NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 1280.

Správce pozůstalosti jest bez dalšího zmocnění soudu oprávněn a povinen vésti obchod, do pozůstalosti náležející, a za tím účelem zboží prodávati a nové kupovati.
(Rozh. ze dne 8. listopadu 1921, Rv I 675/21.)
Žalobce domáhal se na pozůstalosti zaplacení pohledávek, jež mu vzešly z dodávek do obchodu, náležejícímu do pozůstalosti a řízenému jejím správcem. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Právní otázka záleží tu v tom, zdali správce pozůstalosti byl již mocí svého správcovského úřadu oprávněn, obchod zůstavitelův dále vésti,
Civilní rozhodnutí. III. 48 rozumí se na účet pozůstalosti: či měl-li k tomu potřebí ještě zvláštního zmocnění se strany pozůstalostního soudu, a směl-li tedy zboží prodávati a nové kupovati jen s takovýmto zvláštním zmocněním. § 145 nesp. říz. odstavec prvý jedná v prvé větě o přenechání správy pozůstalosti dědici, tedy o zřízení jeho jako správce pozůstalosti, zcela všeobecně. Kdyby byl na tom přestal, nemohla by pochybnost v otázce ani vzniknouti, neboť by bylo zřejmo, že, když v pozůstalosti jest obchod a dědici správa pozůstalosti svěřena, může a má také tento obchod spravovati a tudíž dále vésti. Ale zákon v druhé větě připojuje omezení, řka, že správce takto zřízený jen se schválením soudu oprávněn jest, svršky zcizovati a od dlužníků dlužné peníze přijímati. Tu pak otázka nastává, protože v každém obchodě (závodě) zboží se zcizuje a dlužné peníze přijímají. Z povahy a přirozenosti věci, jakož i dle úmyslu zákonodárce sluší za to míti, že toto omezení se na obchodní závod, do pozůstalosti patřící, nevztahuje, a že tedy správce již mocí svěřené správy a bez dalšího zmocnění soudu oprávněn a povinen jest obchod dále vésti, tedy zboží prodávati a nové kupovati. Tak kdyby pozůstalost záležela jen z obchodního závodu, bylo by zcela jasno, že právě to jest účelem správy, vždy jinak o správě nemohlo by býti žádné řeči, nýbrž bylo by lze mluviti jen o uschování pozůstalosti, otázka to, kterou vyřídil už § 43 a 47 nesp. říz., dopouštěje, by se uschování svěřilo dědici hned při sepsání úmrtního zápisu a bez výkazu dědického práva, kdežto k přenechání správy vyžaduje se jeho výkaz (§ 810 obč. zák., § 145 odstavec prvý nesp. říz.). Již v pojmu »správy« vězí, že pozůstalost musí býti hospodářsky zužitkována, že z ní musí býti dle zásad řádného vedení hospodářství těženo, proto § 810 obč. zák. mluví o přenechání obstarávání a užívání pozůstalosti, což § 145 nesp. říz. opisuje výrazem »obstarávání a správa«. Z toho zřejmo, že pod správou po výtce užívání neboli hospodářské užívání myslí, neboť užívání neznamená, že by směl pozůstalost obraceti ve svůj prospěch — vždyť správce vede správu na účet pozůstalosti a musí spoludědicům klásti účet — nýbrž právě jen, že ji nesmí nechat hospodářsky ležeti ladem. Tak když do pozůstalosti náleží polní hospodářství nebo průmyslový závod, je to zřejmé, ale musí to platiti o každém výdělečném podniku, tedy i o obchodním závodě.
Tak i v exekučním řádě se všude pod správou nemovitosti neb živnosti míní její hospodářské vedení, a v tom smyslu užívá výrazu »správa napořád i obč. zákon, na př. §§ 188, 833, 836, 837, 1027, 1029. Požadavek specielního soudního schválení k prodeji věcí a přijímání platů omezuje se tedy na věci a platy nepatřící k živnostenskému podniku. Proto zákon o věcech těch neužil výrazu »zboží«, nýbrž výrazu »svršky«. Tím dal jasně na jevo, kam míří. Kdyby byl chtěl požadavkem zvláštního schválení stihnouti i vedení podniku, byl by i zde vytknul zvláště »obchod«, »živnost« a »továrnu« jako to činí jinde na př. v § 206 nesp. říz. § 233 obč. zák. a j. v. Nelze konečně podotknouti, že pozůstalostní soud současně se zřizovacím dekretem vydal správci také zmocnění, aby veškeré peníze, které na zůstavitelovu firmu poštou docházejí, právoplatně přijímal, jakož i, zvláště při platech poštovní spořitelnou, dále poukazoval a s nimi v záležitostech obchodních, jež zadržováním peněz na poště se oddalují, volně disponoval. Zároveň vyrozuměl soud o tomto zmocnění a svěřené správě také poštovní úřad. Zmocnění dáno zřejmě sice jen k vůli poštovnímu úřadu, aby zadržováním výplat nerušil se hladký chod obchodu, ale nicméně a právě proto zřejmo z něho, že svěřená správa byla míněna po výtce jako odevzdání obchodu k dalšímu vedení.

Citace:

č. 1280. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 765-767.