Mobilisace.

I.Všeobecné poznámky. 1. Pojem. 2. Příslušnost k nařízení m. 3. Vztah m. k válce; rozdíl mezi m-í a mimořádným opatřením podle § 27 branného zákona. 4. Mobilisační přípravy. — II. M. osobní. 1. Povinnost k vojenské službě za m. 2. Povinnost k jiným službám (úkonům) za m. — III. M. věcná. 1. Co se rozumí m-í věcnou. 2. M. dopravních prostředků. 3. M. válečného průmyslu. 4. Válečné (vázané) hospodaření některými věcnými prostředky. 5. Opatřování ostatních věcných prostředků pro účely obrany státu. — IV. Jiné právní následky m. a mimořádná opatření za ní. 1. Omezení v životě soukromém a veřejném: a) Omezení v cestování do ciziny. b) Omezení ve vystěhování do ciziny za účelem nabytí cizího státního občanství. c) Vliv m. na volební právo. d) Mimořádná opatření za m.: aa) podle zák. 300/1920 Sb.; bb) v provozu železničním, poštovním atd.; cc) podle zák. 337/1920 Sb.; dd) úprava vývozu, dovozu a průvozu za m. 2. Následky v oboru práva trestního: a) Příslušnost vojenských soudů. b) Po stránce hmotněprávní. 3. Následky v oboru práva soukromého. a) Privilegované testamenty vojenských osob. b) Vliv na běh lhůt, zejména pokud jde o promlčení a vydržení. c) Vliv na jednotlivé smluvní poměry. d) Válečné škody. 4. Některá sociálně politická opatření pro osoby postižené m-í. — V. Demobilisace. 1. Pojem. 2. Osobní demobilisace. 3. Věcná demobilisace. 4. Právní následky demobilisace.
I. Všeobecné poznámky.
1. Pojem. M-í rozumí se souhrn opatření a činností, které mají za účel jednak po osobní stránce doplniti mírový počet branné moci na počet válečný a uvésti ji ve válečnou pohotovost, jednak po věcné stránce opatřiti vše, čeho je za tohoto stavu pohotovosti zapotřebí k činnosti branné moci a jednotlivých odvětví státní správy, k zásobování obyvatelstva atd.
Ačkoliv čsl. právní řád užívá výrazu m. výslovně jen pro m-i branné moci (§ 23 branného zák. z 19. 3. 1920, č. 193 Sb.), nelze m-i pojímati jen v tomto omezeném smyslu slova, nýbrž sluší jí — vedle m. vojenské — rozuměti i všechny ostatní činnosti a opatření, jež je třeba (zejména v oboru hospodářském) učiniti, aby byly zdolány úkoly, které stát i jeho obyvatelstvo očekávají za mimořádných dob, jichž je vojenská m. počátkem.
Zmíněný § 23 branného zákona zmiňuje se o m-i všeobecné a částečné, připínaje na toto rozlišování jisté právní důsledky, aniž však blíže vymezil, čím se oba druhy m. navzájem liší. M. se může vztahovati na celé státní území a na všechny osoby podléhající branné povinnosti; v tom případě nemůže býti pochybností o tom, že je to m. všeobecná. M. může se však vztahovati sice též na celé státní území, avšak nikoliv na všechny osoby podléhající branné povinnosti, nýbrž jen na určitý jich počet (na určité jejich ročníky), anebo by se mohla po případě vztahovati sice na všechny osoby podléhající branné povinnosti, avšak při tom býti omezena jen na určitou část státního území; třebaže není vyloučeno i tyto dva druhy subsumovati v jistém smyslu slova pod případy m. všeobecné, přece se zdá, že oba odpovídají spíše pojmu m. částečné. K částečné m-i by nesporně patřila m. jen některých částí branné moci (určitých divisí a pod.).
Podle resoluce Národního shromáždění z 19. 3. 1920 mají býti při částečné m-i podle možnosti povolány napřed ročníky mladší před staršími. Této resoluci vyhověly branné předpisy z 15. 9. 1927, č. 141 Sb. příslušným ustanovením v § 196 (2).
Zmíněné rozlišování na m-i všeobecnou a částečnou má však význam — o němž bude ještě dále zmínka učiněna — jen při provádění branného zákona; jiné zákony, pokud o m-i jednají, nekladou zvláštního důrazu na rozdíl mezi m-í všeobecnou a částečnou, nýbrž mluví jen povšechně o m-i, takže je při jejich provádění nerozhodno, byla-li v tom neb onom případě nařízena m. všeobecná nebo částečná.
2. Příslušnost k nařízení mobilisace. Podle § 23 branného zák. č. 193/1920 Sb. nařizuje m-i, a to ať jde o m-i všeobecnou nebo částečnou, president republiky po slyšení vlády; nařízení m. všeobecné má předložiti co nejdříve Národnímu shromáždění k dodatečnému schválení.
Důvodová zpráva k brannému zák. č. t. 2176 revolučního Národního shromáždění odůvodňovala ustanovení zmíněného § 23 branného zák. tím, že nařízení m. třeba v zájmu rychlého provedení a neprodleného zařízení všech opatření, kterými má býti čeleno ohrožení vlastí nepřítelem, vyhraditi presidentu republiky, který je podle ústavy nejvyšším velitelem branné moci; z právě uvedených důvodů nebylo lze podle téže důvodové zprávy rozhodování o m-i vyhraditi usnášení zákonodárného sboru, ježto — má-li takové opatření účinně zasáhnouti — je potřebí, aby se stalo bez otálení, poněvadž opožděné nařízení m. mohlo by míti v zápětí následky nedozírného dosahu.
Netřeba ovšem zvláště zdůrazňovati, že akt presidenta republiky, jímž nařizuje m-i, potřebuje k své platnosti kontrasignace podle § 68 ústavní listiny.
3. Vztah mobilisace k válce; rozdíl mezi mobilisací a mimořádným opatřením podle § 27 branného zák. a) Ustanovení, jež má § 23 branného zák. č. 193/1920 Sb. o příslušnosti k nařízení m., není v rozporu se zásadou vyslovenou v § 64, odst. 1., č. 3, ústavní listiny, podle níž president republiky potřebuje k vypovědění války předchozího souhlasu Národního shromáždění. Nařízení m. není vypověděním války a není v něm samo o sobě ještě obsaženo ani prohlášení válečného stavu, jež podle téhož paragrafu ústavní listiny patří rovněž do působnosti presidenta republiky. Ačkoliv m. zpravidla bývá prvním krokem vedoucím k vypovědění války nebo projevujícím válečný stav, může býti nařízena, aniž bylo podnětem k ní zevní ohrožení státu (na př. m. k hájení neutrality za války vedené mezi sousedními státy), po případě aniž došlo pak k vlastní válce ve smyslu práva mezinárodního, stejně tak jako s druhé strany nebylo by teoreticky vyloučeno, aby byl prohlášen válečný stav, aniž byla zároveň vyhlášena m.; poslední případ mohl by se na př. vyskytnouti, když by válečný stav byl prohlášen proto, že některý člen Společnosti národů sáhl ke zbrani, nedbaje závazků, které na se vzal podle čl. 12., 13. nebo 15. úmluvy o Společnosti národů (ve znění přijatém ve schůzi druhého shromáždění Společnosti národů dne 5. 10. 1921, č. 132/1927 Sb.), což má podle prvé věty odst. 1., čl. 16. téže úmluvy
42* v zápětí, že se ipso facto má za to, jakoby se dopustil činu válečného proti všem ostatním členům Společnosti národů. K tomu sluší dodati, že druhé shromáždění Společnosti národů vyložilo toto ustanovení tak, že jednostranný akt státu, porušivšího zmíněný pakt o Společnosti národů, nepůsobí přímo (ipso facto) válečný stav mezi všemi členy Společnosti národů s jedné a státem pakt porušivším s druhé strany, nýbrž že poskytuje členům Společnosti národů volnost přikročiti k válečným činům anebo se prohlásiti ve válečném stavu se státem porušivším zmíněný pakt; v duchu paktu je, aby Společnost národů snažila se válce se vyhnouti a obnoviti mír hospodářským nátlakem. O tomto nátlaku, pokud jde o RČS., jedná zák. č. 96/1923 Sb.
Se zřetele však nesluší pouštěti, že náš právní řád dobu válečnou nevymezuje ve všech svých normách způsobem jednotným. Tak na př. vojenský trestní zákon z 15. 1. 1855, č. 19 ř. z., nerozumí dobou válečnou dobu války ve smyslu mezinárodního práva (od vypovědění války do uzavření mírové smlouvy), nýbrž dobu, kdy jsou vojenské útvary „k vedení války zvláště shromážděny“ a kdy jim bylo vyhlášeno, že podléhají válečným trestům; válečné trestní sazby platí tu pak jen pro příslušníky těchto shromážděných útvarů, pro které byla zmíněná vyhláška vydána (§ 89 cit. voj. tr. zák.).
Zvláštní definici válečné doby pro obor své působnosti má zákon na ochranu republiky z 19. 3. 1923, č. 50 Sb., v § 39, č. 2, kde stanoví, že válečná doba se začíná dnem, kdy byla m. vyhlášena a končí se dnem, jímž má býti demobilisace podle demobilisační vyhlášky skončena, a není-li v této vyhlášce takový den uveden, uplynutím dvou měsíců ode dne vyhlášky. Tím ovšem může dojíti k zjevu, že zároveň s nařízením m. počne se válečná doba ve smyslu zákona na ochranu republiky, ačkoliv nebyla ještě podle § 64, odst. 1, č. 3, úst. l. ani válka vypověděna, ani válečný stav prohlášen a ačkoliv potom k válce (válečnému stavu) ve vlastním slova smyslu ani nedojde. Rovněž se může státi, že doba, kterou nesluší již míti za dobu války ve smyslu mezinárodního práva (poněvadž byla již uzavřena mírová smlouva válku končící), bude platiti ještě za dobu válečnou ve smyslu zákona na ochranu republiky a to do dne, kdy má býti demobilisace podle demobilisační vyhlášky skončena, po případě do dvou měsíců ode dne této vyhlášky. Doba války ve smyslu zákona na ochranu republiky spadá tedy vlastně celkem v jedno s dobou m.
b) Mobilisační opatření třeba lišiti od jiných mimořádných vojenských opatření, která jsou podle našeho právního řádu možná.
Je to zejména mimořádné povolání zálohy a náhradní zálohy k výjimečné činné službě v míru na dobu nezbytné potřeby podle § 27 branného zák. č. 193/1920 Sb., jež může naříditi, vyžadují-li toho zvláštní poměry, president republiky po slyšení vlády. Zásadně má býti toto opatření omezeno na nejmladší tři ročníky zálohy a náhradní zálohy, avšak v mimořádných případech může president republiky po slyšení vlády naříditi též, jsou-li pro to naléhavé důvody, aby byli povolám příslušníci určitých speciálních služebních odvětví k výjimečné činné službě v míru na dobu nezbytné potřeby bez rozdílu, ke kterým ročníkům zálohy nebo náhradní zálohy patří, stejně tak jako může býti týmž způsobem nařízeno, aby k zmíněné výjimečné službě v branné moci byli přidrženi též příslušníci četnictva, pohraničních stráží a finanční stráže.
Toto mimořádné vojenské opatření může předcházeti m-i, není to však nutné, nýbrž může býti nařízeno úplně samostatně, bez jakékoliv souvislosti s očekávanou m-í. To, co platí o m-i, nelze přenášeti i na mimořádné opatření podle § 27 branného zák., není-li v tom neb onom právním ustanovení stanoveno výslovně něco jiného.
4. Mobilisační přípravy. Včasné, hladké a přesné provedení m. je jednou ze základních podmínek úspěchu v akci, pro niž byla m. nařízena. Aby toto provedení m. bylo zajištěno, je potřebí již v míru učiniti všechny k tomu nutné přípravy a opatření, jež se nemohou omezovati snad jen na přípravu čistě vojenské části m., nýbrž musí obsáhnouti i přípravu všech ostatních činností a opatření, jichž bude za m. zapotřebí. Proto je povinností každého v úvahu přicházejícího úřadu, orgánu, podniku atd., aby podle pokynů a směrnic po té stránce vydaných učinil vše, co na něm jest.
Pro přípravu a organisaci (usměrnění) opatření, jichž je k obraně státu třeba a jež se dotýkají několika odvětví státní správy, jsou v různých státech zřízeny zvláštní instituce (jakými je na př. ve Francii nejvyšší rada národní obrany [conseil supérieur de la défense nationale], v Jugoslavii rada zemské obrany [savet zemaljské odbrane], v Rumunsku vrchní rada zemské obrany, v Polsku výbor pro obranu státu [komitet obrony paňstwa], v Italii nejvyšší komise národní obrany [commissione suprema di difesa] atd.), složené — zpravidla pod předsednictvím ministerského předsedy — z jednotlivých ministrů majících na obraně státu zvláštní resortní zájem.
Takové instituce v RČS. dosud není. Místo toho byl zatím vládním usnesením z 23. 4. 1926 zřízen při ministerstvu národní obrany t. zv. meziministerský sbor pro věci obrany státu (MSOS.), složený v plenu z předsedy, jímž je ministr národní obrany a z řádných členů, jimiž jsou náčelník hlavního štábu, náčelník vojenského odělení kanceláře presidenta republiky, zástupce předsednictva ministerské rady a zástupci všech ministerstev. Úkolem tohoto sboru je příprava a organisace všech potřeb, které se vztahují k obraně státu a vyžadují spolupráce několika ministerstev. K studiu a přípravě látky, o níž se má jednati v plenu, zřídil si MSOS. několik odborných komisí, složených ze členů ministerstev, která na otázkách patřících do kompetence té neb oné komise mají resortní zájem. Agendu MSOS. obstarává generální sekretář meziministerského sboru pro věci obrany státu s potřebným personálem (generální sekretariát MSOS.).
Zmínky zasluhuje ještě, že zákon o požadování dopravních prostředků č. 117/1924 Sb. mluví v § 1 (1), poslední věta, dále v § 25, 31 (11), 42 a 43 (5) o t. zv. mobilisačních cvičeních na zkoušku, na něž mohou býti v míru dopravní prostředky povolány. Taková cvičení může naříditi ministerstvo národní obrany v dohodě s ministerstvy financí, vnitra a zemědělství, po případě veřejných prací. Držitel dopravního prostředku, jehož se to týče, je povinen předvésti svůj dopravní prostředek na určené přejímací místo a odevzdati jej tam vojenské správě k použití. Dodati sluší, že branný zák. ani branné předp. neznají nějakého mobilisačního cvičení; místo toho však stanoví se v § 22, odst. 4, cit. zák. a § 180 cit. předp. možnost zvláštního výjimečného cvičení k zvýšení brannosti státu.
II. M. osobní.
1. Povinnost k vojenské službě za mobilisace. a) Jakmile byla m. nařízena, povolají se ihned do činné služby vojenské všechny osoby, na které se rozsah m. vztahuje. Toto povolání děje se za všeobecné m. mobilisační vyhláškou; byla-li vyhlášena m. částečná, povolává se do činné služby buď mobilisační vyhláškou nebo svolávacími lístky.
Mobilisační vyhláška se úředně uveřejní podle nařízení ministerstva národní obrany; nehledě k uveřejnění v denních listech vyvěsí se tato vyhláška veřejně v každé obci.
Podrobnosti o závazku jednotlivých osob setrvati za m. v činné službě vojenské a o povinnosti k činné službě vojenské za m. jsou obsaženy v hesle „Branná povinnost“, III., 6, písm. h.
Osoby, jichž se mobilisační vyhláška týče, a které nejsou z jakéhokoliv důvodu již v činné službě vojenské, musí podle § 26 branného zák. č. 193/1920 Sb. uposlechnouti povolávacího rozkazu obsaženého v této vyhlášce (viz též § 127 úst. l.) a jsou povinny podle § 199 branných předpisů č. 141/1927 Sb. — není-li v mobilisační vyhlášce jinak stanoveno — opustiti nejpozději do 24 hodin po uveřejnění této vyhlášky svoje bydliště a odebrati se co nejrychleji a nejkratší cestou přímo do výzbrojních stanic určených v jejich vojenských průkazech; ti, kdo dostali určovací lístek, jsou povinni nastoupiti do činné služby v místě a v den uvedený v tomto lístku. Byla-li nařízena všeobecná m., jsou podle § 26 (2) branného zák. povinni bez zvláštního zavolání dostaviti se neprodleně k činné službě vojenské též všichni příslušníci branné moci, kteří dlejí v té době v cizině; při částečné m-i budou tyto osoby zpravidla povolány do činné služby svolávacími lístky (§ 199 (7) cit. branných předpisů).
Činnou službu nastoupiti za m. nejsou povinny osoby, které byly podle § 24 branného zák. č. 193/1920 Sb. z důležitých zájmů branné moci nebo veřejné služby nebo z jiných veřejných zájmů na určitou nebo neurčitou dobu zproštěny od činné služby vojenské, ježto je jich nezbytně potřebí v místech jejich občanského povolání. Ti, kdož jsou zproštěni dočasně, musí nastoupiti do činné služby ihned po uplynutí lhůty, na kterou jim bylo zproštění povoleno. Podrobné předpisy o zprošťování od činné služby vojenské jsou obsaženy v § 212 až 230 branných předpisů č. 141/1927 Sb., podle nichž jest u zaměstnanců státních a určitých jiných veřejných úřadů a ústavů, dále u zaměstnanců železnic, pak u zaměstnanců v podnicích (dolech, hutích, průmyslových a jiných závodech) důležitých pro stát nebo brannou moc a konečně u zaměstnanců některých jiných ústavů, podniků a zařízení důležitých pro stát, brannou moc nebo veřejný život možné povoliti zproštění pro případ m. již v míru; jinak se zproštění provádí teprve za m. a ve válce podle ustanovení §§ 227 až 229 cit. branných předpisů.
b) Vedle osob, povolaných za m. do činné služby vojenské způsobem popsaným v předcházejících odstavcích, mohou býti za m. k vojenské (válečné) službě přidrženi ještě — bude-li příslušné mimořádné opatření podle § 28 branného zákona č. 193/1920 Sb. nařízeno — branci předčasně zařadění, osoby odvedené při předčasných nebo opětných odvodech, příslušníci četnictva, pohraničních stráží, finanční stráže a důchodkové kontroly. Tato mimořádná opatření může učiniti president republiky po předchozím slyšení vlády, při čemž k mimořádným opatřením nařizujícím předčasné neb opětné odvody je potřebí předchozího schválení Národního shromáždění.
Viz též heslo „Branná povinnost", III, 6, písm. h.
2. Povinnost k jiným službám (úkonům) za mobilisace. a) Za m. a ve válce lze povolati ke zvláštním úkonům podle § 3 branného zák. č. 193/1920 Sb. všechny muže od dokončeného 17. roku věku až do dovršení 60 let, kteří nejsou přidrženi k vykonávání vlastní služby vojenské a mají k dotčenému úkonu potřebnou duševní a tělesnou způsobilost. Osoby trvale žijící v cizině jsou podle § 310 (2) d) branných předpisů č. 141/1927 Sb. z výběru a povolání k zvláštním úkonům podle § 3 branného zák. vyňaty; o tom pak, které osoby se zpravidla k těmto úkonům nepovolávají, obsahuje bližší ustanovení § 310 (3) cit. branných předpisů. Zmíněné zvláštní úkony — jimiž sluší rozuměti všechny úkony duševní i tělesné, jichž je za m. a ve válce branné moci třeba, a to jak v zápolí, tak i podle potřeby v poli — nejsou službou vojenskou v pravém smyslu slova, nýbrž jen službou konanou v branné moci a v jejím zájmu. Osoby povolané podle § 3 branného zák. nejsou vojenskými osobami, jsou však podle § 1 (1), písm. f branných předpisů č. 141/1927 Sb. příslušníky branné moci a podléhají — jsou-li přiděleny k službě v oblasti operujících vojsk — vojenské trestní pravomoci pro všechny trestné činy v této době spáchané, jinak jen pro porušení povinností při plnění zvláštních úkonů za vojenského vedení (§ 35 branného zák. č. 193/1920 Sb. a § 325, 326 a 328 zmíněných branných předpisů).
b) Krom toho lze za m. — byl-li podle § 2 zákonů o vál. úkonech č. 236/1912 ř. z. nebo zák. čl. LXVIII/1912 vyhlášen závazek k vál. úkonům — povolati podle § 4 týchž zákonů k osobním válečným úkonům, avšak toliko mimo dostřel, všechny k práci způsobilé muže, kteří ještě nepřekročili 50. rok věku.
Vzájemný vztah mezi oběma právě uvedenými druhy úkonů za m. a ve válce vyřešil § 311 branných předpisů č. 141/1927 Sb. Viz o tom heslo „Branná povinnost", IV.
Osoby povolané k osobním vál. úkonům podle § 4 cit zák. o vál. úkonech podléhají, náleží-li k průvodu mobilisovaných vojenských útvarů nebo vojenských útvarů, jež jsou mimo státní území, vojenské trestní pravomoci pro všechny trestné činy v této době spáchané, jinak jen pro trestné činy, jichž se dopustily tím, že neuposlechly na slovo rozkazů, které se týkají provádění uložených jim úkonů a byly jim dány vojenskými orgány, pod jichž řízením tyto úkony vykonávají (§ 9, odst. 1. a 3. zák. o vál. úkonech); patří-li tyto osoby k zaměstnancům dopravních podniků, které obstarávají za m. válečné úkony pod vojenským vedením (na př. železnice a pod.), platí o nich ustanovení § 9, odst. 2. zák. o vál. úkonech, podle něhož jsou podrobeny vojenské trestní pravomoci pro porušení všech služebních povinností za doby tohoto poměru spáchané.
c) Podle § 6 zmíněných zákonů o vál. úkonech jsou osoby, které patří k personálu některého podniku na základě těchto zákonů požadovaného (viz dále III, 3) povinny setrvati po dobu, po kterou bude podnik požadován, ve svém dosavadním služebním nebo pracovním poměru, dokud nepřestane podle § 2 nebo 4 cit. zák. závazek k válečným úkonům nebo dokud zmíněné osoby nevyhoví podmínkám, jež jsou podle zákona důvodem ke zproštění od osobních válečných úkonů. Podnikem sluší tu rozuměti každý podnik, zejména pak podniky přepravní (dopravní) a průmyslové.
O podřízení těchto osob voj. trestní pravomoci platí v celku tytéž zásady jako pro osoby povolané k osobním vál. úkonům podle § 4 zák. o vál. úkonech.
d) K účelům mobilisované armády lze za války použíti i jiných civilních osob, než které byly uvedeny v předcházejících odstavcích, a to zejména zaměstnanců státu, kteří byli nadřízeným služebním úřadem podle příslušných služebních pragmatik, služebních řádů atd. k tomu určeni, anebo se dobrovolně přihlásili, po případě i jiných osob dobrovolně se hlásících.
Pokud zmíněné osoby náleží k průvodu voj. útvarů mobilisovaných anebo takových, jež jsou mimo státní území, jsou podrobeny vojenské trestní pravomoci pro trestné činy v době tohoto poměru spáchané (§ 9, odst. 1. zák. o vál. úkonech § 11, č. 9 voj. trest. řádu [zák. z 5. 7. 1912, č. 131 ř. z. a zák. čl. XXXIII/1912]).
III. M. věcná.
1. Co se rozumí věcnou mobilisací. K úspěšnému vedení války a k překonání různých potíží, které zejména po stránce hospodářské za m. a ve válce vznikají, je zapotřebí, aby bylo nejen zajištěno a opatřeno pro potřebu bojující armády vše, čeho k své činnosti potřebuje, nýbrž i aby byla učiněna v zájmu obyvatelstva, zejména pokud jde o jeho zásobování předměty denní potřeby, různá opatření (zásahy státní moci do výroby, oběhu a spotřeby jednotlivých věcných prostředků, válečné (vázané) hospodaření jimi); rovněž pro účely jednotlivých odvětví státní správy třeba za m. opatřiti vše, čeho po věcné stránce třeba.
Opatření, která za m. je nutno činiti o různých věcných prostředcích, zejména pak hromadné jich opatřování pro účely obrany státu vůbec a mobilisované armády zvláště (jejich „zmobilisování“), bývají nazývána věcnou m-í.
Věcným prostředkem sluší tu rozuměti vše, čeho lze za m. použíti k potřebám branné moci a obyvatelstva nebo k jiným účelům obrany státu.
V dalším chceme se zmíniti o některých skupinách věcných prostředků, které jsou za m. a ve válce zvláště významné.
2. Mobilisace dopravních prostředků. Dopravní prostředky pro účely vojenské za m. a ve válce opatřují se podle zák. z 13. 5. 1924, č. 117 Sb. Dopravními prostředky rozumějí se tu koně, muli, mezci, osli a jiná tažná zvířata, vozidla pro zvířecí potah, postroje, motorová vozidla a letadla (vše s příslušenstvím). M-i dopravních prostředků třeba podle zmíněného zákona již v míru připraviti. Děje se tak zvláštním soupisem a klasifikačním řízením, jemuž se podrobují koně a motorová vozidla; krom toho mohou býti příslušným prohlídkám v míru podrobena též vozidla pro zvířecí potah, tažná zvířata a letadla. Při klasifikaci roztřiďují se dopravní prostředky podle své způsobilosti k vojenské službě; ty z nich, které byly v potřebném rozsahu vybrány jako způsobilé k službě vojenské, označují se jako dopravní prostředky evidenční. Jejich držitelům dostane se zvláštních evidenčních listů. Přijetím evidenčního listu podléhá držitel dotčeného dopravního prostředku všem povinnostem, které zákon ukládá držitelům evidenčních dopravních prostředků; právo volně nakládati evidenčním dopravním prostředkem není však tím až do povolání dopravních prostředků omezeno, nestanoví-li zákon jinak. Bylo-li za m. nařízeno povolání dopravních prostředků (jež se zpravidla pojímá přímo do mobilisační vyhlášky, povolávající mobilisované osoby do činné služby vojenské), jsou všichni držitelé evidenčních dopravních prostředků povinni odevzdati je vojenské správě, a to na místě, v rozsahu a pořadí stanoveném vyhláškou. Tomuto závazku podléhají i držitelé dopravních prostředků neevidenčních, byl-li jim uložen. Závazek k odevzdání dopravních prostředků trvá do té doby, dokud nebyla provedena demobilisace. Podrobnosti o této věci jsou obsaženy v hesle „Břemena vojenská”, II, 3, písm. b.
O mobilisačních cvičeních na zkoušku, na něž lze dopravní prostředky v míru povolati, byla učiněna zmínka již nahoře pod I., č. 4.
3. Mobilisace válečného průmyslu. M-í válečného průmyslu rozumí se souhrn opatření a činností, které mají za účel provésti za m. a ve válce přeměnu mírové výroby podniků důležitých pro stát nebo brannou moc na výrobu válečnou, a to tak, aby tato přeměna byla provedena co nejrychleji a co možná bez hospodářských otřesů při nejvyšším výrobním efektu a aby při tom bylo co možná též pamatováno na zpětnou přeměnu na mírovou výrobu, jakmile válka skončí. Vzpomenuté podniky se vedou ve zvláštním seznamu, o němž se děje zmínka v § 221 (1) branných předpisů č. 141/1927 Sb.
Aby bylo přeměny mírové výroby na výrobu válečnou u zmíněných podniků dosaženo, je zapotřebí učiniti již v míru k tomu potřebné přípravy, při čemž třeba — vedle potřebných technických příprav a zajištění surovin pro válečný průmysl důležitých — postarati se zejména též o to, aby dotčenému podniku byli zachováni jeho zapracovaní odborní pracovníci; proto pamatují na jejich zproštění §§ 221 až 225 branných předpisů č. 141/1927 Sb. Za m. a ve válce třeba pak tento počet pracovníků podle potřeby doplniti dalším počtem pracovníků (přídělem vojenských osob, osob povolaných podle § 3 branného zák. a podle zákonů o válečných úkonech). Pracovníkům zmíněných podniků třeba vhodným způsobem upraviti jejich mzdové a pracovní poměry (tento účel mělo za světové války vydané cís. nař. č. 122/1917 ř. z. a nař. uh. min. honv. č. 18950/1915 HM., 10813/1916 HM., 13604/1916 HM. a 2737/1916 HM. o úpravě mzdových a pracovních poměrů v podnicích sloužících vojenským účelům a o zřízení t. zv. stížnostních komisí; zánik působnosti těchto právních ustanovení byl vyhlášen vlád. nař. č. 64/1921 Sb.). S druhé strany třeba však uvedeným pracovníkům uložiti vzhledem k povaze věci též určité závazky (povinnost setrvati v podniku podle § 6 zákonů o vál. úkonech, povinnost uposlechnouti podle § 9 týchž zákonů bez podmínky rozkazů, které jim byly po dobu upotřebení v podniku dány vojenskými dozorčími orgány o provádění prací) a podříditi je v určitém směru vojenské trestní pravomoci (viz nahoře II, 2, písm. c). Krom toho třeba zajistiti státu příslušný vliv na dotčený podnik. S tohoto hlediska vychází § 18 zákonů o válečných úkonech, stanovící, že držitelům dotčených podniků lze uložiti — podle volby požadující vojenské správy — závazek buď podnik dále vésti anebo i s personálem přenechati vojenské správě k užívání. Byl-li uložen držiteli podniku závazek podnik tento dále vésti, může býti podle prov. nař. č. 23/1918 ř. z. a nař. uh. min. honv. č. 913/1918 HM. jako vojenský správce ustanoven důstojník, jenž by hájil zvláštní vojenské zájmy a zejména pak měl v evidenci zproštěné osoby, udržoval kázeň a měl na zřeteli ochranu dělnictva. Při přenechání podniku vojenské správě k užívání svěří se jeho řízení důstojníku; technickým správcem se při tom ustanoví věci znalý orgán, pokud možno dosavadní správce závodu.
Suroviny potřebné pro válečný průmysl lze za m. opatřiti podle zásad uvedených dále pod 4. a 5.
4. Válečné (vázané) hospodaření některými věcnými prostředky. Mimořádné poměry způsobené m-í a válkou nesou sebou nutně určité závažné zásahy státní moci do hospodářských věcí. Zvláštní úpravě a kontrole se podrobuje výroba, oběh a spotřeba věcných prostředků důležitých pro obranu státu, zejména pak předmětů výživy a denní potřeby, zemědělských výrobních prostředků, důležitých surovin atd.; sem patří zejména též zvláštní úprava mající na zřeteli zvýšení výroby určitých věcných prostředků nebo omezení výroby určitého zboží, vyloučení zpracování surovin na výrobky méně důležité, stanovení úředních cen a pod.
Některé věcné prostředky podrobuje stát za m. dokonce zvláštnímu režimu válečného (vázaného) hospodářství, zajišťuje je k tomu určitými opatřeními (zabavením nebo závěrou) a svěřuje toto hospodaření vhodným organismům, k tomu účelu namnoze zvláště utvořeným (ústřednám a pod.). Poznamenati sluší, že zabavením rozumí se tu zpravidla takové opatření, při němž je držitel povinen věcné prostředky zabavené míti v evidenci, zejména též do přírůstků a úbytků, opatrovati je jako dobrý hospodář a nesmí jich ani zciziti nebo zastaviti, ani způsobem mařícím nebo ohrožujícím účel zabavení jinak s nimi naložiti. Spotřebovati je smí jen v rozsahu úředně stanoveném; zcizení a zastavení zabavených věcných prostředků je neplatné. Zabavené věcné prostředky je dotčený jich držitel povinen odevzdati ve stanovené době a místě podle úředních (všeobecných nebo zvláštních) příkazů. Závěra je podobné zajišťovací opatření, jež je však co do své intensity a účinků proti zabavení poněkud mírnější.
Příslušné předpisy, které byly za světové války této věci věnovány, byly vydány ponejvíce formou nařízení podle různých zmocňovacích cís. nařízení, naposledy pak podle zmocňovacího zák. č. 307/1917 ř. z., resp. čsl. zák. č. 337/1920 Sb. Podrobnější rozbor této věci vymykal by se z rámce tohoto hesla.
5. Opatřování ostatních věcných prostředků pro účely obrany státu. Právní podklad k opatřování věcných prostředků potřebných za m. a ve válce pro účely branné moci, kterých nelze jinak opatřiti anebo jen s nepoměrným nákladem, poskytují zákony o válečných úkonech č. 236/1912 ř. z. a zák. čl. LXVIII/1912. Válečné úkony podle těchto zákonných ustanovení lze požadovati též pro účely četnictva, finanční stráže přidělené k ozbrojené moci a státního lesního personálu, jakož i pro účely ostatního přiděleného personálu provázejícího ozbrojenou moc, pak pro účely válečných zajatců a ozbrojené moci některého spojeného státu. Viz o tom heslo „Břemena vojenská”. Závazek ke konání válečných úkonů nevzniká eo ipso již tím, že byla m. vyhlášena, nýbrž podle § 2 cit. zákonů o válečných úkonech třeba výslovně vznik tohoto závazku vyhlásiti; to stalo se za světové války nař. č. 170/1914 ř. z., resp. nař. uh. min. honv. č. 11684/1914 HM., v RČS. nař. č. 298 a 303/1919 Sb. a za říjnové mobilisace v r. 1921 nař. č. 379/1921 Sb. Je-li takto vznik závazku ke konání válečných úkonů vyhlášen, trvá tento závazek do té doby, dokud se výslovně nevyhlásí jeho zánik; to stalo se nař. č. 66/1921 Sb., resp. pokud jde o říjnovou m-i z r. 1921, nař. č. 424/1921 Sb. Doba, po kterou trvá povinnost ke konání válečných úkonů, nemusí se tedy plně shodovati ani s dobou války ve smyslu mezinárodněprávního pojetí, ani s dobou m.
Viz též heslo „Břemena vojenská”, II, 4 a, a „Válečné úkony”.
IV. Jiné právní následky m. a mimořádná opatření za ní.
1. Omezení v životě soukromém a veřejném.
a) Omezení v cestování do ciziny. Podle § 37, odst. 2., branného zák. č. 193/1920 Sb. může za m. a ve válce ministr národní obrany osobám podléhajícím branné povinnosti cestování do ciziny po případě i vůbec zapověděti; bližší ustanovení o tom mají branné předpisy č. 141/1927 Sb. Byla-li vyhlášena m., nesmějí býti podle těchto předpisů vydávány cestovní pasy osobám mužského pohlaví od dokonaného 17. roku věku podle ustanovení v míru platných; podle § 268 (5) týchž předpisů nutno všechny muže ve věku od 17 do 50 let, dále pak všechny vojenské a četnické osoby z povolání (i když byly přeloženy do výslužby) až do 60 let, chtějí-li s cestovním pasem vydaným před vyhlášením m. překročiti hranice, vrátiti; pro m-i a válku platí podle § 268 (6) týchž branných předpisů o vydávání cestovních průkazů za hranice zvláštní předpisy. Ustanovení branného zákona (§ 37) a branných předpisů o vydávání cestovních pasů zůstala nedotčena i po vydání nového zákona o cestovních pasech z 29. 3. 1928, č. 55 Sb., obsahujícího též potřebný právní podklad pro různá opatření za m., jež by se týkala cestování osob, na které se branný zákon a branné předpisy nevztahují (viz též § 11 zák. č. 300/1920 Sb.).
b) Omezení ve vystěhování do ciziny za účelem nabytí cizího státního občanství. Za m. a ve válce potřebují podle § 31 branného zák. č. 193/1920 Sb. ve znění zák. č. 53/1927 Sb. zvláštního povolení, aby se mohli vystěhovati do ciziny k nabytí cizího státního občanství, všichni státní příslušníci mužského pohlaví, kteří překročili 17. rok věku, až do konce roku, v němž dokončí 50. rok věku; důstojníci a rotmistři z povolání, a to i když byli dáni do výslužby, potřebují takového povolení až do konce roku, v němž dokončí 60. rok věku; o všech žádostech za udělení povolení k vystěhování rozhoduje za m. a ve válce ministerstvo národní obrany.
c) Vliv m. na volební právo. Třebaže m. sama o sobě nemá přímého vlivu na volební právo jednotlivých osob, přece jen nepřímo tím, že povolává velký počet osob do vojenské služby, způsobuje, že osoby vykonávající činnou službu za m. a ve válce, nemohou voliti (§ 1 [2] zák. č. 55/1927 Sb. a § 1 vlád. nař. č. 67/1927 Sb.).
d) Mimořádná opatření za mobilisace.
aa) Podle zák. č. 300/1920 Sb. Ačkoli zák. ze 14. 4. 1920, č. 300 Sb. o mimořádných opatřeních nezmiňuje se výslovně o m-i, nýbrž jen o válce a o událostech uvnitř státu nastalých, které zvýšenou měrou ohrožují celistvost státu, jeho klid a pořádek, sluší míti za to, že i m., resp. události, které jsou k ní důvodem, třebaže nejsou doprovázeny ještě válečným stavem ve smyslu mezinárodněprávním, jsou postačujícími k tomu, aby mohla býti podle tohoto zákona učiněna mimořádná opatření tam uvedená, neboť půjde tu rozhodně vždy o události, které zvýšenou měrou ohrožují veřejný klid a pořádek, ne-li též — podle povahy toho neb onoho případu — celistvost státu, jeho republikánskou formu nebo ústavu.
Šlo by tu o opatření, která by omezila nebo zrušila ústavní předpisy zaručující některé občanské svobody, a to § 107 (svobodu osobní), § 112 (svobodu domovní), § 113 (svobodu tisku [zejména zavedením tiskové (předběžné) censury], právo shromažďovací a spolkové) a § 116 (tajemství listovní [zavedením censury listovních zásilek]) ústavní listiny, jakož i ústavního zák. z 9. 4. 1920, č. 293 Sb.; v souvislosti s těmito opatřeními bylo by lze za m. učiniti ještě jiná opatření (§ 11 zák. č. 300/1920 Sb., zejména o výrobě, prodeji, chování a nošení zbraní a střeliva, o chování a shlukování na veřejných místech a o demonstrativních jednáních). Tato mimořádná opatření, jež se mohou vztahovati na celé území republiky anebo na některou její část, lze učiniti jen na omezenou dobu (nejdéle na tři měsíce); jestliže by však důvody k nim po uplynutí uvedené doby ještě trvaly, bylo by patrně lze je poznovu naříditi (opakovati), vždy však jen nejdéle na dobu tří měsíců. K mimořádným opatřením uvedeným v zák. č. 300/1920 Sb. je třeba usnesení vlády schváleného presidentem republiky. Podle § 15 téhož zákona je vláda povinna nařízení vydaná na základě tohoto zákona předložiti nejpozději do 14 dnů Národnímu shromáždění anebo, nezasedá-li, Stálému výboru podle § 54 úst. l. Odepře-li jedna sněmovna, po případě Stálý výbor souhlas k vydanému nařízení, pomíjí jeho platnost; rovněž jeho platnost pomíjí, neučiní-li Národní shromáždění nebo Stálý výbor do měsíce ode dne vyhlášení dotčeného nařízení žádného usnesení o něm.
O podrobnostech týkajících se mimořádných opatření podle zák. č. 300/1920 Sb. viz heslo „Mimořádná opatření” a literaturu tam citovanou.
bb) V provozu železničním, poštovním atd. 1. Pokud jde o provoz železniční, stanoví § 70 železničního provozního řádu ze 16. 11. 1851, č. 1 ř. z. z r. 1852, že povolané vojenské úřady mají za stavu obležení, jakož i v době válečné, vyžadují-li toho strategické nebo jiné vojenské ohledy, právo, za přiměřené odškodné železniční provoz zcela nebo zčásti k vojenským účelům převzíti nebo zastaviti. Přednostní právo vojenským transportům zaručuje § 69 téhož provozního řádu.
Podle § 16 zákonů o válečných úkonech může pak, vyžadují-li toho vojenské ohledy, provoz na jednotlivých nebo na všech tratích býti zastaven, anebo může býti zcela nebo částečně použit k vojenským účelům; pokud zákonná ustanovení, koncese nebo úmluvy nic jiného nestanoví, nepřísluší podle téhož zákonného ustanovení za zastavení provozu žádná náhrada.
Rovněž železniční přepravní řád, vydaný vlád. nař. č. 144/1928 Sb. umožňuje v případě potřeby přepravu železniční omeziti nebo zastaviti.
Pokud pak jde o kontrolu obsahu železničních zásilek za m., stanoví čl. 50 právě uvedeného železničního přepravního řádu, že železnice je oprávněna kdykoliv přezkoumati, souhlasí-li zásilka s údaji nákladního listu; k přezkoumání obsahu, nekoná-li se z důvodu policejních opatření, ke kterým je stát oprávněn v zájmu bezpečnosti nebo veřejného pořádku, třeba pozvati v přijímací stanici odesilatele a ve stanici určení příjemce. § 7 zák. č. 300/1920 Sb. o otvírání železničních zásilek výslovně nejedná.
2. O poštovní dopravě platí poštovní řád (nař. č. 317/1916 ř. z.), jenž v § 5 stanoví, že zvláštním nařízením bude stanoveno, jaké změny v poštovním provozu nastanou za m. nebo ve válce.
O censuře listovních zásilek byla učiněna zmínka při projednávání mimořádných opatření podle zák. č. 300/1920 Sb. O možnosti censury jiných poštovních zásilek, na př. balíků, nemá § 7 téhož zákona výslovného ustanovení; §§ 27 a 28 poštovního řádu č. 317/1916 ř. z. připouštějí možnost otevříti balíky, je-li naléhavé podezření, že obsahují předměty z dopravy vyloučené.
Za m. a ve válce se zřídí pro účely vojenské, státní, jakož i pro soukromou potřebu příslušníků armády v poli polní poštovní služba, jež podléhá vojensky a technicky vojenskému vedení. Státní správa poštovní dodá k tomu účelu personál vycvičený ve službě poštovní a podporuje polní poštu i jinak podle směrnic vydaných ministerstvem národní obrany v dohodě s ministerstvem pošt a telegrafů. Podrobné předpisy o této věci jsou obsaženy v příslušných služebních předpisech vojenských, zejména pak v předpise o organisaci polní poštovní služby (služ. př. T-II-16).
3. Pokud jde o telegrafy — jimiž sluší rozuměti elektrický telegraf nebo telefon, a to drátový i bezdrátový (radiotelegraf a radiotelefon), jakož i elektrické návěštní zařízení — stanoví § 10 zák. z 23. 3. 1923, č. 60 Sb., že poštovní a telegrafní správa je oprávněna úplně nebo částečně zastaviti nebo omeziti telegrafní provoz za války nebo tehdy, nastanou-li uvnitř v státě nebo na jeho hranicích události ohrožující zvýšenou měrou celistvost nebo jednotnost státu, jeho demokraticko-republikánskou formu, ústavu nebo veřejný klid a pořádek, nebo z jiných důvodů veřejných zájmů; jde-li o telegrafy železniční, může se tak státi jen po dohodě s ministerstvem železnic (státní správou železniční) a jde-li o telegrafy pro vodní službu, po dohodě s ministerstvem veřejných prací. (Viz též § 17 zák. o vál. úkonech.)
Podle § 21 zák. č. 60/1923 Sb. mohou býti za války nebo tehdy, nastanou-li uvnitř státu nebo na jeho hranicích události ohrožující zvýšenou měrou celistvost nebo jednotnost státu, jeho demokraticko-republikánskou formu, ústavu nebo veřejný klid a pořádek, soukromé telegrafy dožadovány státem za náhradu. (Viz též § 17 zák. o vál. úkonech, který stanovil, že za užívání železničních a soukromých telegrafů a telefonů bude dána náhrada podle tarifních sazeb platných pro užívání státních telegrafů a telefonů; jsou-li však při soukromých telegrafech a telefonech tarifní sazby nižší, má se poskytnouti náhrada podle těchto nižších sazeb.)
O censuře telegramů (fonogramů) za války anebo byla-li vyhlášena mimořádná opatření podle zák. č. 300/1920 Sb., platí § 15 (2) zák. č. 60/1923 Sb.
Dodati sluší, že za války lze podle § 22 (1) e zák. č. 9/1924 Sb. vypověděti povolení k výrobě, prodávání, přechovávání a dovozu radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení, aniž bylo potřebí zachovati tříměsíční lhůtu jinak předepsanou.
4. O letecké dopravě stanoví § 47 (2) zák. č. 117/1924 Sb., že po povolání letadel nejsou lety soukromých dopravních podniků a jiných soukromníků dovoleny; pokud budou výjimečně možné se svolením ministerstva národní obrany, bude stanoveno vládním nařízením. (Viz též § 12 zák. o vál. úkonech.) Za zastavení letecké dopravy nelze požadovati žádné náhrady. Tato ustanovení zůstala nedotčena zákonem o letectví č. 172/1925 Sb.
5. Podle § 12, odst. 4. zákonů o válečných úkonech může býti za m. bez náhrady zastavena i doprava plavidly; to platí podle § 15 téhož zákona i o dopravě jinými převozními prostředky (trajekty, prámy atd.). Takových prostředků může branná moc bez omezení pro svoje účely používati, a to i když jsou v soukromém vlastnictví; o event. náhradě za použití převozních prostředků veřejné dopravě sloužících, platí ustanovení § 15, odst. 2., zák. o vál. úkonech.
6. Podle § 15 zák. o válečných úkonech lze dále k účelům obrany státu za m. a ve válce bez náhrady užívati všech silnic, cest a komunikačním účelům sloužících umělých zařízení (mostů, viaduktů a pod.), a to i když jsou v soukromém vlastnictví.
7. O chovu poštovních holubů stanoví se zák. z 20. 12. 1923, č. 2 z r. 1924 Sb., že za m. a ve válce je každý držitel poštovních holubů povinen odevzdati je k vyzvání vojenských úřadů do vlastnictví vojenské správy za náhradu obecné jejich ceny, jejíž výše bude stanovena vládním nařízením (§ 2 (2) cit. zák. a § 7 vlád. nař. č. 44/1924 Sb.).
Dnem vyhlášení m. počínajíc je podle § 14 cit. vlád. nař. každá přeprava (přemísťování) živých poštovních holubů jakéhokoliv druhu na území RČS. zakázána; toliko vojenská správa může i v těchto případech prováděti jakoukoli přepravu (přemísťování) poštovních holubů.
§ 14 zák. o válečných úkonech stanovil, že za m. může býti chování poštovních holubů omezeno nebo vůbec zastaveno.
cc) Podle zákona č. 337/1920 Sb. Podle zák. z 15. 4. 1920, č. 337 Sb. je vláda zmocněna, aby pro úpravu mimořádných hospodářských nebo zdravotních poměrů způsobených válkou použila cesty nařizovací tam, kde by jinak bylo třeba zákona, když se toho jeví nutná potřeba a když by průtah spojený s předložením věci sboru zákonodárnému byl věci na újmu; toto zmocnění se však nevztahuje na úpravu poměrů ústavních a politických vůbec, ani na úpravu poměrů finančních, pokud by se měla státní pokladně ukládati trvalá břemena nebo pokud by jednotlivci měli býti zatěžováni veřejnými dávkami a konečně ani na úpravu příslušnosti trestních soudů.
Přestoupení nařízení vydaných podle tohoto zákona trestají politické úřady, a to peněžitou pokutou až do 20000 Kč nebo trestem na svobodě do 6 měsíců, dále propadnutím předmětů, na něž se trestný čin vztahuje a konečně ztrátou živnostenských oprávnění.
Vládní nařízení vydaná podle tohoto zákona musí býti předložena Národnímu shromáždění nebo, nezasedá-li, Stálému výboru podle § 54 úst. l. k dodatečnému schválení, a to do 8 dnů ode dne vyhlášení, jinak pozbývají platnosti od té doby, do kdy nejpozději měla býti předložena. Rovněž pozbývají platnosti, když některá sněmovna nebo Stálý výbor výslovně odepře je schváliti, a to od té doby, kdy se usnesení stalo. Vláda je povinna uveřejniti bez odkladu ve Sb. z. a n. vyhlášku o tom, že nařízení pozbylo platnosti.
Zák. č. 337/1920 Sb. nastoupil na místo dřívějšího rak. zák. č. 307/1917 ř. z., který vystřídal původní cís. nař. č. 274/1914 ř. z. Jeho působnost není výslovně omezena jen na dobu světové války, takže sluší jej míti za platnou právní normu i do budoucna, dokud nebude věc právním řádem jinak upravena. Podrobnosti viz v hesle „Mimořádná opatření“ a v literatuře tam citované.
Pokud se Slovenska a Podkarpatské Rusi týče, byla před převratem vydána řada nařízení podle zák. čl. LXIII/1912 o výjimečných opatřeních pro případ války a dodatečných zákonů k němu vydaných. Hlava I. a III. tohoto zákonného článku byly zrušeny zák. č. 168/1922 Sb.
dd) Úprava vývozu, dovozu a průvozu za mobilisace. Po vyhlášení m. je vývoz motorových vozidel, jejich součástek, dále letadel, motorů a jejich součástek do ciziny bez povolení ministerstva národní obrany zakázán (§ 41 [2] a 46 [2] zák. č. 117/1924 Sb.); vývoz evidenčních koní je vázán na povolení zmíněného ministerstva již v míru (§ 24 téhož zákona).
U jiných věcí (jichž vývoz nebude v době vyhlášení m. zakázán již z jiných důvodů) bude lze podle § 4 celního zák. z 14. 7. 1927, č. 114 Sb., nařízením jejich vývoz zakázati anebo určitým omezením podrobiti. To platí i o průvozu a dovozu, pokud se ukáže i po té stránce potřeba určité úpravy (na př. soukromý dovoz zbraní, střeliva, výbušin atd.).
2. Následky v oboru práva trestního.
a) Příslušnost vojenských soudů. 1. Podle § 14 voj. trest. řádu (zák. z 5. 7. 1912, č. 131 ř. z. a zák. čl. XXXIII/1912) mohly za m., za války nebo za bezprostředního nebezpečí vypuknutí války nařízením veškerého ministerstva býti osoby, podřízené civilní trestní soudní pravomoci, podrobeny pravomoci vojenské pro zločin neoprávněného najímání, svádění nebo napomáhání, aby se porušila přísežná vojenská povinnost, vyzvědačství nebo jiné dorozumívání se s nepřítelem anebo jinaké činy, jimiž se má dosíci újmy pro ozbrojenou moc nebo spojená s ní vojska nebo výhody pro nepřítele, pak pro svádění, aby nebylo uposlechnuto vojenského povolávacího rozkazu anebo pro těžší trestné činy takovými skutky spáchané.
Toto ustanovení bylo dotčeno jednak § 95 (5) úst. l., jenž povoluje rozšířiti pravomoc vojenských soudů na civilní obyvatelstvo jen v době války a jen pro činy za války spáchané, jednak zákonem na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., který některé z trestných činů vypočtených v § 14 voj. trest. řádu nově upravil.
Od účinnosti těchto nových norem sluší vykládati cit. § 14 voj. trest. řádu tak, že za války může vláda nařízením podrobiti osoby, které jsou podřízeny občanské trestní pravomoci, soudní pravomoci vojenské pro:
1. zločiny:
a) nedovoleného najímání vojska (§ 22 zák. č. 50/1923 Sb.);
b) svádění nebo pomáhání k vojenským zločinům nebo nadržování jim (§ 21 zák. č. 50/1923 Sb.);
c) vojenské zrady (§ 6, č. 1 až 3, § 41, č. 2 zák. č. 50/1923 Sb.);
2. navádění, aby nebylo uposlechnuto povolávacího rozkazu (§ 56, odst. 2., branného zák. č. 193/1920 Sb.) a pro
3. těžší trestné činy takovými skutky spáchané,
a to ve všech případech jen tehdy, byly-li uvedené trestné činy spáchány ve válce.
M. sama o sobě nezakládá tedy v uvedeném směru změnu soudní příslušnosti. Nelze-li dobu m. pokládati v tom onom případě za dobu války, nelze ani vládním nařízením pravomoc vojenských soudů na občanské obyvatelstvo rozšířiti.
2. O vojenské trestní pravomoci nad osobami povolanými k zvláštním úkonům podle § 3 branného zák. a nad osobami zavázanými podle § 4 nebo 6 zákonů o válečných úkonech byla učiněna zmínka již nahoře pod II, 2.
3. Dodati sluší, že pokud se dopustí vojenské osoby trestných činů uvedených v § 36 (1) zák. na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., náleží konati hlavní přelíčení proti nim podle § 37 téhož zák. státnímu soudu; za války (§ 39, č. 3 téhož zák.) však tato výjimka neplatí a trestné stíhání činů spáchaných za války osobami podléhajícími vojenské soudní pravomoci náleží ve všech případech soudům vojenským (§ 37 [4] téhož zák.).
4. Zmínky zasluhuje dále, že zvláštní vojenské trestní řízení v poli, upravené hlavou XXVII voj. trest. řádů č. 131/1912 ř. z. a zák. čl. XXXIII/1912 a po závažných stránkách se odchylující od normálního řízení mírového, bylo zrušeno čl. LX zák. č. 89/1918 Sb. a pro řízení v poli byla připuštěna jen ta odchylka, že veřejní žalobci mají právo v případech méně naléhavých odložiti v poli konání hlavního přelíčení.
5. Za m. může ministr národní obrany právo, jež mu přísluší k vyhlášení stanného práva pro trestné činy uvedené v § 433, 434 a 435 voj. trest. řádů č. 131/1912 ř. z. a zák. čl. XXXIII/1912, přenésti pro obvod armády v poli na hlavního velitele operujících armád (čl. LII zák. č. 89/1918 Sb.); nařízení stanného práva bez předchozího vyhlášení — jež bylo dříve v případech § 433 cit. voj. trest. řádů dovoleno — je od účinnosti zák. č. 89/1918 Sb. nepřípustné.
b) Po stránce hmotně-právní. Jednotlivé trestní zákony stanoví přísnější tresty na dobu válečnou. Tak pokud jde o voj. trestní zák. č. 19/1855 ř. z., jsou stanoveny v § 89 válečné trestní sazby pro příslušníky vojenských útvarů „zvláště shromážděných k vedení války”, bylo-li jim vyhlášeno, že podléhají válečným trestům. O výkladu pojmu válečné doby v tomto případě platí to, co bylo uvedeno nahoře pod I, 3.
Přísnější trestní sazby na činy spáchané za války má též § 17 (3) a 18 (2) zák. o telegrafech č. 60/1923, § 24 (2) zák. č. 9/1924 Sb. a j.
Zák. na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. zmiňuje se na několika místech o době války, jíž rozumí — vzhledem k potřebě přísnějšího trestání za mimořádných poměrů — tak, jak je vyloženo v § 39, č. 3 téhož zákona (viz hořejší poznámku I, 3). Někdy je tu doba války vůbec podmínkou trestnosti (§ 6, č. 1), jindy je důvodem pro použití přísnějších sazeb (§ 37, odst. 2.), anebo pro omezení práva snížiti anebo zaměniti trest (§ 28 téhož zák.).
3. Následky v oboru práva soukromého.
a) Privilegované testamenty vojenských osob. § 600 ob. obč. zák. stanoví, že úlevy vojenských testamentů jsou obsaženy ve vojenských zákonech. Příslušná ustanovení o tom obsahovala příloha 3., připojená k I. dílu rak. služebního řádu pro vojsko z r. 1873, kde byly uvedeny nejen určité úlevy pro testamenty vojenských osob v době mírové, nýbrž též další úlevy pro testamenty těchto osob v době polního (válečného) tažení; platnost testamentů naposledy uvedených zanikala v šesti měsících po vyhlášení míru anebo poté, co dotčená osoba za války vystoupila ze služby vojenské.
Zmíněný služební řád byl v RČS. nahrazen 1. 10. 1922 čsl. voj. služebním řádem (nyní služební předpis A-I-1). Do tohoto služebního řádu nebyla žádná ustanovení o voj. testamentech převzata, takže od zmíněného dne sluší míti za to, že zvláštní ustanovení o voj. testamentech neplatí; na věc bude pamatováno v revidovaném obč. zákoníku (viz věst. min. sprav. z r. 1922, č. 10/11, str. 157).
Pokud Slovenska a Podkarpatské Rusi se týče, platí o privilegovaných testamentech z doby válečné ustanovení § 29 zák. čl. XVI/1876, jež svým obsahem se poněkud odchyluje od ustanovení býv. rak. služ. řádu.
b) Vliv na běh lhůt, zejména pokud jde o promlčení a vydržení. Podle § 1496 ob. obč. zák. staví se — je-li někdo nepřítomen následkem civilních nebo válečných služeb nebo je-li zastaveno přisluhování právem vůbec, na př. v dobách moru nebo války — netoliko počátek, nýbrž pokud tato překážka trvá, i pokračování vydržení nebo promlčení.
Podrobná ustanovení o příročích (moratoriích) a jiných úlevách při plnění soukromoprávních pohledávek, jakož i o vlivu mimořádných poměrů způsobených m-í a válkou na běh lhůt a dodržení roků, na řízení před soudy a úřady vůbec byla za světové války vydána jednotlivými císařskými a ministerskými nařízeními; jimi bylo též stanoveno, jak a pokud mají býti odvráceny právní újmy, které by mohly vzejíti ze zameškání lhůt nebo roků nebo z mimořádných poměrů vůbec a jak mají býti napraveny právní újmy, které snad již vzešly (viz na př. cís. nař. č. 178/1914, 227/1914 a 245/1914 ř. z. a nařízení na základě jich vydaná).
Za m. platí též kratší lhůty pro prohlášení za mrtvého; podle § 24, č. 2 ob. obč. zák. a zák. čl. I/1911 ve znění zák. č. 252/1921 Sb. platí doměnka, že nepřítomný zemřel, byl-li těžce zraněn ve válce nebo stal-li se nezvěstným jako účastník války a od konce roku, v němž se válka skončila, uplynuly tři roky, aniž došla do té doby zpráva o jeho životě; pro účastníky světové války byla tato lhůta zkrácena dokonce na dvě leta (zák. č. 128/1918 ř. z. a č. 252/1921 Sb.).
c) Vliv na jednotlivé smluvní poměry. Nehledě k tomu, co bylo již uvedeno, má občanský zák. některá zvláštní ustanovení o tom, jaký vliv má válka na některé smluvní poměry; sem patří na př. ustanovení §§ 1104 až 1106, 1133 a pod. Pojednati zde též o soudní judikatuře a literatuře věnované vlivu m. resp. války na jednotlivé smlouvy, zvláště pak na smlouvy dodávkové a pod., vymykalo by se z rámce tohoto hesla.
Zmíniti se sluší ještě o tom, že § 10 zák. č. 61/1925 Sb. byla vláda zmocněna, aby nařízením upravila zachování pracovních (služebních) poměrů pro případ m. nebo mimořádného povolání zálohy v míru obdobně podle zásad tohoto zákona, stanovených pro zachování pracovních (služebních) poměrů po dobu cvičení.
d) Válečné škody. Požadování různých válečných úkonů (osobních i věcných) za m. se děje za náhradu; vedle této náhrady se poskytuje též náhrada za škody způsobené na věcech, které byly převzaty do užívání a byly za tohoto užívání poškozeny (vyjma případy poškození, za něž stát neručí; viz dále V, 3.).
Naproti tomu neplatí všeobecně povinnost státu k náhradě škod, které byly způsobeny m-í, resp. válkou samou, tak zejména škod, které byly způsobeny nepřítelem vůbec anebo úkony vlastního anebo spojeneckého vojska v boji nebo v přímé souvislosti s bojem; takové škody se posuzují jako škody válečné ve vlastním smyslu slova.
Ob. obč. zák. stanoví o válečných škodách v § 1044 — uváděje je mezi případy „upotřebení věcí k prospěchu druhého“ —, že rozdělení jich určují podle zvláštních předpisů politické úřady; jejich náhrada závisí zpravidla na výsledku války, ježto se poskytuje zpravidla z event. válečných náhrad (reparací atd.). Za světové války byly předpisy o náhradě některých válečných škod vydány zák. č. 316/1918 a 317/1918 ř. z. Viz též čsl. normy o soupisu válečných škod ze světové války a o výpomoci při nich (zák. č. 333/1920 Sb., nař. č. 366/1920, 556/1920 a 394/1921 Sb.).
4. Některá sociálněpolitická opatření pro osoby postižené mobilisací.
a) Za m. poskytuje se podle zák. č. 530/1919 Sb. státní vyživovací příspěvek příslušníkům osob, které byly povolány do činné služby vojenské (a to i když se k ní dobrovolně přihlásily), nenáleží-li k vojenským osobám z povolání. Nárok na takový vyživovací příspěvek přísluší též příslušníkům osob povolaných k osobním úkonům válečným podle zák. č. 236/1912 ř. z., resp. zák. čl. LXVIII/1912.
O nároku civ. státních zaměstnanců povolaných do činné služby vojenské za m. na jejich civilní platy platí ustanovení zák. č. 59/1878 ř. z. a § 119 zák. č. 103/1926 Sb.
b) O zachování pracovních a služebních poměrů za m. byla učiněna zmínka již pod IV, 3 c). O služebním poměru civ. státních zaměstnanců za m. platí ustanovení § 30 služ. pragm. č. 15/1914, § 34 zák. č. 319/1917, § 31 vlád. nař. č. 162/1928 Sb. atd.
c) O hodnocení vojenské služby ztrávené za m. a ve válce pro výměru výslužného (t. zv. válečná leta) platí § 27 zák. č. 76/1922 Sb. nastoupivší na místo § 10 zák. č. 158/1875 ř. z. a předpisů k němu vydaných. Toto ustanovení přichází k dobru dotčeným osobám i v jejich civilním služebním poměru, pokud podle platných předpisů zmíněné hodnocení vojenské služby platí i pro civ. službu (viz § 5 [4] zák. č. 59/1878 ř. z.).
V. Demobilisace.
1. Pojem. Demobilisací sluší rozuměti souhrn opatření a činností, jež mají za účel převésti brannou moc z válečného počtu na počet mírový a z válečné pohotovosti na stav mírový (demobilisace osobní) a učiniti příslušné disposice o věcných prostředcích, jichž k účelům, pro něž byly za m. požadovány, není již zapotřebí (demobilisace věcná).
Demobilisací naříditi přísluší presidentu republiky na návrh ministra národní obrany (§ 23 branného zák. č. 193/1920 Sb.). Se zřetelem k ustanovení § 39, č. 3 zák. na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. bude zapotřebí o demobilisaci vydati příslušnou vyhlášku a uvésti ji ve veřejnou známost (viz též § 197 [1] branných předpisů č. 141/1927 Sb.). Při demobilisacích, které byly prováděny v RČS., nebyla až dosud tato forma zachovávána, nýbrž — nehledí-li se k výjimečnému uveřejnění částečné osobní demobilisace ve Sb. z. a nař. (nař. z 23. 11. 1918, č. 47 Sb.) — byla věc provedena formou demobilisačního rozkazu presidenta republiky kontrasignovaného ministrem národní obrany a uveřejněného ve Věstníku MNO. (viz demobilisační patent ze 6. 10. 1920, Věst. MNO. z r. 1920, č. 57, čl. 592).
2. Osobní demobilisace. Byla-li nařízena demobilisace, třeba osoby, jichž se týče, propustiti podle § 201 branných předpisů č. 141/1927 Sb. z činné služby vojenské, do níž byly na základě m. povolány. S tímto propouštěním třeba začíti dnem stanoveným v příslušném rozkazu presidenta republiky a ukončiti je ve lhůtě vytčené v témže rozkazu; není-li v něm uveden den, kdy má býti demobilisace skončena, provede se zpravidla do dvou měsíců ode dne uveřejnění demobilisační vyhlášky (§ 197 [2] branných předpisů č. 141/1927 Sb.).
Pokud se týče propouštění z válečných úkonů osob, které byly do nich za m. povolány, mají nárok na propuštění (demobilisování) teprve tehdy, až byl vyhlášen zánik závazku k válečným úkonům podle § 2 zák. o vál. úkonech; je ovšem přirozeno, že z největší části dojde k jejich propuštění již dříve, poněvadž nebude jejich podržení k vál. úkonům již zapotřebí.
V zájmu demobilisovaných osob ze světové války, zejména pokud jde o opatření práce pro ně, byla utvořena v r. 1918 nařízením Národního výboru z 5. 11. 1918, č. 23 Sb., komise pro osobní demobilisaci, v níž měl býti každý obor národní práce zastoupen buď zaměstnavatelem nebo zaměstnancem s právem kooptačním. Zák. z 10. 12. 1918, č. 63 Sb. o podpoře nezaměstnaných zřídil místní výbory demobilisační (obvodové) ve všech místech, kde byly zprostředkovatelny práce (zpravidla v místě okresního soudu); jim příslušelo rozhodovati o žádostech za podporu osob demobilisovaných ze světové války. Tyto demobilisační výbory byly zrušeny § 7 zák. č. 569/1919 Sb.; úkoly jim svěřené převzaly politické úřady I. stolice.
3. Věcná demobilisace. Věcné prostředky, které byly převzaty za m. jen do používání, se při provádění věcné demobilisace vrátí vlastníku, nebyly-li po zániku potřeby vráceny již dříve. Některé případy sem spadající jsou právním řádem zevrubně upraveny, na př. vracení dopravních prostředků (§ 7 zák. č. 117/1924 Sb.).
Za škody, které byly na takových věcných prostředcích způsobeny v době jejich užívání, poskytne se náhrada, jež však nepřísluší za opotřebení vzniklé obyčejným užíváním, neodvratnou náhodou nebo výtržnostmi anebo byly zaviněny osobou, která věcný prostředek poskytla nebo jejími lidmi, nebo třetí osobou, za niž stát neodpovídá (viz § 13 [2] a [3], 19 [3] a 24 [2] zák. č. 236/1912 ř. z. a zák. čl. LXVIII/1912, nař. č. 23/1918 ř. z. a č. 913/1918 HM., A, Všeob. ust., § 7 [4] zák. č. 117/1924 Sb.).
Pokud pak se týká věcí, které byly za m. převzaty do vlastnictví a jichž po skončení m. branná moc pro své účely nepotřebuje, sluší učiniti při demobilisaci potřebná opatření za účelem jich zužitkování (zpeněžení). Částečně se vydají — místo náhrady peněžité — jakožto náhrada naturální osobám, jež byly obdobný předmět za m. státu odevzdaly, částečně se jich použije v jiných odvětvích státní správy anebo se vhodným způsobem jinak zužitkují (zpeněží). Podle § 8 zák. č. 117/1924 Sb. má býti — nařídí-li voj. správa rozprodej dopravních prostředků, které byly za m. převzaty do vlastnictví — přihlíženo podle možnosti k uchazečům, kteří přenechali podle tohoto zákona dopravní prostředky vojenské správě.
Při demobilisaci po světové válce byla v RČS. pro účely věcné demobilisace zřízena původně komise pro věcnou demobilisaci (nař. Národního výboru z 5. 11. 1918, č. 24 Sb.), jež pak byla nař. 21. 3. 1919, č. 151 Sb. vystřídána meziministerskou komisí pro věcnou demobilisaci, zřízenou při ministerstvu obchodu pod předsednictvím zástupce tohoto ministerstva. Tato komise byla pak zrušena vlád. nař. č. 70/1927 Sb. a pokud nebylo před vydáním tohoto nařízení vládou jinak stanoveno, měly nezlikvidované záležitosti věcné demobilisace vyříditi ty resorty, do jichž oboru působnosti po věcné stránce náležely. Zvláštní podrobná úprava byla ve Sb. z. a nař. obsažena o demobilisaci koní; stalo se tak původně nař. z 30. 11. 1918, č. 56 Sb. o rozdílení a vydávání demobilisovaných koní zájemníkům, jež bylo později nahrazeno nař. z 28. 11. 1919, č. 627 Sb., zrušeným pak nař. č. 144/1921 Sb.
4. Právní následky demobilisace. Kromě účinků, které byly uvedeny v předcházejících odstavcích, má provedení demobilisace v zápětí, že se tím končí válečná doba ve smyslu zákona na ochranu republiky (§ 39, č. 3 zák. č. 50/1923 Sb.) a že tudíž nelze pak již použíti ustanovení, která tento zákon připíná na dobu válečnou.
Zánik závazku k vál. úkonům nespojuje se sám o sobě se dnem, kdy se demobilisace skončí, nýbrž třeba jej podle § 2 zák. o vál. úkonech zvláště vyhlásiti. Tento den bude však patrně zpravidla vyhlášen shodně se dnem, kdy se demobilisace skončí; tak se stalo na př. též nař. č. 66/1921 Sb.
Se zřetelem k demobilisaci budou příslušným způsobem zrušena též jednotlivá mimořádná opatření, která byla učiněna vzhledem k m-i, nedošlo-li k jejich zrušení již dříve a nezanikla-li provedením demobilisace jejich platnost samo sebou proto, že byla výslovně omezena jen na dobu m.
Naproti tomu různá opatření, která byla učiněna za m. podle zmocňovacího zák. č. 337/1920 Sb. k úpravě mimořádných hospodářských nebo zdravotních poměrů způsobených válkou, zůstanou demobilisací nedotčena a o jejich zrušení rozhodují hlediska jiná.
Jaroslav Vorel.

Citace:

Mobilisace. Slovník veřejného práva Československého, svazek II. I až O. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 672-686.