Č. 1044.

Obecní rozpočet: I. * Předpisu § 15 nov. k ob. zř. ze 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n., že spolu s vydáním musí býti schválena úhrada, je vyhověno již tím, když se současně s vydáním stanoví způsob úhrady po zákonu možný a přípustný a dle stavu věci dostačitelný a realisovatelný — není třeba, aby nejpozději s usnesením byly již prostředky k úhradě usneseného vydání také pohotově aneb aby alespoň v tomto momentu skončeny byly všechny ony formální kroky, jichž je k opatření určité úhrady nutně potřebí. — II. Otázka prospěšnosti určitého zařízení pro obec jest otázkou skutkovou dle § 6 zák. o spr. s.
(Nález ze dne 7. prosince 1921 č. 16380.)
Věc: Bohumil P. v P. a soudr. (adv. Dr. Fr. Kopečný z Čáslavě) proti zemskému správnímu výboru v Praze stran elektrisace obce P.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Obecní zastupitelstvo v P. usneslo se převzíti zařízení primérního elektrického vedení v obci, transformační stanice, veřejného osvětlování a elektrického vedení v budovách obecních na náklad obce, schválilo příslušný rozpočet nákladů částkou 204 873 K a usneslo se, aby tento peníz byl ve formě přirážky rozvržen na všechny poplatníky obce podle daní jim předepsaných, a to tím způsobem, že po srážce částky 130 645 K 32 h, která byla řadou poplatníků již předem hotově splacena dle částky daní jim předepsaných, zbytek 74 227 K 68 h má býti opatřen krátkodobou obecní výpůjčkou, jejíž zúročení a umoření ponesou ti poplatníci, kteří částky na ně připadající dosud hotově nesložili a nesloží. Podané odvolání, které popírajíc hospodářský význam podniku pro obec a občanstvo brojilo proti tomu, aby byl převzat na náklad obce, resp. domáhalo se toho, aby náklad na jeho zařízení hradili jenom ti poplatníci, kteří jej vyvolali a provedli, zemský správní výbor naříkaným rozhodnutím, pokud směřovalo proti zásadnímu usnesení zavésti do obce elektrickou energii na náklad obce a proti rozpočtu celého nákladu, zamítl, současně pak uložil obci, aby usnesení obecního zastupitelstva z — o úhradě rozpočteného nákladu znovu dle § 90 ob. zř. vyhlásila, uvedouc ve vyhlášce přirážkovou sazbu, a potom zakročila o povolení potřebné přirážky. O stížnosti podané do rozhodnutí toho nejvyšší správní soud uvážil:
Naříkaným rozhodnutím bylo usnesení obecního zastupitelstva z — potvrzeno jenom potud, pokud jím bylo zásadně vysloveno, že elektrisační zařízení v P. má býti provedeno, resp. převzato jako podnik obecní na náklad obce, pokud náklad ten stanoven rozpočtenou částkou 204 873 K, a pokud stanoven zásadně způsob úhrady neukrytého zbytku těchto nákladů krátkodobou obecní půjčkou, jejíž splácení má se díti vybíranými přirážkami. O tom, jakým způsobem má tento neuhrazený náklad býti rozvržen na poplatníky, žalovaný úřad nerozhodoval, ponechávaje řešení této otázky na dobu pozdější, až doplněno bude řízení obcí v tom směru neúplně provedené. Pochybnosti, které po této stránce zanechává nejasný poněkud doslov enunciátu, odstraněny jsou zněním důvodů, v nichž zemský správní výbor výslovně si vyhrazuje nejen zahájiti řízení o povolení potřebné přirážky, nýbrž i »k případně snad podaným stížnostem rozhodnouti o způsobu úhrady«, t. j. o způsobu, od koho přirážka ona má býti vybírána. Mluví-li se v odůvodnění na jiném místě o tom. že »je spravedlivo, kdyžtě jde o prospěch všeho občanstva, aby přispěly všechny vrstvy poplatníků dle své poplatnosti«, nelze tedy vyvozovati z toho, že žalovaný úřad chtěl již nyní vysloviti, že náklad na sporné zařízení má býti rozvržen stejnoměrně na všechny poplatníky, a že tím vyloučil eventuelně jiný způsob rozvržení a úhrady nákladů. Citovanými slovy, jak plyne z jejich souvislosti s předchozím textem rozhodnutí, mělo býti toliko odůvodněno uznání elektrisačního zařízení jako podniku obecního, jehož náklady má nésti obec, a nikoliv jenom — jak tomu chtěli stěžovatelé — jako náklady svého podniku soukromého jednotliví poplatníci, kteří jej vyvolali a provedli.
Způsob rozvržení rozpočtového nákladu na poplatnictvo uvnitř obce není tudíž naříkaným rozhodnutím stanoven. Jsou proto námitky, které stížnost vznáší po této stránce, opírajíc je v podstatě o ustanovení § 78 a 82 ob. zř., bezpředmětné, resp. dle §§ 2 a 5 zák. o správ. soudu nepřípustné.
Pokud jde o výrok, jímž uznává se přípustným, aby elektrisace provedena byla jako podnik obecní, jehož náklady v rozpočtené částce hradí obec, vytýká stížnost v podstatě, že skutkové předpoklady jeho nebyly zjištěny předepsaným řízením a zúplna, a že otázka ta neměla býti vůbec řešena o sobě potud, pokud nebyla bezvadným řízením rozhodnuta také otázka úhrady. Nehledíc k námitce, že nebyly zachovány předpisy §u 85 ob. zř. — při čemž, jak patrno z dalšího kontextu, tanou stěžovatelům na mysli ustanovení zákona z 2. července 1897 č. 40 z. z., která nastoupila na místo zrušeného jím § 85 ob. zř., ve spojení_s předpisem druhé věty §u 43 ob. zř. žádajícím, aby při usnášení, jež podléhají vyššímu schválení, přítomny byly dvě třetiny členů zastupitelstva — uvádí stížnost po stránce formální toliko povšechně, že nebyla občanstvu vyhláškou o vyložení rozpočtu poskytnuta příležitost, aby se o projektu vyslovilo a své pochybnosti a námitky uplatnilo.
K zmíněné výtce nedostatečné presence nemohl nejvyšší správní soud podle § 5 zák. o správ. soudě přihlížeti, poněvadž nebyla uplatňována v řízení administrativním, a je tedy námitka tato vznesená teprve ve stížnosti na nejvyšší správní soud nepřípustnou.
Neodůvodněnou je pak námitka, že rozpočet sporného zařízení nebyl veřejně vyložen a že nebyla o tom učiněna vyhláška. Opatření ta byla možná a nutná přirozeně teprve tehdy, když se počalo jednati o to, aby elektrické vedení, které — jak stěžovatelé sami doznávají — bylo z prvu prováděno jako soukromý podnik několika jednotlivců, přeměněno bylo na podnik obecní a bylo uhrazeno z prostředků obecních. V tomto stadiu byl však rozpočet zařízení veřejně vyložen a občanstvo vyhláškou z — o tom vyrozuměno. Tím bylo zájmům poplatníků ve vytýkaném směru s dostatek vyhověno, neboť měli možnost uplatňovati nyní svoje námitky proti převzetí stávajícího elektrisačního vedení jako podniku obecního, a to nejen v zásadě, nýbrž i co do jednotlivostí v tom směru, že vedení tak, jak skutečně provedeno, zájmům obce a občanstva nevyhovuje, a tím docíliti po případě, aby ještě před převzetím bylo zájmům těm přizpůsobeno a tak odčiněny nepříznivé důsledky toho, že nebylo již z počátku jako podnik obecní zahájeno a prováděno. Stěžovatelé skutečně také možnosti oné použili podavše k vyhlášce oné své připomínky, a nemohou tedy důvodně namítati, že zmíněná formální práva jejich byla nějak zkrácena. — Otázkou, bylo-li snad v daném případě postupovati podle předpisu §u 19 nov. k ob. zř. ze dne 7. února 1919 č. 76 z. a n., nejvyšší správní soud nemohl se zabývati, poněvadž v tomto směru stížnost ničeho nevytýká a na vývody, otázky této se týkající, ale teprve při veřejném ústním líčení přednesené, dle §u 18 zák. o správ. soudu pozírati nelze.
Další vývody stížnosti, jež se zabývají otázkou, zda právem uznal zemský správní výbor sporné zařízení elektrisační za prospěšné pro obec P., nemohl nejvyšší správní soud vzhledem k hranicím své zákonné kompetence v celém rozsahu podříditi svému přezkoušení. Jeť otázka významu určitého zařízení pro obec, zejména otázka, zda ze zařízení toho vzchází užitek pro. obec a její poplatníky, zda užitek tento jest přiměřený k nákladům a břemenům, jež zařízení ono má v zápětí, i zda finanční síla obce a schopnost poplatní občanů nebude příliš náklady těmi zatížena, ve své podstatě hlavně otázkou skutkovou.
O otázkách skutkových však platí předpis § 6 zák. o správ. soudě, jenž nedopouští, aby nejvyšší správní soud odpověď, kterou si správní úřad na takové otázky dal, přezkoumával věcně, t. j. co do její logické správnosti. Nejvyšší správní soud může ve směru tom zkoušeti jen, netrpí-li řízení, ve kterém zjištěn podklad tohoto úsudku, nějakou podstatnou vadou, jež by spadala pod normu §u 6, odst. 2 uvedeného zákona.
Stížnost sama v tomto směru nižádnou námitku konkrétní neformuluje, obmezujíc se jen na popírání správnosti oněch faktických předpokladů, na nichž naříkané rozhodnutí založilo úsudek, že sporné zařízení jest v prospěchu celé obce a že náklady jeho nepřesahují poplatní sílu celku poplatnictva i jednotlivých poplatníků. Uváží-li se, že zemský správní výbor měl při svém rozhodování nejen plán sporného zařízení, z něhož bylo lze odvoditi jeho význam pro obec i jednotlivé účastníky, nýbrž že měl i rozpočet, proti jehož obsahu nebylo vneseno námitek, a z něhož celkový náklad byl patrný, že byla mu známa i daňová základna přirážková obce P. a že dojista jsou mu i známy poměry majetkové i výdělečné venkova vůbec a tím i poměry majetkové a výdělečné obce a občanů v P., nelze shledati, že by nebyl měl dostatečné premisy při utvoření onoho svého úsudku a nelze tedy mluviti o tom, že by zde byla podstatná vada co do úplnosti rozhodného faktického materiálu.
Stížnost arciť vidí jakousi vadu řízení resp. nezákonnost v tom, že
1. nebylo přihlíženo k tomu, že stěžovatelé nemají prospěchu ze zařízení, o něž jde, a že
2. nebyla otázka úhrady ve smyslu §u 15 nov. k ob. zř. rozhodnuta již nyní, nýbrž odkázána k budoucímu jednání.
Nejvyšší správní soud nemohl však výtky tyto nalézti důvodnými. Neboť
ad 1. okolnost, že určité zařízení neslouží všem členům neb obyvatelům obce nikterak nevylučuje, aby zařízení ono bylo pojímáno za podnik všeužitečný, obecnému prospěchu sloužící, který jako takový spadá v úkoly obce dle § 28 ob. zř.
Otázka však, zda obec, hradíc náklady tohoto svého zařízení, bude žádati prostředky k tomu potřebné přirážkami uvalenými na všechny své poplatníky či jen na jednotlivé třídy, nese se již k rozvrhu těchto výdajů, o němž, jak shora vyloženo, nebylo dosud rozhodnuto, nýbrž teprve rozhodováno bude.
ad 2. Předpis § 15 nov. k ob. zř., jenž stanoví pod sankcí neplatnost dotyčného usnesení, že spolu s usnesením o novém, dosud neuhrazeném vydání musí schválena býti i úhrada, nelze vykládati tak, že by nejpozději s usnesením musily býti již pohotově prostředky k úhradě zamýšleného vydání potřebné, nebo že by alespoň musily již v tomto momentu ukončeny býti všechny ony formální kroky, jež nutně vedou k opatření určité úhrady (na př. půjčka již povolena, přirážky již scháleny, kus kmenového jmění zcizen a p.).
Dle cit. předpisu dojista stačí, když současně s povolením výdaje jest schválen způsob úhrady dle předpisu zákona možný a přípustný a dle stavu věci dostačitelný a realisovatelný, tedy i na př. když usneseno se na půjčce, jejíž zúrokování a umořování státi se má způsobem zákonně přípustným.
Tomuto požadavku zákona bylo v daném případě vyhověno, ježto naříkané rozhodnutí ponechalo v platnosti usnesení obce, aby kontrahována byla krátkodobá výpůjčka, přirážkou zúrokovatelná a umořovaná.
Je tudíž stížnost ve všech bodech bezdůvodná a bylo ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 1044. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1006-1009.