak při nabyvatelově vědomosti o vadě se neuplatňuje. Odlišným je ujištění, jehož obsahem je zřízení připověděné vlastnosti. Máť charakter vedlejší smlouvy, z níž žalovati lze na plnění resp. interesse pro nesplnění. V prvně uvedeném případě auctor nezavazuje se ku zřízení, nopřejímá od smlouvy o přenechání věci neodvislé povinnosti k plnění, nabyvatel pak sotva byl by uspokojen, věda o pravděpodobné nemožnosti zřízení (na př. nemocné zvíře se prodá s ujištěním, že v době odevzdání, jež státi se má za měsíc, bude zdrávo).
Ujištění může míti netoliko funkci zakládající (u nedostatků vlastností kromobyčejných, jimiž rozumíme i neexistenci vad obyčejných), nýbrž i funkci posilující (tak nejen u nedostatků vlastností kromobyčejných, ale i obyčejných). Příklad prvé skýtá zákon v §u 923. o. z. o.»Wer also der Sache Eigenschaften beilegt.. .« nebo »wer fälschlich vorgibt...«, funkce druhá pak v §u 928. věta 1. o. z. o. »ausser dem Falle . . . einer ausdrücklichen Zusage« a v §u 930. o. z. o. »von ihm fälschlich vorgegebene.«
II.
Přistupujeme k positivním činitelům s funkcí posilující právní závažnost nedostatků věci. Patří sem kromě ujištění: lstivé zamlčení vad zcizitelem a element vězící po zákonu v určitých vadách.
Vědomost auctorova o vadě při správě zpravidla významu nemá: týž nemůže odvolávali se na neznalost. Přistoupení k obligačnímu závazku obsahuje již přijetím slibu přiměřeného plnění závazné »ujištění«, že subjekt je závazku s to. Jinými slovy: v převzetí závazku spočívá i »ujištění« znalosti věci a kdo jinak slíbí plnění, porušuje důvěru obchodu. Nelze přehlédnouti, že nelze přijímati, že ujištěni je závazné jen, bylo-li smluvně žádáno a od auctora jako smluvně vázající dáno. Pojí se sice k primérnímu jednání právnímu, jimž věc uplatně přenechána, ale nezakládá se na zvláštní smluvní stipulaci, nýbrž na důvěře a na tom, aby obchod stal se jistým. Ovšem důvěra jednoho kontrahenta neváže druhého, nevyvolal-li jí, druhý není vázán slovem, nepohnul-li jím kompaciscenta k důvěře. Jeden smluvce zavazuje druhého, nikoli každý sám sebe. 4
Není-li ujištění smlouvou, nevztahuje se naň ustanovení o formě smluv. Může se státi písemně neb ústně, i mlčky. Na př. jestli hledány nebo nabízeny věci k určitému projevenému účelu, jenž kromobyčejné vlastnosti předpokládá, nebo zcizeny-li podle zkoušky neb vzorků, čímž ujištěna vlastnost vyhovující zkoušce neb vzorku, anebo když vnější zjev věci nabyvatele opravňuje k úsudku na určitou vlastnost. 5 Rčení »ujištění mlčky učiněné« zaráží jen zdánlivě, uvědomíme-li si netoliko podle uvedených příkladů, nýbrž vůbec, co projevem mlčky činěnými se rozumí. 6 většina auctorů skryté vady zaviňuje: právní řád přikládá tedy účinky skutečnostem, na něž se zpravidla hodí, nepřihlížeje k minoritě výjimečných případů. 7 Všem nemůže vyhověti, nepomohl by pak nikomu. Na zřeteli také dlužno míti, že jsou vady, které může zcizitel znát i, ale rovněž nedostatky, které jeví se jen ve vztahu k nabyvateli a jež mohl by auctor znáti jen, byl-li by znám jejich poměr k individuelní vůli nabyvatelově. To bylo by příčinou značných nejistot. Právo proto volí raději alltruistickou tendenci ve prospěch celku, obchodu, t. zv: nomický interess (interes třetího). Jeho ustanoveni není příkré: měla-li věc v čase odevzdání vadu, měla menší hodnotu, uplatňuje-li po té nabyvatel nárok na snížení úplaty, cílí tím jen k vyrovnání věci s její hodnotou a to ještě nikoli v absolutním smyslu — neníť v tom smyslu ani úplata — nýbrž podle aequivalence smluvní, na podkladě úplaty smluvené mezi kontrahenty.
Ručení za vady bez zřetele k vědomosti auctorově je produktem pozdějšího vývoje. Ve starém římském právu byl zcizitel práv z nedostatků, jejichž neexistenci zvláště slíbil, a sice ručil pro nepravdivost přípovědi. 8 Později propůjčena actio emti proti prodavači, jenž vady znal a úmyslně zamlčel. Konečně aedilové žádali od zcizitele otroků a dobytka oznámení určitých vad nehledíce k jeho vědomosti, kteréžto ius singulare stalo se znenáhla právem pro koupě všeho druhu. 9 Totéž zastávali sluší o o. z. o. i o právu platném na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. 10 Jsou však, kdož přihlížejí k vědomosti auctorově a to při vadách kromobyčejných. Ty zakládají prý správu jen, když zcizitel o nich věděl. Argumentují slovem »verschweipt« v §u 923. o. z. o. Vskutku ale nejedná se o positivního činitele právní relevance vad kromobyčejných. Svědčí tomu především vývoj, v němž ani právo římské — jak shora pověděno — nezůstalo na poloviční cestě. Hledíc k němu bylo by v normě jako argumentum užívané spatřovati spíše povinnost zcizitelovu vady kromobyčejné oznámiti, bez zřetele k tomu — jako v právu římském — zda je znal či nikoli. Zdá se tomu nasvědčovati i historie redakční, podle níž (Ofner II. 73.) referentem navržené »verheimlicht« změněni na »verschweiget«. Nelze ani přehlédnouti, že § 923. o. z. o. je. pouhou exemplifikací (arg. »also«) §u 922. o. z. o., v jehož ustanovení nechce vnášeli doložku tam neexistující. Ostatně dokládá to de lege lata i de lege ferenda okolnost, že pro uvedené odchylné tvrzení nebylo by vnitřních důvodů, ba důvody shora vypsané mluví pro opak. Na znění zákona lze pohlížeti jen tak, že za- mlčením vad rozuměti sluší jejich nesdělení, nechť sdělení státi se mohlo či nikoli. 11
Nelze ale přehlédnouti, že v případech auctorovy vědomosti o vadách věci často jednati se bude o lstivé zamlčení nedostatků. Tu ovšem jedná se o positivního činitele právní relevance vad. Funkce jeho není zakládající, nýbrž posilující, t. j. uplatňuje se jen vůči negativním faktorům. Doklad toho na př. § 928. věta 1. o. z. o. verba »ausser dem Falle arglistigen Verschweigens des Mangels«. Proto není třeba jednati o lstivé přípovědi, ana přípověd sama již je faktorem posilujícím. Proto také zevrubnější pojednání o funkci řečeného činitele patří do kapitoly o střetech positivních a negativních faktorů právní závažnosti vad.
Kromě lstivého zamlčení známe posilující faktory, které po zákonu již vězí v určitých vadách. I o jejich funkci tedy pojednati bude v kapitole o střetech činitelů právní relevance nedostatků věci. Zde postačí pojednati o tom, které vady jsou tak kvalifikovány. Jedná o nich § 928. věta 2. o. z. o. slovy: »Schulden und Rückstände, welche auf der Sache haften, müssen stets vertreten werden«. Tedy jsou to nedostatky právní, k vůli celku dlužno o nich zmínku učinili.
Pod nedoplatky (Rückstände) rozumí se plnění v době odevzdání věci splatná, která tedy již auctor měl zapraviti. Žádati je lze od každého držitele na základě veřejného práva neb vrchního vlastnictví. Nabyvatel musí normálně míti za to, že jsou zapraveny, že tornu tak není z veř. knih nezví. Proto zcizitel je povinen ručiti za nedoplatky, které ještě v době jeho vlastnictví byly splatny. 12 Patří sem: zaostalé daně, obecní dávky, poplatky, plnění výminku, reálních břemen vůbec a pod.
Pod dluhy (Schulden) rozuměti sluší plnění, k nimž někdo je následkem osobního práva osoby jiné (věřitele) zavázán. Žádati je lze jen na dlužníkovi, ale nechce-li nabyvatel věc ponechati exekvování, nucen je dluh zapraviti (ex titulo utilitatis nikoli iuris) a žádati od auctora náhradu. Byloť mu ve veřejné knize zjevno, že hypothekární právo na věci vázne, proto musí trpěti, uplatňuje-li je věřitel. Dluh sám zapraviti není povinen. Fikce, že každý, jehož se týká, zná obsah pozemkové knihy, vztahuje se jen na věcné právní poměry a nemůže určovati obligační vztahy mezi zcizitelem a nabyvatelem. Nelze ani připustiti, aby auctor, který za dluhy úplatu přijal, obohacoval se na útraty nabyvatele. 13 Patří sem práva zástavní. 14 Hypotheky legální, které mají povahu římské hypotheca tacita a tedy nepotřebují zápisu, obsaženy jsou spíše pod nedoplatky. 15
Cit. § 928 mluví o »vertreten«. Tu naučení auctorovo nejlépe vystihuje překlad italský »prestar evizione«. Zeiller 16 vysvětluje rčení »vertreten«: »Die auf der Sache haftenden Schulden müssen, weil der Uebernehmer die Sache zum freien Besitze bekommen soll (§1047), stets vom Uebergeber getragen werden.« 17 Rozuměti tím nelze povinnost depurační, an zcizitel po zákonu samém nemá povinnosti postarati se o výmaz knihovních břemen. Táž zakládati se muže jen na smlouvě či přípovědi, že knihovní těleso je takových břemen prosto. 18 Hledíc k výrazu »vertreten« nabyvatel, hodlaje sám platiti, nesmí se zřetele pustit § 931 o. z. o., an jinak auctor mohl by mu činiti námitky, které by závazek ze správy zcela či částečné anulovaly.
(Dokončení příště.)

Jistiví činitelé právní závažnosti vad při správě.

Dr. František Rouček (Praha).
(Pokračování.)
III.
Konečně faktorem právní závažnosti vad je určitá časová jejich existence. Má funkci doplňující, jelikož doprovázeti musí jako jistivý spolučinitel faktory zakládající i posilující, má-li vůbec o jejich positivní funkci býti řeči. Rozhodujíce tedy, že vada dá vzniknouti nároku či závazku ze správy, musíme kladně zodpovědět i netoliko otázku existence positivního činitele a v případě, že narazíme na faktora negativního, mocnější funkce posilujícího, nýbrž i otázku splnění požadavku určité časové existence dotyčného nedostatku. Je proto důležito vyšetřiti, v kterém okamžiku musí vada existovati, aby byla právně relevantní. Zákonodárce o tom ničeho přímo neustanovuje. Práva cizí nejsou za jedno, což platí i o právu římském a pruském Laudrechtu. Nezbývá než problém podrobiti zevrubnému zkoumání.
Jisto je, že o správě, která jako zjev sekundérní předpokládá platné právní jednání o přenechání věci, nelze mluviti, pokud toto nebylo sjednáno. § 922 o. z. o. praví: »Wenn jemand eine Sache überlässt, so leistet er Gewähr.« Plyne to i a maiori z úvahy, že casuspasitio správy vyžaduje netoliko takového sjednání, nýbrž dokonce platného jednání právního, kterážto praxí (srov. právní případ sdělený v Jur. Zeitung, roč. 1834. 1070) často přehlížená19 podmínka je samozřejmou: nenastává jinak přenechání platné, tím ani možnost porušení status quo ve věci přenechané (damnum in re v našem smyslu), tedy onus i lucrum na straně téhož smlouvce. Byloť by možné porušení jen přenechanou věcí (damnum ex re), kdy ovšem i ze smlouvy neplatné vznikají závazky. Ostatně právní jednání neplatné nemůže způsobiti účinky při jeho sjednávání zamýšlené a za jeho předmět vzaté; v tom spočívá následek neplatnosti. Nelze-li mluviti o casusipasici, nelze ani o normě (následcích) správy: tak zejména o redhibici, předpokládající přece platné právní jednání, o něž se actio redhibitoria opírá. Z pověděného plyne, že mohou v úváhu přicházeti nejvýše vady v době sjednání smlouvy,20 nikoli dřívější a dříve také zaniklé.21
Na druhé straně není sporno, že auctor nemůže býti volán k zodpovědnosti za nedostatky, které vznikly v době právního a faktického panství nabyvatelova, t. j. po předání. Jím přechází, věc do habere a uti nabyvatelova, zciziteli odnímá se možnost zřizovati osobám třetím práva, jaká by mohly uplatňovati proti nabyvateli, podle §u 1311 o. z. o. i náhoda po předání sběhlá stihá nabyvatele. Tudíž s druhé strany — jakž argumentují i §§ 924 a 927 věta 2. o. z. o.22— mohou v úvahu přicházeti nejvýše vady v době předání, nikoli později vzniklé.
Tím dány oba možné krajní okamžiky: vada, má-li býti právně relevantní, smí existovati nejdříve v době sjednání právního jednání, nejpozději v čase předání věci. Ještě dále postupovati můžeme cestou eliminace. Jsou čtyři možnosti; buď nedostatek byl již v době sjednání smlouvy, ale před předáním věci zanikli, neb vznikl po sjednání a před předáním zanikl, anebo v prvém či druhém případě v době předání věci dále trval. V prvých dvou případech nabyvatel ochrany nepotřebuje, ve druhých ji potřebuje. Již z účelu správy plyne, že nabyvatel může míti jen na tom zájem, aby věc byla upotřebitelnou v době předání. Teprve tehdy upotřebitelnost — bezvadnost — věci má pro něho význam, teprve předáním přechází věc do habere a uti nabyvatelova, teprve pak je myslitelným jejich rušení. Do toho času nemůže nabyvateli záležeti na bezvadnosti věci, i nelze dobře mluviti o upotřebitelnosti objektu v případě konkrétním, není-li upotřebujícího subjektu. Ručí-li auctor, je-li věc neupotřebitelnou, pak je potřebí předání, má-li se o tom nabýti jistoty: před ním upotřebitelnost bylo by klassifikovati jako pří po,věd, nikoli jako skutečnost. Uvážíme-li konečně, že normy o správě mají odpovídati vůli stran, dospíváme k jedinému možnému rozhodnému okamžiku: kdy věc na základě právního jednání byla (měla býti) předána (převzata).23
Potud ratio sana. Stejně právo platné. Nehledíme-li ani ku shodné ratio iuris a legis, shledáváme, že § 922 o. z. o. jednaje o přenechání věci stanoví: »und dass sie... benützt und verwendet werden könne«. Nelze mluviti o »benützt und verwendet« jen po předání věci? §§ 925, 926, 927, 929, 930, 931, 932 a 933 o. z. o. mluví o odevzdání, o odevzdateli a příjemci. Výrazy dřív §u 927 »Schliessung des Vertrags« a »Uebergabe« bylo by vysvětliti tím, že při obchodování dobytkem oba okamžiky zpravidla se kryjí. Konečně § 1049 o. z. o. ustanovuje, že zhoršení věci směněné povstalé v době od sjednání smlouvy do předání věci stihá držitele, t. j. předchůdce, což hledíc k §u 1064 o. z. o. platí i pro smlouvu trhovou i pro jednání úplatná vůbec. Podobně právo platné na Slovensku a v Podk. Rusi: rozhodný okamžik vidí v čase přechodu nebezpečí škody. Tak dokládá zejména Fodor Armin (Magyar Magánjog, III. § 28 č. 4.).24
Poznali-li jsme, že positivním činitelem s funkcí doplňující je existence vad v době předání, jinými slovy, že auctor ručí za upotřebitelnost věci po předání, nechceme tím říci, že předpokladem správy je odevzdání a přijetí věci. Jestiť auctor práv již okamžikem přenechání. Tak § 923 o. z. o. »Wenn jemand eine Sache . . überlässt, so...« Tu slovo »überlässt« znainená obligační a na předání směřující smlouvu v protivě k »übergeben«, srov. §§ 430, 1045 věta I., 1053 věta I. o. z. o., a Zeillerovu definici k §u 1045 o. z. o. Proto nelze jím rozuměti učiněné předání, nechť nastalo traditione longa nebo brevi manu. Ostatně »předání« zdůrazněno je ještě na jiných místech zákona jen jako podmínka časové existence vad nikoli jako podmínka správy. 927§§ 925, 926, 927, 932 a. (před III. novelou 924—927) o. z. o. jednajíce toliko o určité věci (dobytče) a praesumci (právní domněnka existence vad před předáním) mají singulární povahu oproti ostatním §§ům o správě. Tím jsou pro nás důležitý, zdůrazňujíce, co je rozhodno v §§ech ostatních, od nichž odchylky (lze-li se tak vyjádřiti) normují. § 925 o. z. o. slovy »vor der Uebergabe krank gewesen ist« (úmyslně změněné to rčení dřív §u 924 »vor der Uebernahme«) stanoví, že vada objevivší se po předání pokládá se za existentní již před předáním, jakž výslovně praví i § 926 o. z. o. »Von der rechtlichen Vermutung, dass der Mangel schon vor der Uebergabe...« Tím akcentováno předání v ostatních §ech jako podmínka časové existence nedostatků věci, nikoli jako podmínka správy. Totéž platí o §u 927 o. z. o. »dass das Tier schon vor der Uebergabe mangelhaft war... dass der gerügte Mangel er nach der Uebergabe.. .« Tím vysvětliti by bylo i § 930 o. z. o. »Werden Sachen in Pansch und Bogen ... übergeben«. Může tedy nárok a závazek ze správy vzniknouti již před předáním věci. Jisto ovšem být,i musí, že v kritickém okamžiku ony vady při věci budou, což dlužno dokázati (na př. neodstranitelný nedostatek, § 932 o. z. o.). Tu lze na př. (odepříti dřívější placení ceny trhové z důvodů redhibice.25
V dodatku ještě pojednáno budiž o zvláštních důměnkách právních, jaké platí o splnění požadavku existence vad před předáním.
Je-li zákonodárce povolán na určité skutkové podstaty připojovati určité právní následky, je povolán i určovati, za jakých podmínek skutkové podstaty je pokládati za existentní. Vždyť specielně právní život žádá pevný a jasný obraz konkrétních skutečností, které často jako předpoklad užití práva přicházejí v úvahu. Posici o nich jistoty pomocí nám evidentních zákonů myšlení jest v praxi často nemožné. Leč známost skutečností těch je nepostrádatelnou, ano právo má úlohu upraviti chování lidí se zřetelem na skutečnou souvislost věcí a událostí. Úprava ta je možnou jen z určitých představ o oné skutečné souvislosti. Proto pro výklad a užití jednotlivých právních předpisů musejí ony představy býti rozhodnými, které od dotyčných předpisů byly předpokládány.
Právní normy prohlašujíce určité skutečnosti za určitých podmínek za jisté a tudíž za základ užití práva v tom kterém případě, jistotu materielní náhražují formální. Patří sem pravidla, jimiž zjištění skutkové podstaty se upravuje, kterými zejména praktické činnosti práva poskytuje se surrogat, na místě poznané skutečnosti více či méně správně odůvodněné důměnky.26 Ana většina právních důměnek uplatňuje se jednak mimo process a jednak jen za specielních skutkových předpokladů a pouze co do jednotlivých určitých poměrů právních, věda práva processního jen málo se jimi zabývá a vše bližší ponechává disciplíně soukromého práva.
(Dokončení příště.) Jistiví činitelé právní závažnosti vad při správě.
Dr. František Rouček (Praha).
(Dokončení.)
Co do pravděpodobnosti vylučují se mezi právními důměnkami dva póly. K prvému blíží se ony, které zabývají se existencí takových skutkových podstat, u nichž »ano« a »nikoli« je v rovnováze pravděpodobnosti, aniž lze obyčejnými lidskými prostředky vypátrati, co je pravé a co nikoli, ku př. rozhodnutí otázky, která z více osob při společném neštěstí dříve zemřela. Tyto důměnky blíží se t. zv. fikci. U té je vědomí nesouhlasu,27 u oněch není mezi praesumovanou (vpravdě nikoli či již neodůvodněnou) a fingovanou existencí věcně žádného rozdílu. Týž byl by jen v představě, pokud pojí se s praesumcí ještě myšlenka pravděpodobného souhlasu toho, co praesumováno, ku př. v uvedené již otázce důměnka, že osoby zemřely současně, což zajisté je více než nepravděpodobno. Mez je toliko v tom, že o domnívaném nelze seznati, odporovalo-li by skutečnosti.28
K opačnému pólu blíží se právní důměnky, které spočívají na větší pravděpodobnosti, na vážkách »ano« má převahu oproti »nikoli«, ba o mnohých lze říci, že — kdyby zákonodárce neustanovil, za jakých podmínek je pokládati určité skutkové podstaty za existentní — předpokládalo by se, jakoby to pokládal za zbytečné a že ti, kdož k přisluhování právem jsou povoláni, použijí ku zjištění předpokládaných skutkových podstat pomůcek, jakých by každý normálně myslící člověk užil: logiky a zkušenosti. Do kategorie těchto důměnek patří i praesumce, že určité vady existovaly již v době předání, třebas později se objevily. Jestiť podkladem jejím, že nemoc zvířete, vypuknuvší během nabyvatelovy držby pravděpodobně existovala již během držby auctorovy, ana zkušenost učí, že takové nemoci existují již nějaký čas před vypuknutím. Proto inkubační doba musí býti od okamžiku vypuknutí nemoci zpět počítána a počátkem svým spadati do držby předchůdcovy, t. j. do doby před předáním, má-li týž býti činěn zodpovědným. Dřívější § 924 (důměnka týkající se každého dobytčete, jestli během 24 hodin po předání onemocnělo či padlo) a § 925 (důměnka týkající se určitých druhů nemocí určitých druhů zvířat) vypuštěny III. dílčí novelou k o. z. o. (§§ 117, 126), ježto nebyly ve shodě se stavem vědy zvěrolékařské. Šetření o skutečné souvislosti věcí a událostí, jaké je úlohou filosofie či přírodní vědy, uplatňuje se v jurisprudenci, jakmile vede k resultátům, které nutně vyvolávají reformu platného práva.29 Ostatně vypočítávání chorob bylo neúplné, neobsahujíc ku př. trichtnosy vepřů, i obsáhlé, znajíc jako »chorobu« rovněž zlozvyk koně spočívající ve zrážlivosti. Také délka lhůt byla krátkou, uváží-li se, že uhrovitost vepřů leckdy do 8 dnů je nepoznatelnou.30 Oba §§y nahrazeny novým pod č. 925. o. z. o.: »Durch Verordnung wird bestimmt, inwiefern die Vermutung eintritt, dass ein Tier schon vor der Uebergabe krank gewesen ist, wenn innerhalb bestimmten Fristen gewisse Krankheiten und Mängel hervorkommen.« Nelze popříti, že nová norma vykazuje mnohý pokrok. Zvoleno nařízení, ano je rychleji změnitelné a zákon nezastará, vyskytnou-li se nové nemoci, zavlečou-li se dosud neznámé choroby z krajů cizích, pokročí-li věda zvěrolékařská a p. 31 I šťastněji stylisováno slovy »Krankheiten . . . hervcrkom.men« oproti dřív. §u 924 o. z. o. »erkrankt«, v němž byl rozpor mezi rčením, že zvíře »onemocní«« po předání, a důměnkou, že již dříve bylo nemocno (dříve »onemocnělo«). Správnější je nyní i dikce »Krankheiten und Mängel«, ana nemusí se nutně objeviti nemoc, t. j. pathologická změna tělesných orgánů. Lhůty, o nichž nový § 925 o. z. o. mluví, počítají se jako dříve od odevzdání.32Nařízení pak, vydané ministerstvem spravedlnosti v dohodě s ministerstvem zemědělství, z 10. listopadu 1916 č. 384. ř. z. stanoví důměnku, že určitá zvířata byla již před předáním nemocna, objeví-li se u nich během dvou týdnů po předání určité nemoci a vady. Tím není řečeno, že správa u zvířat nastává jen pro nemoci a vady zde vypočítané, ano jedná se jen o vypočtení nemocí, pro než důměnka platí.33
Právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi nemajíc psaných norem o důměnkách, odkázáno je na znalce. Leč i ti v praxi přidržují se zásad našeho o. z. o. U koní ku př. při chorobách hlavních čítá se doba 30 dnů, výjimečné 15 dnů.34
Dobrodiní právních důměnek může nabyvatel použiti jen, jestli o vadě ihned, t. j. bez nikoli nutného odkladu (arg. § 904, věta I. o. z. o., stejné dův. zpráva k III. dílčí novele),35 jakmile ji seznal, učiní oznámení auctorovi neb v jeho nepřítomnosti představenému obce, anebo nechá zvíře přezkoumati znalcem či požádá o provedení soudního důkazu za účelem jeho zajištění. Tak § 926 o. z. o. (III. dílčí novela § 119).36 Vždyť skutečnost, která má založiti doměnku existence vady v době předání a odstraniti tak obtížné i leckdy nemožné důkazy nabyvatelovy, nesmí sama opět býti předmětem sporu a dokazování, nýbrž musí býti řádně zjištěna. Uvážiti třeba, že po delší době nedá se s určitostí zjistiti, kdy nemoc vypukla.37 Nevyhoví-li nabyvatel uvedenému požadavku, neztrácí nároku ze správy, nýbrž jen možnost užití důměnek. Tak § 927 o. z. o. (Nov. III. § 120.) Vyhověti však může důkazem, že zvíře na takovou nemoc během doby, jakou důměnky určují, onemocnělo.38Jinak by byl nucen dokázati, že vada existovala již před předáním (§ 927 věta I. o. z. o.), v kterémžto připadle důkaz nahražuje důměnku.39
Jelikož jedná se o praesumptio iuris a nikoli iuris ac de iure, má auctor možnost důkazu resp. protidůkazu), že vada vznikla až po předání (§ 927 věta 2. o. z. o., § 270 věta 2. c. ř. s.), jestli nabyvatel důměnky užije (či nikoli).

Supposice také není, jedná-li se o vlastnost, která ani podle zvyklostí styku nemá významu, kdy tedy vlastně supponováno nepřijetí projevu auctorova. Na př. koupě modrého dřeva amerického, které vyrostlo na Jamaice, nikoli v Americe.
Srov. rozh. z 15. III. 1878. č. 11.359. v Právníku ex 1883. str. 414.
Hanausek (Die Haftung des Verkäufers für die Beschaffenheit der Ware, 1883) zastává: že projev se musí státi animo obligandi.
L. 7. § 8. D. de don. r. v. e. u. 24, 1. »venditor sive donator non sibi vult legem imponi nec potest, sed ei, qui accepit.« — Ze zastanců theorie důvěry jmenován budiž Hartmann, Archiv für die Civil-Praxis, Freiburg 1888. sv. 72. str. 212. a sl., o hospodářském základu theorie této S. Schlossmann, Der Vertrag str. 306. a sl. «... ohne Kredit«, dí Jhering (Zweck im Recht, I. str. 156.), »wäre der Verker das unvollkommenste, schwerfälligste Ding von der Welt — ein Vogel ohne Flügel« Těžko rozhodnouti, jaké faktory daly vznik důvěře, která obligaci leží za podklad, jest však zřejmo, že právní řád musel poskytnouti ochranu poctivému styku, správněji víře, oprávněné důvěře, oné fides ve styku lidi. Ten, na jehož víře (credere, glauben) záleží, sluje proto věřitel (creditor, Gläubiger).
»veluti si mensas quasi citreas emat, quae non sunt,« 1. 21. § 2. D. 19. 1. — O koupi podle vzoru viz případ v Právníku roč. IV. ex 1865. str. 447 a sl., o ujištění, že věc je i obyčejných vad prosta, srov. rozh. n. s. z 29. V. 1889. č. 5575. v Právníku roč. XXX. ex 1891. str. 700. a sl.
Nelze zamlčeti, že rozdíl mezi »výslovně« a »mlčky« při vědecké zkoušce neobstál. Oba výrazy stavěny vůči sobě, ač zpravidla prvým vyznačováno něco zcela jiného než verbis expressum nebo non tacitum, ano »výslovně« a římské expressim bez dalšího přídavku zpravidla značí to, co myšlenku jasně vyslovuje (1. 2. § 2. D. soluto matrimonio 24, 3. c. 6. Cod. sie aliena 8, 15. l6.) tedy opak nejasnosti, ambiguum, in obseuro esse, totiž aperte, diserte, nominatim, což i o »mlčky« platí. Marnou také byla snaha stanoviti exaktně, co myslí se pod »výslovným« projevem vůle. Jim jedni rozuměli projev zvláštní jako opak indirektního (Dernburg, Pandekten, sv. I. § 98. str. 229.), jiní opět projev, jenž dospěl k bezprostřednímu výrazu (Savigny, System, sv. III. str. 242.), jiní projevovací prostředek určený pravidlem života (Zitelmann, Irrthum, str. 261. a sl.) a p. Srov. Bekker (Pandekten, sv. II. str. 72. sq.), který zdůrazňuje, že podle obecnoprávní doktríny může býti výslovný projev vůle učiněn mlčením a mlčky činěný projev slovy. Srov. též Hartmann, (Archiv für civ. Praxis sv. 27. str. 164. a násl.). Erhlich (Stillschweigende Willenserklärung). Rudolf Leonhard (Der Irrthum bei nichtigen Verträgen nach röm. Rechte, Berlin 1882., I díl. str. 201.) definuje:»Die stillschweigende Erklärung eines Gedankens ist jede Klarlegung desselben in einer anderen Form, als in den nach dem Sprachgesetze für ihn bestimmten Worten«, i počítá k mlčky učiněným projevům vedle mlčky učiněných konkludentních jednání také pouhé mlčení za urč. okolností a konečně mlčky učiněný projev myšlenky pomocí výslovného projevu jiné myšlenky, která podle způsobu myšlení projevitelova adressátovi poznatelného jest nutně s právě řečenou myšlenkou spjata.
L. 4. 5. Dig. de legibus I. 3. (Celsns): Ex his quae forte uno aliquo casu accidere possunt, iura non constituuntur, nam ad ea potins debet adoptari, ius, quae et frequenter et facile, quam quae perraro eveniunt.
Cic. de off. III. cap. 16.
Neque enim interest emptoris, cur fallatur ignorantia venditoris an calliditate, a v 1. 13. pr. § 1. D. de. A. E. V. 19. 1. mluví se o ignorans venditor.
Viz Fodor Armin, Magyar Mlagánjog, III. § 28. č. 2., srov. Márkus Dezso, III. str. 296.—302.
Stejně rozh. čsl. n. s. z 2. IV. 1919. Rv. I. 173/19., sb. Štěpán-Vážný č. 119: nevědomost prodávajícího o vadě věci nevylučuje jeho závazku ze správy. Shodně Zeiller 3. 123., Kirchstetter 480. a j., jinak ale zejména Hosenöhrl, Das österr. Obligationsrecht, Vídeň 1890., sv. 2. str. 471.
Stejně § 1134. uh. osnovy o. z. ex 1913.
Jinak u služebností, které často z nepamětných dob stávají neb aspoň po více generacích na věcí vězí.
Stejně § 1135. odst. 2. uh. osnovy o. z. ex 1913.
Tak i Kirchstetter, Commentar, 5. vyd. Lipsko a Vídeň 1894. str. 480. pozn. 6.
3. 132.
Srov. rozh. n. s. z 8. VIII. 1877. č. 2651. v Právníku roč. XVI. ex 1877. str. 673. sq., jakož i rozh. z 2. VIII. 1877. č. 5763.v Gerichts-Halle ex 1878. č. 59.: »Das Wort »Vertreten« im Schlusssatze des § 928. heisst so viel, als: »dafür Gewähr leiste,« und zwar auf die Art und Weise, wie die Natur und Beschaffenheit des Mangels es eben erheischt«
Stejně rozh. n. s. z 23. I. 1889. č. 243. v Právníku roč. XXVIII. ex 1889.str. 232. a 233., i rozh. n. s. z 23. II. 1880. ve sbírce Linkově č. 719. — opačně rozh. z 4. IV. 1883. č. 3052. v Právníku ex 1894. str. 639., rozh. z 2. VIII. 1877. č. 5763. V Gerichts-Halle 1878. č. 59. (G. U. W. č. 6532.).
Jen ojedinělé výjimky nalézáme. Čsl. n. s. ve svém rozhodnutí z 8. 1. 1920. Rv I. 575/19 (sb. Štěpán-Vážný č. 562.) vyslovil, že kupující, jemuž věc evikcí byla odrala, nemá proti zciziteli nároku ze správy, byla-li trhová smlouva pro prodavatelovu osobní nezpůsobilost neplatná, nýbrž může se na něm domáhati jen toho, oč by se obohatil, a náhrady nákladů na věc. Srov. též rozh. z 20. VI. 1872., sb. G. U. W. 5206., podle něhož při neplatnosti trhu není správy, nýbrž uplatní se § 1435. o. z. o.
Budiž dovoleno mluviti jen o smlouvě jako o pars pro toto.
Pomponius libro XXIII. ad Sabinum. Quod ita sanatum est, ut in pristinum státům restitueretur, perinde habendum est, quasi numquam morbosum esset.
Srov. 1. 27. D. de evict. Viz též Dr. A. Hassmann, Smlouva trhová dle práva šeriatského (Právník roč. LII. seš. 15. str. 518.), jenž dokládá, že vada, má-li míti právních následků, musí býti aibi-kadim, t. j. starou vedou (§ 339. medž.). Tím rozuměti sluší, že lpěla na věci, pokud tato nacházela se v rukou zcizitelových, tedy aspoň před předáním věci nabyvateli (§ 340. medž.). — Nedojde-li tedy k evikci, dokončí-li třetí osoba vydržení po předání a neručí cedent, jestli pohledávka stala se nedobytnou po cessi, ať náhodou nebo vinou cessionáře (t. j. nevypověděl-li jí, neb nevydobyl v době k tomu možné, nebo nežádal jistoty, anebo nezavedl soudní exekuce). Stejné rozh. n. s. z 23. II. 1869 č. 2037., uvedené v Allg. osterr. Ger. Ztg., XX. roč. ex 1869. č. 67. str. 266.
Souhlasně Hasenöhrl, Das oest. ObB. R. Vídeň 1890., sv. 2. str. 471- —Winiwarter, Commentar zum b. G. B. sv. 4. str. 95. — Zeiller 3. 124. — Kirchstetter 481 — M. Schuster v. Bonnot. Grundriss des Obl. R. II. vyd. Mnichov 1914., str. 33. a sl., § 20. a sl. — a j. v. — Jinak zvláště Nippel, Erl. sv. 6. str. 161., jenž vady povstalé po sjednání smlouvy, ale před předáním, odkazuje k §§ 1047.—1051. o. z. o. — Srov. rozh. n. s. z 7. X. 1894. č. 10665. str. 10198.
Stejně uh. osnova o. z. ex 1913. § 1147, věta 1. a něm. o. z. o.
Stejně Hasenöhrl 1. c. (naše pozn. 23.) »Daraus (scil. požadavek existence vady v době předáni) ergibt sich auch, dass wenn der Mangel vor der Uebergabe gerügt wird, der die Gewährleistung in Anauch weiters beweisen muss, dass eine Beseitigung desselben bis zum Zeitpunkte der Uebergabe nicht möglich ist«.
Nepatří sem praesumce, které nezabývají se zjišťováním skutkové podstaty, nýbrž jsou konsekvencemi z urč. dispositivních norem. Na př. nebyla-li při kupu smluvena cena, platí cena místně obvyklá: ta neplyne z nějakého domnělého a eventuelně vyvratitelného úmyslu stran, nýbrž přímo z právní normy o trhové smlouvě, proto ku zjišťované skutkové podstatě patří jen skutečnost, že při sjednání koupě žádná urč. cena jmenována nebyla. Takové »praesumce« tedy uplatňují se až oři používání práva na základě zjištění skutkové podstaty, nikoli při jejím zjišťování.
Příkladem 1. 2. § 2. D. sol. matr. 24. 3.
I kdyby jednalo se o pouhou fikci, je tato oprávněna pro vyhledání pravdy. Srov. v. Bülow, Civilprocessualische Fictionen u. Wahrheiten, v Archiv für Civilpraxis, sv. LXII. — Demelius, Die Rechtsfiction in ihrer geschichtlichen u. dogmatischen Bedeutung. — E. R. Bierling, Zur Kritik der juristischen Grundbegriffe, Gotha 1883., díl II. § 166. str. 85 a sl.
E. Zitelmann (Irrthum unci Rechtsgeschäft, 1883., str. 22.) však tvrdí: »die Rechtssprechung hat sich nicht an die unrichtigen Rechtssätze, sondern an die Korrekturen der Wissenschaft zu halten.« Tím směšuje význam vědeckého poznáni pro tvoření práva a pro jeho užití. Právo ovšem nemůže nic měniti na platných zákonech přírody, stanoví-li však určité požadavky pro vůli lidskou a jedná-li se při tom o předpoklady panující theorie, žádá, aby na ně vzat byl zřetel, nechť jsou správnými či nikoli. Vývoj vědy může býti důvodem ku změně platného práva cestou zákonodárství nebo zvyklostí, avšak pro výklad neb užiti práva nemůže přiliti v úvahu. Zitelmann uvádí: »wenn die Medizin im Gegensätze zum Gesetz zu dem Resultat kommt, dass in den sogen. »Iucida intervalla« eine krankhafte Störung des allgemeinen geistigen Zustandes vorhanden sei«, pak prý znalci v každém konkrétním případě popřou existenci jasných okamžiků, tedy vývoj vědy bude působiti stejně jako změna práva. V případě opačném však sotva by to chtěl Zitelmann hájiti.!
Srov. Právník roč. LV. ex 1916. str. 803. »O lhůtách pro právní domněnku při vadách dobytka.«
Doporučovala to již osnova z r. 1907. Stejně švýc. obl. právo art. 202., něm. o. z. § 482.. naproti tomu uh. osnova o. z. o. ex 1913. § 1456. odkazuje na ustanovení zákona speciálního.
O počátku těchto lhůt rozh. n. s. z 7. X. 1891. č. 10751. v Právníku roč. XXXII. ex 1893. str. 465. a sl.
Srov. J. Heller: Ručí-li prodávající při prodeji koně i dnes ještě za zrážlivost, v Právníku roč. LVIII. seš. 10. str. 305. a sl. — V Německu ode dávna pro vady dobytka platily zvi. předpisy (Sachsenhauser, Die Lehre von der Nachwährschaft für verkaufte Haustiere nach deutschen Rechte 1856 a j.), které udržely se i po recepci řím. práva a použití aedilických žalob na obchod s dobytkem z části modifikovaly a z části vyloučily.
Srov. V. Fajnor, Jednotný občanský zákonník, v čas. Právny Obzor roč. IV. ex 1921. str. 240. pozn. 97. Srov. též Markus Deszö, Magyar Magánjeg III. str. 293.—296. 34) Podobné podmínky viz §§ 1108. a 1290. o. z. o.
Podobné podmínky viz §§ 1108. a 1290. o. z. o.
Přednovelový § 926. o. z. o. jakož i pův. osnova díl III. § 160. stanovily, že oznámení má se státi místnímu soudu místo představenému obce. Hledíc k obtížím, jež v některých krajinách vzdálenost soudu působí, uznáno na změnu. — Srov. M. Schuster v. Bonnott, Grundriss des Obligationsrechts 2. vyd. ex 1914. § 130. str. 37. — Jos. Krainz, System d. oest. allg. P. R. 2. vyd. ex 1894. II. str. 89. — Lud. Bendiner, v Allg. oest. Ger. Ztg. ex 1863. č. 45. str. 179. a 180. (Was ist unter den Kunstverständigen im § 926. b. G. B. zu verstehen?) — Ott, 11. § 94. str. 206.
O užití důměnek srov. rozh. n. s. z 21. VII. 1863. č. 4764. v Právníku roč. III. ex 1864, str. 635. a sl. z 25. XI. 1863. č. 8404. v Právníku roč. III. ex 1864. str. 381. a sl., z 5. VI. 1884. č. 4999. v Právníku roč. XXIII. ex 1884. str. 620. a sl., z 8. III. 1870. č. 6152 v Právníku roč. IX. ex 1870. str. 282. a sl.
Tomu odpovídá i princip volného uvažování důkazu, § 270. věta I. a § 272. c. ř. s. — Srov. rozh. n. s. z 3. XII. 1907. G. U, W, X. č. 3999.
Stejně Tilsch, Der Einfluss der Civilprocessgesetze auf das materielle Recht, 1901. vyd. 2., str. 232. — Tak i rozh. n. s. z. 3. IV. 1883. č. 1722. v Právníku roč. XXII. ex 1883. str. 515. a sl., rozh. z 23. IV. 1872. č. 15256. v Právníku roč. XI. ex 1872. str. 323. a sl.

Citace:

Pan G. v K. P.. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 6, s. 76-76.