Dr. Jaromír Tilsch:

Referát pro péči o státní zaměstnance.

I.
Státní zaměstnanci válkou tak utrpěli a zabředli do takové bídy, že opravdu není jiného stavu, který by měl dnes horších podmínek existenčních. Státní zaměstnanci tvoří zvláštní druh válečných poškozenců; sociální jejich bída neničí tu však „toliko“ jedince a jeho děti; jedinec je zde součástí státního ústrojí a jeho výkon služební trpí bezpodmínečně jeho bídou, a tím trpí též vlastně celé ústrojí státní, těžce stonajíc.
Na provedení nemocenského pojištění státních zaměstnanců na příklad čeká celá legie trpících bez léků a bez lékaře. Na stabilisaci platů čeká řada starých lidí, přesloužilců, vyčerpaných tělesně i duševně, kteří by rádi ustoupili mladším kolegům, kdyby mohli. A obojí bylo by jistě i v nejvlastnějším zájmu dobré i úsporné státní správy, která přece potřebuje pracovníků zdravých, vládnoucích plnou silou tělesnou i duševní. Již tyto dva příklady zmírání lidí, ztrácejících naději a zatěžujících vlastně státní administrativu, ukazují dostatečně, že bezodkladnou povinností ústředního úřadu pro sociální péči jest, ujmouti se konečně také stavu státních zaměstnanců, ať bezprostředním zaměstnavatelem jednotlivce je kterýkoliv resort a kterákoliv instance. A to nikoliv ut aliquid fieri videatur, ale — jak je právě v intencích vlády, věnující věci potřebnou pozornost — upřímně, v plném pochopení rozsahu a dosahu otázky té a hlavně rychle. V republice Československé nebude se opakovati příklad starého Rakouska, kde platilo i vůči stavu úřednictva a zřízenectva státního staré heslo „divide et impera“ a pěstila se (místo discipliny) vnější subordinace a odstupňování kastovní, aby znemožnil se státním zaměstnancům jednotný postup a úspěch. Nelze dopustit, aby tato „praxe“ přežila Rakousko. Mimo osudnou roztříštěnost uvnitř zřízenců státních, která seslabovala jejich akce o zlepšení poměrů, vyrostla propast mezi naším lidem a státním zaměstnancem — ke škodě obou stran. Mnohý náš člověk, který tituloval včera ještě c. k. úředního sluhu „pane vrchní“, mačkaje čepici před nenáviděným orlem, dnes nezná úřadu příslušného, ale „promluví si přímo s ministrem“. Veřejnost, vinou stranické agitace některých listů, vůbec se naučila dívati se na státní zaměstnance nespravedlivě, způsobem snižujícím, generalisujíc ojedinělé skutečné hříchy a nedostatky, jakoby byly vlastnostmi celého stavu. Tak jsou odcizeni státní zaměstnanci lidu a lid jim, ačkoliv obě strany jsou si blízké původem i určením. Mezi oběma stranami zeje propast a státní zaměstnanci jsou stále ještě zvláštní kastou, která však místo bývalých výsad má jenom hmotnou nouzi a mravní nepřízeň široké veřejnosti, proti nimž, nesvorní a nejednotní, nedovedou se dosti brániti.
A tak nelze zdůrazniti dost závěr: Sjednocení všech státních zaměstnanců bez rozdílů politických, bez rozdílu hodnosti od zřízence až po odborového přednostu, třeba i vedoucího. Všichni tito jsou stejní chudáci a kdyby byli méně sloučeni se svým úkolem v mechanismu státní správy, kde nesmí vynechati ani zub nejmenšího kolečka, t. j. kdyby nemilovali tolik tohoto svého úkolu, neváhali by nasytiti své ženy a děti v soukromé službě a dojíti tam i mravního docenění. Tedy láska k republice — jak bylo konstatováno již při nejedné příležitosti s míst oficielných — je osvědčenou vlastností státních zaměstnanců. V ní je hlavní příčina, že setrvali dosud na místě jim přikázaném, že pracují, jak nutno zdůrazniti zvláště proti nynějšímu paušálnímu podceňování, ve svém převážném celku opravdu svědomitě, poctivě a pilně. Usnadniti jim jejich obětavou práci ulehčením, pokud lze za nynějších obtížných poměrů, po stránce hmotné i mravní, bude právě úkolem referátu soc. péče o státní zaměstnance.
Chci říci několik poznámek ke vzniku referátu toho. Již ve Vídni světová válka r. 1918 dala život úřadu pro péči o státní zaměstnance při ministerstvu soc. péče. Sklonkem roku 1920 zřídila pak i naše vláda referát pro péči o státní zaměstnance při ministerstvu soc. péče. Bohužel, lze vykázati činnost referátu v prvních měsících toliko ve spisovně. Vedla se obsáhlá korespondence s ostatními resorty, aby se vymezila vzájemná kompetence. Teprve 15. srpnem 1921 zahájil náš úřad rozhodnutím ministra soc. péče skutečnou svou činnost, ovšem omezenou rámcem vlastní kompetence ministerstva soc. péče. Zřízení nějakého centra, v němž by se soustřeďovaly všechny akce, ať stavovské, hospodářské nebo sociální, řešící zájmy stát. zaměstnanců, zůstalo tak i u nás nesplněno, jako při pokusu prvního rakouského ministra soc. péče, dra Mataji, (jemuž zajisté nelze upříti prozíravosti,) jelikož každý resort žárlivě střežil právo a povinnost svou, pečovati o vlastní zaměstnance.
Referát pro péči o stát. zaměstnance čeká těžký a nevděčný úkol. Jako host naposled přizvaný přisedá k ministerskému stolu, uváděje se heslem: Také stav stát. zaměstnanců, dnes krajně vysílený, má právo na ochranu shora, ex offo. Jest třeba, aby činovníci ze všech vrstev stát. zaměstnanců přispěli svou radou a zkušeností při řešení nejdůležitějších otázek stavovských ve Sboru poradním, zřízeném při tomto úřadě. Pravím výslovně, že nepodceňuji významu jednotlivých organisací státně-zaměstnaneckých a jejich pracovníků a dílo jeiich nesmí ani v nejmenším činností úřadu býti dotčeno. Žádám však, aby každá jednotlivá organisace uvědomila si toto stanovisko a pochopila, že předním cílem referátu je právě těsný a stálý styk stát. zaměstnanců s úřady ústředními, jež jsou přizvány rovněž do Sboru poradního, vzájemná součinnost referátu při všech akcích stát. zaměstnanců a docílení přesné a stálé evidence všech života schopných podnětů i praktického řešení otázky státně-zaměstnanecké na tomto podkladě. A žádám přímo, aby státní zaměstnanci a veškeré organisace jejich při budoucí spolupráci přišli kdykoliv s kritikou a návrhem vlastním. Varuji jen před jediným: před lhostejností, zhoubně v našich řadách již rostoucí. Od lhostejnosti, která filosoficky se nazývati chce stoicismem, ataraxií, jest krůček toliko k negaci všeho a zoufalství. Raději uvědomiti si těsnou souvislost pojmů: chci — mohu — musím. II.
Všechny resorty a instance státní správy byly si povždy vědomy, že je nutno zabezpečiti klid úřednictva, stabilitu jeho postavení, umožniti mu snesitelnou existenci a zvýšiti tak zejména jakost jeho výkonu.
Nelze zde vypočísti, co bylo v tomto směru vykonáno; o tom ostatně jednotlivá odvětví státní správy podávala veřejnosti podrobné výkazy ve svých sbornících a časopisech. Příkladně jen vzpomínám sociální péče o státní zaměstnance prováděné v resortu ministerstva železnic (Zahradníkův fond), ministerstva Národní obrany (podpůrný fond z malých příspěvků k poskytování půjček); ministerstva pošt, veřejných prací, ozdravoven a sanatorií, zřízených pro zaměstnance některých odborů, nákupny atd.
Když vláda republiky zřídila při ministerstvu soc. péče samostatný referát pro sociální ochranu stát. zaměstnanců, nechtěla naprosto dosavadní úspěšné práce jiných úřadů rušiti, ani vměšovati se v agendu resortu kompetentních; jde tu toliko o soustředění, doplnění a usměrnění všeho, co se v oboru tom již podniká, aby péče o stát. zaměstnance prováděla se pokud možno plánovitě a jednotně ve vzájemném dorozumění. Podrobný program pro péči o státní zaměstnance došel ohlasu v tisku odborném a denním, a otištěn byl již v „Soc. Revui“ (str. 284).
Vážným krokem k uskutečnění sociální péče o státní zaměstnance jest právě senátu Národního shromáždění podaný návrh o nemocenském pojištění státních zaměstnanců. Sledujeme-li vývoj tohoto pro budoucnost státního zaměstnanectva tolik důležitého zařízení sociálního, nelze ponechati nepovšimnutou jednu okolnost. Bude-li totiž uzákoněn zmíněný návrh, bude to zásluhou úřednictva samotného. Neboť první podnět k úpravě této otázky dán byl na Sjezdu úřednických spolků ve dnech 2. a 3. července 1920, kde otázka nemocenského pojištění veřejného úřednictva přivedena na přetřes a usnesena příslušná resoluce. Na tomto sjezdu počatá nit předena až do ministerstva sociální péče, kde za vedení odborového přednosty prof. Dr. Lukáše vypracován i definitivní vládní návrh.
Dále jedním z nejnaléhavějších problémů je vybavení státních zaměstnanců z dluhů, jež, má-li býti provedeno v tom rozsahu, jak to dnešní poválečná krise státního zaměstnanectva vyžaduje, předpokládá upřímnost a rychlou pomoc povolaných kruhů finančních. Musí se pochopiti tato nejtrapnější a osudná stránka otázky státně-zaměstnanecké se stanoviska vyššího v celém dosahu pro bytí státu. Stát sanovati může svoje finance toliko prostřednictvím svých orgánů, a má-li státní zaměstnanectvo býti schopno této práce záchranné, musí nejdříve samo býti státem ve chvíli nejstrašnější bídy zachráněno. Ostatně stát dluhuje velké části svých zaměstnanců lepší existenci, měl by tudíž poskytnouti jim pomoci, aby se vymanili z dluhu vůči věřitelům kapitalistům.
Uvedením těchto bodů z programu úřadu pro péči o státní zaměstnance není řečeno, že nebude dbáno bodů ostatních. Naopak: pro neodkladnost věci přikročiti jest ihned a prakticky k postupnému řešení všech bodů programu, jakmile kterýkoliv stane se proveditelným. Bylo by však nesprávno naléhati na provádění programu hned v celém jeho rozsahu i v těch bodech, jež prakticky hned luštiti nelze. Program ostatně vytýčením několika těch cílů zdaleka není vyčerpán a závisí na dalším vývoji státně-zaměstnanecké otázky. Ministerstvo sociální péče vítá každý podnět organisace i jednotlivce. Z řad těch, kdož při řešení otázky státně-zaměstnanecké činem se osvědčili (pokud jsou zde činovníci zatím známi), ustaven byl Poradní sbor pro péči o státní zaměstnance při ministerstvu sociální péče ke stálé jeho podpoře a zprostředkování součinnosti činitelů jeho dalších. Do Sboru poradního jsou (vedle zástupců ústředních úřadů) jmenováni zatím:
Bartheldy Jeronym, rada nejv. soudu v. v.; Fleischmann Zikmund, min. rada: Jarolímek Frant., vrch. ber. správce; Kolísek Ant., tajemník; Krčmář Oldřich, vrch. rev.; Lukáš Jos., prof. dr.; Míka Stanislav, tajemník; Mlady Boh., četn. strážm. v. v.; Nebeský Jarosl., JUDr., rada vrch. z. soudu; Novotný Frant., prof.; Obst Adolf, řed. školy; Perutz Hugo, prof.; Petříček Filip, vrch. fin. rada; Purman Jos., nádražní; Seidl Frant., řed. pomoc. úř.; Svátek Jarosl., JUDr., mg. rada; Špringer Karel, okr. hejtman; Vávra Václ., min. tajemník; Záhořová-Němcová Marie, instruktorka; Zárobský A., pošt. podúředník.
Úspěch další činnosti referátu pro péči o státní zaměstnance záleží však na součinnosti všech, kdož jsou povoláni radou a účinnou podporou osvědčiti své dobré smýšlení se státními zaměstnanci.

Citace:

Čís. 104. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 155-156.