Čís. 4418.

Zmatečnost ve smyslu §u 477 čís. 9 c. ř. s. není založena tím, že se rozsudek odchyluje od správné, zákonem předepsané formy (na př., že přisoudiv nižší než požadované výživné, nezamítl ohledně zvýšku žalobu). Zmatečnost předpokládá, že jednak znění rozsudku jest nedostatečné, jednak, že následkem této vady nelze rozsudek přezkoumati za každých okolností a každým soudem. Lze-li výkladem zjistiti, co soudce zamýšlel, není tu zmatečnosti. Lze po případě napraviti vadu postupem dle §u 419 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 2. prosince 1924, Rv I 1184/24).
Žalobě nemanželského dítěte proti otci o placení výživného do 6. roku dítěte 100 Kč, do 14. roku 180 Kč a od té až do způsobilosti dítěte k výživě 260 Kč měsíčně vyhověl procesní soud prvé stolice potud, že přiznal žalobci do 6. roku 60 Kč, do 14. roku 80 Kč a dále až do způsobilosti k samostatné výživě 100 Kč měsíčně. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalovaného a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech. Zmatečnost dle §u 477 čís. 9 c. ř. s. spatřuje odvolatel v tom, že první soudce opomenul v rozsudečném výroku výslovně žalobu, pokud se domáhala vyšších částek výživného, zamítnouti a že prý proti předpisu §u 404 c. ř. s. nevyřizuje všechny návrhy a že v důvodech se o zamítnutí ohledně vyššího žádaného výživného nezmiňuje tak, že důvody jsou prý v rozporu s rozsudkem, pokud se týče úplně chybí. Jest prý zde zmatečnost shora uvedená neb alespoň vada dle §u 496 čís. 1 c. ř. s., ježto věcné návrhy nejsou úplně vyřízeny. Soud odvolací vyhradil si rozhodnutí o zmatečnosti až po ústním odvolacím jednání vzhledem k tomu, že uplatňována byla současně s odvolacím důvodem dle §u 496 čís. 1 c. ř. s., nebo jinak by musel o ní rozhodnouti dle §u 471, 473 c. ř. s. v sezení neveřejném. Vytýkané zmatečnosti dle názoru odvolacího soudu zde není. Dle §u 477 čís. 9 c. ř. s. jest tu rozpor rozsudku jen tehdy, když nejsou udány žádné důvody anebo když výrok rozsudku jest neúplný, takže nemůže býti přezkoumán, nebo jest sám sebou v rozporu. Když se žaluje o placení výživného, stanoví soud výživné dle své volné úvahy dle §u 273 c. ř. s. a není nutno, by zamítal žalobu ohledně výživného, které přisouzeno nebylo, jak se neděje ani při žalobě o náhradu škody. Stačilo tedy, když první soudce v rozsudku jasně a určité vyslovil, které výživné přisuzuje, jak se také stalo. Není tedy správná výtka, že v rozsudku scházejí důvody.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného, opravil však rozsudečný výrok v tom směru, že se zamítá žaloba co do více požadovaného výživného 40 Kč měsíčně do 6. roku dítěte, 100 Kč měsíčně do 14. roku a 160 Kč měsíčně do způsobilosti dítěte k samostatné výživě.
Důvody:
Žalovaný uplatňuje proti rozsudku odvolacího soudu zmatečnost ve smyslu §§ 477 čís. 9 a 503 čís. 1 c. ř. s. z těchže důvodů, jako ji uplatňoval odvoláním proti rozsudku prvé stolice. Avšak již odvolací soud správně vyložil, že rozsudek první stolice nebyl zmatečným proto, že prvý soudce opomenul zamítnouti nárok žalobkyně na výživné, pokud přesahoval přisouzené částky. Tytéž důvody platí i pro rozsudek odvolacího soudu. Zmatečnost ve smyslu §u 477 čís. 9 c. ř. s. není založena tím, že rozsudek se odchyluje od správné, zákonem předepsané formy, je k ní potřeba, by jednak znění rozsudku bylo nedostatečné, jednak, by následkem té vady bylo nemožno rozsudek přezkoumati, a to přezkoumati za každých okolností a od každého soudce. Lze-li rozsudek přezkoumati tím způsobem, že je možno výkladem zjistiti, co soudce zamýšlel, není tu této zmatečnosti. V tomto případě uvedl prvý soud v rozsudku, jaké jsou majetkové poměry žalovaného, a že vzhledem k nim uznal za přiměřeno počáteční výživné 60 Kč. To znamená, že vyšší výživné považoval za neodůvodněné a nárok na ně zamítl. Nelze tedy tvrditi, že by pro své rozhodnutí nebyl uvedl žádných důvodů. Proto také není správné tvrzení, že jest rozsudek odvolacího soudu zmatečným, protože neodstranil uvedené vady. Tuto vadu bylo možno opraviti dle §u 419 c. ř. s., protože se jedná vzhledem k důvodům rozsudečným o zřejmou nesprávnost v rozsudkovém výroku. Proto dovolací soud opravu provedl.

Citace:

č. 4418. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 697-698.