Č. 3202.

Pozemková reforma: K výkladu pojmu »právně samostatný objekt« podle § 3 a) zák. záborového.
(Nález ze dne 31. ledna 1924 č. 1638.)
Prejudikatura: Boh. 1127, 1133, 1512 adm. a jiné.
Věc: Jan Sch. na H. proti státnímu pozemkovému úřadu o vyloučení objektů ze záboru.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Vým. ze 7. února 1923 vyrozuměl stpú generální ředitelství v H., že se souhlasem svého správního výboru zamítl žádost tohoto ředitelství ze 17. srpna 1922 za vyloučení nemovitostí ze záboru dle § 3 lit. a) zák. záb. a to ve příčině nemovitostí zapsaných ve vložkách č. 764, 765 a 530 česk. desk zemských v rozhodnutí blíže uvedených. Týkalo se pak zamítnutí to hostinců, restaurace, věže, domů, ochranné chaty, valchy, pivovarů, lednice, vápenné pece, skladiště dynamitu, cihelen, rašeliniště, továrny, pily, lékárny, sušárny, kláštera a pod.
Rozhodnutí své opřel úřad o tyto důvody:
O stížnosti, již proti tomuto rozhodnutí podal majitel zabraného statku, uvážil nss takto:
Žal. úřad odepřel uznati, že nemovitosti v nař. rozhodnutí uvedené jsou objekty vyloučenými ze záboru dle § 3 lit. a) zák. záb., z toho důvodu, poněvadž jsou spolu s jinými nemovitostmi, jež nesporně záboru podléhají, zapsány v jedné knihovní vložce a nemají tudíž právní samostatnosti, jež jest dle cit. ustanovení jedním z předpokladů pro vyloučení určitého objektu ze záboru.
Právní názor, na němž žal. úřad rozhodnutí své založil, jest v souhlase s judikaturou nss-u, jenž již v četných svých nál. (sr. ku př. nál. Boh. 931 adm.) vyslovil, že nemůže býti řeči o právní nezávislosti určitého objektu, jestliže objekt ten, jsa sloučen s jinými zabranými nemovitostmi v jediné knihovní těleso, nemůže býti samostatným objektem práva zástavního.
Stížnost popírá správnost tohoto názoru uvádějíc, že zákon užívá slova »objekt« mimo § 3 lit. a) zák. záb. jen ještě v § 18 zák. příd., kde ustanovuje, že úřad vyhotoví pro jednotlivé objekty, ze kterých se žadatelé domáhají přídělu, povšechný pracovní plán. Z toho dovozuje stížnost, že slovem objekty míní zákon hospodářské jednotky nezávislé na jiných podnicích provozovaných na ostatním zabraném majetku a že právně samostatný nemůže býti toliko objekt, který tvoří pro sebe zvláštní vložku v poz. knihách, ježto by jinak zajisté zákon, kdyby chtěl jen takovým objektům právní samostatnost přiznati, přímo to byl vyslovil a ustanovil, že vyloučeny jsou jen objekty mající samostatnou knihovní vložku.
I úřad prý nemovitosti, za jichž vyloučení se žádá, jmenuje objekty, čímž doznává správnost názoru svrchu uvedeného.
Nss nemohl uznati, že by tyto vývody byly s to, aby vyvrátily správnost názoru žal. úřadu.
Jmenuje-li úřad sám nemovitosti, za jichž vyloučení st-1 žádá, »objekty«, neplyne z toho nikterak, že uznává také jejich právní samostatnost, o niž jedině jde, neboť tato v pojmu slova »objekt« obsažena není. Mohou zajisté býti objekty, jež právní samostatnosti postrádají, a následkem toho ze záboru vyloučeny býti nemohou.
Rovněž nepřípadným jest, dovolává-li se stížnost § 18 zák. příd. pro výklad slova »objekt«, neboť úřad nezamítl žádost st-lovu proto, že nemovitostem, za jichž vyloučení st-1 žádal, nedostávalo se vlastnosti »objektu« ve smyslu § 3 lit. a) zák. záb., nýbrž proto, že nedostává se jim dalšího předpokladu pro vyloučení ze záboru, totiž právní samostatnosti.
Netřeba proto ani zkoumati, zda z ustanovení § 18 příděl. zák. skutečně vyložiti smysl slova »objekty« v § 3 lit. a) zák. záb. a zda definice, k níž tímto způsobem dospívá stížnost, odpovídá zákonu.
Pokud se stížnost domnívá, že »právně samostatný« značí tolik, jako »hospodářsky nezávislý na jiných podnicích na ostatním zabraném majetku«, nelze přisvědčiti tomuto jejímu názoru, neboť zákon požaduje k vyloučení určitého objektu ze záboru, aby byl právně i hospodářsky samostatný, nepokládá tedy samostatnost právní za samostatnost hospodářskou.
Stížnost namítá dále proti názoru zastávanému žal. úřadem, že i nemovitost zapsaná s nemovitostmi jinými v jedné vložce jest schopna býti samostatným předmětem práv a závazků, a to jak věcných tak i obligačních, a může tvořiti také samostatný předmět držby, a dovozuje z toho, že i taková nemovitost jest způsobilou býti objektem samostatným.
Na doklad toho uvádí stížnost, že i nemovitost, jež netvoří samostatné knihovní těleso, může býti samostatným předmětem vlastnictví neknihovního, služebnosti polní, domovní a služebnosti bytu, práv nájemních a pachtovních, práva předkupního a práva zpětné koupě, ba i práva zástavního, neboť zákon nezakazuje dáti do zástavy jediný objekt tvořící součást knihovního tělesa, jen zaknihování tohoto práva není přípustno na jednotlivé součásti knihovního tělesa. Rovněž může prý býti objekt takový předmětem samostatných břemen, jak vyplývá ze zákonů o daních pozemkových a domovních, jež vyměřují se pro každý pozemek i budovu zvláště.
Nss přes tyto vývody stížnosti nemohl nemovitostem v rozhodnutí uvedeným přiznati právní samostatnost. K právní samostatnosti dle stálé judikatury tohoto soudu jest potřebí, aby dotčená nemovitost ve všech relacích mohla býti samostatným předmětem práv i závazků, což jest možno jen tehdy, když objekt ten tvoří sám o sobě samostatné knihovní těleso, na něž lze vložiti i právo zástavní, aniž by vkladem tím byly dotčeny nemovitosti jiné k objektu nenáležející.
Nestačí tedy k právní samostatnosti, když nemovitost může býti samostatně zcizena, služebností zatažena, pronajata atd., nýbrž jest potřebí, aby mohla samostatně i zástavním právem býti zatížena.
Předpoklad ten schází dle § 13 knih. zák. u nemovitostí, jež tvoří pouze součást knihovního tělesa, a proto nelze nemovitostem takovým přiznati právní samostatnost ve smyslu § 3 lit. a) zák. záb.
Mezi úřadem a st-lem není sporu o tom, že předpoklad onen u nemovitostí, jichž nař. rozhodnutí se týče, splněn nebyl, následkem toho nelze ve výroku úřadu, jímž tento upírá nemovitostem těm právní samostatnost a tím i vyloučení ze svazku záborového, spatřovati nějakou nezákonnost.
Stížnost domnívá se ovšem, že úřad měl přes to aspoň průmyslové a horní podniky vyloučiti ze záboru a uvádí, že pivovary v K., P. a Č. jsou objekty rázu průmyslového, podrobené předpisům živn. řádu a zapsané v obchodním rejstříku, jež zák. záb., mající za účel jen úpravu vlastnictví pozemkového, zabírati nechtěl.
Také námitka tato není důvodnou. Nss již ve svém nál. Boh. 1127 adm. vyslovil, že průmyslové podniky nejsou všeobecně vyloučeny ze záboru dle §§ 1 a 2 zák. záb., nýbrž pouze za splnění předpokladů uvedených v § 3 lit. a) tohoto zák., což ostatně st-1 v řízení správním sám uznával, když za vyloučení těchto objektů dle § 3 lit. a) cit. zák. žádal.
Z toho plyne, že i průmyslové podniky, mají-li ze záboru býti vyloučeny, musí býti právně samostatnými, a nestačí k vyloučení jich ze záboru pouhá okolnost, že jde o podniky průmyslové podléhající ustanovením živn. řádu.
Vzhledem k tomu nelze ani u průmyslových podniků při rozhodování o vyloučení jich ze záboru upustiti od požadavku, aby podniky ty tvořily pro sebe samostatná knihovní tělesa.
Ovšem tím nemá býti řečeno, že průmyslový charakter těchto podniků jest pro řešení nároku dle § 3 lit. a) zák. záb. úplně bezvýznamným. Okolnost ta má svůj význam a sice při řešení otázky, zda jde vůbec o objekt, jenž za splnění předpokladů § 3 lit. a) zák. záb. ze záboru může býti vyloučen, t. j. zda jde o hospodářskou jednotku, která svou podstatou a svým hospodářským určením jest věnována jinému cíli než hospodářství zemědělskému v širším slova toho smyslu (srv. nál. Boh. 1133 adm.).
Jde-li však o otázku právní samostatnosti, musí i u průmyslových podniků býti zkoumáno, zda tvoří samy o sobě samostatné knihovní těleso či nikoliv, a jen v případě prvém lze prohlásiti, že jsou ze záboru vyloučeny.
Pokud se týče tuhových dolů, namítá stížnost, že pozemky sloužící podniku důlnímu, sdílí tentýž právní osud jako doly samy. U podniků důlních jsou prý předmětem vlastnictví dolové míry, jich pak příslušenství tvoří nemovitosti, jež slouží dolování na udělených mírách, a to i tehdy, když dotčené nemovitosti nenáležejí majiteli měr dolových. Nemovitosti ty nemohou dle názoru stížnosti býti zabrány bez současného zabrání majetku hornického.
Vadou řízení prý jest, že nebylo zjištěno, že pozemky v odst. III. e) žádosti uvedené jsou nutnými k provozování dolů a tvoří příslušenství jejich, a že již proto měly ze záboru býti vyloučeny.
Názor v této námitce projevený nss nesdílí. Okolnost, že určitý pozemek náležející subjektu, jehož nemovitý majetek byl státem zabrán, slouží dolování, nestačí sama o sobě k tomu, aby pozemek ten pokládán byl za vyloučený ze záboru. V tom směru poukazuje nss na důvody svého nál. Boh. 1512 adm.
Nutno tedy, aby i tu splněny byly veškeré předpoklady uvedené v § 3 lit. a) zák. záb., zejména aby pozemky ty byly také právně samostatný, kterýžto předpoklad nemůže, jak svrchu uvedeno, pokládán býti za splněný, když dotyčný objekt není předmětem samostatné knihovní vložky. Že by tento předpoklad byl splněn, stížnost netvrdí a blíže také neprokazuje.
Konečně vytýká stížnost, že úřad neponechal st-li dle § 20 příd. zák. v dostatečné výměře půdu, aby z jejího výnosu mohly hrazeny býti náklady spojené s udržováním objektů uvedených v bodě IV. a V. žádosti, totiž zámku v K. a Č. D., a kláštera v Č. K.
K námitce té dlužno podotknouti, že st-1 sice v žádosti své tvrdil, že uvedené objekty jsou také historickými i přírodními památkami, za ponechání jich však dle § 20 zák. příd. dosud nežádal, nýbrž pouze se domáhal rozhodnutí, že objekty ty jsou vyloučeny ze záboru dle § 3 lit. a) zák. záb., a pro případ vyloučení jich ze záboru dle tohoto ustanovení žádal, aby mu dle § 20 zák. příd. ponechána byla ještě další půda k udržování těchto památek.
Úřad uznal, že dotčené objekty ze záboru vyloučeny nejsou, a nezabýval se proto dále otázkou, zda bylo by k udržování jich ponechati st-li půdu dle § 20 zák. příd.
Proti tomu, že úřad nepropustil st-li objekty uvedené v odstavci IV. a V žádosti dle § 20 příd. zák., stížnost vlastně žádných řádně konkretisovaných stížných bodů neobsahuje, nýbrž obrací se pouze proti rozhodnutí úřadu dle § 3 lit. a) zák. záb.a to, jak svrchu dovozeno, bezdůvodně.
Za tohoto stavu nemůže se ovšem st-1 touto stížností domáhati vůbec toho, aby mu k udržování oněch objektů, jež dle rozhodnutí mu připadnouti nemají, ponechána byla další půda dle § 20 zák. příd., a netřeba ani zkoumati, zda by na ponechání půdy té, kdyby objekty ony byly mu připadly, měl nárok či nikoliv.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3202. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 488-491.