Č. 2563.

Pozemková reforma: K otázce, kdy je účinno rozdělení
zabraného velkého majetku pozemkového mezi spoluvlastníky.
(Nález ze dne 27. června 1923 č. 10.472.)
Věc: Julius E. a společníci ve Velkém M. (adv. Dr. Frant. Wien-Claudi z Prahy) proti stát. poz. úřadu v Praze stran bezúčinnosti rozdělení zabraného velkého pozemkového majetku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: — — — — —
Stížnost, nepopírajíc, že majetek pozemkový připsaný nyní ve vl. č. — Juliu E., ve vl. č. — Vojtěchu E., ve vložce č. — Josefu E. a ve vl. č. — Edmundu E. zapsán byl až do 10. července 1920 v jediné knihovní vložce č. —, připsané všem čtyřem jmenovaným st-lům, každému 1/4 do ideálního spoluvlastnictví a že majetek ten přesahuje výměru
250 ha, míní, že přece záboru nepodléhá a to proto, poněvadž fysické rozdělení jeho stalo se před platností záborového zákona a fysickým rozdělením utvořeny byly 4 majetky různých subjektů, z nichž nedosa- huje žádný výměry v § 2 zábor. zák. uvedené.
Žal. úřad naproti tomu vyslovil v nař. rozhodnutí, že fysické roz dělení velkostatku mezi dřívější spoluvlastníky, v jichž ideálním spoluvlastnictví se nalézaly, stalo se teprve 3. července 1920, tedy již za H63
platnosti záborového zákona. To dovozuje žal. úřad z různých skutečností a nedovolává se pouze knihovního zápisu, z čehož plyne, že žal. úřad vychází z právního názoru, který zastupuje stížnost a který konstantně v nálezech svých vyslovuje nss, že pro otázku, komu ta která nemovitost v době počátku účinnosti záborového zákona vlastnicky ve
smyslu § 2 zábor. zák. patřila, není rozhodným přísně civilistický pojem vlastnictví, nýbrž že vlastníkem ve smyslu tohoto předpisu je i ten, kdo ještě nenabyl knihovního vlastnictví, ale té které nemovitosti nabyl způsobem tvořícím řádný titul k založení práva vlastnického a také vykonává neb aspoň vykonávati může skutečnou moc nad ním.
V tom směru tedy není rozdílu mezi nazíráním st-lů a nazíráním žal. úřadu.
Spor je pouze o to, zda a kdy vznikl právě onen řádný titul st-lů, způsobilý, aby nabyli vlastnického práva k nemovitostem fysicky rozděleným a kdy počal každý z nich nad nemovitostmi skutečnou moc vykonávati resp., kdy počala možnost, aby ji vykonával čili jinými slovy, kdy se stala mezi nimi platná dohoda o tom, že přestávají nemovitosti do dne 10. července 1920 ve vl. č. — zanesené býti vlastnictvím čtyř st-lů k ideálním podílům a že stávají se určité — fysicky označené — částky výhradným vlastnictvím toho kterého z nich a kdy st-lé počali s takto fysicky rozdělenými nemovitostmi každý jako s vlastnictvím svým nakládati resp., kdy pro ně možnost toho nastala.
Odpověď na tuto spornou otázku tvoří část skutkové podstaty,
z níž žal. úřad vydávaje své rozhodnutí vycházel. Jeť to pro žal. úřad pouhá otázka prejudicielní, při níž musí si úřad odpověděti předem na otázku, byla-li mezi st-li před účinností záborového zákona taková platná dohoda vůbec uzavřena. Žal. úřad odpověděl na otázku tu záporně, vysloviv, že platná dohoda o rozdělení stala se teprve dne 3. července 1920. Vzhledem k ustanovení § 6 zák. o ss může nss zodpovědění této otázky přezkoumávati jen s hlediska 2. odst. tohoto paragrafu.
Stížnost vytýká ovšem, že řízení, na jehož základě žal. úřad dospěl ke zjištění, že dohoda o rozdělení stala se až 3. července 1920, je podstatně vadným pro svoji neúplnost. Ale výtku tu neshledal nss důvodnou.
St-lé obrátili se na žal. úřad dvojím podáním, v němž podrobně vylíčili okolnosti skutkové a své stanovisko právní a přiložili k nim různé listiny a různá osvědčení. Je proto námitka stížnosti, že st-lům nebyla poskytnuta příležitost, aby se vyjádřili a jimi tvrzené skutečnosti dále prokázali, nedůvodnou. Nedůvodnou je i výtka, že bylo povinností žal. úřadu konati ještě další šetření, aby skutkový podklad pro
nař. rozhodnutí byl bezvadně zjištěn. Mělť žal. úřad v tom, co st-lé sami z oněch podáních uvedli, dostatečný podklad pro zodpovědění otázky, kdy st-lé platnou smlouvu dílčí mezi sebou uzavřeli. Vždyť st-lé v podání z 5. února 1922 výslovně uvedli, že 16. července 1918 — kdy dle tvrzení stížnosti prý se stala platná smlouva o rozdělení majetku dosud společného — jeden ze st-lů byl nezletilý a že proto nebyla žádná smlouva podepisována, poněvadž, jak se v podání praví, »podpis nebyl by býval ještě platnv«. Dospěl-li žal. úřad na základě tohoto vlastního udání st-lů, jehož správnost aspoň co do fakta nezletilosti Edmunda E., i stížnost doznává, k zjištění, že v ten den nebyla
mezi st-li uzavřena smlouva, tvořící platný titul, aby na jeho základě každý ze st-lů nabyl vlastnictví k určitým nemovitostem tehdy jim do spoluvlastnictví patřícím, nelze právem tvrditi, že bylo věcí žal. úřadu ještě další šetření prováděti. Neboť že by po zletilosti Edmunda E.,
ale před účinností záborového zákona byla bývala snad uzavřena nová platná dohoda, to nebylo v administrativním řízení tvrzeno a netvrdí to ani stížnost, nýbrž tvrzeno bylo a tvrdí se, že smlouva tvořící platný titul k nabytí vlastnického práva k nemovitostem rozděleným, stala se 16. července 1918. Stejně nebylo v administrativním řízení nikdy tvrzeno, že Edmund E., dosáhnuv zletilosti, úmluvu z 16. července 1918 dodatečně ještě před platností záborového zákona schválil a je v tom směru tvrzení stížnosti nepřípustnou novotou. Žal. úřad, vydávaje nař. rozhodnutí měl ve spisech svých listinu z 3. prosince 1920 (»listinu vzájemnost zdvihající«), která se ani slovem nedovolává toho, že snad
je listinou dokumentující vůli smluvních stran, vtělenou v nějakou smlouvu neb úmluvu dřívější, nýbrž presentuje se jako smlouva zcela nová, nezávislá na dohodě dřívější a nelze proto shledávati nějaké vady v tom, že žal. úřad otázkou, zda smlouva ta jest ratihabicí tvrzené úmluvy z 16. července 1918 po dosažené zletilosti Edmunda E. se nezabýval. V administrativním řízení nebylo nikdy tvrzeno, jak tvrdí
nyní stížnost, že by st-lé byli již 16.-července 1918 podepsali smlouvu o rozdělení, naopak bylo v podání de dato 5. února 1922 výslovně uvedeno, že st-lé od podepsání písemné smlouvy upustili, vědouce, že podpis smlouvy té neměl by platnosti.
Dovozuje-li stížnost, že platná smlouva dílčí stala se již 16. července 1918 a že nezletilost jednoho z kontrahentů nemohla působiti neplatnost celé smlouvy, nýbrž nejvýše neplatnost pokud jde o osobu nezletilcovu, ale že i ohledně něho byla smlouva platnou, poněvadž byla uzavřena v jeho prospěch, nelze vývodům stížnosti přiznati důvodnost. Dle § 244 o. z. o., platícího na Slovensku jako právo zvykové, je nezletilec oprávněn dovolenými činy bez spolučinnosti poručníkovy
pro sebe něčeho nabýti; ale bez svolení poručencova nesmí ničeho svého zciziti ani vzíti na sebe závazek. Že smlouvou dílčí Edmund E. své ideální spoluvlastnictví k nemovitostem, jež připadly bratrům jeho, zcizil, o tom přece nemůže býti pochybnosti. Je proto lhostejným, měl-li ze zcizení toho nějaký prospěch či nikoli. Nelze tedy z onoho
domnělého snad prospěchu dovozovati platnost úmluvy, jím prý jako nezletilým uzavřené. Smlouvu dílčí posuzovati je pak jako jeden celek a byl-li — jak je nesporno — Edmund E. spolumajitelem nemovitosti k 1/4 ideální, pak po dobu jeho nezletilosti nemohlo bez svolení poručenstva na tomto poměru spoluvlastnickém smlouvou ničeho býti změněno. Kdyby se i připustilo, že vůle stran dne 16. července 1918 se
smlouvajících nesla se skutečně již tehdy k fysickému rozdělení statků jim do spoluvlastnictví ideálního patřících, pak nesla se zajisté k rozdělení celého statku, nikoli ale 3/4 ideálních, patřících zletilým tehdy stranám smluvním a nedá se proto držeti konstrukce stížnosti, že platná jest dohoda aspoň ohledně ideálních 3/4, patřících tehdy již zletilým 3 st-lům, nehledě ani k tomu, že chyběl by i druhý nutný předpoklad, aby totiž každý z nich nabytou částí byl jako svým výhradným vlastnictvím nakládal neb aspoň nakládati mohl.
Jsou proto bezdůvodnými námitky činěné proti zjištění žal. úřadu, že vzhledem k nezletílosti Edmunda E. nebyla již dne 16. července 1918 uzavřena platná dílčí smlouva.
Chce-li stížnost poukazem na vysvědčení obce dovoditi, že zjištění žal. úřadu, že se fysické rozdělení nestalo dne 16. července 1918, je v rozporu se spisy, stačí poukázati na obsah tohoto vysvědčení. Vysvědčení to, datované 4. února 1922, potvrzuje pouze, jakou výměru nemovitostí ten který ze st-lů v obci Velkém M. má, že st-lé nemovitosti ty po svém dědovi dědili a že jim byly nemovitosti ty v r. 1904
soudem odevzdány, jakož i že v obci jiného majetku nemovitého nemají. V potvrzení onom není tedy ani slova o tom, že by st-lé byli v roce 1918 mezi sebe fysicky nemovitosti rozdělili a vyslovil-li žal. úřad, že vysvědčení to neprokazuje tvrzené rozdělení, nelze shledati, že
by to vysvědčení tomu odporovalo, nehledě ani k otázce nss-em neřešené, bylo-li by lze potvrzení obce za listinu, důkaz plný tvořící považovati.
Nelze tedy výroku žal. úřadu, že fysické rozdělení nemovitostí, jež st-lé v roce 1903 po dědovi zdědili a jež až do 10. července 1920 jim do ideálního spoluvlastnictví byly knihovně připsány, nestalo se 16. července 1918, právem vytýkati, že spočívá na vadném řízení.
Že rozdělení to se stalo později před účinností záborového zákona, to nebylo v administrativním řízení tvrzeno a netvrdí toho ani stížnost.
Proto právem žal. úřad vycházel z názoru, že rozdělení to stalo se teprve smlouvou z 3. července 1920 a posuzoval tuto smlouvu s hlediska § 7 záb. zák. — — — —

Citace:

č. 2563. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 396-399.