Čís. 1016.

Cizozemci mohou se ve sporech manželských podrobiti dohodou nebo preklusí námitky nepříslušnosti tuzemské soudní pravomoci.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1921, R II 151/21.)
Oba manželé stali se politickým převratem polskými příslušníky. Poslední jich společné bydliště bylo v Dukle v Haliči. Manželka, bydlící nyní v tuzemsku, podala u krajského soudu v Novém Jičíně žalobu o rozluku manželství uzavřeného v tuzemsku, o níž procesní soud prvé stolice věcně rozhodl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek i řízení jemu předcházevší a odmítl žalobu. Důvody: Odvolacímu soudu přináleželo především zkoumati, zdali soud prvé stolice k projednání tohoto sporu byl příslušným. V tomto ohledu ustanovuje § 76 j. n., že v manželských záležitostech jest příslušným onen soud, v jehož obvodě manželé měli své poslední společné bydliště, doto poslední bydliště dle udání žalobkyně samé a dle dopisu ředitelstva pošt a telegrafů pro Halič ve Lvově ze dne 5. července 1914 bylo v městě Dukle v Haliči, nikoliv tedy v oblasti Československé republiky. § 100 j. n. ovšem ustanovuje, že žaloby na rozluku manželství proti příslušníkům Československého státu, není-li pro ně v tuzemsku ani obecného ani zvláštního sudiště, mohou býti podány buď u obecného soudu žalobce, nebo, není-li ani tohoto v tuzemsku, u zemského soudu ve Vídni, avšak, nehledíc k tomu, že toto poslední ustanovení pro Československý stát platnost míti nemůže, nemůže se žalobkyně na tuto příslušnost odvolávati, ježto, jak sama ve sporu udala uvedeným dopisem ředitelstva pošt a telegrafů ve Lvově dokázáno
jest, žalovaný jest příslušným do Dukly v Haliči a tudíž není příslušníkem Československé republiky. Ježto v manželských záležitostech není stranám dovoleno, by se o příslušném soudu dohodly (§ 76 j. п.), nebyl krajský soud v Novém Jičíně ku přijetí žaloby a projednání sporu příslušným, i když námitka nepříslušnosti soudu vznesena nebyla (§ 43 j. n. a § 42 odstavec prvý j. n.), a bylo proto dle § 471 čís. 3 c. ř. s. jak napadený rozsudek, tak i předcházevší inu řízení jako zmatečné zrušili a žalobu pro nepříslušnost soudu odmítnouti.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by, nepřihlížeje k domnělému důvodu nepříslušnosti, ve věci samé dále jednal.
Důvody:
Obě strany jsou příslušníky státu polského. Staly se jimi politickým převratem, když Halič a tedy i město Dukla, kde až do svého rozchodu měli své poslední společné bydliště a kam až do té doby byli příslušnými, připadla státu polskému. Jde tu tedy o manželský spor dvou cizinců, z nichž nyní žalující v oblasti státu československého a žalovaný v republice francouzské sídlí. K rozhodování o žalobách o rozluku manželství povolán jest podle ustanovení § 76 j. n. výhradně soud posledního společného bydliště. Avšak cizinci se mohou ve smyslu § 104 j. n. podrobili
pravomoci zdejšího soudu, byť i tu posledního společného bydliště neměli, a to jak poslední odstavec nového znéní tohoto § praví, také mlčky tím způsobem, že žalovaná strana, neopověděvši námitky nepříslušnosti zdejšího soudu, ve věci dále jedná. Tak tomu bylo i v tomto případě. Prorogace taková jest přípustná, jelikož podle § 104 j. m jiný soudní dvůr než místně příslušný dohodou stran příslušným se státi může a jen pro věcnou příslušnost dohoda jest vyloučena a jen věcně nepříslušný soud ani dohodou stran příslušným se státi nemůže. Omezení § 104 j. n. pro oprávnění prorogace na případ, o nějž jde, se nevztahují. Prorogace nepříčí se podstatě sporu o rozluku manželství, nejde tu o věc vyňatou z působnosti řádných soudu ani o záležitost přikázanou soudům okresním a není zakázaná předpisy práva mezinárodního (čl. 9. uvoz. zák. k j. n.), § 76 j. n. nečiní rozdílu mezi zdejšími a cizími příslušníky. Manželství, o než jde, uzavřeno bylo v tuzemsku dne 11. června 1902. Nedostatek určité místní příslušnosti nahrazen v tomto případě mlčky projevenou dohodou stran. § 104 poslední odstavec nového znění j. n. dohody takové nevylučuje a dvor. dekret ze dne 15. července 1796, příl. 2
k dvor. dekretu ze dne 23. října sb. z. s. čís. 452 uznává příslušnost tuzemského soudu tím, že nařizuje, že žaloby mezi cizinci v manželských sporech nutno posuzovati podle předpisu země, kde manželství bylo uzavřeno, když jeden z cizinců má v oblasti tuzemska své bydliště. Dekret ten neupravuje otázku příslušnosti, nýbrž obsahuje předpis mezinárodního soukromého práva a není tedy odstraněn ustanovením jurisdikční normy.

Citace:

č. 1007. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 274-277.