NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8637 —
Č. 8637.

Občanství státní (Slovensko): * Předpokladem nároku na udělení čsl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/26 jest nepřetržité státní občanství býv. Uherska již od počátku kvadrienia před 1. lednem 1910.
(Nález ze dne 27. května 1930 č. 18749/28.)
Věc: Isidor St. v Bratislavě proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra žádosti st-lově za udělení čsl. státního občanství dle úst. zák. č. 152/26, ježto se naň nevztahuje ustanovení uvedeného zákona, neboť tento zákon předpokládá — Č. 8637 —
podle § 1 státní občany býv. Uherska, kteří před 1. lednem 1910 aspoň 4 roky měli nepřetržitě bydliště v některé obci Slov. nebo Podk. Rusi a obec ta nečinila proti nim námitek podle § 9 zák. čl. XXII:1886, kteréžto ustanovení upravuje opět právo státních občanů uherských, usazovati se v některé obci uherské; jde tu tedy o osoby, které při počátku kvalifikovaného pobytu byly již státními občany uherskými, žadatel stal se státním občanem uherským teprve dne 4. března 1914 na základě naturalisační listiny býv. uher. min. vnitra ze 13. února 1914 a byl před tím státním občanem rakouským.
O stížnosti nss uvážil:
St-1 nepopírá, že se stal uher. státním občanem teprve v roce 1914, má však za to, že je tato skutečnost nerozhodná, poněvadž úst. zák. č. 152/26 nepojí nárok na udělení čsl. stát. občanství k tomu, že žadatel již 1. ledna 1906 by uher. státním občanem, nýbrž přiznává jej každému, kdo byl uher. stát. občanem v den podání žádosti, resp. v den, kdy ústav. zák. č. 152/26 vstoupil v platnost. — Nss shledal stížnost bezdůvodnou.
Již gramatikální výklad slov »štátni občania bývalého Uhorska, ktorí před dňom 1. januára 1910 aspoň štyry roky nepřetržite mali bydliště ... «152/1926 sb., § 1.1 v § 1 odst. 1. úst. zák. č. 152/26 vede k tomu, že zákonodárce chtěl přiznati nárok na udělení čsl. stát. občanství jen osobám, které jako státní občané býv. Uherska dokončily předepsané kvadrienium před 1. lednem 1910, neboť determinace »státní občané býv. Uherska«152/1926 sb., § 1.1 nevztahuje se pouze na další text zmíněného předpisu, že tyto osoby mají nárok na udělení čsl. státního občanství, nýbrž i na splnění podmínek, na nichž onen nárok závisí. To plyne i z dalšího předpokladu zákonem stanoveného, že totiž obec nečinila námitky dle § 9 zák. čl. XXII:1886, poněvadž tento § 9 stanoví pouze pro občany právo usídliti se v obci, a jest obci vyhraženo proti usídlení těchto osob podati námitky, takže jest zřejmo, že zákonodárce, cituje ustanovení § 9 zák. čl. XXII:1886, mohl míti na mysli jen dovršení kvadrienia státními občany býv. Uherska.
Tomuto výkladu svědčí ostatně také sama genese cit. zákona. Jest známo a v motivech výboru ústavně-právního k ústav. zák. č. 152/26 (tisk 514) došlo jasného výrazu, že důvodem, proč byl vydán tento ústavní zákon, byla snaha odčiniti pro otázku státního občanství důsledky judikatury nss-u o ustanovení § 10 zák. čl. XXII:1886. Nss vyložil totiž v nál. Boh. A 3029/23 ustanovení § 10 uvedeného zák. čl. v ten smysl, že se podle něho nenabývá dom. příslušnosti na Slov. automaticky pouhým splněním náležitostí v tomto § uvedených, totiž kvalifikovaným 41etým pobytem v obci, proti němuž nebyly podány námitky podle § 9, nýbrž teprve výslovným přijetím do dom. svazku obce. Důsledky tohoto názoru projevily se v tom, že osoby, které před 1. lednem 1910 splnily sice v některé obci na Slov. náležitosti uvedené v § 10 cit. zák. článku, avšak do dom. svazku obce té výslovně nebyly přijaty, nestaly se čsl. státními občany podle § 1 č. 1. úst. zák. čís. 236/20. Zásadně těmto osobám mělo býti úst. zák. č. 152/26 čsl. státní občanství zaručeno. — Č. 8638 —
Tato spjatost úst. zákona č. 152/26 s § 10 zák. čl. XXII:1886 v relaci § 1 úst. zák. č. 236/20 jest patrna nejen z uvedené důvodové zprávy, nýbrž došla výrazu i v samém úst. zák. č. 152/26. Jeť základní podmínkou nároku na udělení čsl. státního občanství podle tohoto úst. zák. 41eté bydlení v jedné a téže obci na Slov. nebo Podk. Rusi za předpokladu, že po tuto dobu nebyly obcí vzneseny námitky podle § 9 zák. čl. XXII:1886 a jest tedy nárok dán osobám, které — nehledíc k podmínce přispívání k obecním břemenům — nárok na nabytí dom. práva podle § 10 uvedeného zák. článku mohly získati. Má-li pak toto čtyřleté bydlení založiti nárok na udělení čsl. stát. občanství, jest třeba, aby bylo dovršeno před 1. lednem 1910, tedy v době rozhodné podle ustanovení § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20.
Za této situace není ovšem bez významu podrobiti úvaze otázku, mohl-li cizí státní příslušník nabýti podle § 10 zák. čl. XXII:1886 nároku na přijetí do dom. svazku obce pobytu. Otázku tuto nutno zodpověděti záporně, jak plyne ze souvislosti § 10 s §§ 5, 8 a 9 uvedeného zák. čl., neboť pouze státní občan, totiž státní občan uherský musil a mohl příslušeti do svazku některé obce býv. Uherska, měl subj. právo se tam usídliti a měl na základě kvalifikovaného pobytu nárok na přijetí do dom. svazku, kdežto cizinec vzhledem k tomu, že dom. právo předpokládá státní občanství, z tohoto nároku byl vyloučen.
Chtěl-li však úst. zákon č. 152/26 ve své základní myšlénce dáti nárok na čsl. státní občanství těm, jimž toto státní občanství nebylo podle § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20 uznáno jen proto, že před 1. lednem 1910 nebylo jim dom. právo v některé obci na Slov. nebo Podk. Rusi výslovně uděleno, ačkoliv osoby ty, splnivše předpoklady § 10 zák. čl. XXII:1886, nárok na udělení dom. práva před 1. lednem 1910 měly, šlo by nad rámec intencí, jež úst. zákon sledoval, přiznávati nárok na udělení čsl. stát. občanství podle úst. zák. č. 152/26 těm, kteří nároku na udělení dom. práva podle § 10 zák. čl. XXII:1886 do 1. ledna 1910 nabýti vůbec nemohli, poněvadž v oné době jako cizí státní občané z nároku onoho vůbec byli vyloučeni.
St-1 nepopírá, že nejpozději před 1. lednem 1906 nebyl ještě uher. stát. občanem, a nemohl tudíž nss shledati, že by nař. rozhodnutí odporovalo zákonu.

Citace:

č. 8637. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 842-844.