Č. 609.

Horní právo: I. * Béře-li majitel výhradných kutišt před úřadem horním v odpor přepsání výhradných kutišt jiného kutéře z pohaslých povolení kutacích na povolení dosud platná, a trvá-li majitel přepsaných kutišt na svém výhradném právu kutacím, přísluší rozhodování v této mezi stranami sporné věci v prvé stolici báňskému hejtmanství (§ 4, č. 17 ob. hor. zák.). — II. * V řízení o povolení kutacím vystupuje před úřadem horním jako strana procesní jen kutéř sám, nikoliv též majitelé kolidujících oprávnění horních. Totéž platí o řízení, jehož předmětem jest přepsání výhradných kuteb z pohaslého povolení kutacího na povoleni dosud platné.
(Nález ze dne 7. prosince 1920 č. 12033.)
Věc: Oldřich Weigner a František Rosenbaum v Rakovníku (adv. Dr. Hugo Frankenstein z Rakovníka) proti báňskému hejtmanství v Praze (zast. min. radou Jaroslavem Máslem — za zúčastněné dědice Vladimíra Vondráčka adv. Dr. Vincenc Adam z Prahy) o přepsání výhradných kutišf.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: František Rosenbaum měl na základě svého kutacího povolení z 15. února 1908 č. 1708 mimo šest starších výhradných kuteb ohlášeno ještě pět výhradných kuteb v katastrální obci Rakovníku a jednu v katastrální obci Luzné z r. 1913. Jak kutací povolení prodloužené do 15. února 1917, tak i tyto výhradné kutby přepsány byly výměrem revírního horního úřadu v Praze ze dne 1. října 1916 č. 4880 na Františka Rosenbauma a Oldřicha Weignera a jako plnomiocník této kutéřské společnosti poznamenán Fr. Rosenbaum. Dále má tato kutéřská společnost na základě téhož kutacího povolení ohlášeno 8 výhradných kuteb v katastrální obci Luzné z roku 1917.
V témže roce ohlásil dále Fr. Rosenbaum na podkladě téhož kutacího povolení ze dne 15. února 1908 č. 1708 třemi podáními, jež sám bez jakéhokoli dodatku podepsal a v jejichž textu mluví jen o své osobě, 18 výhradných kuteb v katastrální obci Luzné a 21 v katastrální obci Rakovníku, jejichž ohlášení bylo potvrzeno.
Ještě před přepsáním kutacího povolení a 12 výhradných kuteb na stěžující si těžařskou společnost učiněna dne 26. dubna 1916 u revírního horního úřadu v Praze pod č. 2062 ex offo připomínka z příčiny přepsání výhradných kutišť dědiců Vladimíra Vondráčka, zakládajících se na povolení ke kutání ze dne 25. dubna 1857 č. 1034, na všeobecné povolení ke kutání ze dne 3. prosince 1896 č. 2568. Výměrem téhož úřadu ze dne 27. dubna 1916 č. 2062 vymazáno pak povolení ke kutání z roku 1857 v důsledku uplynutí času a podrobně vypočtená výhradná kutiště na něm spočívající počtem 178 přepsána na povolení ke kutání z roku 1896, znějící na okrsek celého obvodu téhož úřadu. O tom vyrozuměn plnomocník dědiců Vondráčkových s vyzváním, aby předložil listinu o povolení ke kutání z roku 1857 za účelem zničení a listiny o stvrzení ohlášených kutišť, aby mohly býti opatřeny doložkou. Současně byl výmaz a přepis poznamenán.
Sub praes. 10. listopadu 1917 č. 5677 zažádal František Rosenbaum dle §§ 251 a 16 horn. zák., aby výhradné kutby dědiců Vondráčkových, o nichž zjistil, že nejsou vymazány, ač zanikly se zánikem kutacího povolení z roku 1857 uplynutím času nastalým, a jež kolidují s jeho výhradnými kutbami, byly vymazány jako právně neexistující.
Po dvojí výměně spisů s dědici Vondráčkovými, v nichž strany probíraly otázky kolise výhradných kuteb, zejména může-li míti jedna osoba dvě neb několik kutacích povolení pro týž terén a zda zánikem kutacího povolení zanikají výhradné kutby na něm spočívající i za trvání jiného kutacího povolení pro týž terén, a v nichž i dědicové Vondráčkovi mluvili o zahájeném sporu o platnost kuteb, nařídil honí revírní úřad ústní jednání.
K tomuto ústnímu jednání dne 12. června 1918 konanému dostavil se Fr. Rosenbaum a právní zástupce dědiců Vondráčkových. Při něm zjištěno, že kutací povolení z roku 1857 znělo na politický okres Rakovnický, v němž že nalézají se také všecky přepsané výhradné kutby, a vysvětlen oběma stranám rozsah sporu na základě katastrální mapy obcí Luzné a Rakovníku.
Dále zjištěno, že šest výhradných kutišť stěžovatelů z roku 1913 pokrývalo týž terén, jako kutiště dědiců Vondráčkových, že však byla poněkud jinak lokalisována a poněvadž dále konstatováno v protokole, že spor týká se vlastně otázky, mohly-li by se výhradné kutby přepsati v případě výmazu starého kutacího povolení s něho na stávající povolení nové, upuštěno obapolně od zjišťování vzájemné kolise oboustranných kuteb.
František Rosenbaum jménem firmy Fr. Rosenbaum a Oldřich Weigner vzal bez námitky obsah protokolu a zjištění obsahu sporu na vědomí a žádal, aby rozhodnuto bylo, zda přepsání výhradných kutišť spočívajících na všeobecném povolení ke kutání ze dne 25. dubna 1857 č. 1304 z moci úřední bez žádosti strany stalo se po právu a ve smyslu platných §§ horního zákona. Též zástupce dědiců Vondráčkových vzal obsah protokolu bez námitky na vědomí, poukázal na svá podání v této záležitosti, a žádal o úřední rozhodnutí zjištěného sporu.
Po vyřízení jistého incidenčního sporu sděleno bylo stranám výměrem revírního horního úřadu ze dne 16. května 1919 č. 4600, že při další existenci kutacího práva dědiců Vondráčkových na základě kutacího povolení z roku 1896 odpovídá přepsání oněch výhradných kuteb rozhodnuli ministerstva financí ze dne 30. října 1859 č. 32472. K rekursu stěžující si kutéřské společnosti, v němž namítána také nepříslušnost revírního horního úřadu k rozhodování v I. stolici, byl tento výměr naříkaným rozhodnutím žalovaného báňského hejtmanství ze dne 29. listopadu 1919 č. 10211 z jeho důvodu potvrzen. Báňské hejtmanství neshledalo, že je příslušným k rozhodování jako první stolice, poněvadž nejde prý o spornou záležitost stran, ježto ani jedna ani druhá strana nedovolává se sporu o kutiště z důvodu vlastností kutišť jako takových ve smyslu § 4 č. 17 zák. ze dne 21. července 1871 č. 77 ř. z., nýbrž že dle konečné prosby v protokolu uvedené jde toliko o postup revírního horního řadu. Tento postup opírá prý se jednak o dlouholetou praxi, jednak o dosud neodvolané citované rozhodnutí ministerstva financí.
Stěžovatelka dovolávajíc se § 22 hor. zákona, aby odůvodnila legitimaci ke stížnosti, uplatňuje výtku nezákonnosti, poněvadž i přes žádost stěžující si těžařské společnosti zaniklé výhradné kutby nejen nebyly vymazány, nýbrž naopak z moci úřadu přepsány. V podrobnostech pak uvádí stížnost:
1. Stěžovatelka tvrdí, že výhradné kutby dědiců Vondráčkových zanikly a mely býti k návrhu stěžovatelčinu vymazány, což dědicové Vondráčkovi popírají. Jde tedy o spornou záležitost mezi stranami a mělo ji řešiti báňské hejtmanství v I. stolici.
2. Praxe a rozhodnutí v konkrétním sporu neplatí dle § 2 hor. zák. a §§ 10 a 12 o. z. o. pro případy jiné, tedy ani pro tento.
3. Táž osoba nemůže míti současně dvě platná kntací povolení pro týž terén.
4. Uplynutím doby zaniká kutací právo samo sebou a s ním rovněž i výhradné kutby na něm spočívající. Zaniklé výhradné kutby nemohou již ve své původní prioritě oživnouti na úkor práv zatím nabytých.
5. Přepsání výhradných kuteb z moci úřadu bez žádosti strany odporuje zákonu i judikatuře.
Odvodní spis žalovaného úřadu popírá legitimaci stěžovatelů, odpírá svou příslušnost jako I. stolice, poněvadž nebylo tvrzeno, že by ono kutiště nebylo správné nebo platné, a ve věci jen opakuje důvody naříkaného rozhodnutí.
Dědicové Vondráčkovi, přibraní jako zúčastněná strana k řízení před nejvyšším správním soudem, popírají rovněž ve svém odvodním spisu legitimaci stěžovatelky i Oldřicha Weignera samotného a obhajují příslušnost horního revírního úřadu obsahem konečné prosby jednacího protokolu, ve věci samé pak zastávají přípustnost nebo pravidelnost současné držby i několika kutacích povolení týž terén zabírajících. Opírají se zániku výhradných kuteb, má-li výhradný kutéř pro týž terén jiné platné kutací povolení, čehož jen důsledkem že je přepsání jich z moci úřadu, jež jest v praxi tak obvyklé, že by odstranění toho způsobilo v hornictví přímo revoluci.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti toto:
Je nesporno, že stěžující si kutéřská společnost jest majitelkou šesti výhradných kuteb, jejichž kruhy pokrývají kruhy výhradných kuteb dědiců Vondráčkových, kteréž byly přepsány s pohaslého všeobecného kutacího povolení ze dne 25. dubna 1857 č. 1034 na platné dosud kutací povolení ze dne 25. dubna 1857 č. 1034 na platné dosud kutací povolení ze dne 3. prosince 1896 č. 2568.
Naříkaným rozhodnutím bylo k rekursu stěžující si kutéřské společnosti vysloveno, že přepsání sporných výhradných kuteb stalo se po právu.
Výrok tento dle svého vzniku a obsahu chce tedy spornou otázku rozřešiti s právním účinkem pro stěžovatele t. j. pro Oldřicha Weignera a Františka Rosenbauma jako spolumajitele všeobecného kutacího povolení a výhradných kuteb shora zmíněných.
Již proto nelze této kutéřské společnosti Oldřich Weigner a František Rosenbaum, která ve správním řízení jako strana vystupovala a jak úřadem, tak i zúčastněnou stranou za stranu uznána byla, upírati legitimaci ke stížnosti k tomuto soudu.
Žalovaný úřad i zúčastněná strana popírají ovšem legitimaci řečené společnosti, tvrdíce, že výhradné kutby stěžovatelčiny, o něž svou legitimaci opírá, jsou dle § 31 horn. zák. neplatný. Námitka tato je bezpodstatná. Nehledě ani k tomu, že v správním řízení legitimace řečené společnosti nejen nebyla popřena, nýbrž dokonce přiznána, a naříkané meritorní rozhodnutí stěžovatelce vydáno, je nesporno, že výhradné kutby stěžovatelčiny byly řádně ohlášeny, a sluší je tedy považovati za existentní. Zdali, pokrývajíce týž terén jako výhradné kutby dědiců Vondráčkových, existují po právu čili nic, nebylo možno soudu zkoumati, poněvadž tato otázka nebyla vůbec předmětem naříkaného rozhodnutí a není zde tedy v tomto směru rozhodnutí nejv. správním soudem přezkoumatelného (§§ 2 a 5 zák. o správním soudě).
Ježto tedy o stížné legitimaci řečené kutéřské společnosti nemůže býti pochybnosti, nepadá po této stránce na váhu, zdali kutby stěžující si společnosti kolidují se všemi kutbami dědiců Vondráčkových či jen s několika z nich.
Ve věci samé slušelo především rozřešiti otázku, byl-li žalovaný úřad kompetentní vynésti jako odvolací stolice rozhodnutí v odpor vzaté.
Dle § 2 zák. ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. a § 4 č. 17 zák. ze dne 21. července 1871 č. 77 ř. z. rozhoduje ve všech sporných záležitostech stran, pokud nenáležejí na pořad práva, v I. stolici báňské hejtmanství.
Šlo-li tedy vskutku o takovouto spornou záležitost stran, nebyl povolán rozhodovati v prvé stolici revírní úřad horní a v druhé stolici žalované báňské hejtmanství.
Žalovaný úřad i zúčastněná strana namítají ovšem, že v podstatě šlo jen o vnitřní postup horních úřadů.
Namítajíce, že šlo jen o »vnitřní postup úřadu«, chtějí žalovaný úřad i zúčastněná strana patrně říci, že úřední jednání, jehož předmětem bylo přepsání výhradných kuteb dědiců Vondráčkových s pohaslých jejich práv kutacích na práva kutací dosud platná, nejeví právních účinků vůči nikomu jinému, kromě kutéře samého, tedy v daném případě jen vůči dědicům Vondráčkovým.
V tomto smyslu dlužno námitce této dáti zajisté za pravdu. Z ustanovení §§ 13 a násl. zák. hor. jde zřetelně na jevo. že v řízeni o povolení kutacím, o prodloužení povolení tohoto, jakož i o hlášení výhradných kutišť není místa pro rozhodování o poměru práv kutéřových k horním oprávněním osob jiných, jež snad, s právy kutéřovými kolidují. Zákon nenaznačil ani slovem, že by těm, kdož taková kolidující oprávnění tvrdí, chtěl v řízeních právě dotčených poskytnouti postavení strany procesní. Nemají-li však v řízení takovém postavení procesní strany, nemůže ani povolení kutací ani potvrzení hlášených výhradných kutišť jejich právnímu postavení nijak prejudikovati.
Nejinak má se věc i při úředním jednání, kterým — ať věcně právem či neprávem — úřad přenesl výhradné kutby s pohaslých povolení kutacích na povolení dosud živoucí, neboť tímto »přepsáním« neučinil úřad v podstatě nic více, nežli činí dle § 39 hor zák., vyznačuje potvrzení kuteb výhradných, jež kutéř byl ohlásil. Z úvah těchto plyne však důsledně, že revírní úřad horní jest nejen oprávněn, nýbrž i povinen osoby třetí, jež z titulu svých oprávnění horních proti povolení kutacímu nebo proti potvrzení neb přepsání výhradných kuteb protestují, k řízení nepřipustiti, nýbrž odkázati je s námitkami jejich před úřad a na řízení, jež zákon k tomu ustanovil. Ustanovení toto dáno jest v citovaném již § 4, č. 17 zákona z 21. července 1871 č. 77 ř. z., dle něhož rozhodování ve všech věcech mezi stranami sporných, pokud nenáležejí na řádné soudy, přísluší vr první stolici báňskému hejtmanství, v druhé stolici pak dle § 7 téhož zákona ministerstvu. Leč v daném případě revírní horní úřad neobmezil se jen na »vnitřní úřední postup«, nýbrž pojednal o protestu stěžující si kutéřské společnosti proti přepsání výhradných kutišť dědiců Vondráčkových s oběma zúčastněnými stranami, ačkoliv bylo jasno, že řečení interesenti utkali se ve sporu o právní existenci přepsaných výhradných kutišť, čili že jde o věc mezi stranami spornou. Je sice pravda, že dle protokolu ze dne 12. června 1918 aspoň v konečné prosbě nebyl stěžovateli vznesen přesně formulovaný nárok na prohlášení přepsaných výhradných kuteb za neplatné, žádaliť jen, aby rozhodnuto bylo, zda přepsání z moci úřadu stalo se po právu.
Než nehledě ani k tomu, že rozhodnutí, jehož se stěžovatelé domáhají, musí se dotýkati právního postavení obou zúčastněných stran, konstatuje se i v řečeném protokolu, že František Rosenbaum jménem stěžující si kutéřské společnosti výslovně žádal, aby bylo úředně rozhodnuto o platnosti kuteb jím popíraných.
Rovněž zástupce druhé strany již v jednání před revírním horním úřadem žádal o úřední rozhodnutí sporu mezi stranami vzešlého.
Již z tohoto obsahu projevů obou stran je zřejmo, že podstatou záležitosti revírním úřadem horním projednávané byl spor mezi stěžovateli a dědici Vondráčkovými o platnost výhradných kuteb.
Vydav o popsaném návrhu stěžující si kutéřské společnosti na základě kontradiktorního řízení s oběma zúčastněnými stranami provedeného oběma těmto stranám výměr toho smyslu, že přepsání sporných výhradných kuteb stalo se po právu, pustil se tedy revírní horní úřad, nemaje k tomu kompetence, do řešení věci mezi stranami sporné.
Nebyl-li však horní úřad revírní po zákonu příslušným výrok právě dotčený vydati, jest tento výrok jeho zmatečný a žalované báňské hejtmanství nebylo proto oprávněno rozhodnutí horního úřadu revírního věcně přezkoumati, nýbrž náleželo mu — jakž ostatně v rekursu stěžovatelů výslovně bylo žádáno — aby rozhodnutí toto pro nepříslušnost revírního úřadu horního zrušil a po případě, byly-li splněny všecky náležitosti procesní, podjal se řešení vzešlého sporu ve stolici prvé.
Žalované báňské hejtmanství však, posoudivši nesprávně právní povahu věci stranami před úřady horní vznesené, považovalo mylně výrok revírního úřadu horního za výrok kompetentní a platný a rozhodlo nezákonně jako druhá a poslední stolice ve věci, ve které dle svrchu citovaného ustanovení zákona z r. 1871 jest povoláno rozhodovati jen v stolici prvé.
Pro tuto nezákonnost bylo nutno naříkané rozhodnutí zrušiti.

Citace:

č. 609. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 738-743.