Č. 6769.


Legionáři. — Samospráva obecní: 1. * Jestliže obec, obsazujíc současně několik míst obecních zřízenců, spadajících pod předpisy zákona č. 462/1919, nezachovala předpisu tohoto zákona, že 50% míst takových se vyhrazuje legionářům, přesahuje meze dozorčího oprávnění daného ministerstvu v § 14 cit. zák., označí-li min. vnitra obci indiividuelně ty zřízence, které jest obec povinina propustiti se svých služeb jako neplatně ustanovené, a neponechá-li min. obci v tomto směru volnost výběru. — 2. Místa policejních strážníků obecních spadají pod předpis § 4 zák. č. 452/1919. — 3. Zákon č. 16/1920 o obecních zřízencích nezměnil nic na platnosti zák. č. 462/ 1919 pro obor služby obecní.
(Nález ze dne 4. října 1927 č. 19931).
Prejudikatura: Boh. 2373/23 a 5302/26 adm.
Věc: Obec M. proti ministerstvu vnitra o obsazení místa obecního strážníka.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Obecní zastupitelstvo v M. obsadilo usnesením ze 27. května 1925 dvě místa měst. policejních strážníků prozatímně nelegionáři Rudolfem K. a Václavem Č. Ke stížnosti legionáře K., který taktéž o jedno z vypsaných míst se ucházel, prohlásilo min. vnitra nař. výnosem podle ustanovení § 14 zák. č. 462/19 obsazení místa, jež bylo propůjčeno nelegionáři Rudolfu K., za neplatné a nařídilo, aby jmenovaný byl do 4 neděl od doručení tohoto rozhodnutí propuštěn. Výrok svůj odůvodnilo min. vnitra tím, že ob. zastupitelstvo, obsazujíc zmíněná místa, nedbalo ustanovení §§ 4 a 9 cit. zák.
Stížnost do rozhodnutí toho k nss-u podaná namítá: 1. že místa bezpečnostní stráže obecní nelze subsumovati pod ustanovení § 4 lit. a) zák. č. 462/1919, což stížnost snaží se dovoditi argumentací z ustanovení § 5 odst. 2. téhož zákona; 2. že zákon č. 462/1919 byl derogován pozdějším zák. ze 17. prosince 1919 č. 16 Sb. z r. 1920, pokud tento zákon obsahuje předpisy o podmínkách platného ustanovení obecního zřízence; 3. že min. vnitra neprávem zasáhlo do kompetence ob. zastupitelstva ukládajíc tomuto, kterého z obou ustanovených měst. polic. strážníků jest povinno propustiti; tím bylo ob. zastupitelstvo omezeno ve své volnosti rozhodnouti, kterého z obou strážníků si ponechá a kterého v důsledku nař. rozhodnutí propustí.
O stížnosti uvážil nss toto:
Především bylo soudu zabývati se námitkou uvedenou svrchu sub 2., tvrdící, že žal. úřad založil své rozhodnutí na právní normě, která pozbyla již platnosti, neboť kdyby v tomto bodu bylo stížnosti dáti za pravdu, pak by odpadla nutnost zabývati se dalšími námitkami, kterými stížnost snaží se dovoditi, že nař. rozhodnutí není ve shodě ani s touto domněle již zrušenou právní normou. Nss však názor stížnosti sdíleti nemohl. Zákon ze 17. prosince 1919 č. 16 Sb. z r. 1920 upravuje služ. poměry trvale ustanovených obecních zřízenců vůči obci a v §§ 4. a 5. stanoví minimální subjektivní náležitosti, které jsou podmínkou platného ustanovení ve službách obecních. Naproti tomu zákon č. 462/1919 sleduje účel opatřiti co největšímu počtu legionářů místa ve službách veřejnoprávních svazů, ústavů a fondů, a k tomu cíli stanoví, že určitá místa v těchto službách jsou vůbec neb alespoň v prvé řadě vyhrazena legionářům, dávaje zároveň příslušnému ministerstvu právo, aby v zájmu zachování tohoto předpisu při obsazování zmíněných míst účinně zasahovalo. Upravuje tedy každý z cit. zákonů otázku obsazování míst v službách obecních ve směrech docela odlišných, a nelze proto — když tu není výslovné klausule derogační — souditi, že ustanovení zák. č. 462/1919 byla pro obor služby obecní předpisy zák. č. 16/1920 zrušena. (Srv. také nál. Boh. 5302/26 adm.).
Jednaje o námitce svrchu uvedené sub 1., neshledal nss, že posouzení místa obecního policejního strážníka jako místa sluhovského, resp. dohližitelského podle § 14 odst. 1. lit. a) cit. zák. odporuje zákonu. Zákon č. 462/1919 přidržuje se rozlišování v našem právu veřejných zaměstnanců běžného mezi úředníky a zřízenci, a v § 4. má na mysli služ. místa pro služby nižší, t. j. místa zřízenecká. Zákonodárství obecní jiných kategorií zaměstnanců obecních mimo úředníky na jedné straně a zřízence (sluhy) na druhé straně nezná (§ 32. ob. zř., zák. 443/1919, zák. 16/1920). Služební místa obecních strážníků nenáležejí mezi místa úřednická (§ 44. zák. o obec. úřednících č. 443/1919), nýbrž jsou pokládána za místa zřízenecká. Ani v konkrétním případě nelze vzhledem k podmínkám konkursním souditi, že místa, o něž jde, byla systemisována jako místa úřednická. Právem proto subsumoval je žal. úřad pod ustanovení § 4. zák. č. 462/1919. (Srv. také nál. Boh. 2373/23 adm.). Opak nelze dovozovati ani z toho, že zákon v § 5 odst. 2 zvlášť stanoví, že legionářům přísluší také přednost při obsazování míst ve státní civilní stráži bezpečnosti a ve stráži finanční, neboť zákonodárce považoval za potřebno zvlášť tyto dvě kategorie státních zaměstnanců vytknouti patrně jen z toho důvodu, že do celkového rámce rozdělení stát. zaměstnanců na úřednictvo a zřízenectvo, jehož se zák. č. 462/1919 přidržuje, uvedené dvě kategorie svou po některých stránkách zvláštní úpravy služ. poměru přesně nezapadají. Bylo tudíž námitku sub 1. uvedenou uznati bezdůvodnou.
Naproti tomu přisvědčil nss poslední námitce shora sub 3. uvedené.
Podle § 14 zák. č. 462/1919 je ministerstvo, jemuž podléhá úřad, ústav neb závod, který místo služební obsadil proti ustanovení tohoto zákona, povinno, prohlásiti obsazení místa za neplatné a naříditi, aby byl propuštěn ten, kdo místo obdržel. Žal. úřad, prohlásiv v nař. rozhodnutí obsazení místa propůjčeného Rudolfu K. za neplatné, nařídil, aby Rudolf K. byl ze služeb stěžující si obce propuštěn. V daném případě obecní zastupitelstvo obsazujíc současně dvě místa ob. strážníků policejních bylo sice povinno při obsazení jednoho nebo druhého místa zachovati se podle předpisu zák. č. 462/1919, nebylo však povinno tak učiniti právě při obsazení onoho místa, které bylo propůjčeno Rudolfu K., neboť i kdyby nebylo hledělo k předpisům zák. č. 462/1919 jen při obsazení druhého současně vypsaného místa polic. strážníka, jež obdržel Václav Č., nebylo by možno s hlediska zák. č. 462/1919 postupu takovému nic vytknouti. Z toho plyne, že žal. úřad překročil meze dozorčího oprávnění, jež mu zák. v cit. § 14 dává, prohlásiv obsazení místa, jež obdržel Rudolf K., neplatným, a nařídiv, aby stěžující si obec propustila právě tohoto ob. strážníka, neboť tím odňal obci možnost, aby zákonu č. 462/1919 vyhověla druhou z daných možností, totiž propuštěním Václava Č. a novým obsazením jeho služ. místa za šetření předpisů zák. č. 462/1919. Tímto překročením svého dozorčího oprávnění zasáhl žal. úřad přes míru zákonem č. 462/1919 připuštěnou do oprávnění ob. zastupitelstva, obsazovati místa v ob. službách, a bylo proto zrušiti nař. rozhodnutí podle § 7 zák. o ss.
Citace:
č. 6769. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 272-274.