Č. 2446.

Školství. — Učitelstvo: I. * I po vydání zákona z 23. května 1919 č. 274 Sb. platí co do podmínek pensionování učitelstva veřejných škol národních a co do řízení za účelem pensionování předpisy zákonů zemských o právních svazcích učitelstva toliko se změnami paritním zákonem výslovně uvedenými. — II. Jak jest postupovati při pensionování učitele pro těžké vady tělesné nebo duševní?
Administrativní řízení: Je vadou, nevyčerpá-li úřad rekursní námitky rekursu?
(Nález ze dne 2. června 1923 č. 9676).
Věc: Luisa N. v J. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o pensionování. Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Rozhodnutím zšr-y z 11. dubna 1922 byla st-lka pro neschopnost k službě způsobenou tělesnými neduhy z úřední moci dána na trvalý odpočinek.
Rekurs byl nař. rozhodnutím zamítnut, jelikož st-lka jest podle úředního lékařského šetření a posudku zdravotního oddělení zsp-é v Brně stížená trvalou těžkou tělesnou chorobou, která ii činí k vykonávání učitelských povinností trvale nezpůsobilou.
Rozhoduje o stížnosti vycházel nss z těchto úvah:
1. Stížnost v prvé řadě vytýká, že prý podle §u 26 zák. z 26. května 1919 č. 274 Sb. řídí se zásady pro pensionování učitelů podle předpisů platných pro státní úředníky a že proto řízení jest vadné, poněvadž nebyl zachován postup předepsaný v §u 82 služ. pragm. úřednické z 25. ledna 1914 č. 15. ř. z., a st-lka nebyla o tom vyrozuměna, že úřad ji chce dáti na odpočinek, a že dále z téhož důvodu jest nař. rozhodnutí nezákonné, poněvadž podle §u 82, odst. 3 služ. pragm. úřednické po čas rekursního řízení jí náležely aktivní požitky a poněvadž konečně podle §u 76 služ. pragm., který dopouští kvieskování po jednoroční nemoci, i pensionování jest možné teprve, když učitel pro nemoc déle než rok službu nekonal.
Tyto námitky nejsou důvodnými. Názor stížnosti jakoby zásady pro pensionování učitelů se řídily předpisy služební pragmatiky úřednické, nemá opory v zákoně; naopak praví § 26 zákona z 23. května 1919 č. 274, že »pravidla o tom, jak jest dávati učitele do výslužby, řídí se zákonnými předpisy platnými v jednotlivých zemích se změnami, jež vyplývají z tohoto zákona.«
Pro podmínky a způsob pensionování učitele nerozhodují tudíž předpisy platné pro státní úředníky, nýbrž předpisy dřívější obsažené v zemských zákonech o právních svazcích učitelů, pokud ovšem ze zákona č. 274 ex 1919 změny nevyplývají. Vzhledem ke znění §u 26
a dalšímu obsahu §§ů následujících, které výslovně stanoví pro učitelstvo některé úchylky od dosavadních předpisů zemských zákonů co do podmínek a postupu při pensionování, které zvláště stanoviti by nebylo třeba, kdyby shora uvedený názor stížnosti byl správný, plyne, že předpisu čl. II. zákona č. 274 ex 1919 (podle něhož se učitelům přiznávají v mezích tohoto zákona služební příjmy rovné příjmům státních úředníků a podle něhož dále služebními příjmy rozumějí se »veškeré platy a požitky služební, mimořádné nadlepšení k nim a výhody, které příslušejí státním úředníkům podle platných zákonů a nařízení«), nelze rozuměti tak, jakoby jím byly vztaženy na učitele i úřednické předpisy o podmínkách pensionování a řízení při něm. Nutno tedy pramen právní pro úpravu této otázky i pro daný případ hledati nikoli, iak stížnost činí, ve služební pragmatice úřednické, nýbrž v předpisech jiných.
Podle §u 3 zákona z 3. června 1906 č. 47 z. z., který zákonem z 15. července 1914 č. 52 z. z. v tomto směru pozměněn nebyl, mají ohledně definitivních učitelek ručních prací — a takovou učitelkou st-lka byla — platnost ona ustanovení zákona z 24. ledna 1870 č. 18 z. z. a zákonů k němu později vydaných, které se týkají ostatních osob vyučujících, definitivně ustanovených.
Platí tedy i pro přítomný případ předpis §u 58 zák. z 24. ledna 1870 č. 18 z. z., dle něhož může býti dán učitel na odpočinek také z moci úřední, avšak toliko, je—li po bezúhonném konání služby pro příliš pokročilé stáří, těžké tělesné nebo duševní vady nebo pro jiné, zřetele hodné poměry nezpůsobilý, aby plnil povinnosti jemu náležející.
Dle toho jsou tedy námitky uvedené shora pod 1. bezdůvodné a nutno naopak přítomný případ posuzovati se stanoviska právě cit. §u 58 zákona č. 18 ex 1870.
2. Dále vytýká stížnost, že nař. rozhodnutí na vývody rekursu nijak neodpovědělo.
Jest ovšem pravda, že nař. rozhodnutí neobsahuje výslovné vyvrácení obšírných vývodů rekursu, nýbrž že jako důvod pro zamítnutí rekursu toliko uvádí, že st-lka jest podle úředního lékařského šetření a posudku zdravotního oddělení zsp-é stižena trvalou těžkou tělesnou chorobou, která ji činí k vykonávání učitelských povinností trvale nezpůsobilou. Avšak tím, že nař. rozhodnutí z uvedených důvodů rekurs st-lčin zamítlo, jest zároveň vysloveno, že neuznalo námitky rekursu důvodnými. Tím pak, že zvláště nereagovalo na jednotlivé vývody rekursu, nebylo postavení strany zhoršeno, ani nebylo nss-u přezkoumání znemožněno. Nelze tedy shledati, že by nař. rozhodnutí z tohoto důvodu trpělo vadou podstatnou.
3. Konečně namítá stížnost, že tvrzení nař. rozhodnutí shora uvedeného obsahu není positivními údaji prokázáno, že není udán druh nemoci, že nemoci ty nejsou v nálezu zšr-y označeny jako těžké, že nebylo znalecky zjištěno, že st-lka trpí těžkými chorobami, že druh choroby jí nebyl sdělen a že konečně žal. úřad neměl učiniti základem svého výroku dobré zdání zemského zdravotního úřadu, které bylo již základem rozhodnutí I. stolice.
Námitky tyto nejsou z největší části důvodné, neboť není nezákonnosti ani vadnosti v tom, že žal. úřad svůj výrok o těžkých chorobách st-lky založil na lékařských posudcích, které tvořily již předmět rozhodování I. stolice, jestliže ovšem posudky ty byly způsobilé přivoditi uvedený závěr žal. úřadu, v kterémžto směru poukazuje se na vývody další.
Stejně není vadou, že st-lce druh nemoci nebyl sdělen, aniž že nemoci ty v rozhodnutí I. stolice nebyly označeny jako těžké, neboť předmět přezkoumání tímto soudem tvoří jednak toliko nař. rozhodnutí, nikoli rozhodnutí nižší stolice, jednak nepředpisuje zákon, aby druh nemoci pensionovanému učiteli byl sdělen.
Pokud však stížnost vytýká, že tvrzení o těžkých chorobách st-lky není prokázáno, pokud se týče, že se nestalo znalecké zjištění v tomto směru, jest uvážiti toto:
Podle znění nař. rozhodnutí byla st-lka pensionována proto, že pro těžké tělesné vady se stala nezpůsobilou plniti povinnosti jí náležející, tedy pro druhý z důvodů uvedených ve shora citovaném §u 58 zákona z roku 1870. Na otázku, zda určitá osoba jest stižena těžkou vadou tělesnou, nelze odpověděti na základě všeobecné zkušenosti, nýbrž toliko na základě odborných vědomostí lékařských. Jest tedy zapotřebí, aby bylo lékařským nálezem a dobrým zdáním zjištěno netoliko, že osoba, o kterou jde, trpí nějakou tělesnou vadou, nýbrž také že vada tato jest vadou těžkou. Teprve na podkladě takovéhoto zjištění náleží úřadům školním, aby dle svých odborných vědomostí a zkušeností uvážily, zda zjištěná těžká vada tělesná činí osobu učitelskou nezpůsobilou k výkonu jejího povolání. V přítomném případě vyjádřil se městský fysik v J. 15. února 1922 k úřednímu vyzvání, že st-lka, jejíž dřívější choroba zánětu rohovky levého oka se bez následku zahojila, stejně jako dřívější zlomenina kosti, jest 60 roků stará, slabá, špatně živená, chudokrevná, trpí kýlou, hrotovým katarem plic, jest k službě nezpůsobilá a že opětné nabytí způsobilosti k službě bude vyžadovati delšího času.
Podle posudku zdravotního oddělení zsp-é z 12. března 1922, podaného patrně toliko na základě spisů, jedná se u st-lky o tuberkulosní onemocnění plic a současnou chudokrevnost, pro kteroužto chorobu jest k vyučování nezpůsobilou a nelze se vzhledem k povaze choroby, špatnému celkovému stavu a pokročilému věku nadíti, že by kdy dosáhla opět schopnosti k službě.
Jest tedy zjevno, že znaleckými posudky bylo sice vysloveno, že st-lka trpí různými chorobami, nebylo však znalecky konstatováno, že choroby ty mají povahu vad těžkých.
Žal. úřad neměl tedy podle toho, co svrchu bylo řečeno, pro svůj úsudek o trvalé nezpůsobilosti st-lky k vykonávání učitelských povinností pro trvalou těžkou tělesnou chorobu onoho podkladu, kterého zákon žádá. Pro tuto neúplnost skutkové podstaty bylo nař. rozhodnutí dle §u 6 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 2446. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 195-198.