Č. 3259.

Učitelstvo středních škol: I. * Suplujícím profesorům příslušejí drahotní přídavky (mimořádné a nouzové výpomoci) podle výměry pro čekatele (čl. IX. § 1 č. 2 zák. č. 541/1919). — II. Suplující profesoři jsou čekateli.
(Nález zf dne 18. února 1924 č. 2704).
Prejudikatura: Boh. 1340 adm.
Věc: Bohumil M. v P. (adv. Dr. Viktor Říha z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. rada Dr. Zd. Tlamich) o výměru drahotních přídavků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem zšr-y v Praze z 27. března 1922 byly st-li na základě zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb. a podle min. výn. č. 521 ze 14. ledna 1922 a č. 19856 z 24. února 1922 místo dosavadních přídavku drahotních a výpomocí vyměřených podle sazby platnc pro státní úředníky XI. hod. tř. poukázány od 1. února 1922 měsíční drahotní pří- davky podle sazby platné pro čekatele.
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad námitkám st-le proti tomuto rozhodnutí a žádosti jeho za opětnou výplatu drahotních přídavků podle XI. tř. úřednické.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Předmětem sporu jest otázka, zda st-li jakožto suplujícímu profe- soru náležejí drahotní přídavky, t. j. měsíční drahotní přídavek, dále mimořádné výpomoci a nouzové výpomoci podle sazeb platných pro státní úředníky, podle XI. třídy hodn., či zda mu příslušejí tyto přídavky podle sazeb pro čekatele.
O otázce té uvažoval pak soud takto:
Zákonem č. 541 ex 1919 čl. VII byli profesoři středních škol včetně zatímních a suplujících profesorů z jejich dosavadního platového postavení, odlišného od postavení státních úředníků, převedeni do platového postavení státních úředníků a byly jim přiznány stejné požitky, kterých požívají státní úředníci téže hodnostní třídy, zejména bylo též suplujícím profesorům podle § 5 čl. VII t. zák. přiznáno jako adjutum služné nejnižšího stupně XI. hodn. třídy stát. úředníků. Zákon ten upravující poměry stát. zaměstnanců i zaměstnanců v podnicích a fondech státem spravovaných povšechně, staví profesory středních škol co do platu a platového postupu (až na výjimky v žák. samém na př. čl. VII § 9 stanovené) na roven stát. úředníkům téže kategorie (A), a provádí tak zásadu celého popřevratového zákonodárství o zaměstnancích státních, dle kterého veškeré stát. zaměstnanectvo při stejném vzdělání předběžném a souřadném postavení služebním (pokud jen zájmy služby a státu dopouštějí), co do nároků vůči státu má býti posuzováno stejnoměrně. Tato základní snaha dochází dalšího výrazu též v ustanovení čl. X. a XII. zák. č. 541/19.
Dle disposic zák. toho dlužno míti za to, že zák. ten zásadně upravuje všechny poměry služební zejména platové všech stát. zaměstnanců tak, že vedle něho a nařízení k provádění jeho vydaných neplatí jiné právní normy, kterými poměry zákonem tím upravené dříve se řídily. Nelze proto — pokud jde o výši drahotních přídavků, — dovolati se více nař. býv. min. fin. z 11. září 1918 č. 333 ř. z. ani zák. z 23. května 1919 č. 275 Sb., ani nař. z 23. června 1919 č. 348 Sb., neboť byly disposice těchto právních norem nahrazeny disposicemi zák. č. 541/19, který sluší pokládati za plnou a výlučnou úpravu služebních požitků stát. zaměstnanců.
Zák. ten upravuje v čl. IX. též nárok stát. zaměstnanců na měsíční drahotní přídavek a mimořádné výpomoci a rozeznává jednak stát. úředníky a stát. učitele do hodnostních tříd zařazené, jednak čekatele. Že suplující profesory nelze rovnati stát. učitelům do hodnostních tříd zařazeným, zřejmo již z § 2 zák. z 23. května 1919 č. 275 Sb. a z úvahy, že tito — jsouce připuštěni k výkonu státní služby v poměru dle povahy přípravném a zrušitelném — nejsou zařazeni do hodn. třídy a požívají služebních požitků povahy adjuta. Nezbývá tedy, než pokládati je za čekatele ve smyslu čl. IX. § 1 lit. A č. 2 zák. č. 541/19, jak také nss již nál. Boh. 1340 adm. uznal.
Přísluší tudíž i suplujícím profesorům od účinnosti zák. č. 541/19 měsíční drahotní přídavek ve výměře platné pro čekatele (čl. IX. § 1 A bod 2).
Kdyby byl zák. č. 541/19 chtěl zachovati v platnosti výhodu uvedenou v § 14 zák. č. 275/19 a postaviti suplující profesory příznivěji než ostatní čekatele, byl by tak musil výslovně ustanoviti stejně jako na př. v čl. VII § 9 výslovně stanovil pro profesory příznivější časový postup.
Stanovisku zde vyloženému není na odpor ani ustanovení čl. IX. § 1 A, odst. 1 zák. č. 541/1919, že se bude vypláceti »měsíční drahotní přídavek povolený nař. z 23. června 1919 č. 348 Sb. do konce prosince 1919 dle těchže zásad v této výměře« ani to, že v čl. IX. § 1 A bod 2 suplující profesoři nejsou uvedeni.
Neboť rčení »d1e těchže zásad« lze se stanoviska shora uvedené základní myšlenky zák. č. 541/19 rozuměti jen tak, že i na dále má platiti princip, tvořivší již dříve základ pro vyměření drahotního přídavku, totiž princip alimentační, projevující se v odstupňování drahotního přídavku podle rodinných poměrů zaměstnance, tedy že i na dále platí rodinné třídy zavedené nař. č. 333/18 a zachované nař. č. 348/19, nelze z toho však vyvoditi, že zákon stanově nové sazby pro různé kategorie stát. zaměstnanců, chtěl právě co do výměry měsíčního drahotního přídavku suplujících profesorů zachovati výhodu § 14 zák. č. 275/19 a porušiti tím zásadu, aby veškeré zamčstnanectvo stejných kategorií bylo platově postaveno stejně.
Z téhož důvodu nelze také výpočet různých druhů čekatelů obsažený v čl. IX. § 1 A č. 2 pokládati za taxativní, nýbrž toliko za demonstrativní.
Z těchto úvah jde, že nař. rozhodnutí jest ve shodě se zákonem, a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Čís. 1076. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 391-393.