Č. 3343.

Příplatky k zlevnění moučných výrobků: I. * Lihovar nelze pokládati za podnik zemědělský ve smyslu § 4, posl. odst. opatření stálého výboru N. S. z 25. srpna 1920 č. 494 Sb. — IÍ * Majitel podniku zemědělského jest osvobozen od placení zaměstnavatelských příspěvků také v příčině zaměstnanců rybničních. — III. * Osvobození od placení zaměstnavatelských příspěvků za zaměstnance v zemědělských podnicích vztahuje se i na zaměstnance, kteří v podnicích těch zaměstnáni jsou pracemi jinými než zemědělskými.
(Nález ze dne 11. března 1924 č. 4176/23)
Věc: Jan Sch. v T. (adv. Dr. Ant. Jaksch z čes. Budějovic) proti ministerstvu pro zásobování lidu (odb. rada Inoc. Vaculík) o zaměstnavatelské příspěvky ku zlevnění mlýnských výrobků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Platebními rozkazy z 30. listopadu 1920 a z 30. prosince 1920 předepsala nemoc, pokladna soukromých úředníků a zřízenců v Praze st-li .na základě § 4 opatř. stál. výb. N. S. z 25. srpna 1920 č. 494 Sb. zaměstnavatelské příspěvky ku zlevnění mlýnských výrobků za měsíc listopad a prosinec 1920 částkou 3536 Kč.
St-l podal proti těmto platebním rozkazům námitky, udávaje, že osoby zaměstnané u ředitelství panství v T. jsou činný výlučně při polním hospodářství a jeho odvětvích, nikoliv při hospodářství lesním, takže zaměstnavatelské příspěvky za ně neměly býti předpisovány. —
Osp v T. výměrem ze 4. dubna 1921 nevyhověla námitkám st-lovým, ježto příspěvky, jak ze seznamu ředitelství předloženého jest zřejmo, byly předepsány za osoby, které nejsou přímo, t. j. výhradně zaměstnány při polním hospodářství.
Odvolání, jež z tohoto rozhodnutí st-l podal, zamítla zsp výměrem z 5. května 1921, ježto nem. pojistná povinnost jest prokázána a nejedná se o zaměstnání výhradně při polním hospodářství, takže není zde podmínky § 11, odst. 3, bod 1 nař. z 2. září 1920 č. 500 Sb.
K námitkám obsaženým v odvolání podotkla zsp, že osvobození od příspěvků zaměstnavatelských ve smyslu cit. předpisu vztahuje se jen na ony zaměstnance, kteří jsou výhradně zaměstnáni při polnohospodářských pracích, nemůže se tudíž v daném případě vztahovati na úředníky, inženýry, zvěrolékaře, zeměměřiče, podrybního, klíčníka, sluhy, tesařského políra, strojníky, baštýře, ovčáky, hlídače, pěšáky, hajiče, lihovarníky a vrátného, třeba tito pracovali výhradně pro panství š-ské.
Z tohoto rozhodnutí zsp-é podalo ředitelství panství odvolání k min. pro zásobování lidu, jež odvolání zamítlo z důvodů rozhodnutí druhé stolice.
Proti min. rozhodnutí podal majitel panství stížnost k nss-u, o níž soud na základě usnesení svého odborného pléna ze 16. února 1924 uvážil takto:
Jedním z prostředků, jímž získána měla býti úhrada nákladu spojeného s opatřením chleba a mlýnských výrobků pro zásobování obyvatelstva bylo dle § 4 opatř. Stál. výb. Nár. shromáždění z 25. srpna 1920 č. 494 Sb. placení zaměstnavatelských příspěvků, které odváděti měl zaměstnavatel za osoby u něho zaměstnané, podléhající nemoc, pojistné povinnosti.
Dle posl. odstavce tohoto § neměl však příspěvek ten býti vybírán za takové zaměstnance, a) kteří bydlili v domácnosti zaměstnavatelově a jím plně byli živeni, a b) dále za zaměstnance v podnicích zemědělských, kteří nebyli činni v lesním hospodářství.
St-l odpírá platiti příspěvky za jisté osoby na základě ustanovení sub b) uvedeného, poněvadž jest je pokládati za zaměstnance v zemědělském podniku, a spor po stránce právní vede se o to, co jest rozuměti zemědělským podnikem a co zaměstnancem v tomto podniku.
Žal. úřad stojí na stanovisku, že zemědělským podnikem jest pouze hospodaření polní a zaměstnancem v tomto podniku jest pouze osoba taková, jež přímo zaměstnána jest pracemi polnohospodářskými.
Naproti tomu st-l zahrnuje pod pojem zemědělského podniku i hospodaření rybniční a hospodářské lihovary, a za zaměstnance v podniku zemědělském nepokládá pouze osoby účastnící se přímo na pracích polních, nýbrž i osoby zaměstnané jinými pracemi (úředníky, zeměměřiče, strojníky atd.), předpokládaje ovšem, že práce ty dějí se v podniku zemědělském.
Především dlužno poznamenati, že pro výklad onoho zák. ustanovení nelze se dovolávati znění § 11 vl. nař. z 2. září 1920 č. 500 Sb., jež vysvětluje zmíněný předpis opatření Stál. výb. N. S. v ten rozum, že osvobození vztahuje se na síly zaměstnané výhradně při polním hospodářství včetně podniků zahradnických a vinic, a že naproti tomu neplatí pro síly zaměstnané při lesním hospodářství, neboť cit. opatření stál. výb. ponechalo moci výkonné, aby blíže určila pojem »zemědělského podniku« neb »zaměstnance v zemědělském podniku«, a nutno tudíž při výkladu zmíněných pojmů vycházeti jen z opatření samého a dle výsledku, k němuž tímto postupem se dospěje, posouditi pak, zda ono ustanovení vl. nař. č. 500/1920 jest kryto opatřením stál. výb. N. S. či nikoliv.
Dle vlastního smyslu slov, jichž zmíněné opatřeni používá, rozuměti jest zaměstnanci v zemědělském podniku veškeré osoby, jež jako pomocné síly námezdní jsou činný v určitém podniku zemědělském, při čemž nezaleží na tom, jaké právě práce v tomto podniku konají.
Jest tedy pojmový rozdíl mezi zaměstnancem v zemědělském podniku a zaměstnacem zemědělským. Zaměstnancem v zemědělském podniku není zajisté pouze ten, kdo jest v podniku tom zaměstnán bezprostředně a přímo pěstováním hospodářských rostlin a chovem hospodářského zvířectva, nýbrž i jinaký ženec tohoto podniku, jenž jinými pracemi slouží jeho účelům.
Pro pojem »zaměstnace v zemědělském podniku« není kriteriem, jakého druhu práce zaměstnanec v podniku koná, nýbrž jakého druhu jest podnik, v němž pracuje.
Tak nepřestávají býti zaměstnanci v zemědělském podniku osoby zaměstnané účetními pracemi a korespondencí v kanceláři velkostatku, osoby zvlášť najaté pro správky hospodářských strojů, povozů a hospodářského nářadí, zřízenci ustanovení pro noční dozor ve dvoře a pod.
O osobách takových, třeba nejsou zaměstnány přímo na výrobě zemědělské, nelze přece tvrditi, že by byly zaměstnanci nějakého podniku jiného, než zemědělského.
Názor úřadu, že za zaměstnance v zemědělském podniku pokládati jest pouze, takové zaměstnance tohoto podniku, kteří se zabývají přímo zemědělskou výrobou, není tedy možno uvésti v soulad již se samotným slovným výkladem cit. předpisu.
Z opatření toho nelze však také vyvoditi, že by výrazu »zaměstnanci v zemědělském podniku« užívalo v nějakém významu jiném, než jaký plyne ze slov samých. Naopak z účelu uvedeného opatř. stál. výb. vysvítá, že slovům těm ani jiný význam dáván býti nesmí.
Ustanovení, o které zde jde, osvobozovalo zemědělského podnikatele samého od placení příspěvků a nebylo vydáno na prospěch jeho zaměstnanců, tím méně pak na prospěch pouze jedné kategorie těchto zaměstnanců.
Třeba opatř. stál. výb. zásadně nevylučovalo, že někdo může býti nucen přispívati k úhradě cen mlýnských výroků z titulů dvou, přece jen osvobodilo majitele zemědělských podniků od placení zaměstnavatelských příspěvků proto, poněvadž majitelé ti odvádějí příspěvek k stejnému účelu již ve formě dávky z katastrálního výnosu půdy.
Tato ratio legis platí ovšem stejně jak ohledně zaměstnanců polních tak i ohledně ostatních zřízenců jeho zemědělského podniku, a není vůbec důvodu, proč by měl býti činěn rozdíl mezi jednotlivými kategoriemi zaměstnanců téhož zemědělského podniku.
Za tohoto stavu nutno majiteli zemědělského podniku přiznati osvobození od placení zaměstnavatelského příspěvku ohledně všech zaměstnanců v jeho zemědělském podniku pracujících s jedinou pouze výjimkou zaměstnanců činných v lesním hospodářství, jež opatř. stál. výb. výslovně z osvobození vyloučilo.
Nezákonným jest tedy výrok úřadu, že se osvobození nevztahuje na takové zaměstnance v zemědělském podniku, kteří nejsou zaměstnáni výhradně pracemi polnohospodářskými, tedy na úředníky, inženýry, zvěrolékaře, zeměměřiče, klíčníky, sluhy, tesařského políra, hlídače, topiče, vrátného a ovčáky, neboť opatř, stál. výb. takového omezení neobsahuje.
O prov. nař., kdyby ustanovovalo něco jiného, zákonnost rozhodnutí opřena býti by nemohla, neboť pak by nař. to bylo v odporu s opatř. stál. výb., a bylo by tudíž neplatné. Leč nař. ono připouští svým zněním výklad, jenž není v odporu se zákonem.
Praví-li onc nařízení, že příspěvky zaměstnavatelů nepředpisují se za osoby výhradně zaměstnané při polním hospodářství, neznamená to, že by osoby ty musily býti zaměstnány výhradně pracemi polnohospodářskými, nýbrž že mohou býti zaměstnány třeba pracemi jinými, jen když jsou činný při polním hospodářství v tomto podniku.
Mezi žal. úřadem a st-lem jest však i spor o to, zda zaměstnance rybniční a zaměstnance v hospodářském lihovaru st-lově lze pokládati za osoby zaměstnané v zemědělských podnicích.
Opatření samo definice zemědělského podniku nepodává a jen po stránce negativní výslovným svým ustanovením vylučuje z pojmu toho hospodaření lesní.
Při řešení otázky, spadá-li do zemědělského podnikání ve smyslu cit. opatření také hospodaření rybniční, přihlédnouti jest především k tomu, proč zemědělské podniky osvobozeny jsou od placení zaměstnavatelských příspěvků. Již svrchu bylo uvedeno, že opatř. stál. výb. přidržuje podniky ony způsobem jiným k tomu, aby přispívaly k úhradě nákladu spojeného s nákupem a výrobou moučných výrobků, a sice ve formě dávky z katastrálního výnosu půdy, a chce při těchto podnicích, ovšem s výjimkou hospodaření lesního, zameziti ďojí zatížení břemeny k úhradě řečeného nákladu.
Mají tedy zásadně vyloučeny býti z placení příspěvků zaměstnavatelských takové podniky, jichž výnos postihuje zákon již dávkou svedenou v § 6 cit. opatř.
Rybníky, jsou-li hospodářsky kultivovány nebo poskytují-li zisk z rybaření, sečení rákosí nebo dobývání rašeliny, podléhají ve smyslu § 2 zák. z 24. května 1869 č. 88 ř. z. dani pozemkové a majitel rybníků takových odvádí z nich dle § 6 cit. opatř. též dávku ke krytí nákladu spojeného s opatřováním mlýnských výrobků a to ve výši polovičního katastrálního výnosu. Přispívá tedy majitel rybníků již v této formě ke krytí zmíněných nákladů spojených s opatřením mlýnských výrobků, takže účel, pro který cit. opatření osvobozuje jisté podniky od placení příspěvků zaměstnavatelských, plně se vztahuje i na provozování rybníků. K tomu přistupuje i okolnost, že rybníkářství velmi úzce souvisí s hospodařením polním, ba často pouze v rámci polního hospodaření bývá provozováno (občasné osívání rybničních ploch, získávání rákosí, používání rybníků jako vodních nádrží pro zavlažování luk).
Ze všeho toho patrno, že opatř. Stál. výb. i hospodaření rybniční pod pojem zemědělského podniku zahrnuje, a že nař. rozhodnutí, upírajíc zaměstnavateli osvobození od příplatků za zaměstnance rybniční, odporuje zákonu.
Opačný názor nelze ovšem opříti o § 11, odst. 3. bod 1 prov. nař., neboť toto nemůže stanoviti platně nic jiného než stanoví opatř. Stál. výb. a také skutečně nestanoví.
Nař. ono mluvíc o polním hospodářství, nemíní pouze hospodaření polní v užším slova smyslu, t. j. hospodaření na polích, nýbrž míní tím zemědělské hospodaření na půdě vůbec, což patrno z toho, že samo uvádí, že pod hospodařením polním rozumí též hospodaření v zahradách a vinicích. Třeba však nařízení výslovně to nepřipomíná, nutno zajisté také hospodaření na lukách, pastvinách, chmelnicích a zajisté i rybnících pod pojem ten zahrnouti.
To zřejmo zejména z toho, že nařízení vylučuje z osvobození jen podniky 1esní, nikoliv také ještě jiné podniky zemědělské, zejména ne rybníky.
Je tedy rozhodnutí odpírající st-li osvobození od příplatku za zaměstnance rybniční v odporu se zákonem.
Jinak jest tomu však v příčině lihovaru.
Výnos z lihovarů není podroben dávce uvedené v § 6 cit. opatř., naopak podléhá všeobecné dani z výdělku dle § 2 zák. z 25. října 1896 č. 220 ř. z. a tím uniká dávce dle § 6 cit. opatř. Není zde tedy důvodu pro osvobození od příspěvků zaměstnavatelských dle § 4 cit. opatř. Mimo to lihovar a to i t. zv. hospodářský lihovar jest již podnikem rázu průmyslového, který, když uvedené opatř. Stál. výb. jinak nenařizuje, nelze považovati za podnik zemědělský.
V tom tedy nelze dáti stížnosti za pravdu, že by i podniky toho druhu osvobozeny byly od placení příspěvků zaměstnavatelských.
Stížnost však vytýká, že osoby v lihovaru zaměstnané byly po jistou dobu roční zaměstnány výlučně při polním hospodářství svého zaměstnavatele.
Pokud by lomu skutečně tak bylo, byl by ovšem zaměstnavatel jich od placení příspěvků za tuto dobu osvobozen. Po té stránce však úřad šetření nekonal a nezjistil, zda a po jakou dobu byly osoby v seznamu jako »lihovarníci« označené zaměstnány při produkci polní, vycházeje z mylného právního názoru, že zaměstnavatel za »lihovarníky«, ať jsou zaměstnáni kdekoliv, od placení zaměstnavatelských příspěvků osvobozen není.
Jest tedy nař. rozhodnutí i v tomto bodě nezákonné a bylo je proto zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3343. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 770-774.