NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 15 (1906) - Příspěvek k mezinárodnímu soukromému právu dědickému co do zásady »Locus regit actum«.

Praktické případy.

Příspěvek k mezinárodnímu soukromému právu dědickému co do zásady »Locus regit actum«.

C. k. okresní soud v Mor. Ostravě nalezl v právní věci Anastazie Kudělkové, dcery zemřelého Frant. Kudělky, zastoupené poručníkem Janem Foltou v Pruské Lhotce, proti Janu Kudělkovi a spol. v Pruském Slezsku, o uznání vlastnictví takto právem: »Zamítá se žádání žalobkyně, aby žalovaní uznali, že testament po Vojtěchu Kudělkovi z 30. listopadu 1889 jest pravý
2* a že po smyslu tohoto testamentu jeho syn Frant. Kudělka jediným dědicem jest ustanoven a jemu celé pozůstalostní jmění po Vojtěchu Kudělkovi připadlo, takže zdědil s usedlostí v Pruské Lhotce i dvě parcely rolí v Mar. Horách a 4/62 podílu na parcelách v Přívoze, že tudíž svou dceru Anastazii jedinou dědičkou učinil.
Skutková povaha. Nesporným jest tento základ dějový: 3. prosince 1889 Vojtěch K. zemřel v Pruské Lhotce. Před tím učinil testamentní listinou ze dne 30. listop. 1889 pořízení o svém jmění. § 2. této testamentní listiny za dědice jeho jmění byl dosazen syn Frant. K., kdežto ostatní děti, resp. manželka dle §§. 4. a 5. odkazy obmyšleny byly. Za pozůstalostní jmění označena v §. 2. cit. listiny pouze selská usedlost č. 3 v Pruské Lhotce. Ukázalo se však, že zůstavitel kromě tohoto majetku byl vlastníkem i jiných realit a to pozemku vl. č. 89 v Mar. Plorách (v Rakousku) a 4/62 podílu na pozemku vl. č. 145 v Přívoze (v Rak.), o nichž v závěti pražádného ustanovení není. Žalovaní dědicové zažádali v podání z r. 1904 o projednání pozůstalosti stran těchto v Rakousku ležících pozemků. Při projednávání pozůstalosti žalující dědička po Frant. K., zatím též 10. června 1899 zemřelém, odvozovala svůj nárok z testamentu, kdežto žalovaní opírajíce se o § 727. ob. zák. obč., odvolávali se na dědickou posloupnost ze zákona, že prý zůstavitel neučinil pořízení testamentárního o těchto pozemcích. Poněvadž nebylo možno sjednati shodu mezi oběma si odporujícími interessenty dědickými a dědická přihláška žalobkyně z testamentu byla v odporu s dědickou přihláškou žalovaných ze zákona, žalobkyně bylo po smyslu § 125. pat. o nesp. řízení odkázána na pořad práva a byla jí dle §. 126. tohoto pat. přiřčena úloha žalobní. — Obě strany tvrdí souhlasně, že při zřizování testamentu byla řeč o obou v Rakousku ležících pozemcích, žalobkyně pak tvrdí, že bylo výslovnou vůlí zůstavitelovou, tyto oba v Rakousku ležící pozemky zanechat synu Františkou, jehož jedinou dědičkou žalobkyně jest, že však proto nebyly do závěti pojaty, poněvadž testament sepisující úřední soudce prohlásil, že nemá práva pojati do testamentu tyto oba v Rakousku ležící pozemky, poněvadž se nalézají v cizozemsku. Žalovaní tvrdí, že úřední soudce výslovně zůstavitele upozornil, že o sporných pozemcích lze s právní platností jenom v Rakousku pořizovati.
Výsledek průvodního řízení jest tento: Svědek V. H. byl přítomen čtení vyhotoveného již testamentu úředním soudcem P., kdy testator ani slova nepronesl. Po smrti otcově syn jeho František užíval až do své smrti pozemků v Rakousku položených. 1 — Svědek R. S. byl též přítomen teprve přečítání testamentu, proti němuž pořizovatel nic nenamítal. Svědek byl již téhož dne před sepisováním závěti v bytu V. K., jenž všeobecně mluvil, že za 2000 tolarů zůstaví synu Františkovi celou držebnost, ale o pozemcích v Rakousku se nezmínil. — Dědičný rychtář R. V. byl 30. listopadu 1889 jako přísežný a k sepisování testamentů z nouze oprávněný obecní písař povolán k V. K., u něhož zůstal as půl druhé hodiny a sepsal s ním podle jeho intence testament. Svědek upozornil zůstavitele na pozemky v Rakousku ležící, načež pořizující k svědkovi prohlásil, že tyto pozemky mají taktéž připadnouti jeho synovi, což svědek vepsal do písemné závěti. Svědek shledav, že testator jest při úplném vědomí, způsobil, že ještě téhož dne byl zřízen soudní testament. Při soudním zhotovování závěti úředním soudcem svědka nebylo. Později se svědek sešel s úředním soudcem P., testament sepsavším, a když zavedli řeč na tento testament, úřed. soudce se vyjádřil, že neměl práva, pojmouti do něho v Rakousku ležící pozemky. — K. svědku R. V. (domkař) zemřelý V. K. vyslovil se častokráte, že odevzdá svůj veškeren jak na pruské, tak i na rakouské půdě rozložený majetek svému synu Frant. za zapravení 2000 tolarů, jež připadnou ostatním dědicům. Při zřizování soudního testamentu svědek slyšel, že se zřizovatel vyslovil, že jak »císařské, tak i pruské role« 2 mají připadnouti jeho synu Frant. Úřední soudce však namítl, že nelze zahrnouti rakouské pozemky do závěti a že třeba zvláštního posledního nařízení. — Soudní rada J. P. nepamatuje se dle svého seznání na tento případ. — Podle testamentní listiny, jejíž pravost byla výslovně uznána, uvádí se v §. 2. doslova: »Mé jmění záleží jedině v selské usedlosti čís. listu 3 ve Lhotce u Hlučína.«
Důvody rozhodovací. Třeba že ne ve všeobecném znění, tož přece v jednotlivých vztazích zásada obyčejového práva »locus regit actum« přešla do práva rakouského a dostalo se jí legálního výkladu dvor. dekretem z 22. července 1812, kterýž byl doplněn výnosem min. práv z 19. června 1850. Jest tedy při posledních pořízeních v příčině formy místo zřízení rozhodným. Ježto v daném případě testamentární listina z 30. listopadu 1889, co do pravosti nepopřená, byla zřízena podle ustanovení všeobecného práva zemského pro pruské státy (Landrechtu), platného až do 1. ledna 1900 t. j. do působnosti nového všeob. zák. občanského pro říši Německou, vtiskl jí i po stránce materielní onen zákon právní ráz. 12. titul všeob. práva zemského pro pruské státy jedná o titulech k nabytí vlastnictví, které vznikají z nařízení na případ smrti. Testátorovi V. K. bylo při zřizování testamentární listiny známo, že jest vlastníkem mimo selské usedlosti ve Lhotce u Hlučína ještě jiných v Rakousku ležících pozemků. Přes to byla do této listiny pojata věta: »Mé jmění záleží jedině v selské usedlosti č. listu 3. ve Lhotce u Hlučína.« Soudce nepodkládal dle svého názoru této větě takový význam, že v ní jsou zahrnuty i v Rakousku ležící pozemky, maje vzhledem k místní poloze a hospodářské různosti za to, že bylo nezbytně třeba polnosti speciálně označiti a to tím spíše, ježto svědky jest potvrzeno, že o sporných pozemcích v Rakousku výslovně zmínka se stala a přec do testamentární listiny pojaty nebyly. § 256. obec. zákona zemského pro prus. státy stanoví ve shodě s §. 727. ob. zák. obč., že pořídí-li zůstavitel ne o dědickém právu samém, nýbrž výslovně jen o jistých kusech, sumách nebo podílech své pozůstalosti, právo dědické dojde na zákonné dědice a jim připadne vše, co do pozůstalosti patří, pokud o tom pořízeno nebylo. Hledě k uvedenému nemůže zde míti platnost § 254., jenž praví: »Přiřkl-li někdo jedné neb několika osobám svou pozůstalost takovým způsobem, že z toho vysvítá úmysl, že chtěl pouze jim celý soujem její věnovati, zákonní dědicové buďtež z toho vyloučenými pokládáni«, neboť ne domnělý úmysl, nýbrž před zákonně povolaným činitelem formálně a výslovně projevená vůle zde má býti vyložena a to tím spíše, ježto celá nauka o testamentech vyznačuje se přísně formálním rázem. — Třeba že svědci potvrdili, že zůstavitel častokráte se vyjádřil, že svou celou pozůstalost svému synu Fr. zůstaví, tento jeho pravděpodobný úmysl není závětí dokumentován a žádný ze svědků nedokazuje, že by byl tento úmysl býval vyjádřen závaznou formou před úředním, testament sepisujícím soudcem. Z těchto úvah, které obzvláště největší váhu kladou na formální výklad projevů poslední vůle, soudce dospěl k názoru, že na daný případ §. 256., a nikoli §. 254. obec. práva zem. se hodí.
C. k. krajský jako odvolací soud v N. Jičíně odvolání žalobkyně vyhověl a uznal právem úplně ve shodě s žalobní prosbou. Důvody rozhodnutí: Odvolací důvod, že věc právnicky byla nesprávně posouzena, jest podstatný. Jestiť přisvědčiti především odvolateli, že práva účastníků na pozůstalosti bylo posouditi dle rakouského práva, ježto podle výslovného ustanovení §. 22. cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, ř. z. č. 208, (článkem 8. č. 3. uvoz. zák. k jur. n. v platnosti zachovaného), a podle zásady §. 300. ob. zák. obč. při projednávání pozůstalosti stran nemovitých statků cizozemských v rakouském státě položených posuzování práv všech účastníků má se díti dle našich zákonů. Jen co do formy poslední vůle dle všeobecných zásad právních a dle analogie čl. 85. směn. ř. rozhoduje zákon místa zřízení potud, že poslední pořízení platným se pokládati musí, ač-li vyhovuje zákonům místa zřízení. O platnost testamentu však zde neběží, poněvadž byl všemi účastníky uznán. Nárok žalobní jest tudíž důvodný; právo, jehož se domáhá dědic Fr. K. resp. žalobkyně jako jeho právní nástupkyně k vl. č. 89. v Mar. Horách a 145. v Přívoze, z toho vyplývá, že Fr. K. v testamentě svého otce V. K. z 30. listopadu 1889 v §. 3. byl ustanoven jediným dědicem, též v dalších §§. 4.—8. závěti opět a opět označován jest dědicem, který jest povinen vyplatiti odkazy. Dosazením Fr. K. za jediného dědice stal se týž universálním právním nástupcem V. K.; neboť právo dědicovo v podstatě záleží vedle §§ 531, 532, 547 a 548 ob. zák. obč. v universální posloupnosti právní, v sukcessi u veškerost majetkových poměrů, i práv i závazků zůstavitele, v jehož majetkově právní osobnosti dědic zároveň pokračuje. Omeziti dědice na část pozůstalosti lze dle §. 532. ob. zák. obč. jen tím způsobem, že se omezí na alikvotní, v poměru k celku určitý díl pozůstalosti, poněvadž i v tomto případě má ideální částí podíl na veškerosti práv i závazků zůstavitelových jednotlivě neurčených a neomezených. Naproti tomu pojmově vyloučeno jest omeziti dědice na určité jednotlivé předměty pozůstalostní, ježto v případě takovém dle §. 535. ob. zák. obč. obmyšlený i tehdy, když to, čím byl obmyšlen, činí sebe větší díl pozůstalosti, považovati se má za odkazovníka, a takovéto poslední pořízení není dle §. 553. ob. zák. obč. testamentem, nýbrž kodicilem. Takové omezení Fr. K. na určité předměty z pozůstalosti, v našem případě na usedlost selskou ve Lhotce u Hlučína, není obsaženo v tomto posledním pořízení. Neboť Fr. K. jest v něm především výslovně dědicem ustanoven, kdežto jeho sourozenci jen jako legatáři se označují, mimo to jest za soudní intervence zřízená poslední vůle výslovně jako testament pojmenována. To znamená, že obecné zem. právo pro pruské státy, platné v místě a v době zřízení závěti, v §§ 1., 3.—6. I. dílu, 12. titulu, tytéž zásadní rozdíly činí mezi dědickým právem a testamentem s jedné, odkazy a dovětky s druhé strany, právě jako rak. zákon. Kromě toho nestojí vůbec v závěti, že Fr. K. má dostati jen selskou usedlost ve Lhotce Pruské, nýbrž F. K. jest v §. 3. závěti ustanoven dědicem bez omezení, a v jiném odstavci závěti, v §. 2., jest jmění zůstavitelovo uvedeno, arciže jen nejdůležitější částí majetkovou, řečenou usedlostí selskou. Jest tu tedy pouze neúplný výpočet zůstavitelova jmění, což však že nevadí zásadnímu právu jediného dědice k veškeré pozůstalosti, vysvítá z podstaty universální sukcesse, jakož i z ustanovení §. 554. ob. zák. obč., že dědic, nebyl-li omezen na alikvotní část pozůstalosti, obdrží ji celou, posléze z předpisu §. 179. cís. pat. z 9. srpna 1854, dle něhož, vyjde-li později na jevo jmění pozůstalostní, netřeba nové přihlášky dědické a odevzdání dědictví, kteréžto ustanovení taktéž spočívá na myšlénce, že přihláškou dědicovou a odevzdáním již zjištěná osobnost dědicova podle principu universální sukcesse vztahuje se sama sebou na později objevené majetkové součásti. Ostatek svědkové R. V. starší i mladší, jichž údaje k vysvětlení vůle zůstavitelovy dobře poslouží, potvrdili, že se pořizovatel vyjádřil vůči nim výslovně, že jeho synu F. K. má se dostati též pozemků položených v území Rakouském. Třeba že dle výpovědi těchže svědků pozemky ty po námitce intervenujícího úředního soudce do závěti zahrnuty nebyly, toto opomenutí neomezí zásadního práva dědicova, nýbrž bylo by k tomu třeba, aby se v závěti dědicovo právo výslovně vyloučilo z rakouských pozemků asi tím způsobem, že universálnímu dědicovi má připadnouti celá pozůstalost vyjímaje rakouské pozemky, které se vyhražují určitým legatářům neb zákonným dědicům. Že zůstavitel mlčením přešel rakouské pozemky, přes to že úřední sudí namítal proti výslovnému pojetí jich do závěti, toho důvodem jest mínění pořizovatele, že povolav k dědictví jediného dědice, nepotřebuje podrobně vypočítávat jednotlivé majetkové součásti, kteréž mínění se shoduje netoliko se zákonem, ale i s projeveným před svědky úmyslem testatorovým.
Když konečně vezmeme zřetel ke smyslu, který zůstavitel, ustanovuje svého syna Fr. K. dědicem, s tím spojoval, že mu totiž snad tanulo na mysli právo státu, jemuž náležel, nedojdeme k odchylnému výkladu, poněvadž § 4., I. dílu, 12. titulu ob. práva zem. pro prus. státy dědici jakožto dědici přikládá stejným způsobem universální nástupnictví a činí v §§ 3.—6. týž rozdíl mezi odkazy a závětmi i kodicily jako právo rakouské. Mimo to § 254., I. knihy 12. titulu zem. práva obsahuje analogické ustanovení s citovaným §. 554. ob. zák. obč., při čemž se podotýká, že ustanovení §. 256, I. knihy, 12. titulu prus. práva zem., jehož se rozsudek prvého soudce dovolává, nelze tu užiti, ježto Fr. K. v testamentě dědicem byl ustanoven, nebyly mu však přiřčeny pouze určité jednotlivé předměty pozůstalosti.
Revisi žalovaných c. k. nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. září 1905, č. 11108 nedal místa, odkázav na důvody soudce odvolacího a podotknuv, že byl-li zůstavitel jen pochybnostmi úředního soudce o možné disposici s pozemky v cizozemsku ležícími pohnut k projevu pravdě se příčícímu, dlužno se domnívati, že zůstavitel chtěl stran těchto pozemků ve prospěch svého syna Fr. učiniti ještě zvláštní pořízení. Že to učiněno nebylo, má za uvedených okolností za následek, že pozemky Fr. K. připadnou již následkem podstaty povolání ho poslední vůlí k veškerému nástupnictví ve jmění, buď zůstaviteli neznámé neb později objevené.
Soud adj. Frant. Novotný.

*) Totéž dosvědčovali ve svých seznáních i ostatní svědkové.
*) Závěť byla ústně pronesena po česku.

Citace:

Příspěvek k mezinárodnímu soukromému právu dědickému co do zásady »Locus regit actum«.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1906, svazek/ročník 15, číslo/sešit 2, s. 99-104.