NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8402 —
Č. 8402.

Pojištění úrazové. — Horní právo: I. V jakých mezích podléhají státní podniky báňské úrazovému pojištění u Úrazové pojišťovny? — II. Podle kterých předpisů a za jakých předpokladů nastává povinnost platiti úroky z prodlení z úrazových příspěvků?
(Nález ze dne 31. ledna 1930 č. 1441).
Věc: Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy v Praze (tajemník Úraz. pojišťovny Dr. Václ. Mazánek) proti ministerstvu sociální péče (za zúč. státní báňské ředitelství v Mostě komisař fin. prok. Dr. Boh. Šejhar) o úroky z prodlení z úrazových příspěvků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. — Č. 8402 —
Důvody: Výměry Úrazové pojišťovny dělnické v Praze z 18. června 1920, z 19. června 1920, z 22. června 1920 a z 24. června 1920 byly stát. báň. ředitelství v Mostě vzhledem k novému zařazení báňských podniků podle vl. nař. č. 665/19 předepsány se zpětnou platností od 1. ledna 1919 za období 1919/I a 1919/II z podniků hnědouhelný důl »Hedvika«, výroba cihel »Julius II. šachta«, hnědouhelný důl »Julius II. šachta«, hnědouhelný důl »Julius III. šachta«, hnědouhelný důl »Julius V. šachta« diferenční úrazové pojistné příspěvky částkami zároveň se 4%ními úroky z prodlení od 15. července 1919, pokud se týče 15. ledna 1920. Podle upomínek Úrazové pojišťovny činila úhrnná výše těchto 4%ních úroků z prodlení 3 122,72 Kč.
Na odvolání orgánu státního dozoru zrušilo min. soc. péče v pořadu instančním v dohodě s min. prací nař. rozhodnutím platební výměry Úrazové pojišťovny, pokud se týče zapravení 4% úroků z prodlení z diferenčních příspěvků ode dne 15. července 1919, resp. 15. ledna 1920 v úhrnné částce 3 122,72 Kč pro nezákonnost a sprostilo státní báňské ředitelství v Mostě povinnosti je zaplatiti.
Na toto rozhodnutí podala Úrazová pojišťovna dělnická v Praze stížnost, o níž nss uvážil toto:
Zákon z 10. dubna 1919 č. 207 Sb. rozšířil v čl. II. pojistnou povinnost úrazovou na podniky horní, podrobené dozoru horních úřadů, změniv v tomto smyslu § 1 odst. 1 úraz. zák. z 28. prosince 1887 č. 1 ř. z. z r. 1888. Tím podřídil jmenované podniky ustanovením cit. zákona o úrazovém pojištění dělníků. Jest mimo spor, že v daném případě o takové horní podniky jde.
Zákon č. 207/19 nabyl účinnosti dnem 1. července 1919 (čl. XVIII zák. a § 1 nař. z 19. května 1919 č. 356 Sb.). Dle čl. XIX odst. 1 tohoto zák. přestala tímto dnem Úrazová pojišťovna hornická ve Vídni prováděti pojištění proti následkům úrazů, které se staly od tohoto dne. Tímto dnem byly veškeré vztahy mezi Úrazovou pojišťovnou hornickou ve Vídni a pojištěnci přerušeny a přeneseny na teritoriální pojišťovny státu čsl. Následkem toho byly také tyto pojišťovny výlučně oprávněny předpisovati a vybírati pojistné příspěvky, jak též v § 7 odst. 2 nař. č. 356/19 jest stanoveno.
Avšak dne 1. července 1919 nebylo tu ještě právní normy pro tyto pojišťovny platné, podle které by zařazení podniků horních do nebezpečenských tříd a procent mohlo býti provedeno a pojistné příspěvky předpisovány a vybírány. Teprve nařízením vlády ze 17. prosince 1919 č. 665 Sb. bylo upraveno zařazení horních podniků do tříd nebezpečenských a zjednán základ pro vyměření a vybírání pojistných příspěvků. Toto nařízení nabylo pak účinnosti dnem vyhlášení se zpětnou platností ode dne 1. ledna 1919 (§ 3). Tím založen pro podnikatele jmenovaných podniků závazek, platiti teritoriální úrazové pojišťovně pojistné příspěvky, vypočtené dle nového zařazení těchto podniků od 1. ledna 1919 počínajíc.
Že tomu tak je, o tom není mezi stranami sporu. Na sporu jest jedině
otázka, zdali stěžující si úrazové pojišťovně přísluší nárok na 4% úroky — Č. 8402 —
z prodlení od 15. července 1919 a od 15. ledna 1920 z diferenčních příspěvků úrazových, předepsaných v důsledku cit. nař. č. 665/19 Stát. báň. ředitelství v Mostě za příspěvková období 1919/I a 1919/II ze shora uvedených horních podniků, jak v nař. rozhodnutí jest uvedeno.
Závazek podnikatelův platiti úroky z prodlení z příspěvků úrazových upraven jest §em 4 zák. z 8. února 1909 č. 29 ř. z. — na který § 7 odst. 3. cit. vl. nař. č. 356/19 výslovně poukazuje — jenž ustanovuje v odstavci prvém: »Za nezaplacené pojistné příspěvky, které mají býti zaplaceny úrazové pojišťovně, jest platiti úroky z prodlení, převyšuje-li nedoplatek 50 K. Míra těchto úroků činí čtyři ze sta za rok. Osoba k placení povinná jest v prodlení, nebylo-li placeno během jednoho měsíce po zákonné nebo statutární platební lhůtě a nebylo-li posečkání povoleno za výslovného prominutí úroků z prodlení«356/1919 sb., § 7.1.
Jest tudíž pro obor úrazového pojištění specielní předpis o úrocích z prodlení, který definuje i samostatně pojem prodlení dlužníkova. Již proto nelze na daný případ aplikovati zásady 30. hlavy o. z. o., zejména jeho §§ 1333 a n. o úrocích z prodlení ve věcech civilně-právních, na které poukazuje odv. spis finanční prokuratury.
Cit. předpis § 4 zák. č. 29/09 tím, že stanoví, že osoba k placení povinná jest v prodlení, nebylo-li placeno během měsíce po zákonné nebo statutární lhůtě, činí zodpovědění otázky, od kterého dne mohou býti požadovány úroky z prodlení, závislou na tom, kterým dnem může býti požadováno plnění pohledávky samé čili kterým dnem je hlavní pohledávka splatná.
O splatnosti úrazových pojistných příspěvků má ustanovení jen § 21 úraz. zák., jehož se také stěžující si strana dovolává, ukládající podnikateli zaplatiti u úrazové pojišťovny tarifní pojistné do 14 dnů po uplynutí každého příspěvkového období, určeného stanovami, a připojiti výpočet o výši pojistného za uplynulé příspěvkové období.
Podnikatel jest tedy povinen pojistné vypočítati si sám. To je však jen tehdy možno, jsou-li mu známa veškerá data, potřebná pro tento výpočet, totiž úhrn vyplacených započítatelných mezd a výše příspěvkové sazby. Prvé je podnikateli známo, avšak druhá složka výpočtu — výše příspěvkové sazby — jest mu známa teprve po doručení zařazovacího výměru, kterým úrazová pojišťovna mu ve smyslu § 18 odst. 3 úraz zák. sděluje nebezpečenskou třídu a procento nebezpečí jeho podniku a spolu mu zasílá tarif.
Ukládá-li zákon podnikateli, aby k určitému dni zapravil tarifní pojistné a předložil výpočet tohoto pojistného, předpokládá logicky, že podnikateli je znám příspěvkový tarif, čili, že bylo již pojišťovnou provedeno zařazení podniku, že byl podnikatel o tom zpraven a mu spolu zaslán tarif. Má tu ovšem zákon přirozeným způsobem na zřeteli normální případy, kdy podnikatel vyhověl povinnostem, které mu platné normy za tím účelem ukládají.
Že by v daném případě podnikatel těchto povinností byl nedbal, stěžující si strana netvrdí a ze spisů zřejmo není. Pak ovšem mohla dle cit. § 21 — Č. 8402 —
v daném případě splatnost pojistných příspěvků nastati až po zařazení podniku.
Stížnost zřejmě směsuje vznik platebního závazku a jeho splatnost. Závazek platiti pojistné vzniká ovšem při novém zařazení, jak stížnost správně uvádí, vždy ex tunc, t. j. pojistné je platiti od zahájení provozu pojištěného podniku. Tím však ještě není nikterak vyřešena otázka splatnosti tohoto pojistného.
Podle nesporného děje byly výměry o novém zařazení předmětných horních podniků podnikateli doručeny až v době po 17. květnu 1920. Nebyly tedy dle toho, co shora řečeno, diferenční pojistné příspěvky, předepsané citovanými výměry pojišťovny za příspěvková období 1919/I a 1919/II splatné již 14. července 1919, resp. 14. ledna 1920 a nebylo tu tedy předpokladů cit. § 4 zák. č. 29/1909 pro předpis úroků z prodlení od těchto termínů. Právem proto žal. úřad předpis tento uznal za nezákonný.
Argumentace stížnosti, že podniky k těmto termínům byly zařazeny, ježto zařazení — třeba dodatečné — platí od 1. ledna 1919, jest pochybena, poněvadž tu nejde o zpětnou působnost zařazení, jež se jeví vůči podnikateli právě v tom, že vznik jeho závazku, platiti pojistné dle nového zařazení, je posunut zpět k 1. lednu 1919, nýbrž o akt, kdy nové zařazení bylo podnikateli sděleno. Datum doručení zařazovacího výměru nelze však promítati zpět k prvnímu lednu 1919, když ve skutečnosti doručení se stalo až po 17. květnu 1920.

Citace:

č. 8402. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 329-332.