Č. 3539.

Vojenské věci: I. * Zákon ze dne 19. března 1920 č. 194 Sb. týká se nejen bývalých vojenských gážistů z povolání, nýbrž i gážistů neaktivních. — II. Bývalý rak.-uh. vojenský gážista v záloze nemá nároku, aby do čsl. armády byl převzat opět jako gážista v záloze; naopak může — podléhá-li ještě branné povinnosti — býti zařaděn ve vlastnosti prostého vojína.
(Nález ze dne 30. dubna 1924 č. 7389.)
Prejudikatura: Boh. 837 adm. a jiné.
Věc: Dr. Šalamon H. v Bratislavě proti ministerstvu národní obrany o nepřevzetí v hodnosti gážisty a zařadění ve vlastnosti prostého vojína.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, narozený r. 1888 a odvedený r. 1909, sloužil v býv. armádě rak.-uh. jako poručík v záloze pp. č. 72 a žádal přihláškou ze 6. června 1919 o převzetí do svazku čsl. armády v hodnosti gážisty v záloze. Nař. rozhodnutím zamítlo mno tuto přihlášku podle § 1 zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb. a vyslovilo, že se st-l zařazuje do vojenského poměru podle § 2 branného zák. z 19. března 1920 č. 193 Sb. do stavu pp. č. 39.
O stížnosti vytýkající tomuto rozhodnutí nezákonnost a řízení vadnost, uvážil nss toto:
I. Pokud jde o st-lovo převzetí, namítá stížnost, že § 1 zák. č. 194/ 1920 se nevztahuje na býv. vojenské gážisty v záloze, nýbrž jen na gážisty z povolání, a vytýká řízení vadnost z důvodu, že tento výrok není odvoláním se na § 1 cit. zák. dostatečně odůvodněn, že st-l nebyl před rozhodnutím vyslechnut, že s ním nebyl výsledek šetření sdělen a že nebyli slyšeni svědkové jím vedení.
Tyto námitky nejsou důvodné. Pouze gážistů z povolání týká se § 2 zák. č. 194/1920, přiznávající jim pro případ, že do čsl. činné vojenské služby nebudou převzati, za jistých podmínek nárok na odbytné, po případě na zaopatřovací požitky, — kdežto § 1 zák. se na gážisty z povolání neobmezuje, přiznávaje mno povšechné právo přejímati podle vlastního uvážení býv. rak.-uh., rak. a uh. vojenské gážisty do vojenských služeb čsl. republiky jako čsl. vojenské gážisty, — tedy i gážisty neaktivní.
Rozhoduje tedy mno i o převzetí býv. vojenských gážistů neaktivních podle vlastního uvážení, které, jak nss již opětně, zejména nál. Boh. 837 adm. vyslovil, ničím není obmezeno. Právního nároku na převzetí do čsl. branné moci nepřiznává zákon nikde ani neaktivním bývalým gážistům. Proto nemá strana právního nároku ani na sdělení důvodů, které byly pro zamítnutí přihlášky směrodatné.
Zákon nepředpisuje také žádného určitého řízení, které by rozhodnutí to mělo snad předcházeti, a zejména nenařizuje, že by žadatel měl býti slyšen, že by mu měla býti poskytnuta příležitost, aby se o skutkových okolnostech snad proti němu svědčících vyslovil a své zájmy hájil, nebo že by měli býti vyslýcháni svědkové stranou vedení. Ani prov. nař. ze 3. září 1920 č. 514 nepředpisuje žádného řízení za účasti strany, obsahujíc toliko předpisy povahy instrukcionelní, které se na zevní poměr úřadu vůči žadateli nevztahují.
Pokládá-li stížnost v důsledku svého mylného výkladu zákona výrok o nepřevzetí st-le v hodnost gážisty za odnětí jeho důstojnické hodnosti a za degradaci, je na omylu. Na skutečnosti, že st-l byl gážistou v býv. armádě rak., nebylo nař. rozhodnutím ničeho změněno. V čsl. armádě st-l důstojníkem nikdy nebyl, nýbrž podléhal ode dne 28. října 1918 jako čsl. státní příslušník všeobecné branné povinnosti v čsl. armádě podle branného zák. (§ 1 zák. z 5. července 1912 č. 128 ř. z., resp. nyní § 2 zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb.). Proto nemohlo jeho nepřevzetí v hodnosti důstojníka, na něž, jak řečeno, právního nároku nemá, býti ani odnětím jeho důstojnické hodnosti.
II. Správně uvádí stížnost, že ani § 59 branného zák. ani cit. zák. č. 194 neustanovuje ničeho o tom, v jaké hodnosti mají býti nepřevzatí gážisté zařaděni. Nař. rozhodnutí také neodůvodňuje výrok o zařadění st-le žádným z těchto ustanovení, nýbrž ustanovením § 2 bran. zák. Již z toho, co bylo ve smyslu zák. č. 194 právě uvedeno, jde, že nepřevzatý býv. gážista nemá v čsl. armádě žádné hodnosti vojenské. Pokud tedy gážista takový podléhá ještě branné povinnosti ve smyslu § 2 bran. zák., jenž stanovil, že branné povinnosti podléhají všichni státní občané čsl. do dokončeného 50. roku svého věku, jest ho zařaditi ve vlastnosti vojína bez hodnosti, a jest již poukazem na § 2 bran. zák. výrok nař. rozhodnutí o hodnosti, v jaké se st-l zařaďuje, opodstatněn, nehledě ani k ustanovení § 7 nař. vlády z 27. července 1920 č. 470 Sb., jenž to, co se takto porovnáním obou cit. zákonů samo podává, stanovil ještě výslovně, nařídiv, aby nepřevzatí býv. gážisté v záloze byli vřaděni jako prostí vojíni do zálohy, podléhají-li ještě branné povinnosti podle § 2 bran. zák.
K výtce stížnosti, že toto prov. nař. č. 470/1920 neprávem rozlišuje mezi gážisty převzatými a nepřevzatými, když tohoto rozlišování není v § 59, jenž se nařízením tímto provádí, stačí podotknouti, že nař. toto nemohlo a nesmělo nepřihlížeti k ustanovením zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb. z. a. n. Konečně není třeba zabývati se stížnosti, pokud brojí proti ustanovení § 9 tohoto nař., jenž se týká evidence vojen, gážistů ve výslužbě a k danému případu žádného vztahu nemá.
Nejsou tedy ani námitky směřující proti výroku o zařadění st-le důvodné, i slušelo zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3539. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1148-1150.