NPD documents search: Sociální revue, 10 (1929) - Dělnictvo jako společenská třída.

K §§ 31 a 33 nemocenského zákona. — Pojistné příspěvky nutno platiti i po dobu nemoci, dokud nedojde k řádnému odhlášení zaměstnance.
— Okresní nemocenská pokladna v Roudnici předpisovala stěžující si firmě v letech 1921 až 1924 nemocenské pojistné příspěvky i za období, kdy pojištění dělníci firmy pro nemoc nepracovali. K námitkám firmy vyslovila okresní správa politická v Roudnici výměrem z 23. záři 1924, č. 37585. že stěžující si firma není povinna okresní nemocenské pokladně v Roudnici platiti nemocenské příspěvky po dobu, kdy dělníci firmy byli nemocni a jako takoví okresní nemocenské pokladně ohlášeni. Zemská správa politická v Praze rozhodnutím z 27. listopadu 1924, č. 424151, vyhověla odvolání okresní nemocenské pokladny a vyslovila, že stěžující si firma je povinna za své zaměstnance, byť onemocnělé, platiti příspěvky tak dlouho, dokud neprovedla řádné odhlášení ve smyslu §§ 31 a 33 nemoc. zák. Ministerstvo sociální péče naříkaným rozhodnutím toto rozhodnutí zemské správy politické potvrdilo z jeho důvodů, k nimž připojilo: „Pojistně povinný pracovní poměr ve smyslu § 1 nemoc. zák. nekončí pouhým přerušením prací, ať následkem nemoci, dovolené, stávky a pod., nýbrž je třeba, aby pracovní poměr byl zrušen také právně výpovědí nebo prohlášením o zrušení poměru pracovního bez výpovědi, eventuelně konkludentními činy, z nichž by byl zřejmě patrným úmysl poměr pracovní také právně zrušiti. Z okolnosti, že nemocenské pokladně, ať již dělníkem, ať zaměstnavatelem ohlášeno bylo pouze onemocnění zaměstnancovo, nedá se vůbec usuzovati, zda byl nebo nebyl zrušen poměr pracovní. Odvolatelka také ani netvrdila, že poměr pracovní byl zrušen právně, a namítala, že pojistná povinnost, tedy i povinnost platiti příspěvky, přestala nevykonáváním prací následkem nemoci. Je proto povinna odvolatelka platiti pojistné příspěvky až do právního přerušení pracovního poměru a až do odhlášky o tom, že takové přerušení nastalo...“ Stížnost navrhující zrušení tohoto rozhodnutí pro nezákonnost, dovolává se především § 1 nemoc. zák. stanovícího, že pojištěny — tedy povinny pojištěním, a hrazením jeho břemen — jsou osoby, jež vykonávají práce a služby na základě poměru pracovního, služebního neb učňovského... a dovozuje ze stylisace tohoto předpisu, z okolnosti, že v zákoně není nikde stanoveno, že za období nemoci jest platiti příspěvky, a z analogie jiných zákonů, zejména zákona o pojištění u bratrských pokladen, zákona
575 o pensijním pojištění a zákona o úrazovém pojištění, jež nestanoví, že po dobu pojistného případu jest platiti příspěvky, že napadený výnos se příčí zákonu a duchu celého sociálního zákonodárství. Nejvyšší správní soud nemohl stížnosti přisvědčiti. V zákoně ze dne 30. března 1888, č. 33 ř. z., a jeho doplňcích není opory pro mínění stěžovatelem jako samozřejmé hájené, že po dobu nemoci pojištěnce se neplatí příspěvky. Ze zákona nemocenského se podává právě opak. Jak dlouho pojistná povinnost a jí podmíněný závazek platiti pojistné příspěvky trvá, určují §§ 31 a 33 nemoc. zák., jichž se správně naříkané rozhodnutí dovolává. Tak stanoví § 33, že povinnost platiti pojistné příspěvky trvá až do řádného odhlášení, a odkazuje k definici „řádného odhlášení“ na § 31. Jestliže § 31 ukládá zaměstnavateli povinnost odhlásiti osobu ze zaměstnání vystupující nejpozději třetího dne po skončení pracovního poměru, projevuje tím svoji vůli, že pojistný poměr nemá pominouti jakýmkoli zastavením práce — ať již se tak stalo nemocí, dovolenou a pod., nýbrž jen tehdy, když jest důsledkem ukončení (zrušení) pracovního poměru, t. j. rozvázáním smlouvy služební čili přerušením právních vztahů založených mezi stranami smlouvou služební (srov. Budwinsky A 4180/1906). Jest tudíž názor žalovaného úřadu, že stěžující si firma jest povinna platiti nemocenské pojistné příspěvky i po dobu nemoci svých zaměstnanců, pokud pracovní poměr nebyl právně ukončen a dokud nedošlo k řádnému odhlášení, ve shodě se zákonem. Je-li však sporná otázka vyřešena zákonem samým, nelze se zabývati intencemi zákona, na něž stížnost klade důraz, a nelze také použíti analogie jiných zákonů. Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.
(Nález nejv. správ. soudu ze dne 12. září 1929, č. 7221/28.)

Citace:

K §§ 31 a 33 nemocenského zákona.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 593-594.