Čís. 5180.

Exekuce k vydobytí peněžní pohledávky proti eráru jest přípustná, když příslušné orgány státu odepřely likvidovati nebo vyplatiti pohledávku přes to, že za to bylo žádáno a lhůta k plnění uplynula. Není závady, by za těchto podmínek nebyla vedena exekuce i na daňové pohledávky státu.
(Rozh. ze dne 14. července 1925, R I 597/25.)
Ve sporu Jana В-a proti železničnímu eráru o náhradu škody bylo žalobě ohledně některých položek právoplatně vyhověno, ohledně jiných položek byl spor veden dále. Jan B. domáhal se vyplacení pravoplatně přisouzené náhrady na příslušném ředitelství státních drah, jež žádost zamítlo, ježto prý výplata není nutná, dokud celý rozsudek není právoplatným. Ministerstvo železnic nevyhovělo stížnosti, načež Jan B. navrhl, by ku vydobytí jeho pohledávky byla mu povolena exekuce zabavením přesně označených daňových nároků eráru proti určitým osobám. Soud prvé stolice exekuční návrh zamítl, maje za to, že vymáhající věřitel měl dříve podati stížnost ku nejvyššímu správnímu soudu, a kromě toho, že zabavení daní jest nepřípustným, ježto se jím zasahuje do finanční výsosti státu. Rekursní soud exekuci povolil. Důvody: Exekuce proti eráru není nepřípustnou, nýbrž odvislou od splnění jistých podmínek. Podle platných předpisů dějí se totiž peněžní platy státu osobám soukromým poukázáním částky, jež se má platiti, úřadem k tomu ustanoveným a vyzvednutím poukázaného peníze u státní pokladny proti řádné stvrzence. Poněvadž tyto předpisy exekučním řádem nepozbyly platnosti, musí věřitel, aby mu byla povolena pro jeho vykonatelnou pohledávku exekuce, podati průkaz, že se marně snažil u příslušného úřadu dosáhnouti nutné poukázání a že mu pokladna odepřela vyplacení dotyčného peníze. V tomto směru prokázala vymáhající strana předloženými doklady, že se nejdříve obrátila na příslušné ředitelství státních drah, potom vzhledem ku zamítavému stanovisku tohoto na ministerstvo železnic, a že též tento úřad rozhodl zamítavě o její stížnosti. Vymáhající strana vyčerpala tedy všechny kroky, přípustné v řádném pořadu správním, které v tomto případě byly nutnými k dosažení nezbytného poukázání a které měla po ruce. Aby nastoupila zdlouhavou a nákladnou cestu stížnosti na Nejvyšší správní soud, nelze na vymáhající straně požadovati, zejména když jde o vyplacení pohledávky právoplatně přiznané, jejíhož trvání nedotkne se nijak posud nevydané konečné usnesení o části požadovaného bolestného, a vymáhající strana není dle zákona povinna, by musila použiti mimořádného opravného prostředku na Nejvyšší správní soud. Vymáhání právoplatně přiznané a tudíž vykonatelné pohledávky v rámci zákonných ustanovení nelze však pokládati za pochybený zásah do finanční svrchovanosti státu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nelze o tom pochybovati, že předpis §u 409 c. ř. s. o lhůtě ke splnění závazku platí také při rozsudcích proti eráru a že právoplatný rozsudek o soukromoprávním závazku tvoří také proti eráru exekuční titul podle §u 1 čís. 1 ex. ř. Není zákonného předpisu, který by výslovně a všeobecně prohlašoval exekuci proti eráru za účelem vydobytí vykonatelných peněžních pohledávek za nepřípustnou. Tvrdí-li tedy stěžovatelka, že rekursní soud nemůže se k odůvodnění svého rozhodnutí odvolati na žádný zákonný předpis, bylo by jí lze namítnouti, že naopak není v tom směru pro erár jako podmět soukromoprávních závazku výjimky, že tedy nastupuje pravidlo. Neprávem odvolává se stěžovatelka na dekret dvorské kanceláře ze dne 21. srpna 1838, čís. 291 sb. z. s.
(čl. IX., čís. 5 úvod. zák. k ex. ř.), neboť tento předpis jedná o zabavení pohledávek, příslušejících proti státu jako poddlužníku, nikoliv o exekuci proti státu jako dlužníku. Ale v tomto případě netřeba .se vůbec zabývati otázkou, již mnohokráte řešenou, zda je proti eráru přípustná exekuce k vydobytí peněžní pohledávky, když rozsudečná lhůta k plnění nebyla zachována (§ 409 c. ř. s. a § 7 ex. ř.), neboť v tomto případě jde o přímé odepření placení, pokud se týče poukazu k placení peněžních pohledávek, přisouzených vymáhajícímu věřiteli exekučním titulem proti eráru přes to, že lhůta k plnění dávno uplynula. Vymáhající věřitel přiložil již k exekučnímu návrhu jednak dva výnosy ředitelství státních drah, kterými toto vrací věřiteli kvitanci s oznámením, že podle názoru finanční prokuratury výplata není nutná, dokud celý rozsudek není právoplatný; jednak výnos ministerstva železnic, jímž nebylo vyhověno stížnosti vymáhajícího věřitele, protože prý finanční prokuraturou nebyl dán potřebný poukaz k výplatě. Netřeba blíže odůvodňovati, že rozsudek může se státi pravoplatným а k exekuci způsobilým také jen z části a jen ohledně některých nároků, neboť jinak byl by předpis §u 490 c. ř. s. zbytečným. V případě, o který jde, erár, zastoupený svými orgány, oprávněnými k poukazu výplaty, přímo odepřel vyhověti právoplatnému soudnímu rozsudku; i stěžovatelka tvrdí, že to učinily státní úřady, zastupující železniční správu a to ředitelství státních drah, ministerstvo železnic a finanční prokuratura a že prý odepření stalo se z vážných důvodu a zájmů státní pokladny, o kterých prý netřeba jednati a kterých finanční prokuratura také neudala. Za tohoto stavu věcí nezbylo ovšem vymáhajícímu věřiteli, než dovolati se pomoci soudu podle předpisu exekučního řádu. Také dosavadní judikatura zastává vesměs stanovisko, že i proti eráru jest exekuce pro peněžní pohledávky přípustná, když buď poukazující úřad odepře poukaz, nebo pokladna přes poukaz odepře výplatu (srv. na př. rozhodnutí 1294 a 2931 sb. n. s. a celou řadu rozhodnutí dřívějšího Nejvyššího soudu ve Vídni uvedenou v komentáři Neumann str. 84 při §u 15 ex. ř.). O nějakém neoprávněném zásahu do finanční svrchovanosti státu nemůže býti řeči, když i stát jako podmět soukro- mých práv a závazku musí se podrobiti právoplatnému soudnímu rozsudku, který byl jeho jménem vydán. Netřeba řešiti otázku, zda exekuce, vedená na jiné majetkové podstaty než pohledávky daňové — o jaké tu jde — byla by přípustnou. Pro názor stěžovatelky, že vymáhající věřitel, jemuž přísluší nárok proti železniční správě, nemůže žádati uspokojení z pohledávek finanční správy, není v zákoně podkladu, neboť jde jen o různá správní odvětví téhož právního podmětu, totiž státu jako dlužníka. Předpis §u 1441 druhá věta obč. zák., daný pro započtení a mající na mysli, že někdo má proti jedné státní pokladně pohledávku, na kterou by chtěl započítati dluh u jiné státní pokladny, se na tento případ právě tak málo hodí, jako zákon ze dne 18. prosince 1922, čís. 404 sb. z. a n. o úpravě hospodaření ve státních závodech, ústavech a zařízeních, jenž praví v §u 5 výslovně, že na předpisech o právním zastoupení státního majetku a o vedení exekuce proti státu se nic nemění. Zájmy veřejné nejsou v tomto případě zabavením dotyčných daňových pohledávek dotčeny, když současně má jimi býti shlazen dluh téhož státu, a když je dlužníku vždy volno, by vymáhané pohledávky zaplatil a zrušení exekuce si vymohl.

Citace:

Čís. 5180. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 152-154.