NPD documents search: Všehrd, 6 (1925) - Revue polonaise de législation civile et criminelle.

Čís. 679.

Otázka, zda stavebník vydržením nabyl práva hromaditi stavivo na pozemku obecním, náleží na pořad práva. Úřad stavební by rozhodoval, zda mu právo to přísluší jako stavebníkovi.
(Rozh. ze dne 28. září 1920, R I 678/20.)
Žalovaný složil stavivo na obecním pozemku uličním. Proti žalobě obce, by zanechal používání ulice za skladiště staviva bránil se žalovaný jednak tím, že místo, kde uloženo je stavivo, patří do jeho vlastnictví, jehož prý nabyl vydržením, jednak tím, že dle všeobecného zvyku ukládá stavebník stavivo na ulici. Po formální stránce namítl nepřípustnost po- řadu práva. Procesní soud prvé stolice uznal ve věci samé, neuznav tuto námitku za opodstatněnou proto, že jde na straně žalovaného o užívání pozemku zapsaného v seznamu veřejného statku jiným způsobem než jeho veřejná povaha připouští, a že rozhodování o tom, je-li užívání takové přípustno či nikoli spadá do pravomoci soudu. Odvolaсí soud zrušil rozsudek prvého soudu a jemu předcházevší řízení jako zmatečné a odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva. Důvodу: Žalovaný nepoužívá ulice z důvodu nějakého oprávnění, opírajícího se o právo soukromé, nýbrž jako stavebník na základě stavebního řádu. Předpis § 122 čís. 6 stavebního řádu pro Čechy ze dne 8. ledna 1889, čís. 5 z. z. ustanovuje v tomto směru, že náleží na úřad stavební, aby nařídil, kde se má stavivo skládati, jakož také, aby učinil všeliká jiná opatření, jichž za příčinou provádění stavby šetřiti dlužno s ohledem na policii bezpečnostní a policii silniční. Dle § 52 čís. 5 staveb. řádu jest stavbyvedoucí povinen u stavebního úřadu zvláště žádati, aby se mu vykázalo místo ku skládání staviva. Z toho jde, že rozhodnutí o tom, zda žalovaný jest oprávněn ulice používati za skladiště staviva, spadá do působnosti obce jako stavebního úřadu. Žalovaný ku složení staviva za svolení žalující obce jako stavebního úřadu nežádal, tedy předpisu § 52 čís. 5 stavebního řádu nešetřil a může se proto žalující obec jen jako úřad stavební domáhati toho, by zanechal používání ulice jako skladiště staviva a může žádati odstranění stavebního materiálu jen dle předpisů řádu stavebního, jmenovitě § 128 stav. řádu, tedy cestou správní a nikoliv žalobou negatorní.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu, pojaté do rozsudku, jímž byla zamítnuta námitka nepřípustnosti pořadu práva, a uložil soudu odvolacímu, by pomina použitý důvod zrušovací, o odvolání dále jednal.
Důvody:
Proti žalobě bylo žalovaným ve věci samé namítáno: 1. že místo, kde je stavivo uloženo, není veřejným statkem, nýbrž vlastnictvím žalovaného, 2. že, i kdyby měřením se zjistilo, že tomu tak není, vydržel vlastnictví k tomuto místu, maje je v držbě s připočtením vydržecí doby svých rodičů přes 40 let a 3. že jedná se o stavivo potřebné na znovuzřízení domu a tu že je k tomu oprávněn všeobecným zvykem, vedle něhož stavebník užívá za stavby ulice na uložení staviva. Pro otázku, zda jde o poměr veřejnoprávní, či poměr soukromoprávní rozhodným jest, zda jednotlivec vystupuje vůči veřejnoprávnímu svazu jako jeho člen, takže mezi nimi oběma jest poměr nadřízenosti a podřízenosti, či zda příslušnost jednotlivce k veřejnoprávnímu svazu zůstává mimo úvahu, takže proti sobě vystupují dva právně koordinované subjekty právní. V onom případě jde o poměr veřejnoprávní a rozhodovati o vzájemných právech a povinnostech, plynoucích pouze a jedině z toho, že jednotlivec jest členem veřejnoprávního svazu, zůstaveno jest úřadům správním. V druhém případě jedná se o střetnutí se soukromých sfér dvou rovnocenných právních subjektů, právní poměr jest poměrem soukromoprávním a rozhodovati o něm jest úkolem řádných soudů. Pod tímto zorným úhlem jeví se námitky, uvedené shora pod čís. l a 2, námitkami soukromoprávními, rozřešiti otázku, zda žalovaný ukládal stavivo na svém pozemku, použí- vaje takto oprávnění, jemu jakožto vlastníku příslušejícího, jest právě tak věcí řádných soudů, jako řešení otázky, zda žalovaný, uchopiv se výlučné moci nad částí uličního pozemku s vůlí, vykonávati moc tu pro sebe, vešel tím v držbu této části uličního pozemku a zda držba ta vedla k vydržení soukromého vlastnictví. Jest tudíž patrno, že čeliti těmto námitkám bylo lze jen pořadem práva. Jen pro případ, že námitky ty byly by uznány bezdůvodnými, přicházela by v úvahu námitka třetí. S tou však soudové obírati by se nesměli, ježto při ní jde o poměr mezi žalující obcí jakožto úřadem stavebním a žalovaným jakožto osobou, nařizovací moci tohoto úřadu podrobenou, tudíž o poměr veřejnoprávní. Výsledek byl by pak ten, že by soud žalobě vyhověl, ježto žalovanému ze soukromoprávního důvodu nepřísluší, by na uličním pozemku stavební hmoty ukládal, a věcí stran bylo by pak, by správním řízením vypořádaly zbývající otázku, zda žalovaný jako stavebník k ukládání staviva jest oprávněn.

Citace:

č. 153 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 422-423.