NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 1

Čís. 10679.

Převzala-li akciová společnost podniky veřejné obchodní společnosti a jejich provoz, stát dal svolení ke zřízení akciové společnosti a tato společnost byla zapsána do rejstříku, přestala veřejná obchodní společnost jako taková. Byla-li veřejná obchodní společnost vymazána z rejstříku, mohlo by býti o případném obnovení zápisu této společnosti uvažováno teprve po odklizení akciové společnosti. Rejstříkový soud nemůže v oboru své působnosti rozhodovati o tom, zda byla akciová společnost zřízena právem čili nic; o tom rozhoduje správní úřad. Rejstříkový soud přezkoumává jen, zda jsou ve společenské smlouvě předpisy pojící se k její podstatě. Jen vady dotýkající se přímo podstaty akciové společnosti způsobily by zmatečnost, která by však mohla býti uplatňována jen ve sporu. Jinaké porušení hmotněprávních předpisů nemá v zápětí zmatečnost a vada je zápisem zhojena.
(Rozh. ze dne 10. dubna 1931, R I 981—984/30.)
Usnesením rejstříkového soudu ze dne 24. prosince 1924 byl vymazán zesnulý Artur H. z firmy Wilhelm H. Usnesením ze dne 12. ledna 1926 byla do rejstříku zapsána firma Wilhelm H. akciová společnost. Usnesením ze dne 25. července 1927 byla vymazána firma Wilhelm H. z rejstříku. Rozkladu dědiců Artura H-a do těchto usnesení rejstříkový soud usnesením ze dne 28. června 1930 nevyhověl, ježto napadená usnesení již dávno nabyla právní moci a v obchodním rejstříku byla provedena a nelze je napadati opravnými prostředky v nesporném řízení. Rekursní soud nevyhověl rekursům proti oněm usnesením. Důvody: Na základě usnesení krajského soudu ze dne 24. prosince 1924 byl zesnulý Artur H. vymazán jako společník firmy Wilhelm H., a to k opovědí podané jen prokuristou Jindřichem Sch-em. jest sice správné, že výmaz společníka k podání prokuristy provésti nelze, že jen společníci mohou žádati o výmaz společníka. V projednávaném případě nelze však přehlédnouti tuto důležitou skutečnost. Jak z pozůstalostních spisů vyplývá, byly tam dne 24. března 1925 předloženy dvě žádosti o výmaz Artura H-a k schválení pozůstalostnímu a poručenskému a byly tyto žádosti usnesením ze dne 30. března 1925 pozůstalostním soudem schváleny a učinil si také pozůstalostní soud záznam o výmazu Artura H-a u hlavního závodu. Věděl tedy pozůstalostní soud o výmazu Artura H-a u hlavního závodu a, schváliv přes to žádost o výmaz Artura H-a u pobočních závodů, schválil vtomně i jeho výmaz u hlavního závodu, čímž byl nedostatek opovědí výmazu Artura H-a u hlavního závodu napraven. Není tu zmatečnosti, jak za to mají rekurenti, a není ani důvodu, by bylo zrušeno usnesení shora uvedené, z něhož i třetí osoby nabyly práv. Co se týče zápisu akciové společnosti, jest poukázati k tomu, že zkoumání předpokladů zřízení akciové společnosti náleží podle nařízení ze dne 20. září 1899, čís. 175 ř. zák. k pravomoci státní správy, kterážto také tyto předpoklady zkoumala, jakž vidno ze stanov společností Wilhelm H., které schváleny byly výnosem ministerstva vnitra ze dne 1. prosince 1925, čís. 79959/25. Přezkoumati toto schválení rejstříkovému soudu nepřísluší a rejstříkový soud, zapsav podle schválených stanov akciovou společnost do rejstříku, učinil tak právem a nelze proto usnesení ze dne 12. ledna 1926 napadati. Co se týče výmazu firmy Wilhelm H. z obchodního rejstříku, jest poukázati k tomu, že v době, kdy veřejní obchodní společníci Richard H. a Otto H. žádali o výmaz této firmy následkem její přeměny v akciovou společnost, nebyl již Artur H. společníkem této firmy, odpovídala tudíž žádost rejstříkovému stavu a proto právem rejstříkový soud usnesením ze dne 25. července 1927 žádaný výmaz povolil. Výmaz firmy Wilhelm H. jest tedy za těchto okolností správný a nelze proto usnesení tuto uvedené zrušovati, jak tomu chtějí rekurenti. Všechna tuto uvedená usnesení nabyla již dávno moci práva, a ježto z nich i třetí osoby nabyly práv, nelze usnesení ta na rekurs rušiti; tak by se státi mohlo jen sporem, který sice Helena H-ová, jako vdova a Josef A., jako poručník nezletilých dětí Artura H-a proti firmě Wilhelm H. a společníkům zahájili, avšak spor ten zůstal v klidu. Příčina, proč tento spor zůstal v klidu, spočívá asi v tom, že podle pozůstalostních spisů uzavřeno bylo mezi Helenou H-ovou a nezletilými dětmi Artura H-a s jedné strany a se zůstavitelovými bratry Walterem a Woldemarem H-em s druhé strany dohodnutí, podle něhož podíl Artura H-a stanoven byl na 300000 Kč, jež složeny býti mají u pozůstalostního soudu a zavázali se zároveň Walter a Woldemar H., kteří nyní mají 10% akcií firmy Wilhelm H. akc. spol. ze všech akcií této společnosti, které ještě nabudou, 25% postoupiti jmenovaným nezletilým dítkám. Tímto narovnáním byly veškeré nároky dědiců po Arturu H-ovi i proti zůstavitelovým bratrům i proti firmě Wilhelm H. A. G. a firmě Wilhelm H. ve Vídni i proti Bank für Handel und Industrie ehemals Lánderbank vyrovnány a nepřísluší dědicům po Arturu H-ovi proti jmenovaným žádné na jakémkoli právním titulu se zakládající nároky. Narovnání toto bylo schváleno usnesením pozůstalostního soudu ze dne 8. záři 1929. Tím jest tato věc úplně vyřízena a postrádají tak vlastně i rekursy právního podkladu vzhledem k tomuto narovnání, které nepotřebovalo schválení nadřízeného krajského soudu podle § 109 druhý odstavec j. n., poněvadž tu nejde o žádný z případů v tomto zákonném ustanovení jmenovaných. Pokud se týče rekursu proti usnesení ze dne 28. června 1930, byl tento rekurs vznesen bezdůvodně, neboť právem poukazuje prvý soud v napadeném usnesení k tomu, že napadená usnesení nabyla již dávno právní moci a v rejstříku obchodním jsou provedena a nelze je napadati dalšími opravnými prostředky v cestě nesporné, což státi by se mohlo jen za podmínek § 11 druhý odstavec nesp. říz., čehož tu však není, poněvadž by změnou oněch usnesení státi se mohla škoda třetí osobě, která z usnesení oněch nabyla práva. Nemohl tedy prvý soud ani při uplatňované zmatečnosti usnesení ona rušiti a právem proto nevyhověl rozkladu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Není sporné a vyplývá i ze spisů, že veřejná společnost Wilhelm H. byla přeměněna na akciovou společnost pod firmou Wilhelm H. akc. spol. tím, že akciová společnost převzala tovární podniky veřejné společnosti ve V., A. a Č. i jejich provoz. Ke zřízení této společnosti bylo dáno státní schválení (čl. 208 obch. zák.), společnost byla zapsána do obchodního rejstříku (čl. 210 a 212 obch. zák.) a vstoupila tedy v život (čl. 211 obch. zák.). Tím přestala veřejná společnost jako taková jak co do hlavního závodu ve V., tak i co do vedlejších závodů v A. a Č. existovati, ježto v těchto místech již obchodní živnost neprovozuje (čl. 85 a 110 obch. zák.) a musilo by dojíti k výmazu firmy v obchodním rejstříku příslušných soudů, kdyby dosud ještě byla veřejná společnost pod svou firmou zapsána, neboť týž závod nemůže býti provozován zároveň pod firmou veřejné společnosti a pod firmou společnosti akciové, kteréžto firmy kryjí společnostní útvary naprosto rozdílné. Ana firma veřejné společnosti byla vymazána, ať již právem nebo neprávem, mohlo by býti o případném obnovení zápisu uvažováno teprve po odklizení, akciové společnosti, právě tak jako o tom, zda úmrtím Artura H-a veřejná společnost zanikla či s jeho dědici dále trvá (čl. 123 čís. 2 obch. zák.) a zda byl právem povolen výmaz zesnulého společníka k opovědi, jež byla jeho podkladem. Rejstříkový soud nemůže však v oboru své působnosti rozhodovati, zda akciová společnost byla zřízena právem, čili nic. O tom rozhoduje úřad správní, který před povolením zřízení akciové společnosti koná sám příslušná šetření (§ 4 nařízení ze dne 20. září 1899, čís. 175 ř. z. (akc. regulativu) v doslovu vládního nařízení čís. 465/1920, §§ 7—12, 20, 21 akc. regulativu). Rejstříkový soud přezkoumává jen, zda jsou ve společenské smlouvě předpisy pojící se k její podstatě, tedy aspoň ty, jež vypočítává čl. 210, druhý odstavec obch. zák., zda ustanovení společenské smlouvy neodporují velícím právním zásadám, zda bylo ke zřízení společnosti dáno státní schválení, pokud se týče, zda byly splněny podmínky příslušným státním úřadem stanovené, zda nastaly okolnosti, které společnost sama ve stanovách určila jako podmínku svého vstupu v život, a posléze, zda společnost jest pokládati za kupce plného práva. Byly-li předpoklady zápisu vadné, nemusí tím ještě nutně nastati zmatečnost společenské smlouvy. Jen vady dotýkající se přímo podstaty akciové společnosti způsobily by zmatečnost, která by však mohla býti uplatňována každým zájemníkem, zvláště akcionářem, jen žalobou neb námitkou, tudíž ve sporu. Jinaké porušení hmotněprávních předpisů nemá v zápětí zmatečnost a vada jest zápisem zhojena. Podobně i zanedbání předepsané formy. Byl-li zřízením akciové společnosti způsoben zásah v soukromá práva třetích osob, mohou tyto uplatniti své nároky zase jen pořadem práva. I když se nelze naveskrz ztotožniti s důvody napadeného usnesení, není ve věci samé ve zřejmém rozporu ani se zákonem ani se spisy a není ani zmatečné. Není tu tedy podmínek § 16 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. z. a nemohlo býti dovolací stížnosti vyhověno.

Citace:

Čís. 10679. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 504-507.