Č. 4488.

Policie. — Spolkové právo: I. K výkladu pojmu veřejný pokoj a řád. — II. Může býti spolek nepolitický rozpuštěn proto, že se při spolkové slavnosti dali členové fotografovati s praporem nesoucím odznak »skobového kříže«?
(Nález ze dne 7. března 1925 č. 4669.)
Prejudikatura: Boh. 3803 adm.
Věc: Spolek »Deutscher Jugendbund« v J. proti ministerstvu vnitra o rozpuštění spolku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem zsp-é v Brně z 30. září 1923 rozpuštěn byl stěžující si spolek na základě ustanovení § 113, odst. 2 úst. listiny z těchto důvodů: »Jmenovaný nepolitický spolek pořádal dne 2. září 1923 v restaurační zahradě střelnice v J. cvičení. Bezprostředně před počátkem cvičení se dali cvičenci v zahradě fotografovati se spolkovým praporem, jenž byl za tím účelem donesen z restauračních místností. Prapor byl z červené látky, na níž vytkán černý skobový kříž. Ježto skobový kříž jest všeobecně známým odznakem určitého politického přesvědčení, překročil spolek tímto činem, nehledíc již k dřívějšímu používání tohoto odznaku, okruh působnosti stanovami vymezený, čímž porušil platný právní řád, a to tím více, že používání zmíněného odznaku bylo spolku výnosem policejního komisařství v Jihlavě z 19. července 1923 výslovně zakázáno, a nutno tudíž kvalifikovati čin ten jako neuposlechnutí úředního zákazu a tím i porušení veřejného řádu«.
Odvolání z výměru toho podanému žal. min. nař. rozhodnutím nevyhovělo z důvodů ve výměru tom obsažených, a v tom dalším uvážení, že spolek používal veřejně odznaku, k jehož používání neměl úředního povolení podle min. nař. z 26. února 1917 č. 79 ř. z. »Námitka, že použitý prapor nebyl praporem spolkovým, nýbrž vlastnictvím Františka H., jest v tomto případě právně nerozhodnou. Nesprávnou a bezdůvodnou jest námitka, že spolek se dal fotografovati v místnosti uzavřené, již proto, že podle předložené fotografie byl spolek fotografován se spolkovým praporem na zahradě, a stížnost ani netvrdí, že by rozšiřování této fotografie bylo vyloučeno. Rovněž bezdůvodnou jest námitka, že nebylo dosud rozhodnuto o stížnosti spolku do výměru polic, komisařství v Jihlavě, kterým bylo spolku zakázáno jakékoliv používání lomeného kříže, neboť tento zákaz nabyl právní moci, ježto si do něho včas nebylo stěžováno. Konečně bezdůvodnou jest námitka, že spolek může býti rozpuštěn tenkráte, vyvolá-li svým činem mezi obyvatelstvem nepokoj nebo veřejné pohoršení, neboť po rozumu § 113 úst. listiny jest rozpustiti také spolek, který svojí činností porušil veř. řád. jako se stalo v tomto případě«.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto: Jak ze znění nař. rozhodnutí patrno, rozpuštěn byl stěžující si spolek na základě ustanovení § 113, odst. 2 úst. listiny proto, že jeho činností porušen byl veřejný řád.
První námitkou obrací se stížnost proti právnímu názoru prý v nař. rozhodnutí obsaženému, že k rozpuštění spolku dle § 113 úst. list. stačí již porušení veřejného řádu, a dovozuje, že úřad smí přikročiti k rozpuštění spolku — mimo případ porušení trestního zákona — jedině tenkráte, byl-li činností spolku porušen jak veřejný pokoj tak i veřejný řád.
Prve, než bude lze zodpověděti tuto námitku, dlužno si uvědomiti, co znamenají v § 113, odst. II. úst. list. slova »veřejný pokoj a řád«. Zákon sám nepodává bližší definice tohoto pojmu a jest proto na snadě, že použil tu termínu technického, v zákonodárství i právní praxi běžného, a že tak učinil v předpokladu, že pojem ten v právnické terminologii je dostatečně ujasněný, takže nepotřebuje bližšího výkladu. V dosavadních zákonech skutečně se výraz ten často opakuje, a to buď v té formě, jak ho použil zákonodárce úst. listiny, t. j. »veřejný pokoj a řád«, nebo jen prostě »veřejný řád«. Jsou to zejména § 344 o. z. o., §§ 22 a 26 min. nař. z 19. ledna 1853 č. 10 ř. z. o zařízení okresních úřadů, § 11 cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř z., §§ 65, 68, 73 a 278 tr. zák., § 21 spolk. zák. z r. 1867, § 2 zák. ze 16. března 1920 č. 165 Sb. o zřizování státních úřadů policejních; a je to konečně i úvodní heslo k ústavní listině, jež mluví obdobně o spravedlivých řádech a pokojném rozvoji domoviny. Přihlédne-li se nad to k tomu, že i cizí zákonodárství používá ode dávna tohoto výrazu na př. ve Francii Le code des délits et des peines z r. 1795, francouzské obecní zřízení z r. 1884, pruský Landrecht z r. 1794 a j.) a že i v právní literatuře pojem ten jest běžný (na př. Jos. Sonnenfels, Grundzüge der Polizei z r. 1770; Pütter, Institutiones juris publici germanici z téhož roku; Čížek, O pojmu policie z r. 1882, str. 8; L. Duquit, Mannel de droit constitutionel, 2 vyd. 1917 str. 228; Berthelémy, Traité élémentaire de droit administratif, 9. vyd. 1920 str. 356 a násl.; Esmein-Nézard, Éléments de droit constitutionnel, 7 vyd. 1921 str. 539 a násl.; O. Mayer, Deutsches Verwaltungsrecht, 2. vyd. 1914, 1. svazek str. 211 a násl.; Gerhard Anschütz, Die Polizei z r. 1910 a j.), shledá se, že tu jde o pojem jednotný, nazývaný jednou — a to hlavně v dřívější době — prostě »veřejným řádem«, jindy zase »veřejným pokojem a řádem«, a že výrazy těmi vyrozumívá se — jak ostatně nss vyložil a odůvodnil již ve svém nál. Boh. 3803 adm. — jednak souhrn právních norem a norem ethických a společenských, jichž zachování podle dočasně panujících obecných názorů je podmínkou klidného a spořádaného soužití, jednak stav společnosti oněm normám odpovídající. V definici této zachycen právě jak onen element normativního rázu, jenž zastoupen jest v obratu zde vykládaném slovem »řád«, tak i element rázu statusového, jenž odpovídá použitému zde slovu »pokoj«, nad to pak tento poslednější výraz zákonný vyložen ještě i v tom směru, že musí jíti vždy o ochranu klidného a spořádaného soužití.
Jestliže tedy žal. úřad použil zkráceného označení »veřejný řád« na místě plného zákonného, ač zřejmě měl na mysli pojem tomuto znění odpovídající, a v důsledku toho nezkoumal, zda v daném případě bylo na obyvatelstvo působeno nějakým znepokojujícím nebo pohoršlivým způsobem, nelze v tom shledati ani nezákonnosti ani nějaké vady řízení.
Porušení veřejného řádu ve smyslu shora uvedeném shledal žal. úřad v trojím směru:
a) že stěžující si spolek jako celek nepolitický tím, že dal se fotografovati korporativně s praporem opatřeným skobovým křížem, všeobecně známým odznakem určitého politického přesvědčení, překročil okruh stanovami vymezený,
b) tím, že přes policejní zákaz používal shora zmíněného odznaku,
c) že používal veřejně odznaků, ač k tomu neměl úředního povolení.
V prvém bodu uznal žal. úřad, že spolek tím, že členstvo jeho dalo se korporativně fotografovati s praporem, na němž je odznak skobového kříže, vyvinul činnost, již dlužno charakterisovati jako činnost politickou.
Úsudek žal. úřad, že jde o činnost politickou, skládá se tu ze dvou premis, jednak z premisy skutkové, že členové dali se fotografovati s velkým rozvinutým praporem, opatřeným velkým odznakem skobového kříže a vztýčeným nad celou jejich skupinou, a dále z premisy právní, že takovéto jednání nese v sobě charakter činnosti politické.
St-lé namítají, že řízení po této stránce zůstalo vadným, poněvadž žal. úřad nevyšetřil — prohlásiv to za nerozhodné, — zda prapor ten byl praporem spolkovým či soukromým majetkem jednoho ze členů, a poukazují na to, že argumentace žal. úřadu vedla k tomu důsledku, že pouhý malý odznak v knoflíkové dírce jednoho člena fotografované skupiny mohl by býti uznáván za politický projev spolku a tedy za důvod k jeho rozpuštění.
Tyto vývody stížnosti nemohl nss uznati důvodnými.
Případ tvořící podklad nař. rozhodnutí, liší se podstatně od případu ve stížnosti uvedeného a to ve dvou směrech. Na základě obrazu ve spisech založeného mohl žal. úřad právem — jednak po stránce objektivní míti za zjištěno, že skupina, v níž se dali členové spolku fotografovati, působí dojmem korporativního vystoupení spolku, projevujícího svůj názor stělesněný ve velkém praporu, jenž vztýčen nad hlavami této skupiny a jehož politický význam st-lé nepopírají, — po stránce subjektivní pak, že členové spolku, kteří se dávají takovýmto způsobem fotografovati, musí si býti vědom dojmu, jímž obrázek ten působiti bude, a že také dávají svolení k tomu, aby spolek jejich takovýmto způsobem vyobrazen byl. Proto tedy nelze shledati nezákonnosti ani vadnosti řízení v tom, že úřad prohlásil za nerozhodnou okolnost, zda použito zde praporu spolkového, či soukromého a že v tom směru šetření nekonal.
Ježto pak st-lé proti tomuto prvému důvodu, uvedenému žal. úřadem pro rozpuštění spolku, žádné jiné námitky nevznášejí, zejména nepopírají, že vyvíjení činnosti politické spolkem nepolitickým jest porušením veřejného řádu, dlužno uznati, že rozpuštění to stalo se po právu. Ježto pak již tento důvod sám o sobě stačil k rozpuštění spolku dle § 113, odst. 2 úst. listiny, uznal nss podanou stížnost za bezdůvodnou a nemusil se zabývat také ještě námitkami, čelícími proti oběma dalším důvodům rozpuštění.

Citace:

Č. 4488. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 554-556.